Pohádka o panně carevně: Interpretace VI.

Interpretace

Яга → Roga → Rog → Roc → Ruch. 
Když byla Aláaddínova paní Badralbudúr ošálena bratrem mrtvého magribského kouzelníka a ponouknuta, aby žádala na svém pánovi vejce ptáka Ruchcha, aby mohlo být zavěšeno v její kupoli, ztratil málem rozum následkem máridovy zuřivosti. Ruchch je obrovský pohádkový pták, často se vyskytující v Tisíci a jedné noci, v příběhu Sindbádova, tento „unese velblouda a slona ve svých drápech a letí s nimi pro svou velikost a svou nesmírnost.
„A tento pták po většině nalezne se na hoře Káfu a mistr, který zbudoval tento palác, může přinést vejce tohoto ptáka.“
Aláaddín pak třel lampu a žádal od márida: „Chci od tebe, abys mi přinesl vejce Ruchchovo a pověsil je v kupoli komnaty.“ Když pak uslyšel márid řeč Aláaddínovu, svraštil tvář a rozhněval se a vzkřikl nesmírným hlasem a pravil mu: „Ó nevděčníku, což nestačí, že já a veškeří otroci lampy jsme v tvé službě, chceš také, abych ti přinesl naši paní pro tvoji zábavu, abys ji pověsil v kopuli své komnaty, aby ses veselil, ty a tvoje nevěsta?“ Márid tu odhaluje magické tajemství, když označil vejce ptáka Ruchcha za „naši paní“. „Při Bohu, jste hodni, ty a ona, abych vás učinil popelem v této chvíli a rozprášil vás do vzduchu. Avšak, ježto jste, ty a tvoje nevěsta, neznalí této věci a nerozeznáváte jejího vnitřku a jejího vnějšku, tu já vám promíjím, neboť jste nevinni, ale co se týká viny, ta jest prokletého bratra magribského kouzelníka.“ Potom zmizel Aláaddínovi, který když uslyšel tuto řeč, ulétl mu rozum z hlavy a třásly se mu klouby z hlasu, kterým vzkřikl na něho márid.

Kdo sestupuje do podsvětí?

Jedinou cestou ze skryté deprese je otevřená deprese. To znamená, že jedinou cestou, jak uniknout Babě Jaze č. 1 je jít k Babě Jaze č. 2 a 3. Máte-li před sebou Babu Jagu - Kostinožku, víte, že vaše deprese je alespoň otevřená:

»Věci se rozpadají. Střed už nic neudrží.«
- W. B. Yeats: Druhý příchod (The Second Coming).

Ivanovy týdny, měsíce či roky strávené na místě, kde zapáchají kosti, symbolizují dobu utrpení, po niž je žena v područí krále Modrovouse. Sestup do jeho kobek souvisí s tím, že jsme kdysi zapomněli na to, co je božské. Pro muže to souvisí s faktem, že miliony z nich v jistém klíčovém okamžiku svého mladého života odmítli extatickou energii, která k nim připlula na lodi, a za to musí zaplatit.
"Vše je prodchnuto inteligencí", pravil Pýthágórás, což znamená, že musíme kráčet obezřetně. Asi tak jako v pohádce Hlupáček, který odklidí hořící větev z mraveniště, zachrání krkavce vypadlé z hnízda atd.

Pták Ohnivák

"Rychle si naskoč," řekl pták Ivanovi, "a poletíme, kam budeš chtít. Neodletíš-li se mnou, Baba Jaga tě sežere." Ivan sotva stačil vyskočit ptáku na hřbet a už tu byla Baba Jaga a popadla ptáka za ocas. V ruce jí zůstala jen hrst pestrobarevných per.

Tohoto ptáka přivolal zvuk, takže nyní se už nenacházíme v říši vidění a očí, nýbrž v říši zvuku. Je spojitost mezi ženstvím a orgánem ucha, a také opačně mezi mužstvím a orgánem oka (viz např. oko Šivovo a stvoření universa).

Co je Pták Ohnivák? Na tomto tvoru je cosi neodvolatelného. Jakmile se jednou stane součástí vašeho života, již s vámi zůstane. Na jeho křídlech jako by se člověk dostal do šílené rychlosti. Některá těla tohle přežijí, ale některá to smete. Jste-li mu nablízku, doporučuje se dávat si dobrý pozor.

Po Ptáku Ohniváku touží každý z nás. Každý si přeje zakusit "pocit oživení, jaký byl do té doby neznámý."

Příběh: let s Ptákem Ohnivákem

Pták Ohnivák Ivanovi překvapivě sděluje, že s ním může letět jenom část cesty.

Pták Ohnivák letěl s Ivanem na zádech. Dlouhý čas se vznášeli v oblacích, až nakonec doletěli na břeh nedozírného moře. "Teď poslouchej, Ivane, kupcův synu, třikráte desáté království leží za tímto mořem. Nemám dost sil, abych tě přes něj přenesl. Musíš se tam nějak dostat sám." Ivan seskočil a poděkoval ptákovi. Pak se vydal podél břehu.

Kdyby Pták Ohnivák mohl člověka dopravit až na konec jeho cesty, nestal by se Rimbaud nikdy obchodníkem s otroky.
Ale to už jde Ivan podél břehu a dříve či později dorazí k domku, kde žije stařena. 
Stařena nosí veškeré vědění svého kmene. Stařena v ženě je tou částí její psyché, kterou necharakterizuje žádný vztah a která není vázána žádným svazkem. Žádná relace (relatio), žádná vztažnost. Nemít s ničím nic společného.

Když ji najde, stařena mu na jeho otázku, kde se nalézá Panna carevna, odpoví: "Ty jsi ten, který usnul?"


Stařenina zpráva

"Ach tak," praví stařena, "ale ona už tě nemiluje!" C. G. Jung upozornil na to, že jestliže ve svém mládí nenávidíte nějakou část své duše, jestliže ji ignorujete nebo potlačujete, obrátí se později proti vám.

Stařena Ivanovi zjevila důležitou informaci: Láska, kterou k nám bohyně cítila, spí někde daleko odsud. Není to ale naprosto beznadějné. Je v tom rozhodně více naděje, než kdyby stařena řekla: "Strašně se zlobí. Té lásce je konec, Vzdej to."
Láska, kterou se nám božské ženství kdysi chystalo dát, je schovaná někde jinde. Avšak kde?
Bohyně již Ivana nemiluje. Její city však ochladly ještě více. "Kdyby tě teď viděla, rozthala by tě na kusy." Vřelou nenávist nenahradila lhostejnost, ale přímo nenávist. Před tím nás nikdo nevaroval. "Veš kle říkají tolik různých věcí." Co se dá čekat?
Tomu nebezpečí je vystaven každý z nás. Už teď nás nejspíš někdo trhá.
Je patrné, že lidé začínají být staále dětinštější. Japonský psyholog Takeo Doi říká, že v Japonsku už žádní "dospělí dospělí" nejsou, že zbývají jen "dospělé děti a dětinští dospělí". Takový růst dětinskosti nepochybně souvisí s touhou po mateřské lásce naší vlastní matky, kolektivního ženství, celého vesmíru.
Robert Bly slyšel, jak jeden třicetiletý muž, který se dostal do vězení, říká: "Až mě pustí, mám alespoň pořád ještě svůj dětstký pokoj," čímž myslel dům své matky. Nikdo neví, co si s rostoucí dětinskostí v naší kultuře počít. A jen málokdo o tom chce mluvit.
Chybějící lásku nahradil otevřený a nebezpečný hněv a ona chybějící láska "spí na jednom místě daleko odsud." Jde o téma putování.
Kde by to mohlo být? Zdá se, že to nikdo neví. Opakovaně zjišťujeme, že každá bytost v podsvětí má omezené vědomosti. 
První dvě Baby Jagy nevědí, kde leží třikráte desáté království a teď neví stařena, na jakém místě je ukryta dávná láska. Avšak její dcera, o níž se dozvídáme, že je jednou z původních třiceti panen (!), to ví, a stařena se jí zeptá.

"No, měl bys vědět," pravila na to stařena, "že ona tě již nemiluje. Jak se jí dostaneš do rukou, roztrhá tě na cucky. její láska spí v jednom místě daleko odsud." "A jak se tam dostanu?"
"Počkej, počkej! Moje dcera žije v paláci Panny carevny a dnes večer mě přijde navštívit. Možná se od ní něco dozvíme." Pak stařena proměnila Ivana ve špendlík a zapíchla ho do zdi. V noci přiletěla její dcera. Matka se jí zeptala, jestli neví, kde je schovaná láska Panny carevny. "To nevím," řekla dcera, ale slíbila, že to vyzví od samotné Panny Carevny.

Stařena je ochránkyně a má pro Ivana dvě zprávy. Za prvé, extatická bohyně "tě již nemiluje". Přitom je možné, že vaše vlastní matka vás stále miluje. Dokonce je možné i to, že vaše vnitřní matka vás na psychologické rovině miluje také. Ale mytologicky milováni nejste. Je čas dospět. Konec dětství.
Za rduhé, láska, kterou kdysi extatická mořeplavkyně k Ivanovi pociťovala, se nerozplynula ani nezničila. Stále existuje, je jen nedostupná. A pouze stařenina "dcera" ví, kde se nachází.

Pohádka o panně carevně: Interpretace V.

Interpretace


Chaloupka Baby Jagy na kuří nožce

Ivan hledá třikráte desáté království, které leží hned za třikráte devátým královstvím.
Baba Jaga (nebo rusky Баба Яга, jihoslovansky Baba Roga neboli Stará baba) je pohádková postava, stará čarodějnice žijící v lese. Obě jména se většinou používají ve stejném významu. Z etymologie vyplývá, že jižní Slované zaměnili ruské »Я« za (vypadá jako obrácené) »R(o)«.
Výraz Baba Jaga může pocházet od slovanského základu Baba či Bába, který značí starou ženu, a jména domáckého Jaga, které značí Hedviku, patrně zdrobnělina odvozená od polského křestního jména Jadwiga.
Rovněž může mít svůj původ ve jméně zlé starozákonní královny Jezábel, která byla horlivou vyznavačkou boha Baala, kterému bývaly v ohnivé peci obětovány i malé děti.
Baba Jaga se objevuje v tradičních i moderních slovanských pohádkách: Perníková chaloupka, Vasilisa, ale i filmový Mrazík.

Putoval rovnou za nosem, dlouhý čas nebo krátký, jak kdo chce, jelikož nit pohádky rychleji se přede, než se skutek provede, avšak nakonec dorazil k malé chaloupce. Stála uprostřed větrné planiny na kuří nožce a otáčela se kolem dokola. Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku.

Třikráte desáté království je jakousi trojitou ženskou sférou, velmi působivým místem, které v sobě soustřeďuje síly plodnosti, magie, podsvětí, moře a měsíce.

Je možné, že tímto třikráte desátým bývaly lodě, jež Ivan spatřil na obzoru a jejichž posádku tvořily toliko ženy. Ale nyní se bohyně stáhla na ještě vzdálenější místo, do třikráte desátého království.
Možné je i to, že v tomto království se nachází něco, co upomíná na sjednocení mužství a ženství. Jod-Chavah. Adam-Heva (Živa). Noe patřil k desáté generaci. V hebrejské abecedě představuje desáté písmeno, jod, strom života, sefer sefirot.

Jod
Fénické	Hebrejské	Aramejské	Syrské	Arabské
	י		ܝ	ﻳ,ﻱ
Fonémy:				j, i, e
Pořadí v abecedě:				10
Numerická (Gematria) hodnota:				10

Dvě jod v řadě za sebou značí jméno Adonaj.
Také se k písmenu jod vztahuje tento verš z evangelia sv. Matouše:
»Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti Zákon anebo Proroky. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti.«

Hospodin užil ke stvoření světa deset slov. V mnohých tradicích je desítka symbolem pádu, tedy konečného sestupu do světa hmoty. Na stromu života představuje desátou sefiru Malkut, království (říše). Ve světle »Neboť tvé jest království navěky věkův« můžeme přidělit této číselnosti ještě význam říšského jablka, čímž se mystérium prohlubuje. Poznáváme tu totiž, že oním jablkem, jejž H(E)va, mátě živých, Živa, utrhla, jest právě ona desátá sefira, která při pohledu na schéma stromu života vypadá jako přívěšek k již dokonalému devítinásobnému obrazu mocnosti Boží.
Protože se však nic neděje bez vůle Boží, musíme počítat s tím, že tato nechtěná cesta byla přesto ve Věčnosti nazřena jako možnost a ono extatické ženství se vrací do království, v němž je duše spojena s hmotou [oduševnělá hmota/mater(ia)]. Takové místo, neboť nejde ani tak o místo v tomto světě jako o místo bez souřadnic, se bude nezasvěcenému hledat jen těžko.
Celý teto příběh tak představuje podobenství o pádu (nás samotných), o individuální vině, kterou musíme hledat.


Kdo a kde je Baba Jaga?

Musíme nejprve sestoupit dolů, abychom se setkali s Paní smrti. V podsvětí se musíme naučit nová pravidla chování, odložit černobílé myšlení a naučit se to, co nás rodiče nikdy nenaučili. Nejenom se dívat, ale hlavně naslouchat.
Baba Jaga je cenný nepřítel, a lidé s ní obvykle prohrávají. Mohlo by se i říci: prohrávají bez výjimky. Hra začíná, když nám Baba Jaga položí otázku (života a smrti); a kostky se kutálejí (možná by se mělo říkat: chovají čtverácky, vždyť jakpak se kostka může kutálet, že ano?) a člověk umírá. Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (Stéphane Mallarmé).
Hodí se připomenout, že Baba Jaga se téměř shoduje s indickou bohyní Kálí. Slovo kálí je femininum slova kala, jež znamená čas. Na malbách je zpodobována s náhrdelníkem z lebek. Kálí znamená v hindštině také černá a bohyně dělá svému jménu opravdu čest. Brodí se v krvi a ostatcích zmasakrovaných nepřátel, ve svých početných rukou drží smrtonosné zbraně a uťaté hlavy poražených protivníků.

Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku. "Čuchy, čuch," pravila, "ještě jsem tu nikdy nečuchala ani neslyšela o ruském bohatýru, a teď sám za mnou přispěchal. Pověz, panáčku, přišel jsi za mnou dobrovolně, anebo tě někdo poslal?"

Baba Jaga je nadšena, že se Ivan nachází v jejím okrsku, je nadšena a zpívá si písničku.

Mnoho je to let,
co mi řekl svět,
jak tohle ruské dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

V ruském podání je královna smrti rozverná osoba. V jiných pohádkách se můžeme dočíst, že cestuje tak, že je usazená v hmoždíři a pádluje třecí paličkou.
Tyto nástroje se vztahují k tomu, jak důkladně příroda mele a znovu používá svoje děti. Nic není ztraceno, vše se recykluje a nikdo by si neměl toto semílání brát osobně.
Chýše stojí na muří nožce. Když si ji pečlivě prohlédnete, povšimnete si, že má silné šupiny, jako je mají ryby nebo hadi. Nepochybně odkazují na nějaké pradávné údobí, který se nevyznačoval žádným milosrdenstvím.
Některé pohádky dodáavají, že chýše Baby Jagy se stále otáčí: "A i když se chýše stále otáčí, její dveře jsou vždycky otevřeny směrem k nejtemnějšímu koutu lesa." Tam dole je totiž všechno naopak. U nás vedou dveře ke světlu, ale v podsvětí vedou do nejtemnějšího koutu lesa.
V některých pohádkách vidí příchozí kolem chýše Baby Jagy dvanáct kůlů. Na jedenácti z nich je naraženo jedenáct mužských hlav, dvanáctý je však prázdný. Všechno zde asociuje bezprostřední ohrožení života.

Saturn, který požírá lidi

Kronos. Čas, který nemůže přestat (být). Proč Saturn požírá své vlastní děti? Je třeba odvyknout si iluzi, že jediným úkolem otců je poskytovat za všech okolností potravu a povzbuzovat k životu.

Odpověď na otázku Baby Jagy

Jak by mohl Ivan odpovědět, aby se z jejího domu dostal živý? Jeho odpověď je následující:

"Hlavně dobrovolně, ale dvakrát více proto, že mě poslali."

Když Ivan vesele a bez jakékoli známky nevole odpoví, ví Baba Jaga, že má co do činění s živým člověkem. Je jasné, že Ivan není žádný fanatik, ani racionalista, ani perfekcionista, ale někdo, kdo chápe hojnost vesmíru, kde více plodí ještě více. Je to bláznivá odpověď, pro bohyni vhodná. A Baba Jaga je spokojena. Nadto Ivan zůstal živý. A nyní se zase on chce na něco zeptat jí.

"Víš-li pak, Babucho Jagucho, kde leží třikráte desáté království?" "To tedy nevím," ona na to. Jenže mu poradila, aby se stavil u její mladší sestry. Ta by to prý snad mohla vědět.

Ivanovi trvalo dostat se k chýši první Baby Jagy deset let, teď to bude trvat ještě déle, snad o pět let.

Hledání Panny Carevny je na celý život.

A tak Ivan zase putuje a nakonec opět spatří chalupu na jedné nožce. Znovu přilétá ta zubatá žena v hmoždíři, pádluje paličkou a zametá za sebou koštětem cestu.

A znovu si zpívá svoji písničku:

Už je to nějakou chvíli,
co mi řekl svět,
jak chutně tohle dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

Šťastná, že ucítila tenhle pach, cení své zářivé zuby a klade otázku, na niž většina pocestných neumí správně odpovědět. "Přišel jsi dobrovolně, nebo tě sem někdo poslal?"
V některých verzích pohádky se Ivanovi na chvíli podaří uzemnit útočnost ženiny otázky tím, že řekne:

"A víš-li pak, stařenko, že není slušné, aby ses pocestného vyptávala, ještě než ho pohostíš?"

Je to připomenutí, že i božstva musí dodržovat zákony pohostinnosti. Některé kulturní zvyklosti jsou starší než sami bohové, a když je Baba Jaga napomenuta, aby nezapomínala být zdvořilá, nemá volby a musí se se svou útočností mírnit. Přináší Ivanovi něco k jídlu. Nyní se z té, která požírá, stala tou, která krmí. Setkání božského a lidského nad společným jídlem změní a poněkud zmírní atmosféru. Ivan se po tomto prastarém aktu přijetí hosta snáze vyhne tomu, aby reagoval nepřátelsky a nedospěle.

Ale po jídle položí Baba Jaga onu nebezpečnou otázku znovu:

"Přišel jsi sem z vlastní vůle, nebo tě někdo poslal?"

"Řekl bych, že z vlastní vůle jsem tady asi tak na šedesát procent a z vůle jiných asi tak na sto čtyřicet! A můžu se teď, stařenko, na něco optat zase já tebe?"

"No prosím."

"Nevíš, kde leží třikráte deváté a ještě třetí království?"

"To bohužel nevím. Ale možná to ví moje mladší sestřička."

"No ano, mám. K její chaloupce se dostaneš, když se vydáš tady tou cestou. Ale musím ti prozradit, že má sestra je moc nebezpečná. Až už budeš blízko, uslyšíš, jak si brousí zuby. Musíš být opatrný."

"Kdyby se na tebe rozhněvala," dodala vzápětí, "a chtěla by tě sežrat, vezmi si její tři rohy a zeptej se, jestli na ně můžeš zatroubit. Na první pak zatrub zlehounka, na druhý silněji a na ten třetí ze všech nejsilněji." Ivan Babě Jaze poděkoval a vydal se zase na cestu.

Odloučení od matky. Ono blažené spojení matky a dítěte je přetrženo v okamžiku, kdy jsou chlapci nazváni "maminčiným mazánkem". Je to velmi bolestivé místo a někteří chlapci s ním právě v tomhle věku (5-12 let) přijdou do styku a rána se jim může alespoň zčásti zacelit, pokud nebývá dalším terčem posměchu.

Příchod k chýši nejmladší sestry

Čas nezabere ani tak něco říci, jako spíš něco udělat. Něco podstatného. Ivan dojde k lesní mýtině a spatří chaloupku na kuří nožce. To musí být ono, pomyslí si. Avšak druhá Baba Jaga ho varovala, že tentokrát to bude nebezpečné.

Brzy se z hloubi lesa vynoří Velká žena ve svém hmoždíři, pádluje paličkou a zametá po sobě stopy koštětem, aby ji nikdo nemohl sledovat. Jakmile spatří Ivana, popadne velký pilník a začne si brousit zuby. Zopakuje se rituál s tím, kdo jej poslal, jenže tentokrát ji odpověď neuspokojí, nýbrž vzruší. Popadne pilník a otevře chřtán. Ivan si vzpomene na radu prostřední sestry o třech rozích. Do toho třetího vyfoukne všechen vzduch, který v sobě má a vyjde z něho ten nejnaléhavější zvuk, jako když se válečník řítí do boje. Ze starých keltských legend víme, že existoval jistý druh výkřiku, který ve válečnících budil zběsilou odhodlanost, z něhož všichni, kteří byli nablízku, bledli a těhotné ženy na místě rodily. Tímto výkřikem se ocitáme někde, kde zvuk působí kouzla.

Po tisíce let byl mocný hlas znamením velké osobnosti. Čím déle zůstává člověk v podsvětí, tím mocnější je jeho hlas. A z podsvětí se takový člověk vrací s hlasem, který nelze přeslechnout. Je to vnitřní výkřik, který vychází ve svůj pravý čas. Abychom měli silný hlas, musíme strávit nějaký čas s mrtvými - nebo v rozhovoru s Babou Jagou. Snad musí být v lidském hlase obsaženo podsvětí, a teprve pak může člověk rozmlouvat s onou temnou bytostí - se svým andělem strážcem.

Najednou kolem něj kroužilo hejno ptáčků všech druhů a velikostí. Mezi nimi byl Pták Ohnivák. "Rychle si naskoč," řekl pták Ivanovi, "a poletíme, kam budeš chtít. Neodletíš-li se mnou, Baba Jaga tě sežere."

A tak si Ivan vyleze na Ptáka Ohniváka a letí pryč. Dostává se tak z podsvětí a tady končí další část našeho příběhu.

Pohádka o panně carevně: Interpretace IV.

Interpretace


O velkém spánku (podruhé)

Lidská bytost se poměřuje hloubkou bytí v ní. Kupecká etika vás odhadne dle výše vašeho konta nebo práce, kterou můžete odevzdat. Nemáš-li tvář (= konto), nejsi nic. A přesto věčné nemá nějakou vyhraněnou tvářnost; věčnosti zůstává stejné je to slovo ji označující. Veneziánská (Kupec benátský, Benátky = Venezia) civilizace vám odejme identitu ihned po projití lhůty platnosti vašich osobních dokladů.
Co si o takovém spánku myslí mladá žena? Někdy dá děvče chlapci v ryzí víře své srdce a cítí se být konečně součástí jakési opravdové výměny emocí, kterou snad zcela postrádala u svých rodičů. Někdy je dívčina první láska prvním velkým činem její duše (srv. Joséphin Péladan: Citové zasvěcení).


Co se však stane? Schopnost mladého muže postavit se tváří v tvář pravdě lásky je omezená. Ale nakonec k tomu dojde i tak a Ivan usíná. Uspalo jej právě to, co jej před dvaceti čtyřmi hodinami tak uchvátilo.
Bdění je přetěžká věc. A nepřipravený člověk ve styku s posvátným usíná zcela neodbytně.
Totéž se týká i žen. Svou lásku nedokážou snést. Až později mohou dva dospělí opačného nebo stejného pohlaví učinit vše nezbytné pro to, aby vytvořili něco, čemu Robert Johnson říká snesitelný vztah.
V dětství vždy cítíme, že »se stane něco nádherného«. Někdy se to skutečně stane a je tu zjevení. Ale pocit jeho přítomnosti nikdy dlouho nevydrží. Wordsworth hovoří tak jasně o průzračnosti (připomeňme si magickou schopnost, doslova nástroj, jímž je diafán, »průzračnost« či »průhlednost«), kterou cítil jako chlapec, když se toulal krajinou kopců. Avšak kolem nás se již stahují "stíny vězení". A jak jde čas, je mladý člověk zasažen vědomím, že nic nádherného se nestane. To nádherné, co mu bylo kdysi slíbeno, se nekoná. Dospívající pak ve vzpomínce na ty dávné doby, kdy byla jeho mysl plná světla (to světlo je živá imaginace), cítí ještě hlubší zklamání. Jako by měl pocit, že v jeho nervech už není žádný oheň. Že všechen ten proud oceánské tekutiny (osmého moře, toho, odkud může připlout Panna carevna) je pryč. Nyní se cítí obyčejný a prázdný. Přichází rozčarování (nigredo).
Ale co se stalo? Došlo k jakémusí duchovnímu "otevření", ale okolní svět ho nijak nepodpořil. A to proto, že se to zázračné nenachází vně, nýbrž uvnitř. V člověku se otevírají úžasné schopnosti, které nepřicházejí nijak náhodně, nýbrž přesně podle plánu. A je třeba, aby na každé "otevření" rodina nebo kultura nějak reagovala, aby zůstalo otevřené; aby se stalo součástí života, bylo osvojeno. Když na dítě přijde touha kreslit, většina rodičů bez okolků přinese pastelky a papír. Co se však stane, projeví-li dítě dar jasnovidnosti? Jsme vůbec dnes připraveni takovou schopnost postřehnout, neřkuli ji podpořit? Ale i tady je nutno dítě pochválit a dar prohlubovat, aby se stal nedílnou součástí duše.
Časové hranice mladých generací se neustále posunují směrem k dětství, ale z mnoha kultur existují doklady o tom, že někdy kolem patnácti nebo šestnácti se člověk otevírá duchovnu. Je nabíledni, že se s tím pojí probuzení pohlavních sil.
Pokud nedojde k ukotvení (přiražení lodi k Ivanově bárce) takové síly v duši, přenese ji tato zpět do země-nezemě, za devatero hor a řek, a odtamtud musí pak být vydobyta zpět s velkým úsilím. Duchovní čakra se uzavírá. Někteří se z toho už nikdy nevzpamatují.
Onu prázdnotu, kterou to zklamání přináší, snad cítí dospívající lidé všude na světě, jenže v naší kultuře jako by jim byla prodávána.
Výrobci spotřebního zboží a reklamní agentury využívají tuto prázdnotu ve svůj prospěch a mladý Američan je nabádán, aby tu prázdnotu zaplnil alkoholem, sexulním dobýváním, oblečením, povolenými drogami, hrubostí, útěky z domu, porušováním zákona, sebelítostí, rozcuchanými vlasy, těhotenstvím či souhlasem s tím nebýt nikým.
Když přichází duchovní zážitek, cítíme se naplněni nebo proměněni. A duch, který se zjevil na loďce Ivanovi, je mocnou, štědrou, živou, med milující energií.
Tento duch navštěvuje téměř všechny mladé lidi, jenže většina jich - právě tak jako Ivan - netuší, jak zůstat bdělí a udržet ženské božstvo nablízku.


Vychovatel jako ničitel obrazotvornosti

V úvodním odstavci Dickensových Zlých časů (Hard Times, 1854) říká učitel, pan Gradgrind, následující:

Já chci fakta. Neučte tyhle kluky a holky nic jiného než fakta. V životě jsou potřeba jenom fakta. Nesázejte do nich nic jiného a všechno ostatní ihned vytrhávejte. Mozky rozumujících zvířat se dají formovat jedině fakty: nic jiného jim nikdy k ničemu nebude. S touto zásadou vychovávám své vlastní děti a s toutéž vychovávám i tyhle. Držte se faktů, pane!

Pan Grandgrind je vychovatelem v tom negativním smyslu, vychovatelem coby ničitelem obrazotvornosti. O takovém vychovateli hovoří v několika příslovích i Blake: »Od stojatých vod můžeš čekat jed.« »Rozzuření tygři jsou moudřejší než vycvičení koně.« »Nikdy neztratil orel tolik času, jako když strpěl, aby jej učila vrána.«
Tento vychovatel jako ničitel obrazotvornosti je součástí školství již odjakživa, ale zdá se, že v posledních letech se může projevovat ještě horlivěji. Dnes jsou na základních, středních i vysokých školách učitelé, kteří se otevírají různým představám, fantaziím i metaforám, jenže jiní - a mnoho z nich se bohužel honosí akademickými tituly v oboru pedagogiky - se stali hrůznými propagátory doslovnosti a ve svých žácích zasévají pocit nenávisti a pohrdání vůči škole. A jsou i učitelé ploší jako opuštěné části Súdánu.
A budeme-li hledat onu zlovolnou moc, která studentům zastrkává do límce špendlík, je velkým podezřelým právě systém veřejných škol, který je tolik zaměřen na sodiologický, racionální a předem vypočtený aspekt a tolik omezen na počítačové informace. A jak učitelé, tak studenti jsou z toho zoufalí.
Avšak velká poezie (i v próze a ve filmu) může zapůsobit na mladou mysl stejně mocně jako oněch třicet nádherných korábů. Tam jsou jména všech těch bezprizorných studentů, kteří vlastně ani »nevědí«, kdo jsou oni sami.


Ale americký trend, v Evropě již hojně následovaný, kdy se omezuje počet hodin hudby a výtvarné výchovy, bude mít za následek, že tím více budou strukturu a obsah hodin diktovat počítačové firmy a "tržní síly".
Jazyk upadl. Odpor, s jakým studenti reagují na něco, co je pro ně jazykově příliš složité, je pro tyto učitele příliš bolestný.

Vrátil se domů celý skleslý a zarmoucený. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a na všechno se podrobně vyptávala. Nakonec mu přikázala zapíchnout špendlík Ivanovi do košile i na druhý den.

Naše kultura neustále produkuje právě to, co se nazývá macechou; to jest nevědomé muže a ženy, v tomto případě matky, které se tak zrealizovaly (či zkonkretizovaly), že blokují symbolickou energii. Feministky mají pravdu, když kritizují, jak nesmírný je počet kolektivních, nevědomých otců, jenže ani ženy nejsou imunní. Nelze mlčet o nevědomosti mnohých žen, které se realizovaly ve spotřebním materialismu (mater). V nákupních střediscích nalezneme samo zosobněné materialzované mateřství. Matka, která se takto zrealizovala, je nepřátelská k jakékoli symbolické krmi. »Nevědomý otec« je silou vedoucí k tyranii, nadvládě a boji pohlaví. »Nevědomá matka« je silou vedoucí k psychické těžkopádnosti, doslovnosti a spotřebnosti.

Woodmanová říká:
»Stará, vše znehybňující matka je jako velká ještěrka rozvalená v hlubinách nevědomí. Nechce, aby se cokoli změnilo. Pokusí-li se ego o jakoukoliv činnost, jediné šlehnutí jejího jazyka dětinského rebela ihned zneškodní. Její protějšek, přísný autoritativní otec, schvaluje pouze zákony, které tuto její netečnost podporují. A společně nám tak vládnou železnou pěstí v sametové rukavici. Z matky se stává matka církev, mateřská blahobytná společnost, matka universita, milovaná Alma Mater, kterou brání otec, jenž se stává otcem hierarchie, otcem zákona, otcem ustáleného řádu věcí...
Staletí trvající pokus zabít tohoto draka skončil uctíváním matky v konkrétním materialismu. Patriarchální synové a dcery jsou ve skutečnosti pevně svázáni s matkou.«

Mayský příběh o zapomenutí.

Bozi a nás nebudou čekat věčně. Tou dobou, kdy se nám vrátí paměť, už naše zapomínání napáchá velké škody.

Dalšího dne si Ivan vyjel opět na ryby, znovu usnul a s Pannou carevnou se nesetkal. Nechala mu vzkaz, aby přišel příštího dne.

Příštího rána Ivan vstane opět a vypraví se s vychovatelem znovu na moře. A na obzoru se objeví jednatřicet panen.

Také třetího dne si vyjel Ivan na ryby s vychovatelem. Dopluli na to samé místo, a když se na obzoru objevily koráby, zapíchl vychovatel Ivanovi špendlík do košile a Ivan tvrdě usnul. Koráby připluly a spustily kotvy, a i tentokrát Panna carevna poslala pro svého ženicha, aby za ní přišel na palubu. Sluhové dělali co mohli, aby jej vzbudili, ale nebylo to nic platné. Probudit jej nedokázali.

Ani netušíme, kolikrát k takovým neúpěšným návštěvám v našem životě dochází. Ale nakonec je vždy nějaká návštěva poslední, ať už je druhá nebo šestistá. Nakonec přijde chvíle, kdy je po všem. A už se nedaří zaklínat, kouzlo je zlomeno...
Energie, jež náleží vesmíru, říká: »Déle již čekat nemohu! Dnes jsem tu naposledy.« Vesmír vám napíše dopis a zanechá jej u vašeho vychovatele. Zlatovlasá žena a jejích třicet labutích dívek odpluje a už nikdy se nevrátí. Stalo se něco definitivního.
Ten, který opustil ženskou energii, je nyní sám opuštěn.
V našich životech nastává po dlouhé době pánku, po tolikerém zpronevěření se božské síle, po všem materialismu a televizním vysílání, něco nového. Je po všem.
A volání za odjíždějícími loděmi je tentokrát ještě žalostnější - jsou příliš daleko, než aby tě slyšely.
Jakoby bychom četli Proces Franze Kafky: »Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc?«

Lodě se sotva daly do pohybu a vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile. Ten se probudil a zoufal si nad ztrátou Panny carevny. Jenže ta byla příliš daleko, aby jej mohla zaslechnout.

Když Panna carevna , milující bohyně, potřetí zjistí, že Ivana nelze probudit, napíše mu dopis a zanechá mu jej na bárce.

Panna carevna se dozvěděla o macešině lsti a vychovatelově zradě a napsala Ivanovi vzkaz, že musí vychovateli setnout hlavu a vydat se svou vyvolenou hledat za třikráte devět zemí do třikráte desátého království.

Ivan vezme svůj meč a usekne vychovateli hlavu. Meč je v tarotu barvou Vzduchu, intelektu. Přináleží Bláznu, atu 0. 3 x 9 = 27 = 9. 3 x 10 = 30 = 3.

Ivan si ho přečetl, vatáhl nabroušenou šavli a setnul vychovateli proradnou hlavu. Pak se honem vracel na břeh, šel domů rozloučit se s otcem a vydal se hledat třikráte desáté království.

Připomeňme si okamžik, kdy v Andersenově pohádce o Křesadlu voják setne hlavu babizně čarodějnici, když po něm loudí křesadlo, pro nějž si ho poslala. Onen vychovatel je v nás a dohrál svou proradnou roli toho, který nás přivádí k Velkému spánku. Ivanova náhlá prudkost je výrazem zvířecí přirozenosti: zvíře v nás ví, jak přežít. Je to instinkt.
O onom velkém spánku hovoří i hindský básník Kabír:

Když máš tak jako tak upadnout do těžkého spánku,
proč marnit čas stlaním
a natřásáním polštářů?

Kabír ti řekne pravdu: taková je láska:
představ si, že by sis měl uříznout hlavu
a dát ji někomu jinému,
jaký by v tom byl rozdíl?

Šiva usekává hlavu svému synovi. Některé ženy musí dlouho rozvíjet své mužské já, než dokážou svému vnitřnímu učiteli useknout hlavu, ať už jím je muž či žena. Mužství je při tomto činu dobrým pomocníkem oběma pohlavím.
Příběh nemluví o tom, že by Ivan potrestal macechu, píše se tam jen tolik, že se Ivan vrátil na břeh, aby se rozloučil se synem a vydal se hledat ono »království, které je těžké nalézt«.

Pohádka o panně carevně: Interpretace III.

Interpretace

Panna carevna kupcovu synu nařídila, aby se vrátil druhého dne na to samé místo, rozloučili se a koráby zase odpluly. Ivan se vrátil domů a šel spát. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a jala se vyptávat, co se jim toho dne na moři přihodilo. Vychovatel jí všechno vybreptal. Když to macecha uslyšela, dala mu do ruky špendlík a pravila: »Zítra, až se k vám lodě přiblíží, zapíchneš tenhle špendlík Ivanovi do košile.« Vychovatel slíbil, že poslechne jejího příkazu.

Špendlík je starým šamanským nástrojem. Je známo, že sibiřští šamani propichují lidem špendlíkem prst, a provede-li se to správně, lidé usnou. Je to starý kouzelnický trik a zdá se, že pochází z macešiny temné stránky, která ovládá mocné síly. Motiv špendlíku lze nalézt v mnoha středoevropských pohádkách, např. v Šípkové Růžence. Kolovrátek, na němž se nachází přadleno, představuje nit života a k ní náležejí Tři přadleny, jinak - Norny. Krvácení symbolizuje sestoupení do těla a spánek zastření, odumření životu hořejšímu, nebeskému. Vše živé jakoby ustrne v pohybu. Ale to je jen mámení pro vnějšího pozorovatele, protože oni sami žijí nyní uvnitř jiného světa zpomaleného módu, kde si prožívají v rozlehlosti cyklů svoje vlastní témata, zatímco tam venku s efemérní rychlostí jepice míjí generace za generací.
Z macechy se tak vyklube čarodějnice. Čím je tak uražena? Že Ivan její city neopětuje. Usiluje-li lidská bytost či bohyně o lásku a nedostane ji, obvykle pak využije svou moc.


Druhá návštěva Panny carevny

Druhého dne Ivan vstal a vydal se na ryby. Jakmile vychovatel zpozoroval blížící se koráby, zapíchl Ivanovi špendlík do košile. »Ach, jak se mi chce spát,« povídá kupcův syn. »Poslouchej, vychovateli, já si teď na chvíli zdřímnu, a jakmile tu korábybudou, tak mě vzbuď.« »Ovšem, že tě vzbudím, pane, Klidně spi,« slibuje vychovatel. Koráby už byly u loďky a spouštěly kotvy. Panna carevna poslala pro Ivana, aby za ní pospíšil. Jenže ten spal, jako když ho do vody hodí. Sluha s ním třásl, štípal jej a šťouchal do něj. Všechno marné. Probudit jej nedokázali, tak ho nechali být.

Přesně tak to chodí. Copak je člověk toho schopen, aby se na úrovni člověka setkal s božskou silou?
Jeden student, jak uvádí Robert Bly, na střední škole vysadil dívku, s níž se seznámil na školním plese, na chvíli u jejího domu, aby se mohla převléknout, ale lehl si na pár minut na postel a vzbudil se až v osm hodin následujícího rána. »Teď se jen trochu prospím, a až se přiblíží lodě, určitě mě vbuď!« »Ó ano, jistě!«
Snad by k tomu spánku došlo i bez vychovatele. Eliphas Lévi říká: »Než se k štěstí vzbudíme, dosyta se prospíme.«
Ale macecha nic neponechá náhodě. Představa špendlíku, který "vychovatel" zapichuje do košilem nás může dovést k úvahám, jak americký (nebo kterýkoliv jiný) vzdělávací systém přispívá k tomu, že jakýsi hluboký spánek dnes padá i na středoškolské (a vysokoškolské) studenty. Snad i to, že výsledky přijímacích zkoušek jsou stále horší, je součástí jednoho velkého spánku.
Je příhodné ocitovat zde v úplnosti text skladby Big Sleep anglické new-wave kapely Simple Minds, který je za zvuku fascinující hudby výmluvnější než cokoliv jiného:

So where did you go?
Where do you go in the Big Sleep
Going out in the Deep Sleep
Is where you're wandering now
So where did you go
When you're in the Big Sleep
Drifting in wildlife
And still you're wandering now

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Going out in the Big Sleep, out in the Big Sleep
Could have been years, you know it could have been years
Or only seconds ago

Big Sleep, Deep Sleep

Where are you now?
Now that you're up in Big Sleep
Valuable friend
They saw you leaving this way

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Where did you go?
Immaculate friend
For a lifetime I'm grateful
And it's only seconds away

Big Sleep, Deep Sleep

For evermore
If only you could see me
If only you could see me
If only you could see
Forever
Coming home in the Big Sleep
Coming home

A jako by to nebylo málo, nabízí pop-kultura další odkazy, tentokráte na americký film The Big Sleep z roku 1946, jenž je první filmovou verzí stejnojmenné novely Raymonda Chandlera z roku 1939. Humphrey Bogart v něm hraje tvrdého soukromého detektiva Philipa Marlowea a jeho skutečná manželka Lauren Bacallová hraje femme fatale. Film režíroval Howard Hawks a je ryzím příkladem filmového žánru noir. William Faulkner napsal scénář společně s Leighem Brackettem a Julesem Furthmanem. Celý příběh probíhá ve snovém módu, dochází k záhadným úmrtím, příběh samotný je pln záhybů jako divadelní opona. Některým dějům nelze zabránit, vykazují odpornou automatičnost snu, strnulost a hypnotičnost.



Tento spánek způsobuje svět. Má na něm podíl Ivanova macecha. A co znamená slovo "macecha"? Je to "nevlastní matka". Ne ta první, která nám dala život, zlatorodící, nýbrž ta, která bývá přibrána v průběhu života. Víme, že se snaží zabránit zabránit Ivanovu blízkému kontaktu s onou mladou (záhadnou) ženou.
A proč? Protože ten styk jej proměňuje! Nabírá podstatu Panny carevny, odcizuje se tomuto světu a přestává mu rozumět. Mistr Eckhart praví: »Nemít s ničím nic společného.« Dodáváme - abychom byli blíž tomu nebeskému.
I v bibli najdeme obdobu takového neodbytného spánku. To když se Kristus modlí v zahradě Getsemanské a prosí své učedníky, aby s ním v jeho těžké hodince bděli, leč pokaždé je přistihne, jak spí (Mt26,36-45).
Gustav Meyrink má v románu Zelená tvář rozsáhlé pasáže týkající se bdění jakožto vyššího stavu vědomí. Alespoň několik myšlenek:

Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, totiž, že vnitřní zákon je stejný jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší. Ti budou povoláni ke sklizni - ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen o tom, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatka, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku.

Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci, jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčné bdící Já - lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: Teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromů tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou "noc" s andělem Páně, až přijde "den" a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat - ale buď upřímný sám k sobě: Chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na tento svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako "génius".

Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: Mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: Teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se stane zázrak, kterému lidé nemohou věřit - protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž - a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali na cestu před tebou.

Všichni ostatní jsou jen stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil, nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale pokud je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dozvíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď - materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix tvého života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat "Smrt" odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá. Je to spíše lačnost než touha, neboť chce brát jakýmkoli způsobem, místo toho, aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň také tak, ale vědomě.

Existuje však pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: Lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které si miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Bdění znamená probuzení nesmrtelného Já. Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů. Příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás od těchto zbožných lidí odděluje nepřekročitelná propast.

Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného Já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je jen začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom ducha očistili. My víme, že do samoty musí jít nejdříve náš duch, aby proměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty. Buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout hořký plod na stromě podle tvého vlastního rozhodnutí, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.

Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutné jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou narazíme.

Citace lze najít rovněž v knize Jitro kouzelníků autorů Pauwelse a Bergiéra.
Macecha chce zabránit Ivanovi, aby se ocitl cele pod vlivem samotného božského ženství. Po první setkání s Pannou carevnou se Ivan sebere a ukryje se do své komůrky, kde rozjímá o tomto zážitku. A Robert Bly opět tne do živého, když přemítá o vlivu společnosti na (možnost opravdového) zasvěcení:

„Není třeba možné, že náš vzdělávací systém, který je tak sociologicky a komerčně zaměřen, sice dovoluje, aby se chlapci a dívky setkávali, ale nechce už, aby do toho vstupovalo cokoli posvátného? Nikdo ani nečeká, že by se učitelé třeba modlili. Kapitalismus si přeje, aby školy odrážely jeho hodnoty.“

Studenti jsou stále lhostejnější a pohlížejí na vysokoškolské vzdělání stále méně jako na příležitost k rozvinutí svého ducha a stále více jako na prostředek k tomu, jak docílit vyššího příjmu. A nejhorší na tom je, když je v tom ještě někdo z akademického sboru utvrzuje vlastním příkladem, který zdůrazňuje a pokládá za jediný možný.



Je to souboj dvou světů. I Pán byl pokoušen od Ďábla, aby vzdal jemu hold a byl králem králů, králem světa. To ale on odmítl s vědomím svého nebeského původu (Mt4,1-11).

Panna carevna poručila vychovateli, aby Ivana na druhý den přivezl na to samé místo, a pak poručila zvednout kotvy. Jakmile s ekoráby daly na zpáteční cestu, vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile a ten se probudil. Vyskočil a začal na Pannu carevnu mávat, aby se vrátila. Jenže ta už byla příliš daleko, aby ho mohla slyšet. Vrátil se domu celý skleslý a zarmoucený.

Přesně tak, samozřejmě že na ni volá, aby se vrátila. Když oněch třicet lodí mizí za obzorem, vytáhne vychovatel Ivanovi špendlík z límce. Ten vyskočí na nohy a volá žalostně ve směru odplouvajících lodí: »Vrať se!« Ale k čemu to je? Jsou již příliš daleko, než aby jej slyšely. A znovu přesně tak, jak praví symbolicky Ježíš: »Maličko, a neuzříte mne« (J16,16).
K tomu nejpříhodněji 40. kázání mistra Eckharta.
A tak se Ivan a vychovatel vracejí ke břehu. Kterak pochodí zítra?




Literatura:

Gustav Meyrink: Zelená tvář. Argo, Praha 2000.
Bergiér & Pauwels: Jitro kouzelníků. XYZ, Praha 2004.

Pohádka o panně carevně: Interpretace II.

Interpretace

Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby. Najednou spatřili, jak k nim pluje třicet korábů. Na těch lodích plula Panna carevna s dalšími třiceti dívkami na palubě, nevlastními sestrami. Když koráby připluly až k loďce, na které Ivan s vychovatelem chytali ryby, všechny naráz spustily kotvy. Ivan s vychovatelem byli pozváni na palubu nejhonosnějšího z korábů, kde je přivítala sama Panna carevna a všech třicet nevlastních sester. Panna carevna pověděla Ivanovi, jak jej miluje a že připlula z veliké dálky, aby se s ním setkala. Tak se zasnoubili.

Stala se úžasná věc. K loďce připlouvá flotila třiceti lodí. A na nich třicet panen, které, jak se později dovídáme, jsou chimérami: napůl jsou ženami a zároveň labutěmi, každá na své lodi, a s nimi i třicátá první bytost, Panna carevna.



Poukaz na řeckou Koré. Třicet žen-labutí (bytostí zasvěcených éteru) lze spojit s knihou Vize & Hlas Aleistera Crowleyho, v které zkoumá 30 aethyrů, z nichž v několika se setkáváme s podobnou ženskou bohyní či bytostí, která je bránou k velkému mystériu.

Křik sedmého aethyru, kterýž jest nazýván DEO

Kámen je rozdělen, levá polovina je temná, pravá polovina světlá a na jeho spodku je jistá temnota, tří odlišných barev. A vypadá to, jakoby černá a bílá polovina tvořily veřeje dveří, a ve dveřích je malá klíčková dírka, ve tvaru astrologického symbolu Venuše. A z této klíčové dírky šlehají plameny, modré a zelené a fialové, však bez jakéhokoliv nádechu žluté nebo červené. Vypadá to, jakoby by tam za dveřmi byl nějaký vítr, který fouká do plamenů.
A přichází hlas: »Kdo je ten, kterýž třímá klíč k bráně hvězdy večerní?«
A pak přichází anděl a snaží se otevřít dveře přemnoha klíči. A žádný z nich se k nim nehodí. A tentýž hlas říká: »Pětka a šestka jsou v rovnováze ve slově Abrahadabra a v něm je ukryto mystérium. Však klíčem k této bráně je rovnováha sedmičky a čtyřky; a k ní nemáš dokonce ani první písmeno. Pak je tu slovo ze čtyř písmen, jež v sobě obsahuje mystérium tetragrammatonu, a je tu slovo ze sedmi písmen, jež ho skrývá, a to opět skrývá svaté slovo, jež jest klíčem k abysu. A ty jej najdeš, budeš-li o něm přemítat ve své mysli...«

Dovídáme se, že tato panna je Venuše, což se následně potvrdí i šípem amorem. Ale zastavme se ještě na chvíli. Nepřijde vám zvláštní, že vstupu do této vize, účasti na tomto posvátném mystériu, je poprvé přítomen i Ivanův vychovatel? A je zvláštní, že ani on nechce o svém zážitku před macechou mluvit, až teprve kořalka mu odemkne ústa a vyžvaní, a také tím pokálí, celou pravdu o úžasném setkání s Pannou carevnou z hlubin. Ona je Zlatovláskou, "tou, z které roste zlato." Není královnou coby manželkou krále, ale královnou ve smyslu vládnoucí panovnice. Nevztahují se k ní žádné protiklady, není protikladem k žádnému králi. Je celostním principem. Nepatří k světu protikladů, ale svět, v němž my žijeme, na protikladech staví: den a noc, slunce a měsíc, dobré a zlé, pravé a levé, radost a smutek, mužství a ženství. Ona protiklady sjednocuje.
Jakpak by Ivan nebyl uchvácen? Panna carevna mu sdělí, že jej miluje a zasnoubí se. Ona je jednotou a chce ji sdílet s Ivanem. Jenom snoubení vede k jednotě, to je pro něj cesta.
Chvíle, kdy přirazí flotila, byla hvězdným okamžikem, takovým, jejž Řekové nazývali kairos čili "pravý okamžik". V čase existuje chvíle, kdy jsou všechny hvězdy v jedné řadě (klanění tří králů) - a pak se může stříbro za pomoci té správné látky proměnit ve zlato a může se narodit ten, kterýž je posvěcen (Ježíšek).
Kairos je chvílí, kdy se jeden svět prolíná s tím druhým. Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980-1037) [persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا] prohlásil, že existuje svět, o němž Aristoteles nevěděl a v němž žijí duchovní bytosti. Jeden svět je z bláta a kamene; další je božský; pak ale existuje ještě třetí svět, jakési mezisvětí. Ten byl před časem nazván "imaginálním světem", nebo je to svět vílový. Svatý František i svatá Tereza tam potkávají lidskou bytost (nikoliv člověka). A právě z tohoto světa připlouvá oněch třicet lodí.



Okamžik, kdy se světy potkávají

Skvostně popisuje tento vílový svět drobná prósa Arthura Machena nazvaná Bílí lidé. V oddíle nazvaném Zelený zápisník je líčeno setkání člověka s tímto světem velice výmluvně.

A nesmím psát o tom, kdo jsou víly dôls, jeelo, anebo co znamená voolas. Toto vše jsou nejvyšší tajemství, a já jsem šťastná, když si uvědomím, co jsou a kolik zázračných jazyků znám. Ale jsou určité věci, které nazývám nejtajnějšími z nejvyšších tajemství a na které se neodvažuji pomyslet, pokud nejsem naprosto sama. To si potom zakryju rukama oči, zašeptám slovo a Alala přijde. Dělám to jenom v noci ve svém pokoji, anebo v určitých lesích, které znám, ale nesmím je popisovat, protože to jsou tajné lesy.

Kvantová fyzika a spojené vědomí dvou fotonů vyzářených z jediného atomu, nesoucích plnou informaci o okolnostech jejich vzniku, společné sdílení jakékoliv proměny, která se uděje s jedním z nich. Jejich kročeje ve světě našem a světě vílovém. Jako královna Koloběžka I., která přijela nepřijela, přišla nepřišla, obutá neobutá - jeden krok tady, jeden krok tam. A krok tam znamená vždy prodlévání ve světě jednoty.
Chvíle, kdy se oněch třicet stříbrných a zlatých lodí dotýká (!) chlapcovy loďky, je úžasná. Čteme-li někdy deníky, které jsme napsali v době, kdy nám bylo dvacet, nalezneme tam popisy náhlého osvícení - trvajícího chvíli nebo snad celé jedno ráno. Toho rána jsme se cítili poněkud nafouknutí, obrovští jako Gargantua, s olbřímím tělem, jako duchem posednutý Blázen z tarotu, z atu 0. Nadechnuti, vzduchem, který byl vždycky tam venku. Skutečné osvícení. Z onoho světa, z hvězd, do nás vstoupilo světlo. Byli jsme možná zmateni, ale ta návštěva se stala zvěstováním. Do našeho domu vstoupila duchovní žena (inspirace) - jakýsi posel čili angelos, jak jej nazývali staří Řekové. Věděli jsme, že už nic nebude jako dřív. Jsme od nynějška povoláni.
Přítomnost zjevení. Desetileté dítě pozoruje, že pole je zaplaveno neobyčejným světlem. Když bylo Blakeovi deset, viděl jak na stromech sedí andělé; a Thomas Traherne mluví o chvíli, kdy hleděl na ulici a spatřil "chlapce a dívky jako živé drahokamy".
Robert Johnson ve své nedávno vydané autobiografii Vyrovnání mezi nebem a zemí popisuje půlhodinu, kdy stál na kopci a díval se dolů na město Portland v Oregonu. Před pár týdny přišel o část nohy, když jej projíždějící auto přimáčklo ke zdi; tehdy byl blízko smrti, to věděl. Nyní stál na kopci, když tu náhle spatřil, že cosi vystřídalo obvyklé sluneční světlo - jako by zpoza všech budov a stromů a lidí v Portlandu zářilo jakési nebeské světlo. Tento zážitek trval jenom pár minut, ale poznamenal jej na zbytek života.


Nový život

Světelný šíp nazývaný amor. Existuje prastaré egyptské přísloví, v němž se tvrdí, že ona božská síla v ženě je tak silná, že chlapci v určitém smyslu umírají už jen tím, že s touto silou přijdou do styku. A co v nich umírá?
Staré poznání. A co se v nich rodí? La Vita Nuova.
"Musíme umírat, protože jsme poznali." Rainer Maria Rilke si chlapce představuje jako horské údolí připoutané k zemi, téměř nehybné. A jak na něj fouká vítr ženství, "listy na jeho těle šumí".
Příjezd lodí poskytuje Ivanovi dobrý podnět k jeho budoucímu vývoji. Začaly "zásnuby". Ženství se již vyjevilo. Bohyně přijela z mezisvětí.



Co se stane s Ivanem? Když se vrátil na břeh, odebral se do svého pokoje a o všem přemýšlel. A co udělala macecha? Nepochybně si všimla nového výrazu na jeho tváři (jako si čarodějnice a Černava hned povšimly prosvětlené tváře princezny Jasněnky, když se u hradu, kde ji držely a trýznily, objevil Jíra...) a jak víme, zavolala si do svého pokoje Ivanova vychovatele. A tam se dozvěděla, že jiná žena vstoupila do jeho života. Zdálo se totiž, že "ta žena na zlaté lodi Ivana zná" a bylo to dost působivé. A co se stalo potom?
Přijede znovu na totéž místo, kam má přijet i Ivan, aby se spolu mohli znovu setkat tváří v tvář, obcovat spolu a snoubit se.


Literatura:

Aleister Crowley: The Vision & The Voice with Commentary and Other Papers. Samuel Weiser, Inc., York Beach 1998.
Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994.

Pohádka o panně carevně: Interpretace I.

Úvod


Pohádka s názvem "Panna carevna" patří k jednomu z 178 příběhů, které v Rusku sebral Alexandr Afanasjev.
Je cestou k onomu osmému oceánu, na niž se vydáváme, a Antonio Machado ji nazval "cestou přes moře":

Vše navěky umírá a vše navěky žije,
ale naším úkolem je umírat,
umírat a stavět přitom cesty,
cesty přes moře.

"Stavět cesty přes moře" obnáší stavění mostů a jde o narážku na papežský titul "Pontifex", tj. "stavitel mostů" (lat. pons + facere), nebo označuje "toho, který připravuje cestu". Z pevné země vědomí saháme a natahujeme se do moře, do nevědomí. Ivanovo dobrodružství v sobě ukrývá proces individuálního psychického dozrávání. Zatímco současný vzdělávací proces má tendenci vést své studenty k tomu, aby interpretovali každý příběh doslovně, je úkolem probuzené imaginace vykládat události (jak této pohádky, tak i v našem světě) metaforicky. Vyžaduje to však mít dostatečnou zásobu vnitřních prožitků a schopnost vázat uzly mezi světem snovým a vezdejším. Tím je míněno umění přiřazovat prožitkům vnitřní význam, který se stane nezapomenutelnou hodnotou. Metaforismus jakožto akt totiž vylučuje zapomínání, je s ním neslučitelný, protože se spoléhá na připravenost obrazů vynořit se podle potřeby z temnoty nevědomí jako bájná velryba před Jonášem, a ovšem také ochotu nechat se jí (nebo jimi) unést (pozřít).
Už v bibli nalézáme představu, že rolí ženství je pomáhat mužství k vzestupu (srv. Gn2,18-22). Pokud nedržíme v ruce Eckhartovy klíče k výkladu, cože je v člověku muž a co žena, bude toto místo temné.
V pohádce touží panenské labutě v zajetí věčnosti po tom, aby byly propuštěny do smrtelných lidských těl. Je-li pak Ivanovým cílem stoupat (aspirovat), je cílem panny carevny sestoupit na zem. Jejich "sňatek", k němuž nakonec po všelikých útrapách dojde, představuje jakési protnutí (temnota beztvarého moře je proťata světlem mostu, tedy pevností země), při němž se setkávají hmota a božská síla a jímž prosvítá záření ducha.
Čtenáři se na konci tohoto příběhu octnou v pozici samotné panny carevny: budou sedět u stolu při hostině a (v jitru) snídat (velikonoční) vejce, které se Ivanovi (s vydatnou pomocí služebných duchů) podařilo přinést zpět (podobně jako ztracenou lásku panny carevny) na oslavu narozenin (Pána).
Všichni muži a ženy, kteří pochopí, že strávení onoho vejcem je součástí něčeho, co bychom nazvali novým paradigmatem, proměnou mužství a ženství, budou účastni tohoto mystéria sebeproměny, jak jej také reprezentuje právě velikonoční vejce.
Už v počátku našeho výkladu Železného Jana jsme narazili na pojem zahrady. Nyní se k němu vracíme.
Není pro nás nijak snadné zapomenout na otřesy z dětství, na naši objevenou přirozenost, na náš osud, na to, co je božské, první rány světa, a na všechny úkoly, kvůli nimž vlastně naše duše protla tuto zemi. Antonio Machado se ptá:

Cos udělal s tou zahradou,
která ti byla svěřena?

Ivanův příběh představuje iniciaci do světa ženství, dokonce bychom měli říci "praženství", na něž jsme v područí patriarchální kultury zapomněli. Jak již bylo naznačeno, pojmy "mužství" a "ženství" by neměly být chápány biologicky. "Ženství" tu mj. představuje hloubku, divokost, abstraktní přemýšlení, platoničnost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. Je-li "mužství" a "ženství" chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Ještě jednou citujme Antonia Machada:

Není to zvláštní? My oba s našimi instinkty - a najednou jsme tu čtyři.

Když jsou muž a žena spolu, jsou přítomni čtyři. Čtyři jsou přítomni i tehdy, když spolu stojí dvě ženy nebo dva muži.
Jak to, že můžeme sahat do rajské zahrady a nejen se dozvědět o našich duchovních protipólech, ale také s nimi navazovat spojení? Citujme k tomu z knihy Stvoření (Gn1,26-27):

²⁶ Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho...

²⁷ I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.

Jim Bůh požehnal řka: "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji." Máme tu podle obrazu Božího stvořeného muže a ženu. Ovšem k našemu zmatení čteme, dále: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou." Tohoto člověka, bez dalšího určení zatím, "učinil z prachu země", nikoliv "stvořil k obrazu Božímu". A to není ještě vše:

¹⁸ Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.

¹⁹ (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.

²⁰ I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)

²¹ Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.

²² A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

²³ I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.

²⁴ Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.

²⁵ Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.

Vidíme, že tento druhý člověk je Adam, zatím ještě bez ženy. Ta mu byla co pomoc vyjmuta z jeho vlastního těla, z učiněného těla. Nelze to chápat jinak, než že jsou tu dvě dvojice lidské, jedna stvořena k obrazu Božímu a druhá učiněna z prachu země. Ta první dvojice byla stvořena najednou, druhá dvojice postupně, napřed on, poté ona z něj. To je vskutku zvláštní a pomneme-li na to, že z oné druhé dvojice (nikoliv první) byla varována její mužská polovina:

¹⁶ I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;

¹⁷ Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

nikoliv však žena, ta toto varování neslyšela, neb mu nebyla ještě přítomna, a když pojedla ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého, byli tito dva vyhnáni. Přihlédneme-li k tomu, co jsme zde poznali, tušíme, že v zahradě Edenské zůstala stále přítomna ona dvojice první, stvořená k obrazu Božímu.
A právě její stálá přítomnost tam umožňuje padlé dvojici se k ní stále vztahovat, ustavovat raport a udržovat v duši jiskérku. K tomu nám neustále dopomáhej Bůh.



Interpretace


Byl kdysi příběh, ale nebylo nikoho, kdo by si jej vyslechl, krom Boha. To znamená, že příběhy existovaly tu ještě před lidmi.
Náš příběh se odehrává "v jedné zemi, v jednom království". Bylo nebylo. Vyprávění se odehrává současně v tomto i v jiném světě.

V jedné zemi, v jednom království, žil byl kupec a tomu zemřela žena a zanechala jej samého s jejich jediným synem, Ivanem.

Otec je kupcem, člověkem tohoto světa, světský člověk a tedy hodně cestuje. Ivanova matka, původce magického pouta, zemřela. Je mu přístupná jenom prostřednictvím cesty do onoho světa, snově a myšlenkově. V určitém smyslu jsou tedy nepřítomni oba rodiče.
Ivanův otec se znovu ožení, ale druhou ženu si nevybral dobře. Syna chrání požehnání a někdy má nějaký předmět (talisman chránící před zlem), ke kterému může dítě mluvit v těžkých chvílích (animismus).
Jsou tedy dvě matky. Jedna, která "zemřela", pozitivní stránka naší bytosti, nestvořená, nyní nedostupná (uzamčená v rajské zahradě), a "nevlastní matka", to je to, co je stvořené a ne-vlastní, temná stránka (téže matky).
A co je vlastní a co nevlastní? Pomůžeme si výkladem jména Anežka, agnos, což v řečtině znamená "světlá, čistá". Ale agnos je také "poznání prostá", což poukazuje na to, že právě poznání znečišťuje duši. Ono poznání, jehož jsme nabyli s pojezením ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého.

Kupec svěřil syna vychovateli a po nějakém čase si našel novou ženu. Jenže Ivan, kupcův syn, mezitím vyspěl ve velice hezkého muže a jeho nevlastní matka se do něj zamilovala.

Blíží se obtíže. Kupec se sice zachoval dobře, když synovi našel mentora, který jej mohl zastupovat ve chvílích, kdy ho opouštěl kvůli obchodu, ale macecha se do hezkého Ivana zamilovala.
Když je otec nepřítomen, dějí se takové věci. Vychovatel a žena se objevují ve stejné větě, což dává tušit, že budou hrát dále společnou roli. Pro chlapce se stanou pohromou. Věci na sebe nechají dlouho čekat.

Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby.

Otec synova vychovatele moudře požádal, aby chlapce naučil rybařit. "Rybařit" znamená zvídavost a zájem o "hlubinné poklady". V této hlubině loví v noci všichni spáči. Chytání ryb představuje snění za denního světla, imaginaci, poznat, co se skrývá v moři. Raně-křesťanský (gnostický) symbol ukazuje kotvu, která má po stranách dvě ryby. Jedna pluje vzhůru a druhá dolů. V tarotu odpovídá atu X., Kolu štěstěny, na jehož vrcholu trůní Sfinga (Kotva), po straně se osudově vrhá dolů Týfón a naproti za světlem vystupuje Hermanúbis. Kotva je pojítkem mezi lodí a pevným podkladem v hlubině. Je to zároveň i zodiakální Váha, tvořící rovnováhu mezi Pannou a Štírem. Král Rybář.



Na obrovitém moři se ti dva rybáři ztrácejí, loví v osmém oceánu, pohádkovém a bájném, oproti sedmi mořím, jež se prostírají na tomto glóbu. Všichni, kdož sahají do imaginace, jsou rybáři - básníci, psychologové či odvážní Poutníci.
Někdy při rybolovu narazíme na zjevení, hmatatelné, hrozivé nebo slavnostní. Něco podobného se přihodí i Ivanovi. Připluje z obzoru po hladině, najednou tu je, jakoby se samo moře proměnilo v toto zjevení. A skutečně zjevení má povahu moře.

Pohádka o panně carevně

Panna carevna in Robert Bly/Marion Woodmanová: Král Panna. Argo, Praha 2002.

Podklad pro výklad.

Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň

9. přednáška

Filmová adaptace knihy spisovatele a filozofa Clivea Staplese Lewise (1898-1963) Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, kterou v roce 2005 natočil režisér Andrew Adamson, uvádí na scénu čtveřici sourozenců: Petra, Zuzanu, Edmunda a Lucii.

Petr, Zuzana, Edmund a Lucinka museli opustit Londýn v době, kdy nad městem zuřila druhá světová válka a opakované nálety německých letadel ohrožovaly životy většiny Londýňanů. Náhradní domov najdou sourozenci v domě excentrického profesora Digoryho Kirka.

Každý z nich má v příběhu svoji vlastní úlohu: nejstarší Petr se snaží nahradit ostatním ve válce nasazeného otce, což sice přijímá Lucie, nikoliv však Zuzana, a už vůbec ne Edmund, který se stává kváskem samotného příběhu. A to navzdory tomu, že celé kouzelné dobrodružství vzniklo díky živé obrazotvornosti malé Lucie, která objevila svět „za zrcadlem“ ve staré skříni v jinak prázdném pokoji. Tento uprázdněný pokoj se nalézá téměř v nejvyšším patře domu. Hýřivá bohatost světa Narnie je k němu v ostrém protikladu stejně, jako kontrast tam panující zimy oproti jaru, jehož si ve vynuceném „exilu“ docela užívají, a to přes počáteční zaraženost z nového prostředí, k němuž přispívá i komisní paní domu.

Petr má sice sklon k racionalitě, ale je pořád ještě otevřen „kouzlu“ vyprávění, pokud pozná pravdu.

Zuzana naopak je ztělesněním rozumu. Ona to je, která brzdí ostatní v rozletu, než najde svůj „luk a šípy“, nástroje k ohýbání a směrování vůle.

Edmund znamená sasky „šťastný mír“, ale ve staroangličtině je význam jeho jména odkryt lépe. Je to „bohatý strážce“ (st. angl. ead „bohatství“ a mund „ochrana“). Vzhledem k možnému pravopisu Edmond se však nabízí rovněž výklad „bohatý Lunou“ nebo „štědrá Luna“, což pomůže odhalit jeho (zprvu pokroucenou) snivost, leč nikoliv prvotně jasnou jako u Lucie nebo Petra, nýbrž „odraženou“, jako světlo Luny patří prvotně Slunci a stříbřitý jas byl odjakživa domovem lunatiků, snivců a omámených nocí. Také Edmu(o)nd je nejprve opit nocí, „štědrostí“ Zimní královny, jež mu nabídne mnoho „sladkostí“ a jimi je váben do království Zimy.

Lucie je tou, která přináší do příběhu světlo, věrna svému jménu [ženský tvar k Lucius, pochází od slova lux "světlo", význam jména je tedy "světlý, zářící", podobný význam má české Jasna s variantou Jasněn(k)a], jež znamená „světlou či za dne stvořenou“.

Ostatní děti Lucince vyprávění o Narnii zpočátku nevěří, ale nakonec všichni projdou skříní a zjistí, že ne všechno je v Narnii tak, jak by mělo být. Zemi totiž ovládá zlá bílá čarodějnice jménem Jadis, která v Narnii udržuje nekonečnou zimu a která promění v kámen všechny, kteří se jí pokusí vzepřít. Děti se proto spojí s Aslanem a ostatními obyvateli Narnie, aby společnými silami čarodějnici přemohli.

Ledová královna Jadis vděčí svému jménu za mnohé, ovládá ji a ona jej využívá ku prosazení svých záměrů. Znamená „do ledu uzavřená“ nebo „navždy zmrazená ledem“, ale francouzština prozrazuje její vykořeněnost z magického času. Jadis je „jindy“ nebo „kdysi“. Cosi mimo přítomné „nyní“, nejvíce obávaného při potrestání každého, kdo se jí vzepře, proměnou v kus ledu, který žije zpomaleně svým vlastním životem, který ostatním připadá jako smrt, a naopak, proměněným připadá život vně jako šílený rej, který se vymyká chápání a často ani nemůže být postřehnut.

Slovo Jadis pochází z francouzštiny a znamená v ní „včerejší rok” nebo „minulý,” „zašlý“ či také „staré mrzutosti“, něco, co bylo odloženo (jakoby do skříně – viz frázi „kostlivci ve skříni“) a „to, co je pryč.“ Nachází se též ve středověké poémě Francoisa Villona, „Ballade des Dames du Temps Jadis“ (cca 1461), čili v Baladě o ženách ze zašlých dob, jejíž nejslavnější verš zní: “Však kde jsou ty ženy z let zašlých?” Tato báseň zmiňuje ženy (skutečné i fiktivní) z historie a literatury, jako např. Beatrice, Johanku z Arku atd.

A to, co ve skříni děti objevují, je opravdu zašlého data, přichází to z magického věku. Tam zvířata mluví lidskou řečí, nepřeberné množství bájných figur se tam prohání, smrt tam neznamená smrt navždy, pokud…

Aslan znamená turecky „velký lev“. V příběhu je to mluvící lev, král zvířat, syn Císaře všech moří; moudrý, soucitný, s magickou autoritou (jak časnou, tak i duchovní); tajemný a oddaný průvodce dětí lidí, které tam přikvačí na návštěvu; strážce a spasitel Narnie; a konečně je odhalen jako její stvořitel i ničitel. Autor, C. S. Lewis, popsal Aslana coby alternativní verzi Krista — totiž podobu, v níž se Kristus mohl zjevit ve fantastickém světě.

Jeho otcovským médiem je tedy moře, mare, temná hlubina, z níž vychází jako věčné světlo. Nejde o žádného „ochočeného lva,“ protože vedle své jemné a milující povahy umí být i nebezpečný a tvrdě vládnout. Lewis často psával slovo „lev“ s velkým písmenem na začátku, aby dal najevo jeho vznešenost a úctu, již mu prokazovali jeho stoupenci.

L.ight I.s O.ver N.ight

Aslan se poprvé objeví při stvoření Narnie. Když Digory, Polly, Jadis, strýček Andrew, Frank a Strawberry nechtěně vstoupí do nového světa pomocí kouzelných prstenů, najdou jen pusté prázdno („země byla pustá a nesličná“). Objevuje se Aslan a mocí svého zpěvu (jako bard, moc vyprávění) povolá svět Narnie do existence.

Zatímco tyto postavy bezprostředně pocítí k Aslanovi úctu, Jadis dává najevo strach a zášť, a bezúspěšně napadne Aslana železnou tyčí předtím, než uteče. Aslan není vyveden z klidu a pokračuje v povolávání rostlin a zvířat do existence. Moc jeho písně je tak veliká, že dokonce i železná tyč, která padla na úrodnou půdu, se promění ve fungující starou lampu, která je ve filmu pociťována jako nějaká samoúčelnost, pokud neznáme pozadí tohoto kreativního mýtu, a karamelky vyrostou v ovocné stromy.

Aslan pak vybere jistá zvířata, po dvou od každého druhu, a dá jim moc řeči a rozumu. Poučuje je, aby pátrali po němých zvířatech. Jmenuje Franka králem Narnie a přivádí ze Země jeho ženu Helenu („hořící rákos“) do Narnie, aby se stala královnou.

Aslan vysvětluje, že Jadis se stane velikou hrozbou pro všechny, kdož obývají Narnii, a pověří Digory a Polly úkolem, aby získali kouzelné ovoce k ochraně země. Proměňuje koně Strawberryho (Jahůdku) v okřídleného koně (Pegas). Když je toto poslání u konce, korunuje Franka a Helenu, a poradí Digory, jak se má postarat o svou nemocnou matku (prima materia).

Na konci novely vezme Digory, Polly a strýčka Andrewa zpět do „lesa mezi světy,“ a to bez kouzelných prstenů, a varuje je, že jejich Země hrozí stejnému osudu a nebezpečí jako mrtvý svět Charn.

Jméno fauna Tumnus může být zkrácenou podobou jména římského boha jara, jímž je Vertumnus, býval též bohem rolníků.

Narnie je v područí Bílé čarodějnice a její nekonečné zimy. Všichni Narniané toužebně očekávají Aslanův návrat. 'Aslan se vrací' zní stále kolem, jako tajemství a poselství o naději. Čarodějnice proměňuje všechny, kdo to řeknou, v kámen.

Čtyři děti mají být předvedeny před Aslana, ale než se k němu vypraví, Edmund je opustí, aby je zradil Bílé čarodějnici. Děti najdou Aslana ve velkém shromáždění, kde se Narniané připravují k boji. Aslan vyšle Narniany, aby zaútočili na Čarodějnici a její malý doprovod, a zároveň osvobodí Edmunda. Zatímco jsou pryč, Aslan pasuje Petra na rytíře.

Bílá čarodějnice se objevuje znovu a nárokuje si u Aslana právo popravit Edmunda jako zrádce, s odvoláním na hlubokou magii z úsvitu věků. Aslan nabídne čarodějnici, aby popravila jeho namísto Edmunda, což ona přijme. Na kamenném stolu upoután čelí posměškům a nadávkám Bílé čarodějnice, nakonec mu oholí hřívu a obětují Aslana nožem, jak to potajmu Zuzana a Lucie sledují.

Čarodějnice poté odtáhne s armádou k bitvě s Narniany, Lucie a Zuzana a hejno myší osvobodí Aslanovo tělo z pout. Za úsvitu však jeho tělo zmizí a Aslan se znovu objeví živý díky hluboké magii z úsvitu věků, o níž čarodějnice nemá ani tušení, protože ona vešla do Narnie až po jejím stvoření. Aslan vysvětluje, že „když oběť, jež se nedopustí zrady, se dobrovolně obětuje namísto zrádce, pak se stůl rozlomí a samotná smrt musí ustoupit od svého díla.“

Aslan jde do paláce Čarodějnice a dýchne na sochy jejích zkamenělých nepřátel a navrátí jim život. Vede je všechny na pomoc Petrovi, Edmundovi a armádě Narnie, kteří bojují s armádou Čarodějnice. V závěru bitvy skočí na čarodějnici a zabije ji.

Aslan korunuje čtyři děti za krále a královny Narnie, a pak během oslavy se tiše vytrácí. Děti však k tomu neřeknou nic. Protože pan Tumnus, faun, je už kdysi varoval: „Jednoho dne jej spatříte a dalšího dne už nikoliv.“

Železný Jan: Interpretace V.

8. přednáška

Cesta pod zem, cesta popela a zármutku.

Vlasy (a chlupy Železného Jana) znamenají intuici, přemíru vjemů, vhledů, představ a fantazií, krátce - smyslnost.
Když člověk začne jednat, jeho duše se dá rovněž do pohybu.
Když se vlas ponoří do vody, duše ho pokryje zlatem.
Zlatonosnost je esencí duše.
Duše se nepohne, dokud se člověk nepohne.
Zažehne-li člověk oheň, duše naseká dříví, postaví-li loď, promění se v oceán.
Duše je magickým proutkem plným stvořitelské energie a čeká jenom na mávnutí.
Aby se však toto zřídlo, tento roh hojnosti, rozlilo, je zapotřebí nezlomného rozhodnutí vydat se na pouť do nebezpečného neznáma s Železným Janem a vážného a rozhodného úsilí ze strany jedince. Nejprve je to kralevicova krádež klíče zpod matčina polštáře, dále jeho rozhodnutí osvobodit svého divého muže a odejít s ním do lesa a jeho souhlas s tím, aby střežil zřídlo a snažil se plnit úkoly divého muže předtím, než si je bude ukládat sám (tažení do bitvy, účast v turnaji apod.).
Vnímáme tu dva světy, avšak z jednoho do druhého je možné přejít jenom s ukradeným ohněm: Ohni, se mnou pojď!
Tento oheň se stává zasvětitelem. Smyslnost se zlatem proměňuje v smysluplnost, čili - magický záměr. K tomuto terči míří neomylně šíp duše vystřelený z luku vůle. Amor vyjímá své zlaté Venušiny šípy lásky (agape) z toulce, na němž je vepsáno slovo vůle (theléma). Protimluv dvou jinak alchymicky cizorodých kovů, totiž mědi (Venuše) a zlata (Slunce), je rozpouštěn v ohni lásky v amalgám řeřavého ozubí šípu, proti němuž není štítu, není obrany, a tento vniká všude, kam je vyslán. Vůle, úmysl a láska jsou svatou trojicí trojúhelníku lidského (sebe)spásonosného činu.
Ze světa zakletí, věznění nevýslovného a tajení ukrytého, z prostoru světského vychází kralevic do prostoru obřadného, do království imaginace, kterou ohýbá podle své vůle. Je to vnitřní kázeň a klid, které odstraňují tuto fortnu a vlamuje se do zahrady, z níž byl kdysi vyhnán. Prostor zahrady je znám, dokonce důvěrně, jakož i pravidla její. Jenom její potence byla zapomenuta, její vetknutost do nás se vytratila z uchopení mysli - v konci dětství.
Dřevěný koníček, který byl svědkem tolika bitev a dobrodružství, se proměnil v jalový kus dřeva, jímž bylo mrštěno v prvním hnutí dospělosti o zeď.
Učitelé zapomněli na ponaučení schola ludus a proměnili se z uctívaných tutorů na zneuctěné Žrouty dětí. Tito pominutí lotofágové zaměnili rujnost imaginace za zkamenělost nařízení a pravidel, jež musí býti slepě dodržována za blahosklonného přihlížení svedených žáků Bezpráví, kteří jim dodávají zdání závaznosti. Důsledkem pak jest to, že každá mimořádná duše pochybí v takovém bludišti při první nástraze a bude ohnuta nebo zlomena - aneb vykázána z ráje, prostoru akademického, jenž má býti matricí (mater), kde před praxí jest dovoleno vše, neboť je to prostor prubující, prostor zkoušek. To nejen studenti mají být zkoušeni, ale oni mají nezdatelné právo si na půdě universitas vyzkoušet vše, co hrdlo ráčí. Po graduaci stanou před nesmiřitelností okolí a již jen málo z nich bude mít za svého života onu vzácnou příležitost vejít do nyní zakázaného prostoru a vařit čarodějné lektvary podle své fantazie.
Tato úbyť plodí rozervanost, zoufalství, beznaděj, chmury a běsy.
Rozporuplné nálady duše, jež nemá svého koryta, kudy by mohla proudit a mávat kouzelným proutkem. Tajné záhady. Temnota, do níž putuje mladý člověk, je temnotou v něm samém: stavy bezmocnosti, malosti, neurčitých nálad a vědomí bezvýchodnosti (srv. Paul Leppin: Severinova cesta do temnot. Concordia, Praha 1992).

»Světnice ... byla neustále plná zvláštní směsice pachů. Bylo to tu cítit sklepem a uschlými věnečky z Božího těla...«

Ten, jehož vidíme v zrcadle, není než odraz a tedy "složitý" obraz a pohled na něj nabízí neuchopitelnou extázi, v níž se mísí pravda se lží nápodoby. Všechno, co jsme opakovali jako dříve viděné v činech jiného, je marnost a nicota. Výbuchy hněvu jsou dmýcháním v ohniště, kde skomírá pár uhlíků. Mají roznítit zmírajícího ducha, jenž opustil vytčenou cestu a na scestí přešlapuje pozbyv ohně a hledaje otvor zpět do lesa plného sov.
Vědomí v přírodě - kruhy ve vodě jako její "oči" - je jenom skrytou činností všeobecného člověka, který se dívá sám na sebe, postrádaje někdy vědomí o tom, že je to "v nás", nikoliv "mimo nás".
Čtení dopisů přírody je činností, o jejichž projevech psal tak zasvěceně G. K. Chesterton a básnil nadmíru rozechvěle William Blake:

»Jak víte však, že každý pták, putující vzduchem, je světem radosti, co hranice má ve vašich pěti smyslech?«

Tato inteligence mohla býti v minulosti personifikována, dostávalo se jí pojmů jako "vědomí přírody", "svět radosti", "svět vílový" a podobně, její životnost však mohla býti uchována jedině tehdy, bylo-li tu nosičů grálu, z něhož se na náš šedý svět neustále vylévá světlo spásy.
Tedy nikdy nekončící obcování s imaginací.
V tomto konání tedy setrvávejme po všechny dny našeho života. Amen.



Letní semestr bude věnován ženskému živlu.

Železný Jan: Interpretace IV.

7. přednáška

Deprese. Člověk se noří do svého zranění a ponížení. Má blíž ke svému zranění než ti, které pocit výjimečnosti vynesl do výšin, avšak není nutně díky tomu lidštější. Když se klíč (ke kleci Železného Jana) ponechá pod matčiným polštářem, pak dříve nebo později skončíme v psychiatrické poradně. Co tedy zbývá?
Zdroj utrpení se musí stát zdrojem života. Studna je posvátným zřídlem, střeženým divým mužem a někdy i divou ženou. Znečištění vede k záhubě všeho na zemi.

Zlaté rybky. Chytající a chycený (Srv. přiložený obraz vztahující se ke křesťanskému mystériu: »Hle! Ukáži ti znamení.« Poukazuje se v něm na tajemnou dobu, kdy nebi vládlo jenom deset znamení zvěrokruhu. Poté přibylo znamení Štíra [starý Drak] a bylo třeba znovu nějakým způsobem dosáhnout ztracené rovnováhy ve zvěrokruhu. Proto bylo zavedeno další znamení - Vah. Výše uvedenou rovnici pak čteme takto: »Dobývající žena vede Draka. Tato Trojice znamená »Obnovený svět« aneb »Zajetí« a »Zajatého«.).
Popření vede k vytěsnění. Vytěsnění znamená změnu stavu, esence, chování.
Může vést k vnitřní proměně, jež nese všechny znaky uzavření, zapečetění, fixace na předmět bolesti. V pohádce bratří Grimmů Havranka se mladá dívka poté, co jí matka vyhubuje za její chování, promění v havrana. Dívka pak zůstane zakletá několik let. V pohádce Šest labutí se zase líčí, jak se šest jinochů promění v labutě, když jejich zbabělý otec pustí do domu zlé mocnosti. I chlapci zůstanou zakletí dlouhá léta.
Zakletí znamená ustrnutí v čase, filmový pás zastavený v jediném okénku, který je stále promítán na totéž místo. Děj postrádá možnost vývoje, chybí mu vektor pohybu vpřed: obohacování subjektu o nové zkušenosti; je to housenka chycená do své kukly, jež jí nedovolí stát se motýlem: projít plnou proměnou.
Když přicházíme k (živé) vodě, přestává zakletí působit. Voda divého muže sama o sobě nezahojí zranění, kvůli kterému jsme utekli nebo vzlétli, dává však sílu té části naší osobnosti, která chce nadále bojovat o to, abychom nabyli odvahy a pohlédli zpět na předmět utrpení.
Když Železný Jan vede chlapce k vodě, začne do jeho těla pronikat sluneční energie. »A jak tak seděl, rozbolel ho najednou tak prudce přiskřípnutý prst, že jej mimovolně strčil do vody. Hned si to však uvědomil, rychle jej vytáhl, ale viděl, že prst je celý pozlacený, a ať zlato stíral sebevíc, bylo to marné.«
Zlato symbolizuje slunce, odolnost vůči rozkladu, nesmrtelnost, duchovní světlo. A toto světlo ulpívá na chlapcově prstu. Tabu na studánku je vlastně spíše příkazem neprofanovat zlato na prstu, než zákazem nenechat se dále proměňovat ve Zlatého chlapce (Mordred). Divý muž slibuje znovunalezení zlata. Soustavnou dřinou na vysoké škole nebo v zaměstnání zásobu sluneční energie v našem duchovním skladišti nenastřádáme. Zlato (Eckhartova »jiskérka duše«) v nás byla ještě předtím, než jsme byli.
Egyptští kněží nanášeli na nehty zesnulých zlato. Pronášeli přitom tato slova:

»Zlato, jež náleží Horovi, se nyní snáší na tvé nehty a činí tě nesmrtelným.«

V tomto příběhu je tedy motiv zlatých špiček prstů velmi starým a pochází z doby před dvěma či třemi tisíci lety. Staří Řekové nazývali tuto jiskru, čili "daimónia", u mužů "génius" a u žen "juno". Je to "bílý stín".
Ránu, která nás bolí tak, že ji "mimovolně" ponoříme do vody, musíme považovat za dar. Každá chvíle, kdy naše zranění ponoříme do vody, má na nás oživující vliv a dává nám sílu pokračovat v naší cestě. Zranění a bolest se stávají klíčem.
Ovšem ne všichni mohou spatřit pozlacující vliv Nebeských. Ti, co mají vnitřní rovnováhu porušenu, o svoji "tápající" ruku přijdou. Dnešní svět je pln Bezručků.

Ponoření ruky do vody je nejprve provázeno skličujícím prožitkem traumatické bolesti a plného uvědomění zraňujícího "doteku". Následně však nedochází již k "odložení" této události do skříně, nýbrž "předmět" je vyveden do mytologického světa (srv. počátek příběhu Letopisy Narnie), kde se mu dostává neosobního pohledu, je zpracován v zástupných osobách, které odehrávají role spojené s jednotlivými úkony nevědomí. Zmrazující Královna zimy, ublížený hoch trpící ztrátou otce (odvelen na frontu), spojenci z lesa (zvířata, různé mytologické bytosti obdařené darem "řeči" atd.).

»Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.«
- William Blake.

Království nebeské trpí násilí.

Železný Jan: Interpretace III.

6. přednáška

Alexander Mitscherlich: Společnost bez otce.

"Když syn nevidí, co dělá jeho otec každý den a během všech ročních období, v jeho psychice se objeví mezera. Tuto mezeru pak zaplní démoni, kteří synovi napovídají, že otcova práce i otec sám znamenají zlo."

Synova potřeba být blíže otcovu tělu. John Schlesinger: Marathon Man (1976). Kladná mužská energie u Řeků. Diova energie zahrnuje inteligenci, pevné zdraví, schopnost soucitu, rozhodnost, přívětivost a dar velkorysého vůdcovství. Moc, již muž přijímá v zájmu společnosti.
Když synovo jednání ovládne strach z působení démonických sil, stává se malátným a vyhaslým a propadá osamělosti a prázdnotě (putrefactio). Neví pak, jak má znovu nabýt »vlhké« a »bahnité« části své osobnosti.
U Junga najdeme určitou znepokojující myšlenku, jež vrhá světlo na zdroj této palčivé nejistoty. Jelikož s citovou sférou seznamuje syna především matka, syn přejímá ženský postoj k mužství a získává ženskou představu o svém otci a svém mužství. Svého otce pak vidí matčinýma očima. Jelikož otec a matka spolu soutěží o přízeň svého syna, není možné počítat s tím, že od matky získáme spolehlivý obraz otce, ani s tím, že otec nám poskytne spolehlivý obraz matky.
Žena může být velmi kritická vůči určitým mužským rysům jen proto, že jsou jiné či nepředvídatelné. Ženská podstata tíhne k jistotě, předvídatelnosti. Je zřejmé, že s mužem pak je tomu přesně naopak co se týče kritičnosti vůči ženě. Muž má blízko k agresi a ničení.
Obyvatelé Bhútánu zhotovují masky muže s ptačí hlavou a psími zuby: naznačuje to kladnou dvojí energii. Pro Indy je to Šiva (Bhairava).
I u Krista se setkáváme s náznaky divoké energie, kterou ztělesňuje Bhairava. Svědčí o tom třeba Kristova zběsilost, když s bičem v ruce vyháněl z chrámu trhovce.
Tyto mohutné vnitřní síly se v mužích skrývají, stejně jako Železný Jan, na dně rybníků, na něž jsme ještě nenarazili. Když muž navazuje kontakt s divým mužem, může mu to přinést novou sílu.
Příběh původních obyvatel Austrálie o Darwallovi. Počet zranění, která obdrží typický muž, je zarážející. Označte si na těle ústřižky červené látky místa, kde došlo ke zranění.
K duševnímu zranění dochází, když syn otce nevídá v dětství, když vůbec nepozná jeho společnost, když je otec příliš vzdálený, nepřítomný či naprosto ponořený do své práce. Přespříliš kritický a nesmlouvavý otec je zase pro syna jako mýtický Kronos, který své syny pozřel. Jsou to rány, které si syn pamatuje dlouhá léta.
Někdy takové zahanbování zanechává dlouhodobé rány, jež se nechtějí hojit. Když Řekové táhli na Tróju, nechali Filoktéta na ostrově, protože jeho rána příšerně zapáchala. Poté, co jim věštba oznámila, že jedině jeho záchrana přinese vítězství ve válce, se pro něj museli vrátit.

Zraněný člověk něco ví nebo něco znamená.

Philipp Aries: Dějiny dětství.

»Až do XIX. století neexistovalo speciální oblečení pro děti.«

Ve středověku i v dobách pozdějších bylo dítě jakousi »zmenšeninou« dospěleého člověka a nosilo podobné šaty jako dospělí.

Obrazové tabule k Alchymické legendě o svatém Kryštofu

Auriger: Alchymická legenda o svatém Kryštofu - Interpretace

4. a 5. přednáška

Kryštof před svým pokřtěním měl vlastně původně být lidožroutem se psí hlavou, který požíral lidi, a teprve po křtu nabyl lidské tváře i jména, pod nímž je uctíván. Srv. funkci egyptského boha Mako, Velké požíračky při posledním soudu bohyně Maat, kde vedle stojí bůh Anubis (Anúp) se psí hlavou.
Kryštof jako Atlas. Offerus jako »ten, který nese O (O-ferus)«. Nosič Krista, zlata, tedy připodobnění Železnému Janovi, který přinesl zlato kralevici v podobě stráže u studánky (a taky jej nesl na ramenou do lesa!).
Offerus jest i alterací slova Ofir, bájné země, kam Šelomó posílal své lodi hledat zlato, jež bylo té nejvybranější ryzosti. Kořen »OPH« se skrývá i ve slově OPHION, což je jméno obra zbaveného Saturnem trůnu a též jméno jednoho ze společníků Kadmových. Tím jest »had«, jak ten, který visel na místě svatého Těla na kříži (fixování volatilního, jak poznamenává Nicholas Flamel), tak i ten ze dvou hadů Kadmových, co se vinuli kolem jeho hole na vrcholku opatřené zlatou koulí s křídly (Khem, Uraeon).

Dalším nosičem zlata jest Lev, který se má vrhnout do lůna Panny, aby na této straně Vah bylo více závaží než na straně druhé. Zde se má připomenout, že Váhy byly zavedeny poté, co vyvstalo znamení Štíra, mezi něj a Pannu. V zodiaku Starých vedle původních deseti znamení tedy přibyla další dvě, tj. Štír a Váhy.

Ona voda či řeka, již Kryštof překonává, je prvopočáteční voda, princip všech věcí a nese sebou ohnivého a božského ducha, jenž dává všemu život a pohyb. Řeky hrály v mytologii důležitou roli, např. Xanthos, Scamandros, Asopos a Achelaos, řeka, jíž Herakles zabránil vystoupit z břehů. Symbolizují filosofického Merkura, jehož duchové stravují a rozpouštějí vše, co je do nich vloženo. V tomto smyslu je třeba chápat i obraz ohnivé řeky v egyptské podsvětí, v níž se objevují svatí (Hadi) a pohlcují a rozpuštějí nečisté duše, zatímco ony čisté jsou poznamenány ohněm a postupují do dalšího sálu.

V ikonografii sv. Kryštofa drží vždy Ježíšek, sedící na jeho rameni, v ruce globus nahoře s křížem. Prima materia alchymie. Symbol světa, říšské jablko. Podobně byl zpodobován Jupiter, Zeus, Iovis na kouli.
Pod naivním zevnějškem ukrývá legenda o Kryštofovi pravděpodobně vysoké nauky. Čas, který obr strávil na dvoře svého prvního pána (srv. zajetí Železného Jana v kleci na dvoře krále), lze přirovnat k údobí preparace, jež předchází černí (putrefactio, frustrace); tato, připravena z temnot a Západu, připomíná čas, strávený ve službách ďáblových. Potom nastává abluce či křest (dealbace), nesoucí ducha božího, aneb filosofickou síru (Kristus) na merkuriální vodě (Kryštof, Železný Jan přebývající v tůni), aby se došlo k dokonalosti Kamene (petrifikace), k mučednické smrti, která jej reintegruje v lůně Věčnosti.

Auriger: Alchymická legenda o svatém Kryštofu

In: Logos. Revue pro esoterní chápání života a kultury. Roč. 8, č. 1, str. 14-18. Universalia, Praha 1990.

Železný Jan: Interpretace II.

3. přednáška

Kralevic stojí před hrozbou výprasku (rituální trest za porušení tabu) a raději opouští známé kvůli neznámému. Z mytologického hlediska stojí za povšimnutí, že krádež klíče patří do Hermova světa. Žádná matka by nedopustila, aby se klíče vzdala a pokud syn nedokáže klíč ukrást, nezaslouží si jej (zasvěcovací zlodějské praktiky u cikánů).
Divý muž si jej tedy vyzvedne na ramena (srv. koncept sv. Kryštofa) a vchází s ním do lesa.
S Železným Janem si nevypráví o dokonalém štěstí, rozumu, duchovnu či »vyšším vědomí«, ale o něčem vlhkém, temném a méně vznešeném (sinistrální, levé, ženské - srv. Hargrave Jennings [odkazy]).
Dilema: zámek nebo les? Bezpečí spoutanosti nebo nebezpečí bezbřehosti?
O následování Boží vůle. »Bezpečí« znamená »být bez péče« (rozumí se Boží), a »nebezpečí« zase »nebýt bez péče« (srv. např. Paul Williams: Tak už se pusť! Aleister Crowley: Kniha lží [kap. 23]).
Divý muž není tak primitivní a divoký, za jakého jej všichni, a snad i chlapec, mají. Jak se dále zjistí, je strážcem studánky, která vše, co pojme, obrátí ve zlato. Je tedy tajným zlatodějem, ale svému chráněnci bere všechno. Otce i matku - jistoty. Má však nepřeberné poklady, jež kralevic nikdy nevyužije. To je docela jistě už křesťanský motiv. Je i Pánem bohatství, Plútónem.
Chlapec potřebuje tvrdší výchovu, ale matka mu ji dát nemůže: utrpěla by tím její ženskost. Starý král je nemocný, tvrdost přejímá tedy zástupně Divý muž. A tuto kázeň s ním cvičí na strážení divotvorné studánky, již má kralevic střežit. Leč neuhlídá - ani poprvé, ani podruhé, ani napotřetí.
Jednou chladí přiskřípnutý prst (to když otvíral Janovi klec), podruhé si sahal na hlavu a spadl mu do ní vlas, a naposledy vlasy všechny. Je to Mordred z artušovských příběhů.
Aureola. Moc přepodstatnění vešla z Železného Jana i na něj. A tuto proměnu nezapřel stejně, jako ji nemohl zapřít ani Adam před Hospodinem, když jej tento volal už po pojezení ovoce rajského a seznal, že je nahý a ukryl se, což hned vyšlo před Pánem najevo.
I zde následuje trest za porušení svatého okrsku (překročení, transcendence) a kralevic je vykázán z lesa, dále tam zůstat nemůže. Následně má poznat, co je to bída (světa - opět souběh s biblickým příběhem o Pádu).
Jelikož však chlapec nemá zlé srdce a Jan to s ním myslí dobře, dovoluje mu, aby jej mohl kdykoliv povolat na pomoc, octne-li se v úzkých. Má toliko vejít do lesa (nevědomí) a zavolat (evokovat): »Železný Jene!« A on přijde a pomůže mu. Jeho moc je převeliká, větší, než si dovede představit. A stříbra a zlata má více, než kdy spotřebuje.
Královský syn opuští les. Hledá práci, ale neumí nic, čím by se mohl uživit. Není »užitečný«. Až nakonec skončí na královském hradě v kuchyni (jako Popelka). Jednou je povolán, aby donesl krmi ke královské tabuli, leč skrývá zlaté vlasy pod kloboučkem a on se po kárání krále vymluví na prašivinu.
Jednou v létě se však před královskou dcerou prozradí (nemůže zatajit svůj původ před novým He [obnovený cyklus Jod-He-Vau-He) s vpádem Šin v podobě našeho kralevice] a ta spatří jeho slávu nebeskou.
Povolává si jej potřikráte do své komnaty, by jí přinesl květin. Dvakráte mu vzala klobouček (falický prvek), potřetí se jí to nezdaří vzít mu dynastické zlato.
Na zemi dolehne válka. Kralevic se rozhodne králi pomoci a volá v lese Železného Jana o pomoc. Ten mu dává výbavu i houf válečníků. Poráží nepřítele a nepoznán odtáhne pryč.
Házení zlatého jablka ku nalezení rytíře spasitele. Potřikráte přijede (ryzák, bělouš, vraník - heraldické tinktury) a vždy také nepoznán ujede, naposled však poraněn na noze a nadto s divokým vraníkem divoce skákajícím mu spadne helmice a královi lidé zahlédnou, že má zlaté vlasy, což svému pánovi také ohlásí. Dozví se to i jeho dcera. Zahradníkovy děti si hrají se třemi zlatými jablky. Je povolán ke králi, na hlavě opět svůj klobouček.

Železný Jan: Interpretace I.

3. přednáška

Předkřesťanský původ pohádky Železný Jan. Král a jeho les (nevědomí). Starý král a koncepce tetragrammatonu (vyčerpání ohnivého elementu a jeho skrytí v zemi); srv. J. G. Fraser: Zlatá ratolest. Divá zvěř v lesích. Mizení lovců - ztráta periférií vědomí na úkor nevědomí. Nutný zásah »neznámého cizince«. Symbol »lovce« a jeho funkce; srv. Ernst Jünger: Na mramorových útesech (Praha 1995).
Ruka z bažiny uchvacující psa. Pes jako symbol domestikace a souboru příkazů, zákazů, morálních kódů, tabu apod.
Vlk jako nový modus. Vyčerpání bažiny štoudvemi. Nalezení »železného (divého) muže«. Funkce železa v alchymii. Rezavění jako následek působení vody. Obraz exteriorizace nevědomí. Vsazení divého muže do železné klece na dvůr coby projev královy ne-komunikace s nevědomím. Vsazení Železného Jana do klatby: nikdo se k němu nesmí přiblížit pod pohrůžkou smrti. Z toho vysvítá, že kdo by se mu »přiblížil«, bude stižen smrtí; srv. smrt v Ráji. Klíč od klece je uložen ke královně (»gwen«) pod polštář.
Kralevici, osmiletému královu synu, se zakutálí míč do klece, do vlivové zóny Železného Jana. Ztráta »zlatého míče« a jeho symbolika. Ztráta dětství, ztracený ráj; srv. Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj.
Syn, narozdíl od (churavého) otce, s Železným Janem navazuje rozmluvu, a tím jej překonává. Ten mu míč nabídne výměnou za svoji svobodu. Kralevic to odmítá, bojí se (bití). Příštího dne (za 10 let, tedy už jako osmnáctiletý) znovu přichází k železnému muži a žádá jej o zlatý míč (živá imaginace). Ten žádá opět své propuštění. Uplyne další den a přichází k němu (již jako třiatřicetiletý, spíše pln strachu o to, aby už nebylo pozdě na hledání zlatého míče) rozhodnut, že jej pustí ven, ale neví, kde má hledat klíč od klece. Železný Jan mu poradí: je pod matčiným polštářem. Zasut oněmi spoustami naučených schémat, doporučení, musí opustit sféru prvotní přitažlivosti matčiny, její »výživu« a poznat, že existuje rovněž »mužská« strava; srv. zasvěcovací praktiky primitivních kmenů - krev namísto mléka.
Kralevic pouští Železného Jana z klece výměnou za zlatý míč. Tím řinoucí se proud zlata nekončí...

Železný Jan

Bratři Grimmové: Železný Jan in Německé pohádky. SNKLU, Praha 1961.

Vstup do zahrady II.

2. přednáška

Habešský zahradník - »tmavý muž« spojený se zahradou. Uzavřený prostor probouzí opravdovou touhu po předmětech. Erós sublimuje: tuhé látky se proměňují v kapaliny a kapaliny ve vzduch.
Robert Moore: povahu zamilovaného člověka lze označit pojmem »pozorné vědomí«. G. K. Chesterton: Otec Brown a jeho způsob řešení zločinů. Vnímání básníků - oživená imaginace.
Práce v zahradě čeká na svůj čas: dlouhodobá nemoc - hermetizace. Thoreau se rozhodl žít několik měsíců ve srubu, který si sám postavil - jeho zahradou byl on sám, jeho srub a rybník. Thoreau si byl vědom, že se v něm zrodila láska: »Konečně jsem našel vhodného společníka; zamiloval jsem se do doubravy.«
Proces založení zahrady a zabydlení se v ní znamená uvědomit si, že vše má své meze. Paracelsus: »Díla horkosti je třeba prokládat díly chladu.«


Přednes pohádky Železný Jan in Bratři Grimmové: Německé pohádky.

Viz výše.

Neohrožený Mikeš

Božena Němcová: Pohádky. Albatros, Praha 1968.

Rozbor pohádkových figur, stafáže a děje.

Podklad pro přednášku č. 3.

Vstup do zahrady

1. přednáška





Hrazené místo. Perské zahrady a perští mystici. Geometrické rozvržení zahrad. Půdorys. Geometr - Velký Architekt (G. A.) svobodných zednářů. Zahradník (Chauncey Gardner). Myslivec. Čert. Fontána - fons mercurialis. Hermovo či Merkurovo zřídlo jako lázeň znovuzrození. Renatus. Citadela. Klášter. Hermeticky uzavřený prostor. Filosofická pracovna. Uzavřená hrobka. Strom. Tyglík. Hortus conclusus. Hieronymus Bosch a jeho Zahrada pozemských rozkoší.
Dvojitý pramen edenské zahrady a dvojí pramen fontány. Rodina úplná a neúplná. Disfunkční rodina - pramen nedostatečnosti. Zrod komplexu. Jeho bytnění a aktualizace. Zklamaná důvěra. Možnost obnovení (sebe)důvěry. Zahrada jako zdroj pohádkových motivů.
Plnost v zahradě - bohatství. Plútós a jemu zasvěcené rostlinstvo. Rostliny a živočichové přirození i bájní.
Plutonské projevy v životě s přihlédnutím k astrologii. Nebeské statky. Jejich odraz v padlém světě - světské statky.
Zahrada jako místo umělé - vyvedené z nevzdělané země uměním. Kovy neušlechtilé a ušlechtilé. Zahrada jako místo vaření kovů. Syrovost, oheň a barbarství - šlechtěná duchovní touha.
Práce v zahradě. Setí a sázení. Nové rostliny - neofyt. Hnojení. Roubování. Květy. Plody. Transcendence. Tlení. Smrt. Práce ve tmě. Černozem. Nevědomí. Podsvětí.

"

Avšak skutečnou práci odvádí ten,
kdo venku v zemi ryje.

- Rúmí

"

Merkuriální voda - rtuť. Sůl. Obrození krále ve zřídle věčného mládí.

V pohádce Boženy Němcové O třech zakletých psích se vypráví následující:

"Asi sto kroků odtud na pravé straně stojí jedle a pod ní je zakopán zlatý kalich, v tom je taková mast, kdo se tou namaže, třeba měl celé tělo rozsekané, hned mu zase všecko sroste; tou jsem se také já namazal."

Obřady, rituály: Doporučená literatura

Obecná literatura:

D. Ž. Bor: Abeceda stvoření. - Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace. Trigon, Praha 1993.
Elias Canetti: Masa a moc. Arcadia, Praha 1994.
Dr. A. Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.
Mircea Eliade: Iniciace, rituály, tajné společnosti. Mystická zrození. Computer Press, Brno 2004.
Mircea Eliade: Kováři a alchymisté. Argo, Praha 2000.
Mircea Eliade: Obrazy a symboly. Computer Press, Brno 2004.
Mircea Eliade: Od Zalmoxida k Čingischánovi. Argo, Praha 1997.
J. G. Fraser: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977.
A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Unie, Praha 1905.
Robert Graves: The White Goddess. - A historical grammar of poetic myth. Faber and Faber, London.
Hargrave Jennings: The Rosicrucians. - Their Rites and Mysteries. George Routledge & Sons, Ltd., London 1870.
D. S. Merežkovskij: Tajná moudrost Východu - Egypt. HORUS, Brno 1992.
Alan W. Watts: Mýtus a rituál v křesťanství. Nakladatelství Tomáše Janečka/Pragma, Brno 1995.
Čeněk Zíbrt: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Academia, Praha 1995.

Pohádky: Doporučená literatura

Obecná literatura:

Robert Bly: Železný Jan. Argo, Praha 2005.
Robert Bly/Marion Woodmanová: Král Panna. Argo, Praha 2002.
Marie-Louise von Franz: Psychologický výklad pohádek. Smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Portál, Praha 1998.
Jaroslav Hojka: O původu a pravděpodobnosti pohádek dle okkultních nauk. Znovuzrození, Praha 1922.
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1997. In: O fenomenologii ducha v pohádkách, str. 265-322.
C. G. Jung: Výbor z díla VI. Představy spásy v alchymii. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2000.
Paul Radin (K. Kerényi, C. G. Jung): Trickster. Mýtus o šibalovi. Indiánský mýtus v kontextu světových mytologií. Dobra, Praha 2005.
Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005.
Murray Stein/Lionel Corbett: Příběhy duše. Moderní jungiánský výklad pohádek I. Emitos/Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006.
Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze. Malvern, Praha 2006.
Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Malvern, Praha 2007.

Pomocné prameny:

Fulcanelli: Příbytky filosofů. Trigon, Praha 1996.

Michael Maier: Atalanta Fugiens. Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody. Trigon, Praha 2006.

Philaletha - Byl alchymista George Starkey Eirenaeus Philaletha? Trigon, Praha 2005.

Michael Sendivogius a jeho následníci. Trigon, Praha 2004.

Sněm filosofů. Trigon, Praha 2006.