Candyman

Candyman
Thriller
USA, 1992, 99 min
Hudba: Philip Glass

Režie: Bernard Rose

V heraldice neexistuje bílá barva. Argent je stříbrem měsíčního světla, světlem „ženy“. Všeobecně také světlem oproti temnotě, která je nepřítomností veškeré barvy. Bílá je syntézou, identitou všech barev, jinými slovy je to světlo. Staří heraldikové říkají: „Světlo se zplozuje z temnot“ a právě tak i jeho typus, produkt a reprezentant - žena [jakožto melancholické stříbřité světlo měsíce, „argent“]; právě tak znamená na vyšším heraldickém stupni „perlu“ (viz výše), tj. slzu, a nakonec ještě „lunu“, jejíž figurou či znakem je přibývající měsíc: to je buď nov-měsíc či měsíc naděje, nebo měsíc muslimů, „rohatý měsíc, který leží na zádech (!)“.

Slza jakožto hořký element vodní, jsouc přirozené povahy, je lunární povahy podobně jako moře. Velmi svérázným způsobem se objevuje (Rudé) moře ve starém traktátu alchymisty Aristotela „Ad Alexandrum magnum de lapide philosophico...“ Tam říká recept: „Vezmi hada a posaď ho na vůz se čtyřmi koly (!), a nech ho tolikrát otočit zpět, až se ponoří do hlubiny moře (!) a není více viditelný mimo nejčernější Mrtvé moře. A tam nechť vůz s koly zůstane, až z hada vystoupí tolik výparů, že celá plocha se vysuší a stane se vyprahnutím písčitou a černou. A to je ta země, která není zemí, nýbrž kámen, který postrádá jakékoliv váhy… Jestliže se ale snesou výpary v podobě deště, můžeš odvézt vůz z vody do sucha a naložil-li jsi čtyři kola na vůz, chceš-li dále pronikat k Rudému moři, že jsi v běhu bez běhu, hýbaje bez pohybu“.

Petr Pan, pohádkový hrdina Spielbergova filmu „Hook“, říká: „Život je plný zázraků“. Tento kámen je zázrakem největším. Petrův výlet do pohádkové „Země-Nezemě“ za vysvobozením „ztracených dětí“ má přímou paralelu u alchymického „kamene-nekamene“ (LÍTHOS OÝ LÍTHOS), což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan, která usmiřuje kosmický spor prvků, Válku Růže a Kříže. Tuto bytost lze charakterizovat jedině paradoxonem výše uvedeným. Patří sem i známá pohádka Jana Wericha o „Královně Koloběžce I.“, která má k princi „přijet-přiběhnout, obutá-neobutá, oblečená-neoblečená, přinést dar-nedar“ atd. Přitom musí dojít ke sjednocení takových protikladů, jakými jsou duch-hmota, vědomé-nevědomé, jas-temno, a to musí nastat v něčem třetím. Tím je mýtická země fantazie, představivosti, imaginace, kde nic není nemožné, kde lze létat a proměňovat se. I závěrečný akt pozření temného charakteru kapitána Háka (což je průhledný astrologický symbol přísného a nemilosrdného Saturna) s nezbytným orlím nosem („hooked nose“) a se zahnutou kronovskou šavlí, obávaným krokodýlem (Harpokratem) evokuje ony rituální scény, jejichž cílem bylo dokonat pro mladé muže kmene zkoušku dospělosti a zasvěcení tak, že se museli po břiše plazit za noci osvětlené pochodněmi do chatrče v lese, postavené speciálně k tomuto účelu, s vchodem, dá-li se to tak nazvat, upraveným ve tvaru tlamy jakési nestvůry, uvnitř jejíhož břicha se ozýval nářek a křik mužů, kteří tam již vlezli předtím, bitých holemi starších z kmene, čímž zvyšovali mystickou hrůzu čekajících mladíků. Znovuzrození bylo dokonáno. Hák, jak se nakonec také ukázalo, byl směšný, i když trochu strašidelný stařec, Senex (Anima), který ztratil schopnost si hrát a jako Chrónos měl hrůzu z tikajících hodinek, jež se snažil umlčet, aby neviděl onen protiklad věčného Dítěte (Puer Aeternus, Velká Matka, Pramáti krystalů) v osobě Petra Pana, schopného vždy v sobě nalézt touhu si hrát, představovat si a létat oproti bělovlasému a zlomyslnému starci Hákovi.

Příbuzným motivem tohoto zlomyslného kapitána Háka je mysteriózní postava Candymana (Cukráře) ze stejnojmenného filmu.

Novinářka Helen je z rodu bytostí, které se snaží najít poetiku a tajemství i v oblastech velmi nevlídných, ba i životu nebezpečných. Po tajemné bestiální vraždě mladé dívky, která pětkrát vyslovila jeho jméno a tím jej přivolala ze země stínů - její milenec, čekající dole, slyší hrozné výkřiky z koupelny, kde se ostatně většina vražd také odehraje - se vydává po stopách této novodobé legendy; studovala totiž moderní folklór.

Candyman byl vynikající malíř, portrétující především osobnosti z lepších bělošských kruhů a také černoch, který se kolem roku 1890 zamiloval do bělošské dcery, a ta s ním otěhotněla. Její otec ho dal štvát až do oblasti Cabrini, kde teď stála paneláková chudinská čtvrt černých. Muži, kteří jej dostihli, mu rezavou břitvou uřezali pravou ruku a pak ho obalili medem a plástvemi z nedalekého opuštěného včelína. Včely ho ubodaly k smrti.

O sto let později vzrušuje představivost lidí přízrak nečekaně se objevujícího krutého vraha, párajícího své oběti hlavně z řad žen a dětí - hákem. Má ho zaražen do živého masa uřezané pravé ruky. Helen je žena, která má pro strach uděláno a touží po pravdě. Heléné jako jméno znamená „pochodeň (z hořícího rákosu)“, tedy „jasná“. Je také její nositelkou (pravdy), obrazem čistoty a upřímnosti, a tak se jí daří navázat i kontakt s nedůvěřivou černoškou, v jejímž sousedství se poslední vražda odehrála. Vstoupí sama do opuštěných prostor „za zrcadlem“ v panelákovém monstru přes šachtu a velmi tísnivý a odpuzující průlez.

„Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamtoho pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se na ni vesele usmíval“.[1]

S úžasem zjistila, že vchod, jímž vešla, tvoří ústa obrovské tváře s hrůznou grimasou. Odtamtud hrozivé, špinavé, šedé, bezvýznamné, neuspořádané a odtud - zvláštní, nečekané a skryté obrazy dávných dějů. Všechny stěny jsou zcela pokryté sgrafity. 

»Sladké pro ty sladké,«

zní nápis na zdi brlohu. Udělá mnoho fotografií a odejde.

Tehdy také doma vysloví pětkrát jeho jméno do zrcadla. Příštího dne se setká se svojí přítelkyní a ta jí předá vyvolané diapozitivy z předešlého dne a kráčí v garáži ke svému autu. Tam je překvapena Candymanem. Hlas jeho jí zní v hlavě, upadá do tranzu, je zachvácena hrůzou. Podobné stavy se popisují při setkání s Animou, zde je to tedy Animus, černoch (srovnej postavu Zulukafra u Meyrinkovy Zelené tváře).

„Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp... Ráz naráz sekal, šmik! šmik! v stínu stromů Šaršounem mával stále lítěji, až hlavu uťal mu a potom domů se harcovně vrátil s trofejí... „Všelico mě sice napadá (řekla si Alenka) - ale nevím, co si z toho mám vybrat! Někdo tam něco zabil: to je jisté.“[2]

Probere se v koupelně nějakého bytu, postříkaná krví, jde dál a v předsíni slyší křik a narazí na uřezanou hlavu psa. V dalším pokoji křičí nad prázdnou postýlkou nepříčetná černoška za svým dítětem, které Candyman odnesl. Helen napadena se brání, vezme do ruky sekáček a sekne ji, když do bytu vtrhne přivolaná policie. Vzápětí je zatčena a obžalována z vraždy dítěte, ale vzhledem k její bezúhonnosti a že se nenašlo tělo dítěte, byla propuštěna na kauci. Při dalším setkání s Candymanem je zavražděna její přítelkyně-novinářka místo ní a je opět nalezena s nožem v ruce svým manželem, který na chvíli odešel na univerzitu. Ve vězení se jí zjeví Candyman. Vznáší se nad ní a žádá ji, aby se mu oddala. (Temný erotický motiv je tu všudypřítomný. Planoucí pochodeň, ať už obětovaného lidského těla nebo jako symbol života, jež patří Erótovi, může být posléze spatřena.) Po měsíci je předvedena před psychiatra, který má záběry jejího měsíčního blouznění v bezvědomí. Nevěří ničemu z toho, co mu ona vypráví. Volá tedy do zrcadla za svědka Candymana. Když se nic hned nestane, psychiatr se pousměje - ale to naposled, než je rozpárán zezadu se vynořivším Candymanem, který pak teatrálně vysviští pozadu oknem. Helen ho pak použije k útěku. Přichází domů a nachází manžela se studentkou při malbě bytu, jako by s ní už vůbec nepočítal. Helen si nad řekou po všem uvědomí slova, která jí Candyman už jednou řekl, a teď jí je znovu říká: „Všichni tě musí opustit, všechno musíš ztratit. Jediného přítele nemáš mít. Staneš-li se mou, budeš žít v myslích a ústech lidí jako legenda“.

Helen se vydává do místnosti za zrcadlem. Najde Candymana spícího na velkém stole ve svém malovaném království. Zatne mu nalezený hák do krku, ale ten si ho vytrhne a mluví k ní: „Až se mi oddáš, budeš už navždy patřit k světu, ve kterém žiji jen já. Ale vidím, že máš strach! Z čeho máš strach? Ze mě nebo z toho světa?“

Helen: „Z obého“.

Candyman: „Strach pomine“.

Žádá o život pro malé dítě, které pořád zůstává s ním. „Oddej se mi a dítě nechám“.

Candymanovi se objevují na tváři včely. Lezou mu z úst, pak odkrývá svůj kabát a - celé jeho tělo jsou plástve s včelami! Ústy plnými včel ji líbá, ona sama je rovněž pokryta ve tváři včelami[3]. Pak usne a probouzí se zase sama v jeho tajemné komnatě. Vidí na zdi vymalovánu svoji tvář vedle jeho i s dítětem a chápe, že ona je tou bělošskou dívkou, pro kterou před sto lety zemřel za hřích, jehož se nedopustil. Vychází ven.

Malý černoušek, který vidí vcházet Helen s hákem v ruce, ji považuje za Candymana a jde přivolat obyvatele okolních paneláků k připravené vatře, vystavěné z odloženého haraburdí. Helen totiž uvnitř zaslechla dětský pláč. Ve chvíli, kdy je uvnitř a dítě našla, zapálí malý černošský chlapec s jasným úmyslem vatru. Když se chce vrátit, zadrží ji náhle se zjevivší Candyman. Zarazí mu však hořící poleno do hrudi a dere se pryč. Ven, směrem k černošské matce, se z hořící spousty vyplazí hořící postava a položí před sebe zachráněné a zdravé dítě. „Jasná pochodeň z hořícího rákosu“. A zemře. Jako bájný fénix, který znovu vstává z popela…

Při pohřbu, kam přišel ke konci zástup černošského obyvatelstva, malý černoušek hází do hrobu ocelový hák, který zbyl na spáleništi. V Helenině bytu bývalý manžel sedí s rukama v dlaních v koupelně, s výčitkami svědomí vzpomíná na šťastné okamžiky s ní a do zrcadla volá pětkrát její jméno. V prudkých záblescích světla přichází Helen jako nová legenda, nový Candyman, se spálenou hlavou a říká mu, že teď má strach a výčitky. A zabíjí zase – hákem…

---

[1] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů... a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 83.

[2] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů... a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 86.

[3] V hermetickém symbolismu se včela považuje symbol lidského ducha obývajícího fyzické tělo; někteří moderní vědci to vysvětlují tím, že vnitřní teplota úlu je stejná jako teplota lidského těla. Má se také za to, že stylizovaný květ lilie, tzv. fleur-de-lys, se neodvozuje z lilie, která je teprve sekundárním symbolem, ale od včely. Je to tatáž včela, jež se nachází na sochách Diany z Efesu. Jsou známé i kresby, jako ta z nohy minójského obětního stolu, který byl vykopán ve Phaistosu na Krétě, na níž je postava, nazývaná někdy včelí bohyně. Postava má tvar kapky rosy a znázorňuje buď rosu, nebo včelu, které tu byly kultovně uctívány. Má hlavu Medúsy, kterou korunují pletence vlasů hadovitých tvarů, které ji s ní spojují, a viditelná narážka je učiněna i na Athénu vzhledem ke krátkému tupému holubímu zobáčku. Značně zvýrazněné ruce, zakončené opeřenými prsty nebo drápy, silně kontrastují s lehce načrtnutými chodidly. „Melisky“ byly kněžky bohyní Země Démétér a Artemis z Efesu, neboť Melissa znamená „včela“. Byla to prý také krétská princezna, která se naučila sbírat med, jímž krmila Dia, když byl ještě dítě. Když se potom stal nejvyšším bohem, proměnil svoji chůvu ve včelu. Jinou římskou včelí bohyní byla Mellonia.

»Co dobro umí, naučilo se od zla.«
- Candyman

Guillermo del Toro: Panův labyrint

 
Vstup do mocné, přesto zapovězené říše, je možný dvěma způsoby. První představuje pouhopouhé pasivní a jalové promítání se do ní (snová činnost i tzv. kreativní činnost, živá imaginace atd.), kdy nemáme jinou možnost, než sledovat děje a obrazy a po vystoupení často zapomínáme na svůj pobyt v ní. Zachováváme v sobě toliko zlomky a nejasné symboly. Druhý začíná setkáním se závorou, dveřmi, bránou (jako to vidíme např. v úvodu filmu Případ pro začínajícího kata), kterou přestupujeme nebo jimi pronikáme, a tak vcházíme do zapovězené zóny, v důsledku čehož lze očekávat – na pozadí úžasných zjevení a heroických činů – tvrdé tresty.

Příběh Panova labyrintu začíná obrazem ze závěrečné sekvence. Světlo venku vymazalo princezně všechny vzpomínky, které měla.

Na jiném místě v jiném čase se Ofélie ocitá ve frankistickém Španělsku zmítaném občanskou válkou. Vidíme ji poprvé, jak se veze v autě lesem. Začátek ani nemohl být symbolicky výmluvnější. Les představuje nevědomí a auto situaci, v níž se nacházíme automaton, mimovolně, mimo svoji vůli. Byli jsme do ní vtaženi svým předchozím nevědomým konáním a myšlením. To nevědomí zde symbolizují vojáci, jejichž uniformy představují kolektivní jednotu, zde typus pro nevědomí (srv. smysl přechodových rituálů ve vojenském prostředí).

Auto se zastaví vinou nevolnosti (sic!) Oféliiny matky (té, z níž vyšla) právě na místě, kde Ofélie připadne, doslova šlápne, na artefakt oka. Jakoby kosmogonické znamení absolutního počátku, sám Ra, bůh slunce, v nejlepším svém projevu. A přichází až ke starobylé pohanské soše mluvícího bůžka (otevřená ústa, náznak pro vycházející nebo lépe rodící se Slovo), které chybí zrovna onen artefakt. Nemešká a vloží jej do pukliny. Následně bůh promlouvá: z úst vylézá cosi jako kudlanka nábožná nebo pakobylka a odlétá pryč.

Dovídáme se, že princezně má být představen nevlastní otec. A zatím na strom přilétá pakobylka a sleduje celou scénu z povzdálí, načež odlétá za autem, které sleduje až k posádce na kraji lesa. Tam Ofélie nalezne labyrint. Kameny tu byly odnepaměti, následně pak mlýn. A na bránu, jíž vévodí zvětralá maska se stočenými rohy, usedá opět pakobylka.

Dovídáme se, že v lese jsou partyzáni, lesní muži. Zavádí se tu druhá kolektivní síla, podobně nevědomá, rovněž bojující – zde však je zástupná pro ony síly nevědomí, které slouží vzestupu a osvobození jiskérky z moci tmy.

Kapitán spravuje zastavené hodiny. Dbá na to, aby byl strojek uveden do pohybu, cokoliv jiného je nekázeň a svévole. Připomíná protikladně postavu z příběhu Petra Pana, kde se kapitán Hák děsil hodinek a jejich zvuku. Nemilosrdně a bez výčitek svědomí zabije dva zjevně nevinné rolníky, kteří se vydali toliko na lov zajíců, když domněle najde důkazy svědčící o jejich příslušnosti k odboji.

Ofélie usíná. Náhle slyší nějaký zvuk, jehož se obává a náhle na pelest postele vylézá pakobylka a sedá ji na ruku a začíná zvláštní rozmluva. Ukazuje jí vílovou postavičku z pohádkové knížky a vzápětí se pakobylka sama v ni promění a vede ji k bráně, do labyrintu.

Labyrint je symbolem toho, co je zavinuto samo do sebe, co bere svůj počátek samo ze sebe. U fontány se probudí Pan. Říká o sobě, že už měl spousty jmen, stará jména, která umí vyslovit jen vítr a stromy. Co nám tím sděluje? Ústa, jež ho mohou oživit, se musejí nadouvat a být připravena stvořit jediným výdechem, jediným zvukem a zároveň musejí mít onu vzácnou vlastnost, že mohou růst, větvit se a nést plody. Je hora, les a země. Dovídá se své pravé jméno: princezna Moanna, dcera krále podsvětí. Moanna je havajské jméno a znamená oceán nebo moře (mare).  Naznačuje však spíše maskulinní původ.

Etymologie jména Moanna

V jazyce Warrau moana ‘lidé’; Andy: iquitsky komano ‘otec,’ jahgansky imun- ‘otec,’ yamana ‘osoba’; Makro-Tucanoana: jahunsky meni ‘chlapec,’ maneh˜e ‘manžel,’ ocainsky moon ‘otec,’ paravithansky mei-moen ‘syn,’ Kordofaniana: tumalsky aiman ‘přemýšlet.’ Afroasijsky: proto-afroasijština *man ‘myslet, rozumět, přát si, toužit, počítat’; semitské národy: sokotriovsky mnj ‘přání,’ arabsky mnw ‘rozumět,’ hebrejsky m¯an¯ah ‘počítat,’ akkadsky man¯u, aramejsky mën¯a; Kušitsky: Somálci m¯an ‘mysl’; Chadici: angassky man ‘znát,’ indoevropsky: *men ‘myslet’; anatolijsky: Chetité me-ma-a-i (< *me-mn-eA-) ‘říkat’; italsky: latinsky men(s) ‘mysl,’ indicky: sanskrit manyat¯e ‘přemýšlet,’ manas ‘mysl’; řecky mimn¯eskein ‘vzpomínat’; germánsky: gotická podoba munan ‘přemýšlet,’ muns ‘myšlení’; Baltové: litevsky men`u, mi˜nti ‘vzpomínat’; slovansky: staroslověnština m˘ıneti ‘počítat,’ pa-meªt˘ı ‘mysl, paměť’; Turkové: turecky mani ‘lidová píseň,’ Baskové mun ‘medulla,’ munak (pl.) ‘mozky.’

Viz John D. Bengtson and Merritt Ruhlen: Global Etymologies.

Ofélie či Moanna má tedy svůj původ v podsvětí. Řečeno ještě jinak: v zásvětí. To, co je „za světem“ a taky třeba: „za světlem“. Ve tmě, v příšeří. Neporodil ji člověk. Měsíc ji přinesl na svět (viz nahoře k etymologii). A její otec ponechal pro ni na celém světě otevřené brány, vstoupit do nich však může vstoupit jen tehdy, není-li smrtelná. A musí splnit tři úkoly. Jak jinak. Pomoci jí má kniha Odpovědí cest. Má jí ukazovat budoucnost, jenom tehdy však, je-li sama. Otevře ji, je však zatím prázdná, nepopsaná: tabula rasa.

Když ji otevře příště, začnou se v ní objevovat písmena a obrázky: příběh o stromu (fíkovník), který roste na hoře nedaleko mlýna (místo, kde se něco rozděluje), ale začíná chřadnout. Les byl tehdy dávno domovem zázračným a čarovným zvířátkům. V kořenech se usadila obrovská hnusná ropucha (lunární zvíře), která ožírá kořeny, nenechá ho dýchat (srv. bří. Grimmové) a strom umírá.

První úkolem je dostat ropuše do úst tři magické kamínky a vzít z jejího žaludku zlatý klíček. Teprve pak začne fíkovník opět kvést. Vejde do stromu (místo, kde vše roste) a plazí se v díře pod ním. Je tam spousta ohavného a velikého hmyzu. Hmyz je astrální zástupce (smyslově pocitové vjemy); je sytit znamená sytit i velikou lunární bytost, rostoucí světlem slunečního boha a závislou na něm. Jakmile tato pozře tři magické kamínky a praskne, najde Ofélie zlatý klíček.

Při slavnostní večeři říká kapitán zajímavou věc: bojuje proti partyzánům proto, že si oni myslí, že všichni lidé jsou stejní. Pak se na ní od jiného vojáka dozvěděl, že jeho otec padl v Maroku a před svou smrtí hodil hodinkami o skálu, aby jeho syn znal přesnou hodinu jeho smrti. Kapitán popře, že by nosil kdy hodinky. Je tu tedy něco, co nechce přiznat.

Ofélie vchází znovu do labyrintu. Klíč si má nechat a taky od fauna dostane křídu. Měsíc se blíží k úplňku a úkoly musejí být splněny, mají-li se spolu procházet v sedmikruhové zahradě. Sedm kruhů značí sedm planet, sedm kovů, sedm tónů. Být uvnitř jejich oběžných drah znamená mít je všechny v sobě, celistvě a nedělitelně.

Přicházejí první rány osudu, Ofélie otevírá knihu a po jejích stránkách se rozlévá krev. Matka krvácí z lůna. Je přestěhována od matky do jiné komnaty. Faun ji kárá, že nesplnila další úkol. Dává jí tedy mandragoru, aby ji naložila do mléka (tělesná tekutina zvířete, jež je fundamentálně lunární, srv. Háthor) a misku vložila pod její postel a denně ji skrápěla dvěma kapkami krve. Tím se propojí s životem její matky a bude ji uzdravovat. 
Dále jí dá své víly, aby jí pomohly při návštěvě velmi nebezpečného místa. Bytost, která tam dřímá, není člověk. Uvidí tam bohatou hostinu (roh hojnost, cornucopiae, je atributem Hádovým), leč jíst tam nemá nic. Absolutně nic. Striktní zákaz cokoliv pozřít z této tabule. Bude na tom záviset její život. 
A faun se jí na začátku ptal, jestli není smrtelná; protože jíst z této tabule (smrti) znamená smrti propadnout. 

(Gn2,15-17)

15. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

(Gn3,1-7)

1. Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
2. I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
3. Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
4. I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
5. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
6. Viduci tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.
7. Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.

Ofélie otevírá knihu Odpovědí cest a dovídá se: „Křídou nakresli dveře, kdekoliv ve svém pokoji.“ Má otočit přesýpací hodiny (nikoliv mechanické), aby věděla, kolik jí zbývá času z doby, po kterou budou takto otevřené dveře přístupny. Víly ji povedou (do vílového světa).

"Nejez a nepij nic, dokud tam budeš, a vrať se ještě předtím, než se v hodinách přesype poslední písek." Otevře dveře a tam červenavý přísvit a chodba se sloupovím, zvuky, jakoby kdosi dýchal, v krbu hoří oheň, bohatě prostřená tabule a u ní sedí bytost bez očí, s očima na talíři. Víly ji nabádají, aby otevřela klíčkem erby na zdi s třemi dvířky. Najde tam v jedné dýku zabalenou do látky. Odchází, ale oko jí padne na hrozny, faunovo ovoce, neodolá a pozře kuličku, jednu, pak druhou. Bytost ožije a nasadí si do dlaní oči s červenými zřítelnicemi a přiloží si je k lícím. V hrůze utíká Ofélie k dvířkům, čas však vypršel a ty se zavřely. Bytost hrozí chytit Ofélii, ta na poslední chvíli otevírá jiný otvor magickou křídou. Celá scéna se odehrála beze slov. Vše jako v tíživém snu.
Postava Dlaňookého (který je součástí této zkoušky) je inspirována slavným Goyovým obrazem Saturn požírající své děti.

Je to anděl smrti, který ostříhá nebeskou zahradu. Stojí u brány s mečem a nedovolí těm, kdož nejsou hodni, aby vstoupili. Také vstupuje k těm, na jejichž fortnách není namalován kříž, by se jim vyhnul.

Faun se dovídá o jejím poklesku a obviní ji, že porušila pravidla. Pouhé dvě kuličky hroznů – a staly se z nich oči oné bytosti živené žádostí a chtíčem. Už se nikdy nebude moci vrátit. Její duše zůstane navěky mezi lidmi. Bude stárnout jako oni, a také zemře jako oni a její vzpomínky odnese čas. A i on zmizí. Překročení magického zákazu je trestáno bezodkladně a nesmiřitelně. Má trvalé následky.

Doktor je odhalen, že pomáhal partyzánům a že ulevil týranému zajatci smrtící injekcí. Odmítá jeho nadřazenost. 
Kapitán: „Ne, měl jste se mi podřídit.“ Doktor: „Měl, ale neudělal jsem to.“ Kapitán: „Ale udělal byste líp. I vy to víte.“ Nechápe však, proč to udělal. „Nerozumím. Proč jste se mi nepodřídil?“ Doktor: „Absolutní a nucené podřízenosti, bez otázek... takové rozumí jen lidé jako vy, Kapitáne.“ 

Kapitán zabíjí Doktora, který zprostředkovával léčivý vliv z tohoto světa do světa lesa.

Kapitán najde pod postelí mandragoru i s Ofélií a vytáhne ji zpod postele. Neví, co to je, matka se té věci však hrozí, ale ani ona nechápe pouto mezi mužíčkem a nenarozeným dítětem a hodí jej do krbu, načež málem potratí. Dítě je zachráněno, ona však umírá. Tělesná matka přešla do míst, kde je v jednotě se svou dcerou. Matka nedošla poznání o smyslu tohoto světa: „Svět je jedno kruté místo.“ Nevstoupila v myšlení ani do světa stvoření: „Kouzla neexistují, nejsou. Pro tebe, pro mě a pro kohokoli jiného.“

Mercedes poraní Kapitána a utíká do lesa, kde je obklíčena, ale na poslední chvíli zasáhnou lesní lidé. Les je nyní už vydán napospas silám nevědomí bez hermetizujícího víka. Není tajných prostředníků, konflikt se blíží.

Je třeba učinit vše bez otázek.

Má vzít svého bratříčka a donést jej faunovi do labyrintu. Dveře jsou zavřené, dostává magickou křídu, aby si udělala vlastní. Ofélie vynáší z pokoje bratra a utíká s ním do labyrintu, za ní klopýtá Kapitán. Přesto ji nedostihne, protože les se otevře a vpustí jenom ji, před ním se uzavře (nevědomí).

Ofélie přichází před fauna k soše (na ní je on, Ofélie a dítě). Je úplněk. Brána může být otevřena. Ofélie zpozoruje dýku v jeho ruce a znejistí. 
Faun: „Brána se otevře jen tehdy, když obětujeme krev nevinného.“ 
Poslední úkol. 
„Slíbila jsi, že se podvolíš!“ 
Odmítne. 
„Vzdala by ses svých vznešených pravomocí, kvůli tomuto chuligánovi, kterého sotva znáš?“ „Ano, vzdala.“ „Vzdala by ses i trůnu? Pro něj, kvůli kterému jsi tak trpěla a ponižovala se?“ „Ano.“

Za ní už stojí Kapitán, který nic nechápe, protože fauna nevidí, nemá dar vidět zázračné. Ten zmizí a ona zůstává s bratříčkem sama a Kapitán jí ho odebere. Pak vytáhne pistoli a zastřelí jí. Padne k soše a krev skapává do sedmi okruží v zahradě. Vydává svoji krev a odevzdává tělo svému snu, opuštěna faunem i vzdálena svému bratříčkovi, jedinému poutu s její mrtvou matkou. Všechno musí být ztraceno, než může být jediné nalezeno.

Kapitán odchází z labyrintu, kde na něj už čekají partyzáni. Lesní síla dostoupila až k samotnému středu vznikání. Je mu jasné, jaký osud jej čeká. Odevzdá syna Mercedes a vytáhne hodinky, které jsou už rozbité a přestaly jít – symbol zastaveného chodu, petrifikace, znehybnění jako trest za neschopnost stát se živým obrazem.

Moanna se probouzí v novém těle, v královském rouchu, oslovena jako dcera. „Obětovala jsi svoji krev, pro krev nevinného,“ říká její Otec. Vidí tři spirálovité vysoké královské trůny, jeden je prázdný.

Faun: „To byla poslední a nejdůležitější úloha. A tvůj výběr byl správný, Výsosti.“

Žena: „Pojď sem, a posaď se po boku svého otce. Tak dlouho na tebe čekal.“ 

Mercedes už vidí jenom tělo a lidé stojí opodál, mimo mystérium, které proběhlo přímo před jejich očima.

A říká se, že princezna se vrátila do království svého otce. Aby vládla spravedlivě a dobrým srdcem… A že po sobě nechala malé stopy během svého pozemského života, které vidí jen ti, kteří vědí, co sledují.

Pan's Labyrinth / El Laberinto del Fauno. Režie: Guillermo del Toro. Mexiko / USA / Španělsko 2006.