III. přednáška

O babylónské věži, nebeské řeči a jiných spektáklech

Arthur Machen v drobném dílku Bílí lidé píše o tom, jak nás zpravuje Solinos, že »nitro Libye obývá národ, žije na tajných místech a slaví nečisté obřady v divokých horách. Spíše syčí jako hadi nežli mluví a uctívají kámen se šedesáti zvláštními znaky zvaný šedesátikámen čili Ixaxar.« Tylwyddteg.

19. (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
(Gn 2,19-20)
5. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
(Gn 3,5)
7. Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.
(Gn 3,7)
8. A v tom uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostřed stromoví rajského.
9. I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
10. Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
11. I řekl Bůh: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl?
12. I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.
(Gn 3,8-12)

Písmeno „S“, spolu se svým zuby cenícím nebo tvrdším bratrem (či sestrou) „Z“, se u gnostiků nazývá písmenem „zavrženým“ nebo „zlovolným“. O tomto významném sigma (či znamení) „S“ (v případě písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv hadovité „S“, o skřípající nebo basovou podobou „S“) praví dále Dionýsios z Halikarnassu, že „písmeno ‚S‘ má zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej také staří používali velice spoře.“

    1. Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.
    2. I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam.
    3. A řekli jeden druhému: Nuže, nadělejme cihel, a vypalme je ohněm. I měli cihly místo kamení, a zemi lepkou místo vápna.
    4. Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahal k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi.
    5. Sstoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věži, kterouž stavěli synové lidští.
    6. A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati.
    7. Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl.
    8. A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavěti města toho.
    9. Protož nazváno jest jméno jeho Bábel; nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.
    (Gn 11,1-9)

„Řádový řetěz“  se stále považuje (podle podoby článků ve tvaru „S“) za součást Podvazkového řádu. Zdvojené ‚S.S.‘ znamená ‚Sanctus Spiritus‘, Duch svatý nebo ‚Třetí osoba‘. Tzv. fleurs de lis nebo lisses nebo „lilie v poli“, se objevují nezaměnitelně ve spojitosti se sv. Janem nebo Duchem svatým, a rovněž tak se sv. Pannou Marií, a to ve všech křesťanských symbolech nebo insigniích. Trojité pero prince waleského zdá se mít stejný mytický egyptský a babylonský původ, a zdá se, že je to zásadně tentýž symbol jako „lilie“. Jestliže jsou lilie uspořádány po třech, představují trojitou sílu přírody: ‚tvůrce‘, ‚prostředek tvoření‘ a ‚tvořené‘: ‚lilie‘ jsou zobrazeny v důmyslném přestrojení jako tři pera, jež tvoří chochol přilby prince waleského. Předpokládá se, že v tomto tvaru lilie uniká běžnému chápání. Čtenář nechť si všimne narážky na tyto významné „lilie“ u trojitých spirálových ozdob nebo ‚esíček‘, jež se ovíjejí kolem břevna na zadní straně gotické kameje (obr. 134), což je tzv. had Chnufis, o němž se mluví ještě i dále. Tento amulet je jemný, opalizující chalcedon, na obou stranách velmi vyklenutý. Je to zobrazení hada Chnufis, který se vztyčuje do výše, aby se vyrazil, korunovaného sedmi hláskami, kabalistického to daru člověku při jeho pádu, a tyto hlásky znamenají „řeč“. Na druhé straně vidíme trojité ‚S.S.S.‘ vinoucí se kolem falu.

Na gnostické kameji kromě symbolů 7 hlásek vidíme i řecký nápis ΡνcoΥ.

Slovo resonance (chvění) se objevovalo ve staré franštině jako resonance (15. století), z lat. resonantia (echo), z resonare (resonovat, rozezvučet).
Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

Na obr. 169 jsou pera prince waleského z hrobu Eduarda Černého prince z katedrály v Canterbury. Tento znak představuje ideu „lilie“, ‚Ich Dien!‘ – ‚Sloužím‘.
Na obr. 171 jsou egyptská trojitá pera, totéž znamení jako jsou „lilie“ a pera prince waleského ve smyslu Trojjedinosti.
Obr. 172 – předtím také na obr. 191 – jde o gnostickou kamej. Představuje hada Chnufis, o němž se mluví výše.
Proslulý nápis (delfské E) byl umístěn nad portálem chrámu v Delfech. Tento nápis obsahoval jediné písmeno, totiž E, jehož jméno bylo v řečtině E, a je to druhá osoba přítomného času slovesa ειμι (eimi) a znamená ‚Ty jsi‘; Plutarchos to vysvětloval tak, že tak zdravili božstvo ti, kdož vstupovali do chrámu.
Delfské ‚E‘ znamená číslo „pět“, tedy polovinu kabalistického zvěrokruhu, nebo pět vystupujících znamení. Toto ‚delfské E‘ je také kotvou Seleukovců ; převzali ji gnostici, aby tak označovali „Spasitele“ a je častým znamením mezi amulety a talismany raných křesťanů. Je to jedna z hlavních kamejí gnostiků, a to kamej s plochým reliéfem.
Jedno z obvinění templářských rytířů znělo: „Že hlavu jistého idolu ovíjeli, nebo se jí dotýkali, šňůrou a opásavali si s ní své košile nebo nahé tělo.“  Je to cosi zvláštního s těmi šňůrami, provazy, opasky, páskami nebo popruhy (také ve výrazu „opásaný hrabě“). Byly to vždycky mužské akcesorie; s výjimkou ‚pásů‘, šerp nebo opasků, které se nosily jako znamení panenství, opásání, která mohou odvozovat svůj symbolický význam od téhož ‚umbilicus‘ (pupek), o němž zde mluvíme. Čtenář si také může povšimnout souvislosti mezi těmito představami a konáním luperkálií Římany, což bývaly náboženské oslavy v únoru (únor je měsícem Ryb). Přitom bývalo zvykem, že dokola pádící účastníci šlehali diváky, obzvláště ženy, řemeny nebo šňůrami; pravděpodobně to bývaly vlastní pásky běžců. Julius Caesar, Marcus Antonius a Calphurnia tvoří skupinu, která tento význam ilustruje. Proto Shakespeare praví:

Je to stará víra, že neplodné ženy
dotýkané při tomto zmateném běhu
jsou zbavovány svého prokletí.
Julius Caesar, 1. jednání, scéna 2.

Je snad toto důvodem obyčeje, že se během italského karnevalu lid obapolně bičuje a tluče? Zdá se to být vysoce pravděpodobné. Karneval se objevuje v téže době jako římské luperkálie (Lupercalia).
Mnohé raně normanské římsy mají podobu lana.

Na raných anglických a irských kostelích je vidět řemeny, síťoví a stuhy, jak propojují všechny významné obrazy. Existuje snad nějaký vztah mezi těmito stuhami, řemeny nebo šňůrami a „kotevním lanem“ zasvěcenců u svobodných zednářů? Možná tato provazcovitá ozdoba v „kotevním lanu“ znamená „Tau“, nebo původně tam byla namísto něho. Je možné zde odkázat na hada, který na obr. 214 (dále) tvoří opasek gnostického „dobrého pastýře“.

Římsy v podobě lana mají v gotickém slohu zcela záměrně důležitý význam. Nalézáme je v již zmíněné nebo křesťanské architektuře ve stálém, těsném vztahu s trojnásobnou klikaticí, ve vroubkovaných vzorech nebo tzv. ‚aquarii‘, jak je označujeme, protože všechny tyto architektonické tvary, jež jsou hieroglyfy, znamenají ženskost nebo „druhý princip“ a jsou se svými odkazy na vodu a Měsíc, blíženecké Ryby a jónský anagram „Spasitele“, vyjádřením znamení Vodnáře (Aquarius). Proto onen člunkovitý, podélný, zvláštní tvar nazývaný vesica piscis (rybí měchýř), který tvoří zahrocený rámeček ve tvaru tkalcovského člunku, který se umísťuje v gotických kostelích stále nade dveřmi, okny i jinak, a obsahuje vyobrazení Spasitele, Panny Marie nebo skupin z Nového zákona, které mají k oběma těmto dvou svatým osobám vztah. Vchod do kostela v Barfrestonu v hrabství Kent poskytuje vyložený příklad použití těchto podlouhlých obrazů; je rovněž babylonský a znamená ženské pohlaví coby výchozí bod.

Podobná „esíčka“ spatřujeme na oblecích šlechty po celý středověk v tzv. „okruží“, jež se nosilo kolem krku. Dole jej vidíme na portrétu Rudolfa II. od Hanse von Aachena.

Hambalek je pojem používaný ve stavitelství a tesařství pro jednu ze součástí střešní konstrukce neboli krovu.
Hambalek je vodorovný trám spojující dvě protilehlé krokve v hambalkové soustavě krovu. Vkládá se mezi krokve v takové výšce, aby se pod ním mohlo procházet.
Regionální variantou názvu je též hambálek. Pojem hambalka (pomnožné) někdy označuje odkládací prostor zpravidla trojúhelníkového profilu v nejsvrchnější části podkroví, mezi stropním podhledem a hřebenem střechy.

II. přednáška

Mytické dějiny lilie.

 

Na obrázku 23 je egyptský basreliéf, který lze vysvětlit následovně: A. je egyptská Eva, která stojí na draku (bohyně Nut nebo Minerva); B. je krokodýl (Harpokratés), C. hlava Gorgony (později crest), D. sokol (moudrost) a E. pera (duše).

[Text mlčí o tom, že sokol je posazený na tyči a Eva drží v levé ruce psa a v pravé cosi jako lilii. Jde o předobrazy královských insignií a z tohoto pohledu lilie představuje žezlo a pes je znamením milosti, říšského jablka. Hlava Gorgony je Raherachtet (spalující pohled), protiklad Harpokrata (voda, mlčení).]

 

 

Uraeon nebo okřídlený sluneční kotouč nebo vejce, od něhož vybíhají do protilehlých stran oba emblematičtí hadi, ukazuje jistou charakteristiku, která se přičítá skarabeovi. Uraeus tak jako skarabeus jsou stálými symboly na průčelích egyptských templů; jsou umístěny zejména nad portály a jsou talismany nebo kouzla.

Valentinus je nazýván „nejhlubším učencem gnose“. Podle něj existuje patnáct párů „aiónů“ (andělů nebo výronů), které představují třicet stupňů každého znamení zvěrokruhu.
Jméno velkého gnostického božstva Abraxas se vysvětluje takto: „Ab“ nebo „Af“ („Budiž“), „rax“ nebo „rak“ („uctíváno“); „sas“ nebo „sax“ pro „sadši“ („Jméno“).

Gnostické božstvo se latinsky nazývalo „Abraxas“, řecky „Abrasax“. Jejich posledním stavem nebo podmínkou pro osvobození senzitivního bytí, jak označovali duši, bylo „Pleroma“ neboli „plnost světla“.

Obr. 239: Bůh Abraxas oděn do všech atributů Foeba. Zelený jaspis; unikátní kousek. Egypťané nazývají lunu matkou světa a říkají, že má dvě pohlaví. Luně se v mystickém smyslu říkávalo u Egypťanů muž a žena. V úseku na medaili je oslovení: CABAΩ, „Sláva ti!“ Na reverzu je v kartuši vytvořené ze zavinuté užovky - zrovna tak, jak Hindové píší nevyslovitelné slovo „Aum“ - titul IAΩ.ABPACAΞ.

 

 

Obrázek dole představuje Venuši, která stojí pod baldachýnem neseným dvěma spirálovitými sloupy a upravuje si vlasy před zrcadlem, které drží Kupido; druzí dva se vznášejí nad její hlavou a drží věnec. [Wreath, heraldická „točenice“, věnec spletený ze zatočených konců pokryvadel, který slouží k zakrytí upevnění klenotu na přilbu. Dříve kladena na přilbu i proto, aby pomáhala zadržovat největší nárazy nepřátelských zbraní. Tinktury jednotlivých částí točenice se střídají. Výjimečně se však lze setkat i s točenicemi, které se skládají z většího počtu tinktur, než obsahují přikryvadla. Ty pak musí být všechny uvedeny v blasonu, a to zprava doleva. Rovněž zvány feflíky, volně vlající pásky (stužky) po stranách točenice, zpravidla znázorňované v malebných tvarech. Neměly žádné funkční uplatnění (tedy jen symbolické). Feflík byla i jistá kostelní rouška. Věnec, vínek kromě běžného významu i námluvy a svatební koláč obřadní kravaj. Původ těchto významů souvisí se svatebními obřady východních ritů, při nichž na hlavy snoubenců se kladou koruny, původně věnce (pol. wianek, srovnej „vánek“), lit. vainiks. Odtud i „věno“, přičemž základ ved- náleží patrně k vésti, jež v staré době (u Slovanů ten odstín zanikl) znamenalo „bráti si za ženu“. Důležitý ještě vrkoč, původně koudelová vložka, ovinutá zeleným (vert, fertile, cuprum, Kypris, Venuše) hedvábím, jež se vplétala do lelíka (cop) nevěstě (lelíky se jí pak otočily kolem hlavy a přišpendlily). Koudel s hedvábím nahrazována později tkanicí (Bartoš, s. v., Rus. 29.): „Vdané ženy od chvíle svatebního začepení (obrat „vejít pod čepec“, tzn. „vdát se“) si zaplétaly vlasy ve vrkoč (souvisí i se rčením „uplést [panně] dítě“). Asi v polovici délky copu se vpletla dlouhá tkanice (obyčejně tmavomodrá - viz dále „O původu trikolóry“ - darovaná nevěstě kmotřenkou), ta se pak i s copem otočila kolem hlavy ve vrkoč.“ Svobodné dívky nosily vlasy hladce přičesané, s pěšinou uprostřed, vzadu spletené v lelík. Varkoč, vargoč, vrkočica je „kadeř“. U Chodů i jisté bohatě pletené pečivo připravované na Mikuláše. Viz též „májka“.]

Na pozadí stojí psáno ΦAΣIΣ APIΩPIΦ - tj. „manifestace Ariorifova“. Venuše tu stojí jako zosobnění gnostické Sofie nebo Achamoth a jako taková je bezpochyby pramenem našeho klasického zobrazení Pravdy.

 

Na obr. 252 je „dobrý pastýř, který nese na ramenou nalezenou ovci, jak se to zdá nezasvěcenému oku; ale při bližším náhledu je to dvouhlavý Anubis (Anúp); jedna hlava je člověčí, druhá je šakalí. Jeho opasek má podobu hada, který zdvihá hlavu opatřenou hřebenem. Ve své ruce třímá berlu.

Tzv. crista, ozdoba přilby nebo symbolický hrot frýgické čapky nebo médské přilby [kterou vidíme na hlavě „dobrého pastýře“], se nachází také v ženském tvaru na téže mytické pokrývce hlavy nebo na přilbě, neboť jakožto „idol“ sjednocuje obojí pohlaví v jeho plodné ideji. V ženské podobě - tak viditelné na všech sochách Minervy nebo Pallas Athéné a na vyobrazeních Amazonek, ženských bojovnic nebo válečnic - má čapka nebo přilba vždycky prodlouženou, romboidní či kulovitou vybíhající část dozadu nebo visící k šíji. Je to vidět – v naší řadě oněch falických čapek – na obrázku (169 a 170) postavy ozbrojené „Pallas Athéné“. Celek je co do svého původu hluboce mystický. Tyto ideje se pořečtily; a jestliže šlo v Řecku o ženskost, bylo to okrouhlé nebo rozšířené, co na mužské přilbě přirozeně vyčnívalo nebo zvětšené směřovalo dopředu (skutečná crista, neboli chochol přilby), to bylo (v ženském případě) obráceno dozadu nebo spadalo v jedno, jestliže to nosila na hlavě žena jakožto trofej. Při správném zkoumání evidentně vyplývá, že tyto klasické přilby s jejich chocholy, jejich pileus, frýgická čapka, čapka svobody, nebo kožišinová čepice granátníka nebo husara, či třírohý klobouk jsou bezpochyby falického původu. 

Kardinálský červený klobouk sleduje tutéž ideu, jen po jiné cestě; je to chapel (kaple), chapter (kapitola), chapiter (makovice) nebo chapeau, je to discus neboli kotouč; barva karmazínová, právě tak jako mystická „růže“, královna květin, je také karmazínová. Slovo kardinál pochází od cardo (anděl, andělský bod, bod obratu, Panna ve zvěrokruhu), tak i od caro, italsky carne, tělo – „Slovo tělem učiněno jest“.

Gnostická kamej, která platí za velice účinný amulet, je z červeného jaspisu a představuje hlavu Gorgóny (gorgoneión), má dole legendu „ΑΡΗΓΩ ΡΩΠΟΜΑΝΔΑΡΗ“, „Ostříhám Rhoromandares“.

 

Cresta, kohoutí hřebínek, kohout jako tvor přivolávající den (světlo) a zahánějící temnoty. Had jako (auto)chtonní tvor.

Abrasax = 360. Mithra nebo Meithras = 360. Xnoubis, Cnuphis = 360.

Sv. Kryštof, Christoforos, Cynocephalus.

Bří. Grimmové: Duch v láhvi. Vzduch, duch, hermetizace, inflace, retrográdní postup ducha.