Pohádka o panně carevně: Interpretace VI.

Interpretace

Яга → Roga → Rog → Roc → Ruch. 
Když byla Aláaddínova paní Badralbudúr ošálena bratrem mrtvého magribského kouzelníka a ponouknuta, aby žádala na svém pánovi vejce ptáka Ruchcha, aby mohlo být zavěšeno v její kupoli, ztratil málem rozum následkem máridovy zuřivosti. Ruchch je obrovský pohádkový pták, často se vyskytující v Tisíci a jedné noci, v příběhu Sindbádova, tento „unese velblouda a slona ve svých drápech a letí s nimi pro svou velikost a svou nesmírnost.
„A tento pták po většině nalezne se na hoře Káfu a mistr, který zbudoval tento palác, může přinést vejce tohoto ptáka.“
Aláaddín pak třel lampu a žádal od márida: „Chci od tebe, abys mi přinesl vejce Ruchchovo a pověsil je v kupoli komnaty.“ Když pak uslyšel márid řeč Aláaddínovu, svraštil tvář a rozhněval se a vzkřikl nesmírným hlasem a pravil mu: „Ó nevděčníku, což nestačí, že já a veškeří otroci lampy jsme v tvé službě, chceš také, abych ti přinesl naši paní pro tvoji zábavu, abys ji pověsil v kopuli své komnaty, aby ses veselil, ty a tvoje nevěsta?“ Márid tu odhaluje magické tajemství, když označil vejce ptáka Ruchcha za „naši paní“. „Při Bohu, jste hodni, ty a ona, abych vás učinil popelem v této chvíli a rozprášil vás do vzduchu. Avšak, ježto jste, ty a tvoje nevěsta, neznalí této věci a nerozeznáváte jejího vnitřku a jejího vnějšku, tu já vám promíjím, neboť jste nevinni, ale co se týká viny, ta jest prokletého bratra magribského kouzelníka.“ Potom zmizel Aláaddínovi, který když uslyšel tuto řeč, ulétl mu rozum z hlavy a třásly se mu klouby z hlasu, kterým vzkřikl na něho márid.

Kdo sestupuje do podsvětí?

Jedinou cestou ze skryté deprese je otevřená deprese. To znamená, že jedinou cestou, jak uniknout Babě Jaze č. 1 je jít k Babě Jaze č. 2 a 3. Máte-li před sebou Babu Jagu - Kostinožku, víte, že vaše deprese je alespoň otevřená:

»Věci se rozpadají. Střed už nic neudrží.«
- W. B. Yeats: Druhý příchod (The Second Coming).

Ivanovy týdny, měsíce či roky strávené na místě, kde zapáchají kosti, symbolizují dobu utrpení, po niž je žena v područí krále Modrovouse. Sestup do jeho kobek souvisí s tím, že jsme kdysi zapomněli na to, co je božské. Pro muže to souvisí s faktem, že miliony z nich v jistém klíčovém okamžiku svého mladého života odmítli extatickou energii, která k nim připlula na lodi, a za to musí zaplatit.
"Vše je prodchnuto inteligencí", pravil Pýthágórás, což znamená, že musíme kráčet obezřetně. Asi tak jako v pohádce Hlupáček, který odklidí hořící větev z mraveniště, zachrání krkavce vypadlé z hnízda atd.

Pták Ohnivák

"Rychle si naskoč," řekl pták Ivanovi, "a poletíme, kam budeš chtít. Neodletíš-li se mnou, Baba Jaga tě sežere." Ivan sotva stačil vyskočit ptáku na hřbet a už tu byla Baba Jaga a popadla ptáka za ocas. V ruce jí zůstala jen hrst pestrobarevných per.

Tohoto ptáka přivolal zvuk, takže nyní se už nenacházíme v říši vidění a očí, nýbrž v říši zvuku. Je spojitost mezi ženstvím a orgánem ucha, a také opačně mezi mužstvím a orgánem oka (viz např. oko Šivovo a stvoření universa).

Co je Pták Ohnivák? Na tomto tvoru je cosi neodvolatelného. Jakmile se jednou stane součástí vašeho života, již s vámi zůstane. Na jeho křídlech jako by se člověk dostal do šílené rychlosti. Některá těla tohle přežijí, ale některá to smete. Jste-li mu nablízku, doporučuje se dávat si dobrý pozor.

Po Ptáku Ohniváku touží každý z nás. Každý si přeje zakusit "pocit oživení, jaký byl do té doby neznámý."

Příběh: let s Ptákem Ohnivákem

Pták Ohnivák Ivanovi překvapivě sděluje, že s ním může letět jenom část cesty.

Pták Ohnivák letěl s Ivanem na zádech. Dlouhý čas se vznášeli v oblacích, až nakonec doletěli na břeh nedozírného moře. "Teď poslouchej, Ivane, kupcův synu, třikráte desáté království leží za tímto mořem. Nemám dost sil, abych tě přes něj přenesl. Musíš se tam nějak dostat sám." Ivan seskočil a poděkoval ptákovi. Pak se vydal podél břehu.

Kdyby Pták Ohnivák mohl člověka dopravit až na konec jeho cesty, nestal by se Rimbaud nikdy obchodníkem s otroky.
Ale to už jde Ivan podél břehu a dříve či později dorazí k domku, kde žije stařena. 
Stařena nosí veškeré vědění svého kmene. Stařena v ženě je tou částí její psyché, kterou necharakterizuje žádný vztah a která není vázána žádným svazkem. Žádná relace (relatio), žádná vztažnost. Nemít s ničím nic společného.

Když ji najde, stařena mu na jeho otázku, kde se nalézá Panna carevna, odpoví: "Ty jsi ten, který usnul?"


Stařenina zpráva

"Ach tak," praví stařena, "ale ona už tě nemiluje!" C. G. Jung upozornil na to, že jestliže ve svém mládí nenávidíte nějakou část své duše, jestliže ji ignorujete nebo potlačujete, obrátí se později proti vám.

Stařena Ivanovi zjevila důležitou informaci: Láska, kterou k nám bohyně cítila, spí někde daleko odsud. Není to ale naprosto beznadějné. Je v tom rozhodně více naděje, než kdyby stařena řekla: "Strašně se zlobí. Té lásce je konec, Vzdej to."
Láska, kterou se nám božské ženství kdysi chystalo dát, je schovaná někde jinde. Avšak kde?
Bohyně již Ivana nemiluje. Její city však ochladly ještě více. "Kdyby tě teď viděla, rozthala by tě na kusy." Vřelou nenávist nenahradila lhostejnost, ale přímo nenávist. Před tím nás nikdo nevaroval. "Veš kle říkají tolik různých věcí." Co se dá čekat?
Tomu nebezpečí je vystaven každý z nás. Už teď nás nejspíš někdo trhá.
Je patrné, že lidé začínají být staále dětinštější. Japonský psyholog Takeo Doi říká, že v Japonsku už žádní "dospělí dospělí" nejsou, že zbývají jen "dospělé děti a dětinští dospělí". Takový růst dětinskosti nepochybně souvisí s touhou po mateřské lásce naší vlastní matky, kolektivního ženství, celého vesmíru.
Robert Bly slyšel, jak jeden třicetiletý muž, který se dostal do vězení, říká: "Až mě pustí, mám alespoň pořád ještě svůj dětstký pokoj," čímž myslel dům své matky. Nikdo neví, co si s rostoucí dětinskostí v naší kultuře počít. A jen málokdo o tom chce mluvit.
Chybějící lásku nahradil otevřený a nebezpečný hněv a ona chybějící láska "spí na jednom místě daleko odsud." Jde o téma putování.
Kde by to mohlo být? Zdá se, že to nikdo neví. Opakovaně zjišťujeme, že každá bytost v podsvětí má omezené vědomosti. 
První dvě Baby Jagy nevědí, kde leží třikráte desáté království a teď neví stařena, na jakém místě je ukryta dávná láska. Avšak její dcera, o níž se dozvídáme, že je jednou z původních třiceti panen (!), to ví, a stařena se jí zeptá.

"No, měl bys vědět," pravila na to stařena, "že ona tě již nemiluje. Jak se jí dostaneš do rukou, roztrhá tě na cucky. její láska spí v jednom místě daleko odsud." "A jak se tam dostanu?"
"Počkej, počkej! Moje dcera žije v paláci Panny carevny a dnes večer mě přijde navštívit. Možná se od ní něco dozvíme." Pak stařena proměnila Ivana ve špendlík a zapíchla ho do zdi. V noci přiletěla její dcera. Matka se jí zeptala, jestli neví, kde je schovaná láska Panny carevny. "To nevím," řekla dcera, ale slíbila, že to vyzví od samotné Panny Carevny.

Stařena je ochránkyně a má pro Ivana dvě zprávy. Za prvé, extatická bohyně "tě již nemiluje". Přitom je možné, že vaše vlastní matka vás stále miluje. Dokonce je možné i to, že vaše vnitřní matka vás na psychologické rovině miluje také. Ale mytologicky milováni nejste. Je čas dospět. Konec dětství.
Za rduhé, láska, kterou kdysi extatická mořeplavkyně k Ivanovi pociťovala, se nerozplynula ani nezničila. Stále existuje, je jen nedostupná. A pouze stařenina "dcera" ví, kde se nachází.

Pohádka o panně carevně: Interpretace V.

Interpretace


Chaloupka Baby Jagy na kuří nožce

Ivan hledá třikráte desáté království, které leží hned za třikráte devátým královstvím.
Baba Jaga (nebo rusky Баба Яга, jihoslovansky Baba Roga neboli Stará baba) je pohádková postava, stará čarodějnice žijící v lese. Obě jména se většinou používají ve stejném významu. Z etymologie vyplývá, že jižní Slované zaměnili ruské »Я« za (vypadá jako obrácené) »R(o)«.
Výraz Baba Jaga může pocházet od slovanského základu Baba či Bába, který značí starou ženu, a jména domáckého Jaga, které značí Hedviku, patrně zdrobnělina odvozená od polského křestního jména Jadwiga.
Rovněž může mít svůj původ ve jméně zlé starozákonní královny Jezábel, která byla horlivou vyznavačkou boha Baala, kterému bývaly v ohnivé peci obětovány i malé děti.
Baba Jaga se objevuje v tradičních i moderních slovanských pohádkách: Perníková chaloupka, Vasilisa, ale i filmový Mrazík.

Putoval rovnou za nosem, dlouhý čas nebo krátký, jak kdo chce, jelikož nit pohádky rychleji se přede, než se skutek provede, avšak nakonec dorazil k malé chaloupce. Stála uprostřed větrné planiny na kuří nožce a otáčela se kolem dokola. Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku.

Třikráte desáté království je jakousi trojitou ženskou sférou, velmi působivým místem, které v sobě soustřeďuje síly plodnosti, magie, podsvětí, moře a měsíce.

Je možné, že tímto třikráte desátým bývaly lodě, jež Ivan spatřil na obzoru a jejichž posádku tvořily toliko ženy. Ale nyní se bohyně stáhla na ještě vzdálenější místo, do třikráte desátého království.
Možné je i to, že v tomto království se nachází něco, co upomíná na sjednocení mužství a ženství. Jod-Chavah. Adam-Heva (Živa). Noe patřil k desáté generaci. V hebrejské abecedě představuje desáté písmeno, jod, strom života, sefer sefirot.

Jod
Fénické	Hebrejské	Aramejské	Syrské	Arabské
	י		ܝ	ﻳ,ﻱ
Fonémy:				j, i, e
Pořadí v abecedě:				10
Numerická (Gematria) hodnota:				10

Dvě jod v řadě za sebou značí jméno Adonaj.
Také se k písmenu jod vztahuje tento verš z evangelia sv. Matouše:
»Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti Zákon anebo Proroky. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti.«

Hospodin užil ke stvoření světa deset slov. V mnohých tradicích je desítka symbolem pádu, tedy konečného sestupu do světa hmoty. Na stromu života představuje desátou sefiru Malkut, království (říše). Ve světle »Neboť tvé jest království navěky věkův« můžeme přidělit této číselnosti ještě význam říšského jablka, čímž se mystérium prohlubuje. Poznáváme tu totiž, že oním jablkem, jejž H(E)va, mátě živých, Živa, utrhla, jest právě ona desátá sefira, která při pohledu na schéma stromu života vypadá jako přívěšek k již dokonalému devítinásobnému obrazu mocnosti Boží.
Protože se však nic neděje bez vůle Boží, musíme počítat s tím, že tato nechtěná cesta byla přesto ve Věčnosti nazřena jako možnost a ono extatické ženství se vrací do království, v němž je duše spojena s hmotou [oduševnělá hmota/mater(ia)]. Takové místo, neboť nejde ani tak o místo v tomto světě jako o místo bez souřadnic, se bude nezasvěcenému hledat jen těžko.
Celý teto příběh tak představuje podobenství o pádu (nás samotných), o individuální vině, kterou musíme hledat.


Kdo a kde je Baba Jaga?

Musíme nejprve sestoupit dolů, abychom se setkali s Paní smrti. V podsvětí se musíme naučit nová pravidla chování, odložit černobílé myšlení a naučit se to, co nás rodiče nikdy nenaučili. Nejenom se dívat, ale hlavně naslouchat.
Baba Jaga je cenný nepřítel, a lidé s ní obvykle prohrávají. Mohlo by se i říci: prohrávají bez výjimky. Hra začíná, když nám Baba Jaga položí otázku (života a smrti); a kostky se kutálejí (možná by se mělo říkat: chovají čtverácky, vždyť jakpak se kostka může kutálet, že ano?) a člověk umírá. Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (Stéphane Mallarmé).
Hodí se připomenout, že Baba Jaga se téměř shoduje s indickou bohyní Kálí. Slovo kálí je femininum slova kala, jež znamená čas. Na malbách je zpodobována s náhrdelníkem z lebek. Kálí znamená v hindštině také černá a bohyně dělá svému jménu opravdu čest. Brodí se v krvi a ostatcích zmasakrovaných nepřátel, ve svých početných rukou drží smrtonosné zbraně a uťaté hlavy poražených protivníků.

Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku. "Čuchy, čuch," pravila, "ještě jsem tu nikdy nečuchala ani neslyšela o ruském bohatýru, a teď sám za mnou přispěchal. Pověz, panáčku, přišel jsi za mnou dobrovolně, anebo tě někdo poslal?"

Baba Jaga je nadšena, že se Ivan nachází v jejím okrsku, je nadšena a zpívá si písničku.

Mnoho je to let,
co mi řekl svět,
jak tohle ruské dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

V ruském podání je královna smrti rozverná osoba. V jiných pohádkách se můžeme dočíst, že cestuje tak, že je usazená v hmoždíři a pádluje třecí paličkou.
Tyto nástroje se vztahují k tomu, jak důkladně příroda mele a znovu používá svoje děti. Nic není ztraceno, vše se recykluje a nikdo by si neměl toto semílání brát osobně.
Chýše stojí na muří nožce. Když si ji pečlivě prohlédnete, povšimnete si, že má silné šupiny, jako je mají ryby nebo hadi. Nepochybně odkazují na nějaké pradávné údobí, který se nevyznačoval žádným milosrdenstvím.
Některé pohádky dodáavají, že chýše Baby Jagy se stále otáčí: "A i když se chýše stále otáčí, její dveře jsou vždycky otevřeny směrem k nejtemnějšímu koutu lesa." Tam dole je totiž všechno naopak. U nás vedou dveře ke světlu, ale v podsvětí vedou do nejtemnějšího koutu lesa.
V některých pohádkách vidí příchozí kolem chýše Baby Jagy dvanáct kůlů. Na jedenácti z nich je naraženo jedenáct mužských hlav, dvanáctý je však prázdný. Všechno zde asociuje bezprostřední ohrožení života.

Saturn, který požírá lidi

Kronos. Čas, který nemůže přestat (být). Proč Saturn požírá své vlastní děti? Je třeba odvyknout si iluzi, že jediným úkolem otců je poskytovat za všech okolností potravu a povzbuzovat k životu.

Odpověď na otázku Baby Jagy

Jak by mohl Ivan odpovědět, aby se z jejího domu dostal živý? Jeho odpověď je následující:

"Hlavně dobrovolně, ale dvakrát více proto, že mě poslali."

Když Ivan vesele a bez jakékoli známky nevole odpoví, ví Baba Jaga, že má co do činění s živým člověkem. Je jasné, že Ivan není žádný fanatik, ani racionalista, ani perfekcionista, ale někdo, kdo chápe hojnost vesmíru, kde více plodí ještě více. Je to bláznivá odpověď, pro bohyni vhodná. A Baba Jaga je spokojena. Nadto Ivan zůstal živý. A nyní se zase on chce na něco zeptat jí.

"Víš-li pak, Babucho Jagucho, kde leží třikráte desáté království?" "To tedy nevím," ona na to. Jenže mu poradila, aby se stavil u její mladší sestry. Ta by to prý snad mohla vědět.

Ivanovi trvalo dostat se k chýši první Baby Jagy deset let, teď to bude trvat ještě déle, snad o pět let.

Hledání Panny Carevny je na celý život.

A tak Ivan zase putuje a nakonec opět spatří chalupu na jedné nožce. Znovu přilétá ta zubatá žena v hmoždíři, pádluje paličkou a zametá za sebou koštětem cestu.

A znovu si zpívá svoji písničku:

Už je to nějakou chvíli,
co mi řekl svět,
jak chutně tohle dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

Šťastná, že ucítila tenhle pach, cení své zářivé zuby a klade otázku, na niž většina pocestných neumí správně odpovědět. "Přišel jsi dobrovolně, nebo tě sem někdo poslal?"
V některých verzích pohádky se Ivanovi na chvíli podaří uzemnit útočnost ženiny otázky tím, že řekne:

"A víš-li pak, stařenko, že není slušné, aby ses pocestného vyptávala, ještě než ho pohostíš?"

Je to připomenutí, že i božstva musí dodržovat zákony pohostinnosti. Některé kulturní zvyklosti jsou starší než sami bohové, a když je Baba Jaga napomenuta, aby nezapomínala být zdvořilá, nemá volby a musí se se svou útočností mírnit. Přináší Ivanovi něco k jídlu. Nyní se z té, která požírá, stala tou, která krmí. Setkání božského a lidského nad společným jídlem změní a poněkud zmírní atmosféru. Ivan se po tomto prastarém aktu přijetí hosta snáze vyhne tomu, aby reagoval nepřátelsky a nedospěle.

Ale po jídle položí Baba Jaga onu nebezpečnou otázku znovu:

"Přišel jsi sem z vlastní vůle, nebo tě někdo poslal?"

"Řekl bych, že z vlastní vůle jsem tady asi tak na šedesát procent a z vůle jiných asi tak na sto čtyřicet! A můžu se teď, stařenko, na něco optat zase já tebe?"

"No prosím."

"Nevíš, kde leží třikráte deváté a ještě třetí království?"

"To bohužel nevím. Ale možná to ví moje mladší sestřička."

"No ano, mám. K její chaloupce se dostaneš, když se vydáš tady tou cestou. Ale musím ti prozradit, že má sestra je moc nebezpečná. Až už budeš blízko, uslyšíš, jak si brousí zuby. Musíš být opatrný."

"Kdyby se na tebe rozhněvala," dodala vzápětí, "a chtěla by tě sežrat, vezmi si její tři rohy a zeptej se, jestli na ně můžeš zatroubit. Na první pak zatrub zlehounka, na druhý silněji a na ten třetí ze všech nejsilněji." Ivan Babě Jaze poděkoval a vydal se zase na cestu.

Odloučení od matky. Ono blažené spojení matky a dítěte je přetrženo v okamžiku, kdy jsou chlapci nazváni "maminčiným mazánkem". Je to velmi bolestivé místo a někteří chlapci s ním právě v tomhle věku (5-12 let) přijdou do styku a rána se jim může alespoň zčásti zacelit, pokud nebývá dalším terčem posměchu.

Příchod k chýši nejmladší sestry

Čas nezabere ani tak něco říci, jako spíš něco udělat. Něco podstatného. Ivan dojde k lesní mýtině a spatří chaloupku na kuří nožce. To musí být ono, pomyslí si. Avšak druhá Baba Jaga ho varovala, že tentokrát to bude nebezpečné.

Brzy se z hloubi lesa vynoří Velká žena ve svém hmoždíři, pádluje paličkou a zametá po sobě stopy koštětem, aby ji nikdo nemohl sledovat. Jakmile spatří Ivana, popadne velký pilník a začne si brousit zuby. Zopakuje se rituál s tím, kdo jej poslal, jenže tentokrát ji odpověď neuspokojí, nýbrž vzruší. Popadne pilník a otevře chřtán. Ivan si vzpomene na radu prostřední sestry o třech rozích. Do toho třetího vyfoukne všechen vzduch, který v sobě má a vyjde z něho ten nejnaléhavější zvuk, jako když se válečník řítí do boje. Ze starých keltských legend víme, že existoval jistý druh výkřiku, který ve válečnících budil zběsilou odhodlanost, z něhož všichni, kteří byli nablízku, bledli a těhotné ženy na místě rodily. Tímto výkřikem se ocitáme někde, kde zvuk působí kouzla.

Po tisíce let byl mocný hlas znamením velké osobnosti. Čím déle zůstává člověk v podsvětí, tím mocnější je jeho hlas. A z podsvětí se takový člověk vrací s hlasem, který nelze přeslechnout. Je to vnitřní výkřik, který vychází ve svůj pravý čas. Abychom měli silný hlas, musíme strávit nějaký čas s mrtvými - nebo v rozhovoru s Babou Jagou. Snad musí být v lidském hlase obsaženo podsvětí, a teprve pak může člověk rozmlouvat s onou temnou bytostí - se svým andělem strážcem.

Najednou kolem něj kroužilo hejno ptáčků všech druhů a velikostí. Mezi nimi byl Pták Ohnivák. "Rychle si naskoč," řekl pták Ivanovi, "a poletíme, kam budeš chtít. Neodletíš-li se mnou, Baba Jaga tě sežere."

A tak si Ivan vyleze na Ptáka Ohniváka a letí pryč. Dostává se tak z podsvětí a tady končí další část našeho příběhu.