Případ pro začínajícího kata

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.
Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí - vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.
Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.
Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“
Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.
 
Evokace 

Tedy rozumějme správně: jméno označuje to, co má vyvol(áv)at a ono tímto aktem taktéž povstává z nebytí. Neznaly ho, nepoznávaly ho. Nově přibyvší do temnot není vítaný host.
»To jsem já, přestaňte, copak nevíte, že jsem se mezi vámi narodil?« Že totiž pocházím ze stejné temnoty (hlubiny), která nás vyplivla jako nakonec velryba Jonáše?
V příštích dnech je skoro všechny znovu potkal, jmenovali se ale už jinak. Začal je totiž poznávat pod jejich »pravými« jmény.
Probudit se vyžaduje chodit mimo, a zakázanými cestičkami, nesmí vás odradit ani plamenný meč, jejž třímá cherubín na straně východní – to jest totiž, kudy se v(y)chází – ostříhající, by nikdo nemohl ke stromu života –, nesmí vás odradit ani společností dohodnuté symboly zakazující přechod na druhou stranu, za hraniční kámen.
 
Etymologický výklad jména "Lemuel"

Lemuel je „ten, který náleží Bohu“. A tak je i tento mimojdoucí přes závory a zákazy vjezdu poslem Božím, jehož sám Bůh zkouší a nachází v tom zalíbení, aby jej pak nechal přijít k sobě právě skrze obecního blázna (atu 0.), který ho na voze (atu VII.) vyveze další mimojdoucí cestou do země před závorou.
 
Znovunabytí rukou a zraku

Kájovi narostly nové ruce a znovu vidí. Ano, já jsem samozřejmě věděl, že jeden z nás dvou je mrtev a ten druhý živ. V čem však spočívá onen rozdíl, nebyl schopen jaksi určit. Četli jste někdy o lidech, kteří večer ulehli a ráno se probudili šílení? Slyšeli jste už někdy o snech, v nichž může shořet i ten nejchladnější rozum?
Dokážeme pojmenovávat své vědomé činy v reálném světě, a dokážeme pojmenovat i děje, jež se nám odehrávají ve snu. Ale jejich křížový přenos z jednoho světa do druhého je (téměř) nemožný. Jak by pak vypadal svět jednotlivce, jemuž by se do cesty denního světla postavil svět pohádkový a v onom nokturnálním, snovém, by se vedle draků proháněla auta a tryskáče?
Nahoře na půdě se objevují vojáci, kteří Lemuela honí. Střelba do něj je však neúčinná, tyto kulky byly ulity pro docela jiná těla.
Pádem se dostal nakonec do zavřených dveří. Vypráví profesorovi, že se mu zdálo, že zůstal na celém světě úplně sám a že potkal oblečeného mrtvého zajíce. To je úplně vydělení se ze světa, v němž už nenachází žádné ukotvení, padá vzhůru – do nebeského. Myslí si, že zajíce zabil on sám.

Mytologické pozadí týkající se zajíce

Zajíc je symbolické měsíční zvíře, poněvadž ve dne spí a v noci bdí. Dělá všechno naopak, tak jako zrcadlo, nebo měsíc vůči slunci. V řecké, egyptské a čínské symbolizuje například štěstí, plynoucí čas (viz jeho kapesní hodinky a odkaz k nim na konci příběhu), krátkost života, tajemství smrti i zmrtvýchvstání, a u Aztéků dokonce symbolizoval i stvořitele. Zajíc je označován za atribut zmrtvýchvstání, protože podle lidového podání nespí – nemá totiž oční víčka, a tak se zdá, že i ve spaní obrací oči vzhůru (k nebi).
V Bibli je zajíc označován jako stvoření „maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce“ a symbolizuje zde chudé, skromné a pokorné. V Byzanci byl zajíc ve zvířecí symbolice přímo znakem Krista. Obecně se k němu ale křesťanství staví s jistým odstupem kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti a pro příslovečnou zaječí plodnost. Zajíc proto býval občas znázorňován v bílé barvě u nohou Panny Marie, což mělo symbolizovat vítězství čistoty nad tělesným pokušením, které o sobě dávalo nejvíce vědět právě na jaře.
V dnešní rozšířené evropské tradici je zajíček označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka. Podle jednoho výkladu vzniklo toto spojení z toho důvodu, že zajíc na jaře hledá v blízkosti lidských obydlí potravu a jelikož je plachý a lidí se straní, je mu přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajec. Podle druhého výkladu vzniklo spojení velikonočního zajíce s vajíčkem ze zvyku, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly. Proto časem vznikla představa, že vajíčka snáší nebo přináší sám zajíc. V důsledku tohoto smýšlení bývalo také zvykem, že dospělí zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, tedy ke hledání ukrytých vajíček v zahradě.

Hlouběji do pasti

Kapličky (planety), kolem nichž vedou cestičky k našim pošetilým touhám.
Kdo jsem a co o sobě nevím? Komu stálo za to vybudovat tenhle dům a trpělivě čekat, až se v něm chytnu (do oné pasti)?
Do akademie je přiveden dvěma nohsledy, jedním kulhavým (odkaz na Héfaista?), všichni mu naznačují, že má mlčet – s úsměvem, leč rezolutně.
Laputu drží ve vzduchu společná vůle předků.
Nádraží je místo, odkud nikam nic nikdy nejezdí. Tam potkává Básníka, jenž se mu svěřuje (a je to zároveň výpověď o něm samotném): Všechno se děje někde jinde. 
Přiznání, že život mu uniká pod rukama.
Přátelé ho zavezli k ústí tunelu, je však zatarasený mikrobusem a před ním vartuje hlídka – nikdo nesmí pryč, dokud dílo nebude dokonáno.
Ochránci studánek se chtějí dostat zpět do svých domovů – jakoby však nevěděli, kde se nacházejí oni a kde je jejich domov. Nějaký mladík je bezdůvodně zastřelen. Rychlá oběť horlivých ochránců studánek, kteří tyto spíše (také) masakrují.
Gulliver je opouští (navzdory nevoli jejich vůdce, který chce po něm dokonce střílet) kvůli Markétě, za níž utíká – svému snu říká: „Já vás znám, já vás určitě znám!“
Je to něco bolestně známého, co nám utíká pod prsty. Vybíhá za ním obecní blb Vyskoč s naléhavým poselstvím: „Pane! Počkejte pane! Já…, já vám něco řeknu! Já… jsem … viděl nebe. Bylo to nebe, já ho viděl! Slyšíte to ticho? Kam to jdete? Tam nic není! Vidíte ten strom, tak za tím stromem už nic není. Co je tam?“
„Louka.“
„A za tou loukou?“
„Les.“
„A za tím lesem?“
„Dům.“ 
A přejde do jiného světa balnibarbského. 
 
Cesta do Laputy

Pak je opět (už podruhé) z postele nějaké černovlásky (aniž by tušil, jak se do ní dostal) odvezen jakousi bojůvkou pryč. Přestává všemu rozumět. Ohání se tvrzením, že je cizinec.
Téma neznámého cizince přicházejícího bořit zavedené. Srv. moment exogamie při oživování krve dynastických linií (Fraser: Zlatá ratolest). 
Albert Camus: Cizinec. Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal: „Příběh - člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy.“; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“
A zapomenout bychom neměli ani na drobné dílko z tohoto rodu, jež jakoby předchází celou vlnu existencialismu, Egidius a cizinec (1899) Willema Gerarda van Nouhuyse.
 
Balnibarbská tma

Z nebe se spouští lano a jalůvka je zdvižena do nebes.
Při příchodu na Laputu se rozpadne dřevěný strop Věže, kterou se tam vchází. Nejdříve je vyzván, aby se vrátil, pak se situace obrátí a on se postupně dozvídá, že Král se na Laputě již nezdržuje, takže království je bez krále. Opouští i princeznu Niké.
Odtamtud se vrací opět zpět a prosí ho, aby to dole v Balnibarbě neříkal. Nikoho tam dole neznají, seznamuje Gulliver guvernéra a prozradí, že jejich král už tam dávno nežije. Tím se z Laputy stane cosi jako vzdálené nepochopitelné místo. Nakonec se jej guvernér i se svojí sekretářkou pokusí zabít. Žádná dohoda není možná.
Nic se tam (na Laputě) neděje, nic tam nemá smysl. Profanace této pravdy jej stojí facku z davu. Omlouvá se, zprvu nesměle, nakonec rozhořčeně. Cesta někam jinam začíná s obecním blbem, který ho odvezl tunelem z balnibarbské země. 
Jak se změnil Lemuel Gulliver? Přišel sám a odchází s přívěškem (či snad dokonce titulem), je doprovázen obecním blbem. Tento blb není nikdo jiný než Hlupáček; ten, který vítězí nad nespravedlností, zlem, dokáže si naklonit kouzelná zvířátka, získává nevěstu, poklady, království...
K oněm kapesním hodinkám zajíce Oskara se vážou i závěrečná Lemuelova slova v tomto filmovém příběhu: „Obecní blb slyšel na jméno Vyskoč a vyvezl mě z balnibarbské země. Tehdy se stalo, že jsem znovu upadl do rozpaků a obrátil se na onoho blba. ‚Poslouchej, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku, nebo se mi to jenom zdá?‘ Ale on namítl: ‚Co pořád máte, prosím vás? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?‘“
Jít vpřed či vzad znamená čiré nic.

[1] Případ pro začínajícího kata. Režie: Pavel Juráček. Československo, 1969.

Guillermo del Toro: Panův labyrint

 
Vstup do mocné, přesto zapovězené říše, je možný dvěma způsoby. První představuje pouhopouhé pasivní a jalové promítání se do ní (snová činnost i tzv. kreativní činnost, živá imaginace atd.), kdy nemáme jinou možnost, než sledovat děje a obrazy a po vystoupení často zapomínáme na svůj pobyt v ní. Zachováváme v sobě toliko zlomky a nejasné symboly. Druhý začíná setkáním se závorou, dveřmi, bránou (jako to vidíme např. v úvodu filmu Případ pro začínajícího kata), kterou přestupujeme nebo jimi pronikáme, a tak vcházíme do zapovězené zóny, v důsledku čehož lze očekávat – na pozadí úžasných zjevení a heroických činů – tvrdé tresty.

Příběh Panova labyrintu začíná obrazem ze závěrečné sekvence. Světlo venku vymazalo princezně všechny vzpomínky, které měla.

Na jiném místě v jiném čase se Ofélie ocitá ve frankistickém Španělsku zmítaném občanskou válkou. Vidíme ji poprvé, jak se veze v autě lesem. Začátek ani nemohl být symbolicky výmluvnější. Les představuje nevědomí a auto situaci, v níž se nacházíme automaton, mimovolně, mimo svoji vůli. Byli jsme do ní vtaženi svým předchozím nevědomým konáním a myšlením. To nevědomí zde symbolizují vojáci, jejichž uniformy představují kolektivní jednotu, zde typus pro nevědomí (srv. smysl přechodových rituálů ve vojenském prostředí).

Auto se zastaví vinou nevolnosti (sic!) Oféliiny matky (té, z níž vyšla) právě na místě, kde Ofélie připadne, doslova šlápne, na artefakt oka. Jakoby kosmogonické znamení absolutního počátku, sám Ra, bůh slunce, v nejlepším svém projevu. A přichází až ke starobylé pohanské soše mluvícího bůžka (otevřená ústa, náznak pro vycházející nebo lépe rodící se Slovo), které chybí zrovna onen artefakt. Nemešká a vloží jej do pukliny. Následně bůh promlouvá: z úst vylézá cosi jako kudlanka nábožná nebo pakobylka a odlétá pryč.

Dovídáme se, že princezně má být představen nevlastní otec. A zatím na strom přilétá pakobylka a sleduje celou scénu z povzdálí, načež odlétá za autem, které sleduje až k posádce na kraji lesa. Tam Ofélie nalezne labyrint. Kameny tu byly odnepaměti, následně pak mlýn. A na bránu, jíž vévodí zvětralá maska se stočenými rohy, usedá opět pakobylka.

Dovídáme se, že v lese jsou partyzáni, lesní muži. Zavádí se tu druhá kolektivní síla, podobně nevědomá, rovněž bojující – zde však je zástupná pro ony síly nevědomí, které slouží vzestupu a osvobození jiskérky z moci tmy.

Kapitán spravuje zastavené hodiny. Dbá na to, aby byl strojek uveden do pohybu, cokoliv jiného je nekázeň a svévole. Připomíná protikladně postavu z příběhu Petra Pana, kde se kapitán Hák děsil hodinek a jejich zvuku. Nemilosrdně a bez výčitek svědomí zabije dva zjevně nevinné rolníky, kteří se vydali toliko na lov zajíců, když domněle najde důkazy svědčící o jejich příslušnosti k odboji.

Ofélie usíná. Náhle slyší nějaký zvuk, jehož se obává a náhle na pelest postele vylézá pakobylka a sedá ji na ruku a začíná zvláštní rozmluva. Ukazuje jí vílovou postavičku z pohádkové knížky a vzápětí se pakobylka sama v ni promění a vede ji k bráně, do labyrintu.

Labyrint je symbolem toho, co je zavinuto samo do sebe, co bere svůj počátek samo ze sebe. U fontány se probudí Pan. Říká o sobě, že už měl spousty jmen, stará jména, která umí vyslovit jen vítr a stromy. Co nám tím sděluje? Ústa, jež ho mohou oživit, se musejí nadouvat a být připravena stvořit jediným výdechem, jediným zvukem a zároveň musejí mít onu vzácnou vlastnost, že mohou růst, větvit se a nést plody. Je hora, les a země. Dovídá se své pravé jméno: princezna Moanna, dcera krále podsvětí. Moanna je havajské jméno a znamená oceán nebo moře (mare).  Naznačuje však spíše maskulinní původ.

Etymologie jména Moanna

V jazyce Warrau moana ‘lidé’; Andy: iquitsky komano ‘otec,’ jahgansky imun- ‘otec,’ yamana ‘osoba’; Makro-Tucanoana: jahunsky meni ‘chlapec,’ maneh˜e ‘manžel,’ ocainsky moon ‘otec,’ paravithansky mei-moen ‘syn,’ Kordofaniana: tumalsky aiman ‘přemýšlet.’ Afroasijsky: proto-afroasijština *man ‘myslet, rozumět, přát si, toužit, počítat’; semitské národy: sokotriovsky mnj ‘přání,’ arabsky mnw ‘rozumět,’ hebrejsky m¯an¯ah ‘počítat,’ akkadsky man¯u, aramejsky mën¯a; Kušitsky: Somálci m¯an ‘mysl’; Chadici: angassky man ‘znát,’ indoevropsky: *men ‘myslet’; anatolijsky: Chetité me-ma-a-i (< *me-mn-eA-) ‘říkat’; italsky: latinsky men(s) ‘mysl,’ indicky: sanskrit manyat¯e ‘přemýšlet,’ manas ‘mysl’; řecky mimn¯eskein ‘vzpomínat’; germánsky: gotická podoba munan ‘přemýšlet,’ muns ‘myšlení’; Baltové: litevsky men`u, mi˜nti ‘vzpomínat’; slovansky: staroslověnština m˘ıneti ‘počítat,’ pa-meªt˘ı ‘mysl, paměť’; Turkové: turecky mani ‘lidová píseň,’ Baskové mun ‘medulla,’ munak (pl.) ‘mozky.’

Viz John D. Bengtson and Merritt Ruhlen: Global Etymologies.

Ofélie či Moanna má tedy svůj původ v podsvětí. Řečeno ještě jinak: v zásvětí. To, co je „za světem“ a taky třeba: „za světlem“. Ve tmě, v příšeří. Neporodil ji člověk. Měsíc ji přinesl na svět (viz nahoře k etymologii). A její otec ponechal pro ni na celém světě otevřené brány, vstoupit do nich však může vstoupit jen tehdy, není-li smrtelná. A musí splnit tři úkoly. Jak jinak. Pomoci jí má kniha Odpovědí cest. Má jí ukazovat budoucnost, jenom tehdy však, je-li sama. Otevře ji, je však zatím prázdná, nepopsaná: tabula rasa.

Když ji otevře příště, začnou se v ní objevovat písmena a obrázky: příběh o stromu (fíkovník), který roste na hoře nedaleko mlýna (místo, kde se něco rozděluje), ale začíná chřadnout. Les byl tehdy dávno domovem zázračným a čarovným zvířátkům. V kořenech se usadila obrovská hnusná ropucha (lunární zvíře), která ožírá kořeny, nenechá ho dýchat (srv. bří. Grimmové) a strom umírá.

První úkolem je dostat ropuše do úst tři magické kamínky a vzít z jejího žaludku zlatý klíček. Teprve pak začne fíkovník opět kvést. Vejde do stromu (místo, kde vše roste) a plazí se v díře pod ním. Je tam spousta ohavného a velikého hmyzu. Hmyz je astrální zástupce (smyslově pocitové vjemy); je sytit znamená sytit i velikou lunární bytost, rostoucí světlem slunečního boha a závislou na něm. Jakmile tato pozře tři magické kamínky a praskne, najde Ofélie zlatý klíček.

Při slavnostní večeři říká kapitán zajímavou věc: bojuje proti partyzánům proto, že si oni myslí, že všichni lidé jsou stejní. Pak se na ní od jiného vojáka dozvěděl, že jeho otec padl v Maroku a před svou smrtí hodil hodinkami o skálu, aby jeho syn znal přesnou hodinu jeho smrti. Kapitán popře, že by nosil kdy hodinky. Je tu tedy něco, co nechce přiznat.

Ofélie vchází znovu do labyrintu. Klíč si má nechat a taky od fauna dostane křídu. Měsíc se blíží k úplňku a úkoly musejí být splněny, mají-li se spolu procházet v sedmikruhové zahradě. Sedm kruhů značí sedm planet, sedm kovů, sedm tónů. Být uvnitř jejich oběžných drah znamená mít je všechny v sobě, celistvě a nedělitelně.

Přicházejí první rány osudu, Ofélie otevírá knihu a po jejích stránkách se rozlévá krev. Matka krvácí z lůna. Je přestěhována od matky do jiné komnaty. Faun ji kárá, že nesplnila další úkol. Dává jí tedy mandragoru, aby ji naložila do mléka (tělesná tekutina zvířete, jež je fundamentálně lunární, srv. Háthor) a misku vložila pod její postel a denně ji skrápěla dvěma kapkami krve. Tím se propojí s životem její matky a bude ji uzdravovat. 
Dále jí dá své víly, aby jí pomohly při návštěvě velmi nebezpečného místa. Bytost, která tam dřímá, není člověk. Uvidí tam bohatou hostinu (roh hojnost, cornucopiae, je atributem Hádovým), leč jíst tam nemá nic. Absolutně nic. Striktní zákaz cokoliv pozřít z této tabule. Bude na tom záviset její život. 
A faun se jí na začátku ptal, jestli není smrtelná; protože jíst z této tabule (smrti) znamená smrti propadnout. 

(Gn2,15-17)

15. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

(Gn3,1-7)

1. Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
2. I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
3. Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
4. I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
5. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
6. Viduci tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.
7. Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.

Ofélie otevírá knihu Odpovědí cest a dovídá se: „Křídou nakresli dveře, kdekoliv ve svém pokoji.“ Má otočit přesýpací hodiny (nikoliv mechanické), aby věděla, kolik jí zbývá času z doby, po kterou budou takto otevřené dveře přístupny. Víly ji povedou (do vílového světa).

"Nejez a nepij nic, dokud tam budeš, a vrať se ještě předtím, než se v hodinách přesype poslední písek." Otevře dveře a tam červenavý přísvit a chodba se sloupovím, zvuky, jakoby kdosi dýchal, v krbu hoří oheň, bohatě prostřená tabule a u ní sedí bytost bez očí, s očima na talíři. Víly ji nabádají, aby otevřela klíčkem erby na zdi s třemi dvířky. Najde tam v jedné dýku zabalenou do látky. Odchází, ale oko jí padne na hrozny, faunovo ovoce, neodolá a pozře kuličku, jednu, pak druhou. Bytost ožije a nasadí si do dlaní oči s červenými zřítelnicemi a přiloží si je k lícím. V hrůze utíká Ofélie k dvířkům, čas však vypršel a ty se zavřely. Bytost hrozí chytit Ofélii, ta na poslední chvíli otevírá jiný otvor magickou křídou. Celá scéna se odehrála beze slov. Vše jako v tíživém snu.
Postava Dlaňookého (který je součástí této zkoušky) je inspirována slavným Goyovým obrazem Saturn požírající své děti.

Je to anděl smrti, který ostříhá nebeskou zahradu. Stojí u brány s mečem a nedovolí těm, kdož nejsou hodni, aby vstoupili. Také vstupuje k těm, na jejichž fortnách není namalován kříž, by se jim vyhnul.

Faun se dovídá o jejím poklesku a obviní ji, že porušila pravidla. Pouhé dvě kuličky hroznů – a staly se z nich oči oné bytosti živené žádostí a chtíčem. Už se nikdy nebude moci vrátit. Její duše zůstane navěky mezi lidmi. Bude stárnout jako oni, a také zemře jako oni a její vzpomínky odnese čas. A i on zmizí. Překročení magického zákazu je trestáno bezodkladně a nesmiřitelně. Má trvalé následky.

Doktor je odhalen, že pomáhal partyzánům a že ulevil týranému zajatci smrtící injekcí. Odmítá jeho nadřazenost. 
Kapitán: „Ne, měl jste se mi podřídit.“ Doktor: „Měl, ale neudělal jsem to.“ Kapitán: „Ale udělal byste líp. I vy to víte.“ Nechápe však, proč to udělal. „Nerozumím. Proč jste se mi nepodřídil?“ Doktor: „Absolutní a nucené podřízenosti, bez otázek... takové rozumí jen lidé jako vy, Kapitáne.“ 

Kapitán zabíjí Doktora, který zprostředkovával léčivý vliv z tohoto světa do světa lesa.

Kapitán najde pod postelí mandragoru i s Ofélií a vytáhne ji zpod postele. Neví, co to je, matka se té věci však hrozí, ale ani ona nechápe pouto mezi mužíčkem a nenarozeným dítětem a hodí jej do krbu, načež málem potratí. Dítě je zachráněno, ona však umírá. Tělesná matka přešla do míst, kde je v jednotě se svou dcerou. Matka nedošla poznání o smyslu tohoto světa: „Svět je jedno kruté místo.“ Nevstoupila v myšlení ani do světa stvoření: „Kouzla neexistují, nejsou. Pro tebe, pro mě a pro kohokoli jiného.“

Mercedes poraní Kapitána a utíká do lesa, kde je obklíčena, ale na poslední chvíli zasáhnou lesní lidé. Les je nyní už vydán napospas silám nevědomí bez hermetizujícího víka. Není tajných prostředníků, konflikt se blíží.

Je třeba učinit vše bez otázek.

Má vzít svého bratříčka a donést jej faunovi do labyrintu. Dveře jsou zavřené, dostává magickou křídu, aby si udělala vlastní. Ofélie vynáší z pokoje bratra a utíká s ním do labyrintu, za ní klopýtá Kapitán. Přesto ji nedostihne, protože les se otevře a vpustí jenom ji, před ním se uzavře (nevědomí).

Ofélie přichází před fauna k soše (na ní je on, Ofélie a dítě). Je úplněk. Brána může být otevřena. Ofélie zpozoruje dýku v jeho ruce a znejistí. 
Faun: „Brána se otevře jen tehdy, když obětujeme krev nevinného.“ 
Poslední úkol. 
„Slíbila jsi, že se podvolíš!“ 
Odmítne. 
„Vzdala by ses svých vznešených pravomocí, kvůli tomuto chuligánovi, kterého sotva znáš?“ „Ano, vzdala.“ „Vzdala by ses i trůnu? Pro něj, kvůli kterému jsi tak trpěla a ponižovala se?“ „Ano.“

Za ní už stojí Kapitán, který nic nechápe, protože fauna nevidí, nemá dar vidět zázračné. Ten zmizí a ona zůstává s bratříčkem sama a Kapitán jí ho odebere. Pak vytáhne pistoli a zastřelí jí. Padne k soše a krev skapává do sedmi okruží v zahradě. Vydává svoji krev a odevzdává tělo svému snu, opuštěna faunem i vzdálena svému bratříčkovi, jedinému poutu s její mrtvou matkou. Všechno musí být ztraceno, než může být jediné nalezeno.

Kapitán odchází z labyrintu, kde na něj už čekají partyzáni. Lesní síla dostoupila až k samotnému středu vznikání. Je mu jasné, jaký osud jej čeká. Odevzdá syna Mercedes a vytáhne hodinky, které jsou už rozbité a přestaly jít – symbol zastaveného chodu, petrifikace, znehybnění jako trest za neschopnost stát se živým obrazem.

Moanna se probouzí v novém těle, v královském rouchu, oslovena jako dcera. „Obětovala jsi svoji krev, pro krev nevinného,“ říká její Otec. Vidí tři spirálovité vysoké královské trůny, jeden je prázdný.

Faun: „To byla poslední a nejdůležitější úloha. A tvůj výběr byl správný, Výsosti.“

Žena: „Pojď sem, a posaď se po boku svého otce. Tak dlouho na tebe čekal.“ 

Mercedes už vidí jenom tělo a lidé stojí opodál, mimo mystérium, které proběhlo přímo před jejich očima.

A říká se, že princezna se vrátila do království svého otce. Aby vládla spravedlivě a dobrým srdcem… A že po sobě nechala malé stopy během svého pozemského života, které vidí jen ti, kteří vědí, co sledují.

Pan's Labyrinth / El Laberinto del Fauno. Režie: Guillermo del Toro. Mexiko / USA / Španělsko 2006.