Pohádka o panně carevně: Interpretace IV.

Interpretace


O velkém spánku (podruhé)

Lidská bytost se poměřuje hloubkou bytí v ní. Kupecká etika vás odhadne dle výše vašeho konta nebo práce, kterou můžete odevzdat. Nemáš-li tvář (= konto), nejsi nic. A přesto věčné nemá nějakou vyhraněnou tvářnost; věčnosti zůstává stejné je to slovo ji označující. Veneziánská (Kupec benátský, Benátky = Venezia) civilizace vám odejme identitu ihned po projití lhůty platnosti vašich osobních dokladů.
Co si o takovém spánku myslí mladá žena? Někdy dá děvče chlapci v ryzí víře své srdce a cítí se být konečně součástí jakési opravdové výměny emocí, kterou snad zcela postrádala u svých rodičů. Někdy je dívčina první láska prvním velkým činem její duše (srv. Joséphin Péladan: Citové zasvěcení).


Co se však stane? Schopnost mladého muže postavit se tváří v tvář pravdě lásky je omezená. Ale nakonec k tomu dojde i tak a Ivan usíná. Uspalo jej právě to, co jej před dvaceti čtyřmi hodinami tak uchvátilo.
Bdění je přetěžká věc. A nepřipravený člověk ve styku s posvátným usíná zcela neodbytně.
Totéž se týká i žen. Svou lásku nedokážou snést. Až později mohou dva dospělí opačného nebo stejného pohlaví učinit vše nezbytné pro to, aby vytvořili něco, čemu Robert Johnson říká snesitelný vztah.
V dětství vždy cítíme, že »se stane něco nádherného«. Někdy se to skutečně stane a je tu zjevení. Ale pocit jeho přítomnosti nikdy dlouho nevydrží. Wordsworth hovoří tak jasně o průzračnosti (připomeňme si magickou schopnost, doslova nástroj, jímž je diafán, »průzračnost« či »průhlednost«), kterou cítil jako chlapec, když se toulal krajinou kopců. Avšak kolem nás se již stahují "stíny vězení". A jak jde čas, je mladý člověk zasažen vědomím, že nic nádherného se nestane. To nádherné, co mu bylo kdysi slíbeno, se nekoná. Dospívající pak ve vzpomínce na ty dávné doby, kdy byla jeho mysl plná světla (to světlo je živá imaginace), cítí ještě hlubší zklamání. Jako by měl pocit, že v jeho nervech už není žádný oheň. Že všechen ten proud oceánské tekutiny (osmého moře, toho, odkud může připlout Panna carevna) je pryč. Nyní se cítí obyčejný a prázdný. Přichází rozčarování (nigredo).
Ale co se stalo? Došlo k jakémusí duchovnímu "otevření", ale okolní svět ho nijak nepodpořil. A to proto, že se to zázračné nenachází vně, nýbrž uvnitř. V člověku se otevírají úžasné schopnosti, které nepřicházejí nijak náhodně, nýbrž přesně podle plánu. A je třeba, aby na každé "otevření" rodina nebo kultura nějak reagovala, aby zůstalo otevřené; aby se stalo součástí života, bylo osvojeno. Když na dítě přijde touha kreslit, většina rodičů bez okolků přinese pastelky a papír. Co se však stane, projeví-li dítě dar jasnovidnosti? Jsme vůbec dnes připraveni takovou schopnost postřehnout, neřkuli ji podpořit? Ale i tady je nutno dítě pochválit a dar prohlubovat, aby se stal nedílnou součástí duše.
Časové hranice mladých generací se neustále posunují směrem k dětství, ale z mnoha kultur existují doklady o tom, že někdy kolem patnácti nebo šestnácti se člověk otevírá duchovnu. Je nabíledni, že se s tím pojí probuzení pohlavních sil.
Pokud nedojde k ukotvení (přiražení lodi k Ivanově bárce) takové síly v duši, přenese ji tato zpět do země-nezemě, za devatero hor a řek, a odtamtud musí pak být vydobyta zpět s velkým úsilím. Duchovní čakra se uzavírá. Někteří se z toho už nikdy nevzpamatují.
Onu prázdnotu, kterou to zklamání přináší, snad cítí dospívající lidé všude na světě, jenže v naší kultuře jako by jim byla prodávána.
Výrobci spotřebního zboží a reklamní agentury využívají tuto prázdnotu ve svůj prospěch a mladý Američan je nabádán, aby tu prázdnotu zaplnil alkoholem, sexulním dobýváním, oblečením, povolenými drogami, hrubostí, útěky z domu, porušováním zákona, sebelítostí, rozcuchanými vlasy, těhotenstvím či souhlasem s tím nebýt nikým.
Když přichází duchovní zážitek, cítíme se naplněni nebo proměněni. A duch, který se zjevil na loďce Ivanovi, je mocnou, štědrou, živou, med milující energií.
Tento duch navštěvuje téměř všechny mladé lidi, jenže většina jich - právě tak jako Ivan - netuší, jak zůstat bdělí a udržet ženské božstvo nablízku.


Vychovatel jako ničitel obrazotvornosti

V úvodním odstavci Dickensových Zlých časů (Hard Times, 1854) říká učitel, pan Gradgrind, následující:

Já chci fakta. Neučte tyhle kluky a holky nic jiného než fakta. V životě jsou potřeba jenom fakta. Nesázejte do nich nic jiného a všechno ostatní ihned vytrhávejte. Mozky rozumujících zvířat se dají formovat jedině fakty: nic jiného jim nikdy k ničemu nebude. S touto zásadou vychovávám své vlastní děti a s toutéž vychovávám i tyhle. Držte se faktů, pane!

Pan Grandgrind je vychovatelem v tom negativním smyslu, vychovatelem coby ničitelem obrazotvornosti. O takovém vychovateli hovoří v několika příslovích i Blake: »Od stojatých vod můžeš čekat jed.« »Rozzuření tygři jsou moudřejší než vycvičení koně.« »Nikdy neztratil orel tolik času, jako když strpěl, aby jej učila vrána.«
Tento vychovatel jako ničitel obrazotvornosti je součástí školství již odjakživa, ale zdá se, že v posledních letech se může projevovat ještě horlivěji. Dnes jsou na základních, středních i vysokých školách učitelé, kteří se otevírají různým představám, fantaziím i metaforám, jenže jiní - a mnoho z nich se bohužel honosí akademickými tituly v oboru pedagogiky - se stali hrůznými propagátory doslovnosti a ve svých žácích zasévají pocit nenávisti a pohrdání vůči škole. A jsou i učitelé ploší jako opuštěné části Súdánu.
A budeme-li hledat onu zlovolnou moc, která studentům zastrkává do límce špendlík, je velkým podezřelým právě systém veřejných škol, který je tolik zaměřen na sodiologický, racionální a předem vypočtený aspekt a tolik omezen na počítačové informace. A jak učitelé, tak studenti jsou z toho zoufalí.
Avšak velká poezie (i v próze a ve filmu) může zapůsobit na mladou mysl stejně mocně jako oněch třicet nádherných korábů. Tam jsou jména všech těch bezprizorných studentů, kteří vlastně ani »nevědí«, kdo jsou oni sami.


Ale americký trend, v Evropě již hojně následovaný, kdy se omezuje počet hodin hudby a výtvarné výchovy, bude mít za následek, že tím více budou strukturu a obsah hodin diktovat počítačové firmy a "tržní síly".
Jazyk upadl. Odpor, s jakým studenti reagují na něco, co je pro ně jazykově příliš složité, je pro tyto učitele příliš bolestný.

Vrátil se domů celý skleslý a zarmoucený. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a na všechno se podrobně vyptávala. Nakonec mu přikázala zapíchnout špendlík Ivanovi do košile i na druhý den.

Naše kultura neustále produkuje právě to, co se nazývá macechou; to jest nevědomé muže a ženy, v tomto případě matky, které se tak zrealizovaly (či zkonkretizovaly), že blokují symbolickou energii. Feministky mají pravdu, když kritizují, jak nesmírný je počet kolektivních, nevědomých otců, jenže ani ženy nejsou imunní. Nelze mlčet o nevědomosti mnohých žen, které se realizovaly ve spotřebním materialismu (mater). V nákupních střediscích nalezneme samo zosobněné materialzované mateřství. Matka, která se takto zrealizovala, je nepřátelská k jakékoli symbolické krmi. »Nevědomý otec« je silou vedoucí k tyranii, nadvládě a boji pohlaví. »Nevědomá matka« je silou vedoucí k psychické těžkopádnosti, doslovnosti a spotřebnosti.

Woodmanová říká:
»Stará, vše znehybňující matka je jako velká ještěrka rozvalená v hlubinách nevědomí. Nechce, aby se cokoli změnilo. Pokusí-li se ego o jakoukoliv činnost, jediné šlehnutí jejího jazyka dětinského rebela ihned zneškodní. Její protějšek, přísný autoritativní otec, schvaluje pouze zákony, které tuto její netečnost podporují. A společně nám tak vládnou železnou pěstí v sametové rukavici. Z matky se stává matka církev, mateřská blahobytná společnost, matka universita, milovaná Alma Mater, kterou brání otec, jenž se stává otcem hierarchie, otcem zákona, otcem ustáleného řádu věcí...
Staletí trvající pokus zabít tohoto draka skončil uctíváním matky v konkrétním materialismu. Patriarchální synové a dcery jsou ve skutečnosti pevně svázáni s matkou.«

Mayský příběh o zapomenutí.

Bozi a nás nebudou čekat věčně. Tou dobou, kdy se nám vrátí paměť, už naše zapomínání napáchá velké škody.

Dalšího dne si Ivan vyjel opět na ryby, znovu usnul a s Pannou carevnou se nesetkal. Nechala mu vzkaz, aby přišel příštího dne.

Příštího rána Ivan vstane opět a vypraví se s vychovatelem znovu na moře. A na obzoru se objeví jednatřicet panen.

Také třetího dne si vyjel Ivan na ryby s vychovatelem. Dopluli na to samé místo, a když se na obzoru objevily koráby, zapíchl vychovatel Ivanovi špendlík do košile a Ivan tvrdě usnul. Koráby připluly a spustily kotvy, a i tentokrát Panna carevna poslala pro svého ženicha, aby za ní přišel na palubu. Sluhové dělali co mohli, aby jej vzbudili, ale nebylo to nic platné. Probudit jej nedokázali.

Ani netušíme, kolikrát k takovým neúpěšným návštěvám v našem životě dochází. Ale nakonec je vždy nějaká návštěva poslední, ať už je druhá nebo šestistá. Nakonec přijde chvíle, kdy je po všem. A už se nedaří zaklínat, kouzlo je zlomeno...
Energie, jež náleží vesmíru, říká: »Déle již čekat nemohu! Dnes jsem tu naposledy.« Vesmír vám napíše dopis a zanechá jej u vašeho vychovatele. Zlatovlasá žena a jejích třicet labutích dívek odpluje a už nikdy se nevrátí. Stalo se něco definitivního.
Ten, který opustil ženskou energii, je nyní sám opuštěn.
V našich životech nastává po dlouhé době pánku, po tolikerém zpronevěření se božské síle, po všem materialismu a televizním vysílání, něco nového. Je po všem.
A volání za odjíždějícími loděmi je tentokrát ještě žalostnější - jsou příliš daleko, než aby tě slyšely.
Jakoby bychom četli Proces Franze Kafky: »Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc?«

Lodě se sotva daly do pohybu a vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile. Ten se probudil a zoufal si nad ztrátou Panny carevny. Jenže ta byla příliš daleko, aby jej mohla zaslechnout.

Když Panna carevna , milující bohyně, potřetí zjistí, že Ivana nelze probudit, napíše mu dopis a zanechá mu jej na bárce.

Panna carevna se dozvěděla o macešině lsti a vychovatelově zradě a napsala Ivanovi vzkaz, že musí vychovateli setnout hlavu a vydat se svou vyvolenou hledat za třikráte devět zemí do třikráte desátého království.

Ivan vezme svůj meč a usekne vychovateli hlavu. Meč je v tarotu barvou Vzduchu, intelektu. Přináleží Bláznu, atu 0. 3 x 9 = 27 = 9. 3 x 10 = 30 = 3.

Ivan si ho přečetl, vatáhl nabroušenou šavli a setnul vychovateli proradnou hlavu. Pak se honem vracel na břeh, šel domů rozloučit se s otcem a vydal se hledat třikráte desáté království.

Připomeňme si okamžik, kdy v Andersenově pohádce o Křesadlu voják setne hlavu babizně čarodějnici, když po něm loudí křesadlo, pro nějž si ho poslala. Onen vychovatel je v nás a dohrál svou proradnou roli toho, který nás přivádí k Velkému spánku. Ivanova náhlá prudkost je výrazem zvířecí přirozenosti: zvíře v nás ví, jak přežít. Je to instinkt.
O onom velkém spánku hovoří i hindský básník Kabír:

Když máš tak jako tak upadnout do těžkého spánku,
proč marnit čas stlaním
a natřásáním polštářů?

Kabír ti řekne pravdu: taková je láska:
představ si, že by sis měl uříznout hlavu
a dát ji někomu jinému,
jaký by v tom byl rozdíl?

Šiva usekává hlavu svému synovi. Některé ženy musí dlouho rozvíjet své mužské já, než dokážou svému vnitřnímu učiteli useknout hlavu, ať už jím je muž či žena. Mužství je při tomto činu dobrým pomocníkem oběma pohlavím.
Příběh nemluví o tom, že by Ivan potrestal macechu, píše se tam jen tolik, že se Ivan vrátil na břeh, aby se rozloučil se synem a vydal se hledat ono »království, které je těžké nalézt«.

Pohádka o panně carevně: Interpretace III.

Interpretace

Panna carevna kupcovu synu nařídila, aby se vrátil druhého dne na to samé místo, rozloučili se a koráby zase odpluly. Ivan se vrátil domů a šel spát. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a jala se vyptávat, co se jim toho dne na moři přihodilo. Vychovatel jí všechno vybreptal. Když to macecha uslyšela, dala mu do ruky špendlík a pravila: »Zítra, až se k vám lodě přiblíží, zapíchneš tenhle špendlík Ivanovi do košile.« Vychovatel slíbil, že poslechne jejího příkazu.

Špendlík je starým šamanským nástrojem. Je známo, že sibiřští šamani propichují lidem špendlíkem prst, a provede-li se to správně, lidé usnou. Je to starý kouzelnický trik a zdá se, že pochází z macešiny temné stránky, která ovládá mocné síly. Motiv špendlíku lze nalézt v mnoha středoevropských pohádkách, např. v Šípkové Růžence. Kolovrátek, na němž se nachází přadleno, představuje nit života a k ní náležejí Tři přadleny, jinak - Norny. Krvácení symbolizuje sestoupení do těla a spánek zastření, odumření životu hořejšímu, nebeskému. Vše živé jakoby ustrne v pohybu. Ale to je jen mámení pro vnějšího pozorovatele, protože oni sami žijí nyní uvnitř jiného světa zpomaleného módu, kde si prožívají v rozlehlosti cyklů svoje vlastní témata, zatímco tam venku s efemérní rychlostí jepice míjí generace za generací.
Z macechy se tak vyklube čarodějnice. Čím je tak uražena? Že Ivan její city neopětuje. Usiluje-li lidská bytost či bohyně o lásku a nedostane ji, obvykle pak využije svou moc.


Druhá návštěva Panny carevny

Druhého dne Ivan vstal a vydal se na ryby. Jakmile vychovatel zpozoroval blížící se koráby, zapíchl Ivanovi špendlík do košile. »Ach, jak se mi chce spát,« povídá kupcův syn. »Poslouchej, vychovateli, já si teď na chvíli zdřímnu, a jakmile tu korábybudou, tak mě vzbuď.« »Ovšem, že tě vzbudím, pane, Klidně spi,« slibuje vychovatel. Koráby už byly u loďky a spouštěly kotvy. Panna carevna poslala pro Ivana, aby za ní pospíšil. Jenže ten spal, jako když ho do vody hodí. Sluha s ním třásl, štípal jej a šťouchal do něj. Všechno marné. Probudit jej nedokázali, tak ho nechali být.

Přesně tak to chodí. Copak je člověk toho schopen, aby se na úrovni člověka setkal s božskou silou?
Jeden student, jak uvádí Robert Bly, na střední škole vysadil dívku, s níž se seznámil na školním plese, na chvíli u jejího domu, aby se mohla převléknout, ale lehl si na pár minut na postel a vzbudil se až v osm hodin následujícího rána. »Teď se jen trochu prospím, a až se přiblíží lodě, určitě mě vbuď!« »Ó ano, jistě!«
Snad by k tomu spánku došlo i bez vychovatele. Eliphas Lévi říká: »Než se k štěstí vzbudíme, dosyta se prospíme.«
Ale macecha nic neponechá náhodě. Představa špendlíku, který "vychovatel" zapichuje do košilem nás může dovést k úvahám, jak americký (nebo kterýkoliv jiný) vzdělávací systém přispívá k tomu, že jakýsi hluboký spánek dnes padá i na středoškolské (a vysokoškolské) studenty. Snad i to, že výsledky přijímacích zkoušek jsou stále horší, je součástí jednoho velkého spánku.
Je příhodné ocitovat zde v úplnosti text skladby Big Sleep anglické new-wave kapely Simple Minds, který je za zvuku fascinující hudby výmluvnější než cokoliv jiného:

So where did you go?
Where do you go in the Big Sleep
Going out in the Deep Sleep
Is where you're wandering now
So where did you go
When you're in the Big Sleep
Drifting in wildlife
And still you're wandering now

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Going out in the Big Sleep, out in the Big Sleep
Could have been years, you know it could have been years
Or only seconds ago

Big Sleep, Deep Sleep

Where are you now?
Now that you're up in Big Sleep
Valuable friend
They saw you leaving this way

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Where did you go?
Immaculate friend
For a lifetime I'm grateful
And it's only seconds away

Big Sleep, Deep Sleep

For evermore
If only you could see me
If only you could see me
If only you could see
Forever
Coming home in the Big Sleep
Coming home

A jako by to nebylo málo, nabízí pop-kultura další odkazy, tentokráte na americký film The Big Sleep z roku 1946, jenž je první filmovou verzí stejnojmenné novely Raymonda Chandlera z roku 1939. Humphrey Bogart v něm hraje tvrdého soukromého detektiva Philipa Marlowea a jeho skutečná manželka Lauren Bacallová hraje femme fatale. Film režíroval Howard Hawks a je ryzím příkladem filmového žánru noir. William Faulkner napsal scénář společně s Leighem Brackettem a Julesem Furthmanem. Celý příběh probíhá ve snovém módu, dochází k záhadným úmrtím, příběh samotný je pln záhybů jako divadelní opona. Některým dějům nelze zabránit, vykazují odpornou automatičnost snu, strnulost a hypnotičnost.



Tento spánek způsobuje svět. Má na něm podíl Ivanova macecha. A co znamená slovo "macecha"? Je to "nevlastní matka". Ne ta první, která nám dala život, zlatorodící, nýbrž ta, která bývá přibrána v průběhu života. Víme, že se snaží zabránit zabránit Ivanovu blízkému kontaktu s onou mladou (záhadnou) ženou.
A proč? Protože ten styk jej proměňuje! Nabírá podstatu Panny carevny, odcizuje se tomuto světu a přestává mu rozumět. Mistr Eckhart praví: »Nemít s ničím nic společného.« Dodáváme - abychom byli blíž tomu nebeskému.
I v bibli najdeme obdobu takového neodbytného spánku. To když se Kristus modlí v zahradě Getsemanské a prosí své učedníky, aby s ním v jeho těžké hodince bděli, leč pokaždé je přistihne, jak spí (Mt26,36-45).
Gustav Meyrink má v románu Zelená tvář rozsáhlé pasáže týkající se bdění jakožto vyššího stavu vědomí. Alespoň několik myšlenek:

Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, totiž, že vnitřní zákon je stejný jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší. Ti budou povoláni ke sklizni - ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen o tom, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatka, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku.

Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci, jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčné bdící Já - lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: Teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromů tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou "noc" s andělem Páně, až přijde "den" a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat - ale buď upřímný sám k sobě: Chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na tento svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako "génius".

Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: Mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: Teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se stane zázrak, kterému lidé nemohou věřit - protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž - a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali na cestu před tebou.

Všichni ostatní jsou jen stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil, nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale pokud je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dozvíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď - materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix tvého života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat "Smrt" odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá. Je to spíše lačnost než touha, neboť chce brát jakýmkoli způsobem, místo toho, aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň také tak, ale vědomě.

Existuje však pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: Lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které si miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Bdění znamená probuzení nesmrtelného Já. Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů. Příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás od těchto zbožných lidí odděluje nepřekročitelná propast.

Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného Já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je jen začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom ducha očistili. My víme, že do samoty musí jít nejdříve náš duch, aby proměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty. Buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout hořký plod na stromě podle tvého vlastního rozhodnutí, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.

Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutné jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou narazíme.

Citace lze najít rovněž v knize Jitro kouzelníků autorů Pauwelse a Bergiéra.
Macecha chce zabránit Ivanovi, aby se ocitl cele pod vlivem samotného božského ženství. Po první setkání s Pannou carevnou se Ivan sebere a ukryje se do své komůrky, kde rozjímá o tomto zážitku. A Robert Bly opět tne do živého, když přemítá o vlivu společnosti na (možnost opravdového) zasvěcení:

„Není třeba možné, že náš vzdělávací systém, který je tak sociologicky a komerčně zaměřen, sice dovoluje, aby se chlapci a dívky setkávali, ale nechce už, aby do toho vstupovalo cokoli posvátného? Nikdo ani nečeká, že by se učitelé třeba modlili. Kapitalismus si přeje, aby školy odrážely jeho hodnoty.“

Studenti jsou stále lhostejnější a pohlížejí na vysokoškolské vzdělání stále méně jako na příležitost k rozvinutí svého ducha a stále více jako na prostředek k tomu, jak docílit vyššího příjmu. A nejhorší na tom je, když je v tom ještě někdo z akademického sboru utvrzuje vlastním příkladem, který zdůrazňuje a pokládá za jediný možný.



Je to souboj dvou světů. I Pán byl pokoušen od Ďábla, aby vzdal jemu hold a byl králem králů, králem světa. To ale on odmítl s vědomím svého nebeského původu (Mt4,1-11).

Panna carevna poručila vychovateli, aby Ivana na druhý den přivezl na to samé místo, a pak poručila zvednout kotvy. Jakmile s ekoráby daly na zpáteční cestu, vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile a ten se probudil. Vyskočil a začal na Pannu carevnu mávat, aby se vrátila. Jenže ta už byla příliš daleko, aby ho mohla slyšet. Vrátil se domu celý skleslý a zarmoucený.

Přesně tak, samozřejmě že na ni volá, aby se vrátila. Když oněch třicet lodí mizí za obzorem, vytáhne vychovatel Ivanovi špendlík z límce. Ten vyskočí na nohy a volá žalostně ve směru odplouvajících lodí: »Vrať se!« Ale k čemu to je? Jsou již příliš daleko, než aby jej slyšely. A znovu přesně tak, jak praví symbolicky Ježíš: »Maličko, a neuzříte mne« (J16,16).
K tomu nejpříhodněji 40. kázání mistra Eckharta.
A tak se Ivan a vychovatel vracejí ke břehu. Kterak pochodí zítra?




Literatura:

Gustav Meyrink: Zelená tvář. Argo, Praha 2000.
Bergiér & Pauwels: Jitro kouzelníků. XYZ, Praha 2004.

Pohádka o panně carevně: Interpretace II.

Interpretace

Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby. Najednou spatřili, jak k nim pluje třicet korábů. Na těch lodích plula Panna carevna s dalšími třiceti dívkami na palubě, nevlastními sestrami. Když koráby připluly až k loďce, na které Ivan s vychovatelem chytali ryby, všechny naráz spustily kotvy. Ivan s vychovatelem byli pozváni na palubu nejhonosnějšího z korábů, kde je přivítala sama Panna carevna a všech třicet nevlastních sester. Panna carevna pověděla Ivanovi, jak jej miluje a že připlula z veliké dálky, aby se s ním setkala. Tak se zasnoubili.

Stala se úžasná věc. K loďce připlouvá flotila třiceti lodí. A na nich třicet panen, které, jak se později dovídáme, jsou chimérami: napůl jsou ženami a zároveň labutěmi, každá na své lodi, a s nimi i třicátá první bytost, Panna carevna.



Poukaz na řeckou Koré. Třicet žen-labutí (bytostí zasvěcených éteru) lze spojit s knihou Vize & Hlas Aleistera Crowleyho, v které zkoumá 30 aethyrů, z nichž v několika se setkáváme s podobnou ženskou bohyní či bytostí, která je bránou k velkému mystériu.

Křik sedmého aethyru, kterýž jest nazýván DEO

Kámen je rozdělen, levá polovina je temná, pravá polovina světlá a na jeho spodku je jistá temnota, tří odlišných barev. A vypadá to, jakoby černá a bílá polovina tvořily veřeje dveří, a ve dveřích je malá klíčková dírka, ve tvaru astrologického symbolu Venuše. A z této klíčové dírky šlehají plameny, modré a zelené a fialové, však bez jakéhokoliv nádechu žluté nebo červené. Vypadá to, jakoby by tam za dveřmi byl nějaký vítr, který fouká do plamenů.
A přichází hlas: »Kdo je ten, kterýž třímá klíč k bráně hvězdy večerní?«
A pak přichází anděl a snaží se otevřít dveře přemnoha klíči. A žádný z nich se k nim nehodí. A tentýž hlas říká: »Pětka a šestka jsou v rovnováze ve slově Abrahadabra a v něm je ukryto mystérium. Však klíčem k této bráně je rovnováha sedmičky a čtyřky; a k ní nemáš dokonce ani první písmeno. Pak je tu slovo ze čtyř písmen, jež v sobě obsahuje mystérium tetragrammatonu, a je tu slovo ze sedmi písmen, jež ho skrývá, a to opět skrývá svaté slovo, jež jest klíčem k abysu. A ty jej najdeš, budeš-li o něm přemítat ve své mysli...«

Dovídáme se, že tato panna je Venuše, což se následně potvrdí i šípem amorem. Ale zastavme se ještě na chvíli. Nepřijde vám zvláštní, že vstupu do této vize, účasti na tomto posvátném mystériu, je poprvé přítomen i Ivanův vychovatel? A je zvláštní, že ani on nechce o svém zážitku před macechou mluvit, až teprve kořalka mu odemkne ústa a vyžvaní, a také tím pokálí, celou pravdu o úžasném setkání s Pannou carevnou z hlubin. Ona je Zlatovláskou, "tou, z které roste zlato." Není královnou coby manželkou krále, ale královnou ve smyslu vládnoucí panovnice. Nevztahují se k ní žádné protiklady, není protikladem k žádnému králi. Je celostním principem. Nepatří k světu protikladů, ale svět, v němž my žijeme, na protikladech staví: den a noc, slunce a měsíc, dobré a zlé, pravé a levé, radost a smutek, mužství a ženství. Ona protiklady sjednocuje.
Jakpak by Ivan nebyl uchvácen? Panna carevna mu sdělí, že jej miluje a zasnoubí se. Ona je jednotou a chce ji sdílet s Ivanem. Jenom snoubení vede k jednotě, to je pro něj cesta.
Chvíle, kdy přirazí flotila, byla hvězdným okamžikem, takovým, jejž Řekové nazývali kairos čili "pravý okamžik". V čase existuje chvíle, kdy jsou všechny hvězdy v jedné řadě (klanění tří králů) - a pak se může stříbro za pomoci té správné látky proměnit ve zlato a může se narodit ten, kterýž je posvěcen (Ježíšek).
Kairos je chvílí, kdy se jeden svět prolíná s tím druhým. Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980-1037) [persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا] prohlásil, že existuje svět, o němž Aristoteles nevěděl a v němž žijí duchovní bytosti. Jeden svět je z bláta a kamene; další je božský; pak ale existuje ještě třetí svět, jakési mezisvětí. Ten byl před časem nazván "imaginálním světem", nebo je to svět vílový. Svatý František i svatá Tereza tam potkávají lidskou bytost (nikoliv člověka). A právě z tohoto světa připlouvá oněch třicet lodí.



Okamžik, kdy se světy potkávají

Skvostně popisuje tento vílový svět drobná prósa Arthura Machena nazvaná Bílí lidé. V oddíle nazvaném Zelený zápisník je líčeno setkání člověka s tímto světem velice výmluvně.

A nesmím psát o tom, kdo jsou víly dôls, jeelo, anebo co znamená voolas. Toto vše jsou nejvyšší tajemství, a já jsem šťastná, když si uvědomím, co jsou a kolik zázračných jazyků znám. Ale jsou určité věci, které nazývám nejtajnějšími z nejvyšších tajemství a na které se neodvažuji pomyslet, pokud nejsem naprosto sama. To si potom zakryju rukama oči, zašeptám slovo a Alala přijde. Dělám to jenom v noci ve svém pokoji, anebo v určitých lesích, které znám, ale nesmím je popisovat, protože to jsou tajné lesy.

Kvantová fyzika a spojené vědomí dvou fotonů vyzářených z jediného atomu, nesoucích plnou informaci o okolnostech jejich vzniku, společné sdílení jakékoliv proměny, která se uděje s jedním z nich. Jejich kročeje ve světě našem a světě vílovém. Jako královna Koloběžka I., která přijela nepřijela, přišla nepřišla, obutá neobutá - jeden krok tady, jeden krok tam. A krok tam znamená vždy prodlévání ve světě jednoty.
Chvíle, kdy se oněch třicet stříbrných a zlatých lodí dotýká (!) chlapcovy loďky, je úžasná. Čteme-li někdy deníky, které jsme napsali v době, kdy nám bylo dvacet, nalezneme tam popisy náhlého osvícení - trvajícího chvíli nebo snad celé jedno ráno. Toho rána jsme se cítili poněkud nafouknutí, obrovští jako Gargantua, s olbřímím tělem, jako duchem posednutý Blázen z tarotu, z atu 0. Nadechnuti, vzduchem, který byl vždycky tam venku. Skutečné osvícení. Z onoho světa, z hvězd, do nás vstoupilo světlo. Byli jsme možná zmateni, ale ta návštěva se stala zvěstováním. Do našeho domu vstoupila duchovní žena (inspirace) - jakýsi posel čili angelos, jak jej nazývali staří Řekové. Věděli jsme, že už nic nebude jako dřív. Jsme od nynějška povoláni.
Přítomnost zjevení. Desetileté dítě pozoruje, že pole je zaplaveno neobyčejným světlem. Když bylo Blakeovi deset, viděl jak na stromech sedí andělé; a Thomas Traherne mluví o chvíli, kdy hleděl na ulici a spatřil "chlapce a dívky jako živé drahokamy".
Robert Johnson ve své nedávno vydané autobiografii Vyrovnání mezi nebem a zemí popisuje půlhodinu, kdy stál na kopci a díval se dolů na město Portland v Oregonu. Před pár týdny přišel o část nohy, když jej projíždějící auto přimáčklo ke zdi; tehdy byl blízko smrti, to věděl. Nyní stál na kopci, když tu náhle spatřil, že cosi vystřídalo obvyklé sluneční světlo - jako by zpoza všech budov a stromů a lidí v Portlandu zářilo jakési nebeské světlo. Tento zážitek trval jenom pár minut, ale poznamenal jej na zbytek života.


Nový život

Světelný šíp nazývaný amor. Existuje prastaré egyptské přísloví, v němž se tvrdí, že ona božská síla v ženě je tak silná, že chlapci v určitém smyslu umírají už jen tím, že s touto silou přijdou do styku. A co v nich umírá?
Staré poznání. A co se v nich rodí? La Vita Nuova.
"Musíme umírat, protože jsme poznali." Rainer Maria Rilke si chlapce představuje jako horské údolí připoutané k zemi, téměř nehybné. A jak na něj fouká vítr ženství, "listy na jeho těle šumí".
Příjezd lodí poskytuje Ivanovi dobrý podnět k jeho budoucímu vývoji. Začaly "zásnuby". Ženství se již vyjevilo. Bohyně přijela z mezisvětí.



Co se stane s Ivanem? Když se vrátil na břeh, odebral se do svého pokoje a o všem přemýšlel. A co udělala macecha? Nepochybně si všimla nového výrazu na jeho tváři (jako si čarodějnice a Černava hned povšimly prosvětlené tváře princezny Jasněnky, když se u hradu, kde ji držely a trýznily, objevil Jíra...) a jak víme, zavolala si do svého pokoje Ivanova vychovatele. A tam se dozvěděla, že jiná žena vstoupila do jeho života. Zdálo se totiž, že "ta žena na zlaté lodi Ivana zná" a bylo to dost působivé. A co se stalo potom?
Přijede znovu na totéž místo, kam má přijet i Ivan, aby se spolu mohli znovu setkat tváří v tvář, obcovat spolu a snoubit se.


Literatura:

Aleister Crowley: The Vision & The Voice with Commentary and Other Papers. Samuel Weiser, Inc., York Beach 1998.
Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994.