II. přednáška

Mytické dějiny lilie.

 

Na obrázku 23 je egyptský basreliéf, který lze vysvětlit následovně: A. je egyptská Eva, která stojí na draku (bohyně Nut nebo Minerva); B. je krokodýl (Harpokratés), C. hlava Gorgony (později crest), D. sokol (moudrost) a E. pera (duše).

[Text mlčí o tom, že sokol je posazený na tyči a Eva drží v levé ruce psa a v pravé cosi jako lilii. Jde o předobrazy královských insignií a z tohoto pohledu lilie představuje žezlo a pes je znamením milosti, říšského jablka. Hlava Gorgony je Raherachtet (spalující pohled), protiklad Harpokrata (voda, mlčení).]

 

 

Uraeon nebo okřídlený sluneční kotouč nebo vejce, od něhož vybíhají do protilehlých stran oba emblematičtí hadi, ukazuje jistou charakteristiku, která se přičítá skarabeovi. Uraeus tak jako skarabeus jsou stálými symboly na průčelích egyptských templů; jsou umístěny zejména nad portály a jsou talismany nebo kouzla.

Valentinus je nazýván „nejhlubším učencem gnose“. Podle něj existuje patnáct párů „aiónů“ (andělů nebo výronů), které představují třicet stupňů každého znamení zvěrokruhu.
Jméno velkého gnostického božstva Abraxas se vysvětluje takto: „Ab“ nebo „Af“ („Budiž“), „rax“ nebo „rak“ („uctíváno“); „sas“ nebo „sax“ pro „sadši“ („Jméno“).

Gnostické božstvo se latinsky nazývalo „Abraxas“, řecky „Abrasax“. Jejich posledním stavem nebo podmínkou pro osvobození senzitivního bytí, jak označovali duši, bylo „Pleroma“ neboli „plnost světla“.

Obr. 239: Bůh Abraxas oděn do všech atributů Foeba. Zelený jaspis; unikátní kousek. Egypťané nazývají lunu matkou světa a říkají, že má dvě pohlaví. Luně se v mystickém smyslu říkávalo u Egypťanů muž a žena. V úseku na medaili je oslovení: CABAΩ, „Sláva ti!“ Na reverzu je v kartuši vytvořené ze zavinuté užovky - zrovna tak, jak Hindové píší nevyslovitelné slovo „Aum“ - titul IAΩ.ABPACAΞ.

 

 

Obrázek dole představuje Venuši, která stojí pod baldachýnem neseným dvěma spirálovitými sloupy a upravuje si vlasy před zrcadlem, které drží Kupido; druzí dva se vznášejí nad její hlavou a drží věnec. [Wreath, heraldická „točenice“, věnec spletený ze zatočených konců pokryvadel, který slouží k zakrytí upevnění klenotu na přilbu. Dříve kladena na přilbu i proto, aby pomáhala zadržovat největší nárazy nepřátelských zbraní. Tinktury jednotlivých částí točenice se střídají. Výjimečně se však lze setkat i s točenicemi, které se skládají z většího počtu tinktur, než obsahují přikryvadla. Ty pak musí být všechny uvedeny v blasonu, a to zprava doleva. Rovněž zvány feflíky, volně vlající pásky (stužky) po stranách točenice, zpravidla znázorňované v malebných tvarech. Neměly žádné funkční uplatnění (tedy jen symbolické). Feflík byla i jistá kostelní rouška. Věnec, vínek kromě běžného významu i námluvy a svatební koláč obřadní kravaj. Původ těchto významů souvisí se svatebními obřady východních ritů, při nichž na hlavy snoubenců se kladou koruny, původně věnce (pol. wianek, srovnej „vánek“), lit. vainiks. Odtud i „věno“, přičemž základ ved- náleží patrně k vésti, jež v staré době (u Slovanů ten odstín zanikl) znamenalo „bráti si za ženu“. Důležitý ještě vrkoč, původně koudelová vložka, ovinutá zeleným (vert, fertile, cuprum, Kypris, Venuše) hedvábím, jež se vplétala do lelíka (cop) nevěstě (lelíky se jí pak otočily kolem hlavy a přišpendlily). Koudel s hedvábím nahrazována později tkanicí (Bartoš, s. v., Rus. 29.): „Vdané ženy od chvíle svatebního začepení (obrat „vejít pod čepec“, tzn. „vdát se“) si zaplétaly vlasy ve vrkoč (souvisí i se rčením „uplést [panně] dítě“). Asi v polovici délky copu se vpletla dlouhá tkanice (obyčejně tmavomodrá - viz dále „O původu trikolóry“ - darovaná nevěstě kmotřenkou), ta se pak i s copem otočila kolem hlavy ve vrkoč.“ Svobodné dívky nosily vlasy hladce přičesané, s pěšinou uprostřed, vzadu spletené v lelík. Varkoč, vargoč, vrkočica je „kadeř“. U Chodů i jisté bohatě pletené pečivo připravované na Mikuláše. Viz též „májka“.]

Na pozadí stojí psáno ΦAΣIΣ APIΩPIΦ - tj. „manifestace Ariorifova“. Venuše tu stojí jako zosobnění gnostické Sofie nebo Achamoth a jako taková je bezpochyby pramenem našeho klasického zobrazení Pravdy.

 

Na obr. 252 je „dobrý pastýř, který nese na ramenou nalezenou ovci, jak se to zdá nezasvěcenému oku; ale při bližším náhledu je to dvouhlavý Anubis (Anúp); jedna hlava je člověčí, druhá je šakalí. Jeho opasek má podobu hada, který zdvihá hlavu opatřenou hřebenem. Ve své ruce třímá berlu.

Tzv. crista, ozdoba přilby nebo symbolický hrot frýgické čapky nebo médské přilby [kterou vidíme na hlavě „dobrého pastýře“], se nachází také v ženském tvaru na téže mytické pokrývce hlavy nebo na přilbě, neboť jakožto „idol“ sjednocuje obojí pohlaví v jeho plodné ideji. V ženské podobě - tak viditelné na všech sochách Minervy nebo Pallas Athéné a na vyobrazeních Amazonek, ženských bojovnic nebo válečnic - má čapka nebo přilba vždycky prodlouženou, romboidní či kulovitou vybíhající část dozadu nebo visící k šíji. Je to vidět – v naší řadě oněch falických čapek – na obrázku (169 a 170) postavy ozbrojené „Pallas Athéné“. Celek je co do svého původu hluboce mystický. Tyto ideje se pořečtily; a jestliže šlo v Řecku o ženskost, bylo to okrouhlé nebo rozšířené, co na mužské přilbě přirozeně vyčnívalo nebo zvětšené směřovalo dopředu (skutečná crista, neboli chochol přilby), to bylo (v ženském případě) obráceno dozadu nebo spadalo v jedno, jestliže to nosila na hlavě žena jakožto trofej. Při správném zkoumání evidentně vyplývá, že tyto klasické přilby s jejich chocholy, jejich pileus, frýgická čapka, čapka svobody, nebo kožišinová čepice granátníka nebo husara, či třírohý klobouk jsou bezpochyby falického původu. 

Kardinálský červený klobouk sleduje tutéž ideu, jen po jiné cestě; je to chapel (kaple), chapter (kapitola), chapiter (makovice) nebo chapeau, je to discus neboli kotouč; barva karmazínová, právě tak jako mystická „růže“, královna květin, je také karmazínová. Slovo kardinál pochází od cardo (anděl, andělský bod, bod obratu, Panna ve zvěrokruhu), tak i od caro, italsky carne, tělo – „Slovo tělem učiněno jest“.

Gnostická kamej, která platí za velice účinný amulet, je z červeného jaspisu a představuje hlavu Gorgóny (gorgoneión), má dole legendu „ΑΡΗΓΩ ΡΩΠΟΜΑΝΔΑΡΗ“, „Ostříhám Rhoromandares“.

 

Cresta, kohoutí hřebínek, kohout jako tvor přivolávající den (světlo) a zahánějící temnoty. Had jako (auto)chtonní tvor.

Abrasax = 360. Mithra nebo Meithras = 360. Xnoubis, Cnuphis = 360.

Sv. Kryštof, Christoforos, Cynocephalus.

Bří. Grimmové: Duch v láhvi. Vzduch, duch, hermetizace, inflace, retrográdní postup ducha.

I. přednáška

Zvěrokruh: Původ a vývoj znamení.
Původ astrologických symbolů.
Živly. Kvintesence.


Zvěrokruh
Uveďme z jednoho anglického, rustikálně dětského rýmu pojmy „Lady-Bird“ nebo „Lady-Cow“ [Oba pojmy znamenají „slunéčko sedmitečné“.] (mimochodem můžeme poznamenat, že kromě této zvláštní okultní a skoro směšné příbuznosti nelze vidět žádnou podobnost mezi ptákem a krávou [Pozoruhodnou spojitost však lze nalézt mezi mariánským symbolem Ducha Svatého, holubicí, a touto „Paní-Ptákem“ či „Paní-Krávou“. V egyptské legendě o útěku těhotné Isis do delty Nilu před žárlivým Setem jí nejprve narostou křídla, a poté se promění v krávu: Hathor (Dům Hórův).]): 

Slunéčko, slunéčko, domů leť!
Tvůj dům je v plamenech a tvé děti doma jsou!

Uslyšíte ji ve všech koutech Anglie, když děti uvidí slunéčko sedmitečné.
A jak tedy vysvětlit a znovu vyjádřit výše uvedené kostrbaté dvojverší?
„Lady-bird“ je „Panna Marie“, Isis, „Matka a stvořitelka přírody“ [V egyptském mýtu to však byla její sestra Nefthys, Nebthet, kterou Set, Sutech, pojal násilím za ženu.].
„Dům“ je „ekliptika“; obrazně řečeno je „v plamenech“ nebo „plný ohně“, „na dráze Slunce“; a „děti doma“ jsou „měsíce“, které jsou slunečnímu dómu přiděleny, je to tedy sluneční rok, neboli „znamení zvěrokruhu“ - kterých bylo původně „deset“ a nikoliv dvanáct, přičemž každé znamení odpovídá jednomu z písmen prapůvodní abecedy, která obnášela toliko „deset“ písmen.
A nyní tedy znějí rekonstruované řádky takto:

Slunéčko, slunéčko (columba, neboli holubice), domů leť!
Dům tvůj v plamenech jest - a dětí tvých deset!

V Anglii se tento létající hmyz nazývá „Lady-Bird“ a ve Francii zní Bete-á-Dieu, což znamená „božské stvoření“ nebo „stvoření Boží“. Napoleonská zeleň je mytická, je to magická zeleň Venuše. „Emerald“ je smaragdus, neboli smaragd [zelený drahokam].
Jméno tohoto hmyzu je barnabee, barnbee, „burning fire-fly“ (světélkující světluška), jejíž dům je pln ohně, a má deset dětí, je red chafer, Rother-Kaefer, Sonnen-Kaefer, ve starogermánštině Unser-Frauen Kohlein; je to „sun-chafer“ (slunéčko), „Our Lady‘s Little Cow“ (Kravička naší Paní), Isis nebo Ió, nebo anglicky C-ow (kráva) [srv. C-moon, rohatý „C-ouvající“ měsíc].

Tenne (deset) dítek (v některých jazycích znamená Tin nebo Tien oheň) je dřívějších „deset znamení“ zvěrokruhu, každé „znamení“ se svými deseti dekany nebo dekumeny, neboli „vůdci zástupů“. Astrologicky se nazývají též „stáje“ neboli „chlévy“.

Slunéčko, slunéčko,
hned odleť domů!
Tvůj dům je v plamenech
a děti tvé odlétly.
Až na to Maličké,
pod „Kamenem“.
Leť, slunéčko, leť domů,
nežli pozdě bude.

„Slunéčkem“ nebo „krávou“ je tu míněna Panna Marie, „Maličké“ pod „kamenem“, neboli „mystická lidská posibilita“ [zaslíbení], je „Jezulátko“, zrozené v mysteriózním „měsíci smírné oběti“ [Prosinec, adventní prosba o příchod Vykupitele.] či v mystickém, astrologicky a astronomicky „vypuštěném měsíci“ zvěrokruhu; a „kámen“ je „Kámen mudrců“.
Nyní k etymologii jména Barnaby, Barnabáš; pochází z aramejštiny - bar nabhá je „syn proroctví“. Barnaby Day je 11. červen, kdy byl podle starého kalendáře den letního slunovratu. Barn, pochází ze středověkého anglického slova barn nebo také anglosaského bern, což jest stažená forma slova berern. Bere pak je „ječmen“ (dnes barley) a ern je „stodola“. Barn(e), skotsky bairn, je ovšem také „malé dítě, děťátko“, a jakýmsi zvláštním způsobem je spojeno s takovou obilninou, jakou je ječmen. Neodbytně sem vstupuje náš „Král Ječmínek“, dítě narozené v ječném poli, nebo také - jako Jezulátko - ve chlévě, barn.
Může nás rovněž zaujmout, že keltskému bohu jménem Teutates se přinášely živé oběti rituálním utopením, Esusovi uškrcením a Taranisovi upálením. Při tajných obřadech se oběť vybírala losováním spálenou (nebo popelem očerněnou - burn) ovesnou, hrachovou nebo ječnou plackou (ta se nazývá bannock; srv. město Bannockburne ve Skotsku). Taranis je popisován jako bůh nebes a v galštině bylo jeho jméno od pradávných dob spojeno se symbolikou kola. Je vypodobněn s rozpřaženýma rukama, pravou rukou se dotýká kola, jindy zase v ruce drží symbol blesku (taran znamená keltsky „hrom“). Kromě toho malá bronzová kola jsou podobného charakteru jako oppidum, kruhová keltská opevnění, symbol slunce. Kolo nebo chariot symbolizuje „vstup do vize.“
Pokračuje v Jenningsových vývodech, chci upozornit na německou podobu slova pro „slunéčko“, a sice Marienkäfer, tedy „mariánský brouk“. Druhá část tohoto slova nápadně zvukomalebně souzní s egyptským slovem cheprer (tj. „sám od sebe vznikající“), což je zároveň jméno egyptského boha Cheprera, jinak Kefer, Chef-Ra. Jmenoval se tak i skarabeus, příbuzný našeho hovnivála. Domnívali se totiž, že tento brouk se rodí sám od sebe v zemi, z níž potom vylézá. Navíc se domnívali, že kulička trusu, kterou tlačí nebo kutálí před sebou, je „slina, která vychází z jeho těla“. Pro Egypťany se tak stal tajemným zdrojem pohybu sluneční koule na nebi a ztotožnili jej se sluncem. Cheprer byl tedy bohem slunce zosobněným ve skarabeovi. Už před Cheprerem však byl bohem slunce Re (Ra), jehož porodila bohyně nebe Nut (Nuit). Tak se i Cheprer stal jejím synem.

Anglický „široký šíp“, značka nebo znamení královského majetku, vypadá různě, ale hodně se podobá následujícím znakům:

Jsou to tři hřeby muk. Na obr. 1 a 2 je tomu tak nepochybně, hroty mají obráceny dolů. Na obr. 3 a 4 je významná vodorovná čára, která v prvních stoletích křesťanství představovala druhou osobu Trojice [tj. Syna] (ve femininním významu); hroty hřebů (spicae, neboli trny) však jsou obráceny vzhůru, spojeny v jednom středu. Ještě i na obr. 5 jsou tři hřeby; je tu však jedna zarážející podobnost, kterou lze v tomto obrazci zpozorovat, a sice rozestavení připomínající crux-ansata - nepřetržitě se opakující symbol, který se stále znovu a znovu objevuje na egyptských sochách a hieroglyfech.

Existuje zde také podobnost s mysteriózním písmenem „Tau“. Celá první kapitola Genese je prý obsažena v tomto emblému, v tomto nádherném, všezahrnujícím „Tau“. [V tarotu je hebrejské písmeno Tau (Tav, ת) atributem atu XXI, jež má název Universum.]

 

Tři spojené bodce nebo hřeby jsou nepochybně týmž symbolem, který Bél často drží v napřažené paži na babylonských válečcích, a později je židovští kabalisté odhalili v hrotech písmene Šin a středověcí mystici ve „třech hřebech kříže“.

Na obrázku č. 6, což je zřetelně hřeb, vidíme také charakteristické znaky, které můžeme pozorovat na jeho hořejší části a poukazuje na podobnost s obeliskem, kolíkem, na něco vzpřímeného nebo falus.

[Před-sinajský glyf, a pravděpodobně i jeho následný před-kanaánský glyf, se podle Williama Albrighta může zakládat na tomto hieroglyfu

pro sluneční kobru (uraeus), semitsky nazývanou šamaš, "slunce“.]

Hebrejské písmeno Šin má přidělenou hodnotu 300. Každá spica, neboli hřeb, může být chápána jako číslo 100, tedy deset desítek.

Jsou to důrazné narážky na vznik desítkové soustavy, která jakožto přirozený základ, báze nebo princip ovládá všechny universální zákony počítání. Tento mocný symbol je také pln tajemných a důležitých významů. Lze jej vidět jako symbol nebo figuru, na kterou poukazují běžně se vyskytující zodiaky všech zemí, ať už jsou původní nebo převzaté figurální napodobeniny podle uznávané tradice. Znaky nebo symboly zodiakálních znamení „Panny-Štíra“ jsou si přes určité odchylky navzájem velmi podobné, a pozorným a zkušeným pozorovatelům doporučujeme, aby je uvážlivě posoudili.

„Hle! Ukážu ti znamení.“

Panna - Váhy - Štír

„Žena Dobyvatelka“ - vede - „Draka“

„Obnovený svět“

aneb

„Zajetí“             „Zajatý“

Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna představují prvních šest „znamení“, a ta dohromady tvoří (ve svém ročním sledu) „makrokosmos“ kabalistů. Pak následuje „místo obratu“, „misky váhy“ neboli „náboj“ (navel) astrologického kola, představovaného právě znamením „Vah“, které, jak si lze vzpomenout, připojili Řekové obdaření fantazií (a tudíž i praktickou invencí). Předcházející znamení, a to až k „Vahám“, představují „znamení vystupující“, neboli šest loukotí - tak říkajíc - ročního zodiakálního kola, které se otáčí k zenitu nebo nadhlavníku. Šest posledních „znamení“ zodiaku se označuje jako „sestupující znamení“, a jsou to neblahé, podzimní nebo obráceně se střídající měsíční období, každý prostor po 30°, a tato znamení tvoří dalších šest paprsků tohoto nebeského kola neboli „kola Ezechielova“. Bodem obratu je „Panna-Štír“, které bývaly až do rozdělení při mytickém přerušení „jedním znamením“ na „křižovatce“ mezi ascendentem a descendentem. Tato druhá polovina (nebo levé křídlo této velkolepé zodiakální „armády“, neboli „nebeských zástupů“, rozestaveného podle bitevního pořádku a vedeného uprostřed - mohli bychom obrazně říci - „archandělem Michaelem“ nebo Sluncem, nebo na „kolbišti“ či při „vítězném tažení“) kabalisté nazývají – a proto i rosikruciáni – abstraktním „mikrokosmem“, kde „mikrokosmos“ neboli „malý svět“ - v protikladu k „makrokosmu“ neboli „velkému světu“ - je to, v čem je třeba hledat „člověka“, který je utvářen skutky hořejšími, a který má být spasen „velikou obětí“ (aktem ukřižování), přičemž tyto fenomény (lidského) bytí se odehrávají „při mytickém návratu světa“.

Astrologické pojetí toho, „co bylo nejdříve“, uvidíme na následujícím obrázku:

Obr. 12 (A) „Ezechielovo kolo“
Makrokosmos (vystupující)
Mikrokosmos (sestupující)

Váhy (Libra) jakožto „stěžejní bod“ jsou zase začátkem a uvádějí na scénu šest zimních znamení, jimiž jsou (znovu) Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář a Ryby.
Bodem obratu jsou – Váhy. (Znamení „Vah“ přidali Řekové.)
Prvních šest znamení, neboli znamení vystupujících, zobrazuje nebeská svislice nebo sestupující paprsek, jak dále vidíme:

Druhých šest znamení, neboli znamení sestupných, představuje linie pozemského terénu nebo horizontála či „rovník“ (symbol nebo sigma), jak vidíme zde:

Spojení (na průsečíku těchto paprsků) na křižovatce, nebo ve středu, tvoří „kříž“:

Obr. 15 (B) „Kříž“
(C)

Na obr. 15 (C) se tedy nachází sjednocení figur z obrázků 13 a 14 a vytváří kříž z obr. 15 (B). Obr. 19 je světový (mundánní) kruh, je to astronomický kříž na mundánním kruhu. Spojením obr. 18, 17 a 16 v této zpětné posloupnosti pak dostáváme crux-ansata, ansata kříž (obr. 20), opakující se stále na všech egyptských skulpturách, jehož značka nebo znamení je též symbolem planety Venuše, jak vidíme dole (obr. 21).

Obr. 167: Saturnův hák, biskupská berla, „po dobrém či po zlém“ [angl. by crook or by hook], tj. jemnými či nečistými prostředky, je příslovečný způsob řeči, který lze často slyšet.

Původ astrologických symbolů - egyptská bárka.

Různá vyobrazení předků nebo kýlových hlavic gondol, na nichž můžeme zřetelně vidět původ jejich pozoruhodného tvaru, který představuje obětní sekeru (securis), onen hák, který je původně zobrazen v „Saturnově háku“.

Tzv. Bu-Kentaur značí onu bájnou bytost složenou ze dvou těl – býka nebo hřebce a muže, jak vyplývá z rozkladu slabik Bu a Kentaur. Je to název galeony benátských dóžat, kterou dóže příležitostně používal při obrazném sňatku s Ádrií, při sňatku s „Pannou moře“, Kybélé s „obětním hákem“. Sekyra boha Díta (Dis), meč, halapartna, srp bohyně Ceres, půlměsíc, delfské E, to všechno je jeden a týž mýtický obraz.

Předek gondoly obsahuje naprosto srozumitelně spojené securis a fasces (sekeru a pruty), obětní sekyru a pruty především k trestání obětního zvířete, pokud to byla lidská bytost, a pak k jeho spálení, přičemž pruty byly dřívím k ohni.

Každý prst (obr. 162) je zasvěcen zvláštní planetě:

Všimněme si, které prsty jsou "zaměstnány" u žehnající ruky:

Původ astrologických symbolů (dole) – syntéza srpku Luny (v různých fázích, C a D), kříže a kruhu. Odtud můžeme vnímat skrytý, dnes už neviditelný a neznámý charakter astrologických planet.

Lunárně-pozemského charakteru jsou tedy planety: Saturn a Jupiter.
Solárně-pozemského charakteru jsou planety: Mars a Venuše, přičemž si všimněme dominantní a submisivní role Země (kříž).
Merkur jako syntetický symbol zahrnuje v sobě tři prvky: sluneční kruh a kříž (Venuše) osazený rohatým měsícem.
Luna a slunce jako samostatné a jednoduché symboly.

Obr. 8 je symbol neboli hák Saturnův, jehož barva je v heraldické konfiguraci černá (sable), svisle nebo podélně dělená, štít vprostřed rozdělený kolmým břevnem, spolu s přibývajícím světlem dorůstajícího Měsíce postdiluviálního světa.

Na obr. 9 je tatáž velkolepá korouhev, nazývaná Beauséant („Beau-Séant“) [„Krásně posazená.“], která zasvěcenci odhaluje celou okultní teosofii, kterou představení templářů bezesporu znali.
Rozdíl mezi obr. 8 a obr. 9 je ten, že „křídlo“ na obr. 9 je ve „světlé“ části vidlicovitě rozděleno (je rozeklané) [Obr. 8 je tak zodiakálně Panna, kdežto obr. 9 již „mužena vedví“, Štír. Banner je „prapor“, „korouhev“ nebo „praporeček na hrotu kopí“, ale v botanice se jím označuje „pavézka rostlin motýlokvětých“, jimiž jsou žlutě (sluneční barva, zlatá) kvetoucí kručinka i janovec.]

Obr. 9: Luna nebo spíše novměsíc.

Zářící hvězda jako Zvěstovatel v lunárním objetí. Značí Boží prominutí a smíření po potopě světa. Tak vypadá výsostná muslimská deviza nebo znak - dorůstající novměsíc (ležící na zádech) a zářící hvězda v tomto uspořádání:

Připojujeme vyobrazení podivuhodné korouhve „Chudých bojovníků templu“, které jsou velmi časté na svornících oblouků londýnského Templu.

Boží jméno Jod-He-Vau-He, Jahve, Jehova(h), 4 živly, 4 barvy tarotu, Jod-Chavah, Adam Kadmon-Chavah (nemožný přechod od Země zpět k Ohni):

Dosazení Dcery na trůn starého krále. Sestoupení (vklínění) Šin - Ducha svatého. Jehošuah, Jošue, Ježíš:

 

Původ trikolory

„Teorie sakramentálního mysticismu“ podle úvah sofistů nebo gnostiků

Modrá	Bílá	Červená
(B.V.M.)	(S.S.)	(Φ)
Křest vodou	Vzduch nebo světlo	Oheň
Přirozené	Intermediární	Nadpřirozené
	Nexus.
Chléb („hostie“)	a	víno (kalich odepřený laikům)
Tělo		Duch: symbolická „krev“
Svátosti (sacramenta): „Křest a večeře Páně“.

B.V.M. = Blessed Virgin Mary, požehnaná Panna Marie.
S.S. = Duch svatý.

Z výše uvedeného kabalistického vyhodnocení barev a jejich vlastností vyplývá, že modrá (nebeská modř) je volena jako barva investitury dětí při křtu a jako barva dětských rakví. Modrá nebo bílá (bílá nikoliv s významem „S.S.“ ve svatém smyslu, nýbrž bílá jakožto syntéza hmotných živlů nebo světla, nebo „bezhříšnosti v nevině“) patří mezi barvy dětí i při jiných příležitostech. Existují dvě velké ordálie: křest vodou a křest ohněm. První je okultní zkouška křtu vodou v zlověstném nebo levorukém smyslu, která se provádí u těch, kdož jsou podezřelí z čarodějnictví. Druhý (mnohem dokonalejší a lépe dovršující) křest je křest symbolickým ohněm. Oba rity používali i Egypťané.
Tři ordálie (nebo svátosti) starých mystérií byly vykonávány „vodou, vzduchem a ohněm“. Je tomu tak i v egyptském zasvěcení: (je to) „jeskyně, mrak a oheň“. Obdobně i v zasvěcování svobodných zednářů. V tomto významu jsou královské rakve a investitury vždy červené (Mars), čímž označují „královskou aktivitu“; nebo císařský purpur (Jupiter nebo snad Mercurius - Thoth, Taut, Tat) jako „královská pasivita“ nebo jako označení „pána (dvou) říší“.

Podle kabalistického názoru je Jákobův žebřík [Ezechielovo kolo], který se mu zjevil ve snu, metaforickým vypodobněním sil alchymie, která působí skrze viditelnou přírodu.
Onen „žebřík“ byla [Maxwellova] „duha“ nebo prizmatické schodiště postavené mezi nebem a zemí.
Jákobův sen v sobě obsahuje historii celého hermetického stvoření.
Existují jen dvě původní barvy: červená a modrá, které představují „ducha“ a „hmotu“.
Oranžová vzniká smísením červené se žlutým světlem Slunce, žlutá je zářením samotného slunce, zelená je modrá a žlutá, indigo je modř přibarvená červení a fialová vzniká smísením červené a modré.
Slunce je alchymistické zlato, luna alchymistické stříbro.
V astrologii se má zato, že všechny věci světa vznikly činností těchto dvou mocných duchů nebo mystických vládců světa.