VII. přednáška
Bratři Grimmové
Tři dítka Štěstěny
Byl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Jednoho dne si je zavolal a tomu prvnímu daroval kohouta, druhému kosu a třetímu kocoura. „Jsem už starý,“ řekl: „smrt mi sedí na jazyku, a tak se o vás chci postarat. Peníze žádné nemám, a to, co jsem vám teď daroval, vypadá nicotně, ale vězte, že záleží na tom, jak rozumně s tím naložíte. Hledejte země, kde tyto věci neznají a pak vám přinesou štěstí.“
Po otcově smrti se nejstarší syn vydal do světa s kohoutem. Ale všady, kam přišel, kohouta dobře znali; ve městech ho vídával sedět na věžích a otáčet se ve větru, na vsích ho pak slýchal kokrhat; nikdo nebyl jeho dědictvím uchvácen a štěstí, které mu mělo přinést, bylo v nedohlednu. Konečně se dostal na ostrov, kde lidé o kohoutech pranic nevěděli, dokonce ani nerozuměli dělení času. Věděli celkem přesně, kdy je ráno a kdy večer, ale v noci, když nespali, netušili kolik je hodin. „Koukejte,“ řekl: „jaké je to pyšné zvíře, na hlavě má rubínově rudou korunu, ostruhy nosí jako rytíř, v noci v určitý čas třikrát zakokrhá a na to třetí zakokrhání vyjde slunce. A když zakokrhá během bílého dne, můžete si být jistí, že zařídil, aby se změnilo počasí.“
To se těm lidem velmi zamlouvalo, a tak další noci nespali a čekali na kohoutí kokrhání. A opravdu! Kohout hlasitě ohlásil druhou, čtvrtou a šestou hodinu a pak se rozednilo. Nadšení lidé se ptali, zda je to zázračné zvíře na prodej a kolik, by si za ně přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden osel.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“volali lidé jednohlasně a rádi mu dali, co si řekl. A když s tím bohatstvím přišel nejstarší bratr domů, ti dva druzí se velmi divili a ten prostřední si řekl, že teď zkusí svoje štěstí s kosou.
Chodil širým světem, ale všude, kam přišel, viděl sedláky, kteří nosili přes ramena kosy. Ale nakonec se mu poštěstilo dostat se na ostrov, kde o kose nic nevěděli. Tam, když uzrálo obilí, vytáhli na pole kanóny a sklízeli střelbou. To vám byla nešikovná žatva! Mnohý sestřelil místo stébla klas, a to se pak zrno rozlétlo po poli a přišlo vniveč a nejeden sedlák přišel nejen k velké škodě, ale ještě se stal terčem nevybíravého posměchu. Tu se před ně postavil hoch s kosou a mlčky kosil obilí až u země a jak mu to panečku šlo! Lidé kolem něj stáli s hubami dokořán a udiveně se ho vyptávali, zda je ta zázračná věc na prodej a kolik, by si za ni přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden kůň.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“ volali lidé jednohlasně a rádi mu dali, co si řekl. Když se vrátil domů, to bylo divení a radosti a ten nejmladší nebyl k udržení, musel taky do světa a kocoura vzal s sebou.
Chodil širým světem sem a tam, ale ať pobyl v které zemi, všude viděl kočky a někde dokonce tolik, že čerstvě narozené koťata bez milosti topili. Nakonec připlul na ostrov, kde ještě nikdy nikdo žádnou kočku neviděl. Však byl ten ostrov taky samá myš! Tancovaly si tam po lavicích a stolech a hospodáři si s nimi nevěděli rady. Lid se tím myším nadělením soužil, dokonce ani král nedokázal svůj zámek uchránit před myší pohromou, ve všech koutech tu pištěly myši a hlodaly vše, na co jim zuby stačily. Když se tam objevil hoch, kocour nečekal ni vteřinu, vrhnul se mezi ně a než se kdo nadál, byla hodovní síň prázdná. Lidi na to koukali s otevřenými hubami a prosili krále, aby to zázračné zvíře koupil. Král se ptal, zda je to zvíře na prodej a kolik by si za ně přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden mezek.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“ řekl král a rád mu dal, co si řekl. A tak s tím bohatstvím i nejmladší bratr dorazil domů.
Kocour si zatím v zámku velmi pochutnával a pobil mnoho myší, jeden by to nespočítal! Samou prací mu vyschlo na jazyku, a tak se zarazil, zvedl hlavu a zamňoukal: „Mňau, mňau!“ Král a dvořané to slyšeli a velmi se polekali. Nenapadlo je nic jiného než se dát na úprk ze zámku. Pak král povolal rádce, aby mu poradilo, co by bylo nejlepší udělat. Nakonec se rozhodli, že k tomu zvířeti vyšlou herolda, aby ho vyzval k opuštění zámku, jinak proti němu bude použito síly. Tak se muselo obětovat jedno páže urozeného původu a jít za kocourem. Ale ten měl opravdu velkou žízeň, a tak na pážecí varování jen žalostně zamňoukal. Z toho páže pochopilo, že zvíře zámek opustit nehodlá a s tímto vzkazem běželo zpět ke králi. A tak dali pokyn a spustili na zámek divokou střelbu z kanónů, až ho zapálili. Když oheň dorazil až do sálu, kde seděl kocour, na nic nečekal a oknem vyskočil ven a utekl.
Obléhatelé tenkrát prý s dobýváním zámku neustali, dokud ho nesrovnali do základů se zemí.1
1) Lidová pohádka „Die drei Glückskinder“ (KHM 70) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857).
Tři dítka Štěstěny
Byl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Jednoho dne si je zavolal a tomu prvnímu daroval kohouta, druhému kosu a třetímu kocoura. „Jsem už starý,“ řekl: „smrt mi sedí na jazyku, a tak se o vás chci postarat. Peníze žádné nemám, a to, co jsem vám teď daroval, vypadá nicotně, ale vězte, že záleží na tom, jak rozumně s tím naložíte. Hledejte země, kde tyto věci neznají a pak vám přinesou štěstí.“
Po otcově smrti se nejstarší syn vydal do světa s kohoutem. Ale všady, kam přišel, kohouta dobře znali; ve městech ho vídával sedět na věžích a otáčet se ve větru, na vsích ho pak slýchal kokrhat; nikdo nebyl jeho dědictvím uchvácen a štěstí, které mu mělo přinést, bylo v nedohlednu. Konečně se dostal na ostrov, kde lidé o kohoutech pranic nevěděli, dokonce ani nerozuměli dělení času. Věděli celkem přesně, kdy je ráno a kdy večer, ale v noci, když nespali, netušili kolik je hodin. „Koukejte,“ řekl: „jaké je to pyšné zvíře, na hlavě má rubínově rudou korunu, ostruhy nosí jako rytíř, v noci v určitý čas třikrát zakokrhá a na to třetí zakokrhání vyjde slunce. A když zakokrhá během bílého dne, můžete si být jistí, že zařídil, aby se změnilo počasí.“
To se těm lidem velmi zamlouvalo, a tak další noci nespali a čekali na kohoutí kokrhání. A opravdu! Kohout hlasitě ohlásil druhou, čtvrtou a šestou hodinu a pak se rozednilo. Nadšení lidé se ptali, zda je to zázračné zvíře na prodej a kolik, by si za ně přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden osel.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“volali lidé jednohlasně a rádi mu dali, co si řekl. A když s tím bohatstvím přišel nejstarší bratr domů, ti dva druzí se velmi divili a ten prostřední si řekl, že teď zkusí svoje štěstí s kosou.
Chodil širým světem, ale všude, kam přišel, viděl sedláky, kteří nosili přes ramena kosy. Ale nakonec se mu poštěstilo dostat se na ostrov, kde o kose nic nevěděli. Tam, když uzrálo obilí, vytáhli na pole kanóny a sklízeli střelbou. To vám byla nešikovná žatva! Mnohý sestřelil místo stébla klas, a to se pak zrno rozlétlo po poli a přišlo vniveč a nejeden sedlák přišel nejen k velké škodě, ale ještě se stal terčem nevybíravého posměchu. Tu se před ně postavil hoch s kosou a mlčky kosil obilí až u země a jak mu to panečku šlo! Lidé kolem něj stáli s hubami dokořán a udiveně se ho vyptávali, zda je ta zázračná věc na prodej a kolik, by si za ni přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden kůň.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“ volali lidé jednohlasně a rádi mu dali, co si řekl. Když se vrátil domů, to bylo divení a radosti a ten nejmladší nebyl k udržení, musel taky do světa a kocoura vzal s sebou.
Chodil širým světem sem a tam, ale ať pobyl v které zemi, všude viděl kočky a někde dokonce tolik, že čerstvě narozené koťata bez milosti topili. Nakonec připlul na ostrov, kde ještě nikdy nikdo žádnou kočku neviděl. Však byl ten ostrov taky samá myš! Tancovaly si tam po lavicích a stolech a hospodáři si s nimi nevěděli rady. Lid se tím myším nadělením soužil, dokonce ani král nedokázal svůj zámek uchránit před myší pohromou, ve všech koutech tu pištěly myši a hlodaly vše, na co jim zuby stačily. Když se tam objevil hoch, kocour nečekal ni vteřinu, vrhnul se mezi ně a než se kdo nadál, byla hodovní síň prázdná. Lidi na to koukali s otevřenými hubami a prosili krále, aby to zázračné zvíře koupil. Král se ptal, zda je to zvíře na prodej a kolik by si za ně přál. „Nu, stačilo by mi tolik zlata, kolik unese jeden mezek.“ řekl. „Ach, to je směšný peníz za tak podivuhodné zvíře.“ řekl král a rád mu dal, co si řekl. A tak s tím bohatstvím i nejmladší bratr dorazil domů.
Kocour si zatím v zámku velmi pochutnával a pobil mnoho myší, jeden by to nespočítal! Samou prací mu vyschlo na jazyku, a tak se zarazil, zvedl hlavu a zamňoukal: „Mňau, mňau!“ Král a dvořané to slyšeli a velmi se polekali. Nenapadlo je nic jiného než se dát na úprk ze zámku. Pak král povolal rádce, aby mu poradilo, co by bylo nejlepší udělat. Nakonec se rozhodli, že k tomu zvířeti vyšlou herolda, aby ho vyzval k opuštění zámku, jinak proti němu bude použito síly. Tak se muselo obětovat jedno páže urozeného původu a jít za kocourem. Ale ten měl opravdu velkou žízeň, a tak na pážecí varování jen žalostně zamňoukal. Z toho páže pochopilo, že zvíře zámek opustit nehodlá a s tímto vzkazem běželo zpět ke králi. A tak dali pokyn a spustili na zámek divokou střelbu z kanónů, až ho zapálili. Když oheň dorazil až do sálu, kde seděl kocour, na nic nečekal a oknem vyskočil ven a utekl.
Obléhatelé tenkrát prý s dobýváním zámku neustali, dokud ho nesrovnali do základů se zemí.1
1) Lidová pohádka „Die drei Glückskinder“ (KHM 70) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857).
Štítky: Bratři Grimmové, Tři dítka Štěstěny
vystavil MM v
20:57
Počet komentářů: 0
Odkazy na tento příspěvek
