Excalibur

Excalibur
Drama
Velká Británie, 1981, 140 min
Režie: John Boorman

Proslulý „kulatý stůl“ krále Artuše, přičemž se má za to, že právě kvůli němu založil tento mystický hrdina svůj rytířský řád, šlo prý o magický disk poskytující divinace, kolem nějž sedával král se svými pairy za účelem věštby. Protože tento stůl má velké rozměry, podobá se nejen některým prorockým kamenům, ale ve vyšším stupni také přenosným kouzelným bubnům Laponců a Finů a divinačním stolkům sibiřských šamanů. Ve Winchesteru, v tomto výjimečně starém pomníku mytické a heroické doby Británie, spočívá onen netušený význam bezpochyby mysteriózního (a velmi pravděpodobně i pověrečného a nadpřirozeného) charakteru.

Růžicové okno nebo okno ve tvaru kateřinského kola ze západního průčelí kostela v Lyonu ve Francii představuje dvanáct loukotí, nebo radii, zastupuje znamení zvěrokruhu a vycházejí z velebného středu či rozvíjející se „růže“ - Slunce neboli „počátku všech věcí“. Kulatý stůl krále Artuše obsahuje ve svém středu „ukřižovanou“ růži.

Tudorovská růže nebo Rose en Soleil (růže Podvazkového řádu) je ukřižovaná „rudá růže“ rosikruciánů se svými gloriolovými paprsky nebo zlatými slunečními paprsky nebo mýtickými jazýčky, které vycházejí z jejího bílého, neposkvrněného „středu“ nebo z „liliového bodu“ - což všechno má další okultní, v teurgickém mysticismu skrytě spočívající význam. Všechno je to vysloveno v proslulém kruhovém stolu knížete (a původce) křesťanského rytířstva, krále Artuše (Arthura). Jeho „stůl“ visí nyní zaprášený a zanedbaný na zdi nad „králově místem nebo lavicí“ v Court-House na zámku Hillu našeho starého Winchestru.

Merlin: Už od počátku času chodím svou cestou. Někdy dávám, někdy beru. Záleží jen na mně, co a kdy.

Uthar: Nechápeš to. Nejsi člověk.

Uthar: Zdálo se mi o drakovi.

Merlin: Probudil jsem ho. Copak nevidíš dračí dech všude kolem?

Merlin: Ponese tě tvůj chtíč. Budeš plout na dračím dechu.

Vílové hlasy, když Artuš utíká za Merlinem, do jeho říše.

Artuš: Proč jsi mi to udělal?

Merlin: Byl jsi zrozen, abys byl králem.

Artuš: Co je to být králem?

Merlin: Ty a tvá země budete jedno. Když padneš, tvá země bude trpět. Bude-li se ti dařit, tvá země pokvete.

Artuš: Ale proč?

Merlin: Protože jsi král.

Artuš vstupuje do astrálního světa. Zjemňuje se mu vnímání. Vidí a slyší věci dříve neviditelné a nevnímané.

Merlin: Čeho se bojíš?

Artuš: Nevím.

Merlin: Mám ti říct, co tě tam čeká?

Artuš: Ano, prosím.

Merlin: Drak. Netvor tak strašlivý, že kdybys ho spatřil celého najednou, shořel bys na popel a nezbylo by z tebe vůbec nic.

Artuš: Kde je?

Merlin: Je tady všude. Je zcela vším. Jeho šupiny se lesknou v zeleni stromů, vítr zní jeho řevem a jeho rozzářený jazyk je jako blesk.

Artuš: Jak můžu...? Co mám, co musím…?

Merlin: Nedělej nic. Nehýbej se. Spi. Odpočiň si v náruči draka. Spi.

Artuš: Excalibur je také součástí draka.

Artuš je pasován na rytíře a uznán za krále, když klečí ve vodě. Křest vodou.

Když se Merlin přiblížil k dračímu dechu, musel pak odpočívat devět měsíců. Devět měsíců, během kterých se Igraine donosila Artuše.

Je také známa pod svým latinským jménem Igerna, velšsky jako Eigyr, francouzsky Igerne, u Thomase Maloryho v Le Morte d'Arthur jako Ygrayne—a u Wolframa von Eschenbacha v Parzivalovi jako Arnive.) Stává se ženou Uthera z Pendragonu, ale jejím prvním manželem byl Gorlois; jemu povila dcery Elaine, Anna-Morgause a Morganu le Fay.

Podle Geoffreyho, Igraine porodila Utherovi z Pendragonu také dceru Annu, tato Anna se později stala matkou Gawaina a Mordreda.

Mordred neboli Modred (velšsky Medraut, Medrod, atd.) se narodil 1. května a je postavou artušovských legend, známý jako pověstný zrádce, který bojoval proti králi Artušovi v bitvě u Camlannu, kde byl zabit a Artuš osudově zraněn. Tradice se rozchází v jeho vztahu k Artušovi, je však zcela jistě jeho incestním synem, jehož měl se svoji nevlastní sestrou Morgause. V ranější literatuře byl považován za legitimního syna Morgause, známé též jako Anna, a jejího manžela, krále Lota z Orkney. Jeho bratry či nevlastními bratry byli Gawain, Agravain, Gaheris a Gareth.

Gawain (také nazývaný Gwalchmei, Gawan, Gauvain, Walewein, atd.) je bratrancem krále Artuše a rytířem Kulatého stolu. Je jedním z početných rytířů, kteří požívají největší úcty, zejména v příběhu Sir Gawain a Zelený rytíř.

Merlin: Pamatuj, že vždy je někdo chytřejší než ty.

Artuš odchází bojovat s Lancelotem, ještě než se stane jeho rytířem. Když při nerozhodném boji pak vzývá sílu Excaliburu, zlomí ho o pancíř Lancelota.

Merlin: Zničil jsi, co nemohlo být zničeno. Zničil jsi naději.

Jezerní paní se objevuje v potoční tůni opět za zvuků vílových hlasů.

Kruhový stůl krále Artuše, vzoru všeho rytířstva, je modelem pro všechny miniaturní stoly nebo kruhové tabule, které nesou opačné růže, červenou a bílou, jakými byly původně (a ženský discus, vulva, a znamenají jeho příhody), s ušlechtilým výrokem nebo mottem dokola: „Běda tomu“, nebo totéž tomu, „kdo by o tom špatně smýšlel“ o těchto přirozených (a přesto magických) ženských okolnostech, o jejichž charakteru a jejich poznání náš čtenář už nemůže pochybovat. (Sláva ženy a potrestání ženy po hříšném pádu, jak je naznačené v Genesi, jdou ruku v ruce. Stalo se ke cti ženy, a aby byl ke cti přiveden výraz pro zatracený „prostředek“, který je jejím znamením a její věrolomností, který však vyvolal bytí světa, přičemž způsobil člověka a co spasilo svět v osobě Spasitele, jenž se narodil z ženy.) K typické a mystické glorifikaci tohoto „tělesného vehiklu“ zřízen řád „podvazku“, který to má za svaté. Rytíři podvazku stojí skutečně stráž u „studu ženy“, zatímco v téže době zvěstují její „slávu“ ve smyslu milosti. Zvláštními idejemi jsou právě ideje starých rosikruciánů nebo bratří „rudého kříže“, a my je zde jen opakujeme. Staří autoři neviděli nic neslušného v tom, aby otevřeně mluvili o těchto věcech, které obvykle skrýváme jako nevhodné k rozmluvě. Černota nebo tma „hmoty“ nebo „matky přírody“ je v příslušenství tohoto ženského řádu, který je zřízen ke slávě ženy, znázorněna v jiném vztahu: vědychtivost ve znalosti hlubokého, svatého symbolismu, s nímž staří heraldikové prosazují své ilustrace nebo erby; sběhlí znalci praporů si vzpomenou, že čerň je v Podvazkovém řádu něčím charakteristickým: že „černá kniha“, která mezi důmyslnými obrazci, rytinami a náznaky obsahovala původní stanovy Řádu - a pochází od důležité „černé hole“ prvního ceremoniáře a kapituly Řádu - se v dobách Jindřicha V. ztratila nebo byla z nějakého tajného důvodu vzata.

Král Artuš projevil svatému Jiří, jehož rudý kříž je znamením Podvazku, zvláštní čest; neboť on uvedl jeho podobiznu na jedné ze svých korouhví, což se stalo asi 200 let po jeho umučení; velmi časně pro zemi tak daleké od Kapadocie, aby ho uctil a ocenil.

To, že podvazkový řád je ženský a svůj původ má v apoteóze „růže“ a jistého pozoruhodného pochodu v souvislosti s životem ženy, je dokázáno různými způsoby; tak např. dvojitými obroučkami, červenou a bílou, šestadvaceti rytíři, kteří představují dvakrát 13 lunárních chodů v roce nebo jejich 26 mýtických „temných a světlých“ střídání „noci a dne“.

Během roku se uskuteční (nebo během slunečního oběhu) 13 oběhů lunárních; dvakrát 13 je 26, což jsou temná a světlá obnovení Měsíce (jenž je ženské povahy). Temná poukazují na červenou růži, světlá na růži bílou; obě tato obnovení jsou ušlechtilá a co do důstojnosti rovná souběžným, i když různým názorům rosikruciánů. Tyto mýtické kotouče (discus) nebo červené a bílé růže odpovídají 26 sedadlům nebo „stájím“ okolo „kruhového“ stolu (jež je apoteózou), dvě hlavní sedadla (nebo „trůn“) ponechávají volné místo pro královského kněze, kněžského krále. Celek poukazuje na krále Artuše a jeho rytíře kolem kruhového stolu, kteří sedí dokola kolem sangrealu nebo svatého Grálu, mysteriózní oběti nebo „večeře“.

Guyotova romance nebo alespoň tradicionální báje o svatém grálu se rozšířila po Francii, Německu a Anglii. Protože dogma o transsubstanciaci nebylo ve dvanáctém století dosud církví stanoveno, neměl ještě kalich, znamení templářských rytířů, ten hluboký, mystický význam, jakého se mu dostalo ve století příštím. Grál znamená vázu. Svatý grál je identifikován s nádobou, s níž Ježíš slavil svatou večeři a která byla také použita ke shromáždění krve, jež vytékala z ran, které mu způsobil setník Longinus.

Walter Mapes, spisovatel dějin svatého grálu, mu připisuje nadpřirozený původ. Ten vyslovil, že jeho pravým původcem byl Bůh a že ho měl v nebeské vizi odhalit jeden svatý eremita v Británii asi r. 720. Tento autor činí Josefa hlavním hrdinou historie svatého grálu. Po 42-letém věznění je Josef z Arimathie, strážce grailu nebo grealu, konečně císařem Vespasianem propuštěn na svobodu. Maje posvěcenou nádobu a několik jiných relikvií a doprovázen svými příbuznými a žáky, rybáři Hebronem a Alainem, putoval jednou částí Asie, přičemž obrátil na víru Enelacha, krále města Sarassu. Pak odešel do Říma a odtud do Britannie, kde kázal evangelium a učinil 34 zázraků. Usadil se na ostrově Ynisvitrin (skleněný ostrov – grál je ze smaragdu, a proto zelený), dnes Glastonbury, kde zřídil opatství (Glastonbury Abbey) a založil Kruhový stůl (to učinil až král Artuš!) jako napodobení svaté večeře, při níž se 12 učedníků zúčastnilo „kruhového stolu“ na svých mýtických dvojsedadlech, celkem 24, a k tomu dvojité hlavní sedadlo, katedru pro předsedajícího nebo Spasitele. Posléze tento apoštol Britů vystavěl palác, v němž uschoval své cenné relikvie, svatý pohár (laikům při „večeři“ odepíraný), který dostal název Svatý grál, a zkrvavělé kopí („svislici“ kříže sv. Jiří, jemuž je zasvěcen Podvazkový řád), jímž setník Longinus probodl bok Páně, z něhož vytekla krev a voda - heraldické barvy rosikruciánů: Mars - červená; Luna - stříbro (nebo „oheň“ a „voda“). Existuje osm andělů, jeden pro každou polovinu nebe (?) nebo temnou a světlou stranu, kteří střeží čtyři světové strany.

Svatý pohár je identifikován s nádobou u Svaté večeře. Templáři jsou nástupci rytířů kruhového stolu; jejich nástupci jsou zase maltézští rytíři (malteziáni) se svými osmi „řečmi“ nebo národnostmi, z nichž každá je reprezentována jedním listem nebo paprskem osmihrotého rudého templářského kříže.

Templářský chrám v Londýně byl zasvěcen svaté P. Marii. Grál je jedním druhem věštby. Tak říkajíc na pokyn „matky Boží“ musí provést všechny její příkazy. Hlavní germánský rytíř Parsival zamýšlel dopravit grál na Východ, odkud původně přišel. Vzal svatý grál, přeplavil se do Marseille s templáři a přišel ke dvoru svého bratra Feirifixe v Indii. Svatý pohár dal najevo přání, že by Parsival mohl zůstat jeho vlastníkem a jenom aby své jméno změnil na Prester John (prestre n. kněz Jehan, Johann). Parsival a templáři se v Indii usadili. Po zmizení grálu na Západě se král Artuš a rytíři kruhového stolu, kteří ztratili „ústřední objekt“ nebo „růži“ (rosikruciánství) podjali jeho romantického hledání na všech stranách jakožto jízdní rytíři. Protáhli světem, ale marně. Grál nemohli nalézt, neboť ten je navždy skryt na dalekém Východě, v „zemi Slunce“. Wolfram z Eschenbachu nám vypravuje, že Mistr Guyot, provinciál v Toledu, nalezl arabskou knihu, která, napsána jedním astrologem jménem Flegetanis, obsahovala historii s názvem Grál.

Posvěcená nádoba nebo svatý grál byl podle Guyotova mýtu vystaven v jednom templu (nebo v kapli), kde byl střežen templeis nebo templois (templářskými rytíři). Templ grálu se nacházel na jedné hoře uprostřed hustého lesa. Jméno této mysteriózní hory (jako Meru u Indů a Olymp u Řeků) naznačuje vznešenost a skrytost. Guyot ji nazývá Mont Salvagge, divoká nebo přístupná hora (nebo Svatá cesta). Grál byl vyroben z divuplného kamene nazývaného exillis, který býval kdysi nejskvělejším šperkem v „koruně archanděla Lucifera“ - oním drahokamem byl smaragd (zelený: pátek: v jednom smyslu je to nešťastný den, v jiném „zasvěcený“ ženský den). Tento proslulý, legendární kámen byl sražen z koruny nebo přilbovité, dvojpaprskové, dvojvzletné (mysticky) okřídlené koruny knížete archandělů (Lucifera) v jeho boji s protivníkem, „generálem nebes“ sv. Michaelem, „nebeským hrdinou“, bojovým ochráncem nevinnosti a „panenskosti“ (jak dobře vystiženo!). Tento nesmrtelný „kámen“, Grál, spadl do „propasti“ a byl mytologicky opětovně nalezen.

„Kámen“ byl snesen z nebe (záchrana!) andělem a předán do ochrany Titurela, prvního grálového krále, jenž jej předal Amfortasovi, druhému králi, jehož sestrou byla Herceloida, matka Parsivala, třetího krále Svatého grálu. (To jsou oni tři králové z Kolína nebo tři mágové či astrologové.) Mnoho měst tvrdí, že má tuto svatou relikvii. Roku 1247 poslal jeruzalémský patriarcha svatý grál králi Jindřichu III. anglickému, protože tento Grál patřil Nikodémovi (viz evangelium podle Nikodéma) a Josefovi z Arimathie. Obyvatelé Konstantinopole byli v té době přesvědčeni, že jedna nádoba, ceněná jako svatá relikvie, je Svatý grál. Právě tak Janované si byli jisti, že jejich santo catino (z lat. catillare, olízat talíř; catinus je lat. talíř) není nic jiného, než Svatý grál. Týchž modifikací mýtu je třeba si povšimnout v prozaickém románu s názvem Percival-le-Gallois. Kruhový stůl není v předkládané knize uvažován jen jako napodobení „svaté večeře“, ale autor jde i tak daleko, že mu sám dává název Svatý grál. V Románu o Merlinovi, napsaném při konci 13. století, je řečeno, že kruhový stůl zřízený Josefem jako napodobení Svaté večeře byl nazván Grálem a že Artušův otec Josef uvažoval zřídit třetí kruhový stůl ke cti svaté Trojice.

Kruhový stůl krále Artuše je velkolepou mytologickou syntézou. Je celý sám pro sebe mytologií. Je křesťanský. Podle podání pochází kruhový stůl krále Artuše z nejdávnějších dob. Král Artuš na hlavním sedadle je idealizován v osobě Jindřicha VIII., v jehož době byl prý kruhový stůl opraven a restaurován. Za revoluce Cromwellovi vojáci po dobytí Winchesteru a v zuřivosti z představy, že jde o modloslužbu (kruhový stůl je anglické palladium), z něho dělali střelecký terč. Ještě jsou v něm vidět stopy po mnoha kulích.

Pětilisté růže (červená a bílá růže; Rhodion, Rhodus, rytíři z Rhodu nebo z Malty, nástupci templářů) znázorňují deset původních znamení zvěrokruhu. Červená růže - pět znamení (aspirace nebo ascense), bílá růže - pět znamení (nebo listů), descense (nebo „con“descense), nebo S.S. nebo Duch svatý (klíč k celé apoteóze Jakuba Böhme).

Celek vyzařuje v paprscích - (třebaže paprsky jsou zelené; jinak též vyjadřují linea viridis nebo benedicta viriditas; viz o „místu k setbě“ nebo o „zlatém Slunci“ v centru z velkého astronomického ústředního plamene. Tato dvojitá růže, Slunce s „kotvicemi“ nebo „jazýčky“ je (v této podobě) růží Tudorovců (lze si vzpomenout, že Rose-en-Soleil bylo druhotným znamením Tudorovců); označuje spojení domu yorkského s lancasterským v osobě Jindřicha VIII.

Poznamenáváme, že každý rytíř kruhového stolu sedí jakoby na základě obelisku. Architektonická forma obelisku (zářícího, rozprostřeného nebo listovitého) je univerzální, rozšířená po celém světě, v dobách starých i moderních. Egyptské obelisky jsou zasvěceny Slunci. Palatinů Karla Velikého bylo dvanáct. Maršálů Francie bylo prý dvanáct. Anglických soudců mělo být podle starého konstitučního principu dvanáct, protože i členů poroty je dvanáct. To vše je mýtická odezva na dvanáct znamení nebo domů zvěrokruhu; dvanáct bylo i židovských pokolení (kmenů), dvanáct věšteckých kamenů na náprsním štítu židovského velekněze a v křesťanském světle mysticismu dvanáct apoštolů spolu se „zavrženým, zatraceným ústředním znamením“ jakožto Jidášem, zrádcem. Celek je v maximální míře kabalistický, a proto běžně nesrozumitelný. Znamená druhé zvěstování nebo astrologickou přestavbu a nové uspořádání zvěrokruhu, protože z původních deseti znamení ekliptiky (mýticky jde o gladius archanděla Michaela) se stalo dvanáct; a protože mystická soustava prodělala největší změnu - vykázala nyní nový tradicionální a reproduktivní vzhled.