Pohádka o panně carevně: Interpretace I.

Úvod


Pohádka s názvem "Panna carevna" patří k jednomu z 178 příběhů, které v Rusku sebral Alexandr Afanasjev.
Je cestou k onomu osmému oceánu, na niž se vydáváme, a Antonio Machado ji nazval "cestou přes moře":

Vše navěky umírá a vše navěky žije,
ale naším úkolem je umírat,
umírat a stavět přitom cesty,
cesty přes moře.

"Stavět cesty přes moře" obnáší stavění mostů a jde o narážku na papežský titul "Pontifex", tj. "stavitel mostů" (lat. pons + facere), nebo označuje "toho, který připravuje cestu". Z pevné země vědomí saháme a natahujeme se do moře, do nevědomí. Ivanovo dobrodružství v sobě ukrývá proces individuálního psychického dozrávání. Zatímco současný vzdělávací proces má tendenci vést své studenty k tomu, aby interpretovali každý příběh doslovně, je úkolem probuzené imaginace vykládat události (jak této pohádky, tak i v našem světě) metaforicky. Vyžaduje to však mít dostatečnou zásobu vnitřních prožitků a schopnost vázat uzly mezi světem snovým a vezdejším. Tím je míněno umění přiřazovat prožitkům vnitřní význam, který se stane nezapomenutelnou hodnotou. Metaforismus jakožto akt totiž vylučuje zapomínání, je s ním neslučitelný, protože se spoléhá na připravenost obrazů vynořit se podle potřeby z temnoty nevědomí jako bájná velryba před Jonášem, a ovšem také ochotu nechat se jí (nebo jimi) unést (pozřít).
Už v bibli nalézáme představu, že rolí ženství je pomáhat mužství k vzestupu (srv. Gn2,18-22). Pokud nedržíme v ruce Eckhartovy klíče k výkladu, cože je v člověku muž a co žena, bude toto místo temné.
V pohádce touží panenské labutě v zajetí věčnosti po tom, aby byly propuštěny do smrtelných lidských těl. Je-li pak Ivanovým cílem stoupat (aspirovat), je cílem panny carevny sestoupit na zem. Jejich "sňatek", k němuž nakonec po všelikých útrapách dojde, představuje jakési protnutí (temnota beztvarého moře je proťata světlem mostu, tedy pevností země), při němž se setkávají hmota a božská síla a jímž prosvítá záření ducha.
Čtenáři se na konci tohoto příběhu octnou v pozici samotné panny carevny: budou sedět u stolu při hostině a (v jitru) snídat (velikonoční) vejce, které se Ivanovi (s vydatnou pomocí služebných duchů) podařilo přinést zpět (podobně jako ztracenou lásku panny carevny) na oslavu narozenin (Pána).
Všichni muži a ženy, kteří pochopí, že strávení onoho vejcem je součástí něčeho, co bychom nazvali novým paradigmatem, proměnou mužství a ženství, budou účastni tohoto mystéria sebeproměny, jak jej také reprezentuje právě velikonoční vejce.
Už v počátku našeho výkladu Železného Jana jsme narazili na pojem zahrady. Nyní se k němu vracíme.
Není pro nás nijak snadné zapomenout na otřesy z dětství, na naši objevenou přirozenost, na náš osud, na to, co je božské, první rány světa, a na všechny úkoly, kvůli nimž vlastně naše duše protla tuto zemi. Antonio Machado se ptá:

Cos udělal s tou zahradou,
která ti byla svěřena?

Ivanův příběh představuje iniciaci do světa ženství, dokonce bychom měli říci "praženství", na něž jsme v područí patriarchální kultury zapomněli. Jak již bylo naznačeno, pojmy "mužství" a "ženství" by neměly být chápány biologicky. "Ženství" tu mj. představuje hloubku, divokost, abstraktní přemýšlení, platoničnost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. Je-li "mužství" a "ženství" chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Ještě jednou citujme Antonia Machada:

Není to zvláštní? My oba s našimi instinkty - a najednou jsme tu čtyři.

Když jsou muž a žena spolu, jsou přítomni čtyři. Čtyři jsou přítomni i tehdy, když spolu stojí dvě ženy nebo dva muži.
Jak to, že můžeme sahat do rajské zahrady a nejen se dozvědět o našich duchovních protipólech, ale také s nimi navazovat spojení? Citujme k tomu z knihy Stvoření (Gn1,26-27):

²⁶ Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho...

²⁷ I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.

Jim Bůh požehnal řka: "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji." Máme tu podle obrazu Božího stvořeného muže a ženu. Ovšem k našemu zmatení čteme, dále: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou." Tohoto člověka, bez dalšího určení zatím, "učinil z prachu země", nikoliv "stvořil k obrazu Božímu". A to není ještě vše:

¹⁸ Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.

¹⁹ (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.

²⁰ I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)

²¹ Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.

²² A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

²³ I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.

²⁴ Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.

²⁵ Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.

Vidíme, že tento druhý člověk je Adam, zatím ještě bez ženy. Ta mu byla co pomoc vyjmuta z jeho vlastního těla, z učiněného těla. Nelze to chápat jinak, než že jsou tu dvě dvojice lidské, jedna stvořena k obrazu Božímu a druhá učiněna z prachu země. Ta první dvojice byla stvořena najednou, druhá dvojice postupně, napřed on, poté ona z něj. To je vskutku zvláštní a pomneme-li na to, že z oné druhé dvojice (nikoliv první) byla varována její mužská polovina:

¹⁶ I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;

¹⁷ Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

nikoliv však žena, ta toto varování neslyšela, neb mu nebyla ještě přítomna, a když pojedla ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého, byli tito dva vyhnáni. Přihlédneme-li k tomu, co jsme zde poznali, tušíme, že v zahradě Edenské zůstala stále přítomna ona dvojice první, stvořená k obrazu Božímu.
A právě její stálá přítomnost tam umožňuje padlé dvojici se k ní stále vztahovat, ustavovat raport a udržovat v duši jiskérku. K tomu nám neustále dopomáhej Bůh.



Interpretace


Byl kdysi příběh, ale nebylo nikoho, kdo by si jej vyslechl, krom Boha. To znamená, že příběhy existovaly tu ještě před lidmi.
Náš příběh se odehrává "v jedné zemi, v jednom království". Bylo nebylo. Vyprávění se odehrává současně v tomto i v jiném světě.

V jedné zemi, v jednom království, žil byl kupec a tomu zemřela žena a zanechala jej samého s jejich jediným synem, Ivanem.

Otec je kupcem, člověkem tohoto světa, světský člověk a tedy hodně cestuje. Ivanova matka, původce magického pouta, zemřela. Je mu přístupná jenom prostřednictvím cesty do onoho světa, snově a myšlenkově. V určitém smyslu jsou tedy nepřítomni oba rodiče.
Ivanův otec se znovu ožení, ale druhou ženu si nevybral dobře. Syna chrání požehnání a někdy má nějaký předmět (talisman chránící před zlem), ke kterému může dítě mluvit v těžkých chvílích (animismus).
Jsou tedy dvě matky. Jedna, která "zemřela", pozitivní stránka naší bytosti, nestvořená, nyní nedostupná (uzamčená v rajské zahradě), a "nevlastní matka", to je to, co je stvořené a ne-vlastní, temná stránka (téže matky).
A co je vlastní a co nevlastní? Pomůžeme si výkladem jména Anežka, agnos, což v řečtině znamená "světlá, čistá". Ale agnos je také "poznání prostá", což poukazuje na to, že právě poznání znečišťuje duši. Ono poznání, jehož jsme nabyli s pojezením ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého.

Kupec svěřil syna vychovateli a po nějakém čase si našel novou ženu. Jenže Ivan, kupcův syn, mezitím vyspěl ve velice hezkého muže a jeho nevlastní matka se do něj zamilovala.

Blíží se obtíže. Kupec se sice zachoval dobře, když synovi našel mentora, který jej mohl zastupovat ve chvílích, kdy ho opouštěl kvůli obchodu, ale macecha se do hezkého Ivana zamilovala.
Když je otec nepřítomen, dějí se takové věci. Vychovatel a žena se objevují ve stejné větě, což dává tušit, že budou hrát dále společnou roli. Pro chlapce se stanou pohromou. Věci na sebe nechají dlouho čekat.

Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby.

Otec synova vychovatele moudře požádal, aby chlapce naučil rybařit. "Rybařit" znamená zvídavost a zájem o "hlubinné poklady". V této hlubině loví v noci všichni spáči. Chytání ryb představuje snění za denního světla, imaginaci, poznat, co se skrývá v moři. Raně-křesťanský (gnostický) symbol ukazuje kotvu, která má po stranách dvě ryby. Jedna pluje vzhůru a druhá dolů. V tarotu odpovídá atu X., Kolu štěstěny, na jehož vrcholu trůní Sfinga (Kotva), po straně se osudově vrhá dolů Týfón a naproti za světlem vystupuje Hermanúbis. Kotva je pojítkem mezi lodí a pevným podkladem v hlubině. Je to zároveň i zodiakální Váha, tvořící rovnováhu mezi Pannou a Štírem. Král Rybář.



Na obrovitém moři se ti dva rybáři ztrácejí, loví v osmém oceánu, pohádkovém a bájném, oproti sedmi mořím, jež se prostírají na tomto glóbu. Všichni, kdož sahají do imaginace, jsou rybáři - básníci, psychologové či odvážní Poutníci.
Někdy při rybolovu narazíme na zjevení, hmatatelné, hrozivé nebo slavnostní. Něco podobného se přihodí i Ivanovi. Připluje z obzoru po hladině, najednou tu je, jakoby se samo moře proměnilo v toto zjevení. A skutečně zjevení má povahu moře.

Pohádka o panně carevně

Panna carevna in Robert Bly/Marion Woodmanová: Král Panna. Argo, Praha 2002.

Podklad pro výklad.

Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň

9. přednáška

Filmová adaptace knihy spisovatele a filozofa Clivea Staplese Lewise (1898-1963) Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, kterou v roce 2005 natočil režisér Andrew Adamson, uvádí na scénu čtveřici sourozenců: Petra, Zuzanu, Edmunda a Lucii.

Petr, Zuzana, Edmund a Lucinka museli opustit Londýn v době, kdy nad městem zuřila druhá světová válka a opakované nálety německých letadel ohrožovaly životy většiny Londýňanů. Náhradní domov najdou sourozenci v domě excentrického profesora Digoryho Kirka.

Každý z nich má v příběhu svoji vlastní úlohu: nejstarší Petr se snaží nahradit ostatním ve válce nasazeného otce, což sice přijímá Lucie, nikoliv však Zuzana, a už vůbec ne Edmund, který se stává kváskem samotného příběhu. A to navzdory tomu, že celé kouzelné dobrodružství vzniklo díky živé obrazotvornosti malé Lucie, která objevila svět „za zrcadlem“ ve staré skříni v jinak prázdném pokoji. Tento uprázdněný pokoj se nalézá téměř v nejvyšším patře domu. Hýřivá bohatost světa Narnie je k němu v ostrém protikladu stejně, jako kontrast tam panující zimy oproti jaru, jehož si ve vynuceném „exilu“ docela užívají, a to přes počáteční zaraženost z nového prostředí, k němuž přispívá i komisní paní domu.

Petr má sice sklon k racionalitě, ale je pořád ještě otevřen „kouzlu“ vyprávění, pokud pozná pravdu.

Zuzana naopak je ztělesněním rozumu. Ona to je, která brzdí ostatní v rozletu, než najde svůj „luk a šípy“, nástroje k ohýbání a směrování vůle.

Edmund znamená sasky „šťastný mír“, ale ve staroangličtině je význam jeho jména odkryt lépe. Je to „bohatý strážce“ (st. angl. ead „bohatství“ a mund „ochrana“). Vzhledem k možnému pravopisu Edmond se však nabízí rovněž výklad „bohatý Lunou“ nebo „štědrá Luna“, což pomůže odhalit jeho (zprvu pokroucenou) snivost, leč nikoliv prvotně jasnou jako u Lucie nebo Petra, nýbrž „odraženou“, jako světlo Luny patří prvotně Slunci a stříbřitý jas byl odjakživa domovem lunatiků, snivců a omámených nocí. Také Edmu(o)nd je nejprve opit nocí, „štědrostí“ Zimní královny, jež mu nabídne mnoho „sladkostí“ a jimi je váben do království Zimy.

Lucie je tou, která přináší do příběhu světlo, věrna svému jménu [ženský tvar k Lucius, pochází od slova lux "světlo", význam jména je tedy "světlý, zářící", podobný význam má české Jasna s variantou Jasněn(k)a], jež znamená „světlou či za dne stvořenou“.

Ostatní děti Lucince vyprávění o Narnii zpočátku nevěří, ale nakonec všichni projdou skříní a zjistí, že ne všechno je v Narnii tak, jak by mělo být. Zemi totiž ovládá zlá bílá čarodějnice jménem Jadis, která v Narnii udržuje nekonečnou zimu a která promění v kámen všechny, kteří se jí pokusí vzepřít. Děti se proto spojí s Aslanem a ostatními obyvateli Narnie, aby společnými silami čarodějnici přemohli.

Ledová královna Jadis vděčí svému jménu za mnohé, ovládá ji a ona jej využívá ku prosazení svých záměrů. Znamená „do ledu uzavřená“ nebo „navždy zmrazená ledem“, ale francouzština prozrazuje její vykořeněnost z magického času. Jadis je „jindy“ nebo „kdysi“. Cosi mimo přítomné „nyní“, nejvíce obávaného při potrestání každého, kdo se jí vzepře, proměnou v kus ledu, který žije zpomaleně svým vlastním životem, který ostatním připadá jako smrt, a naopak, proměněným připadá život vně jako šílený rej, který se vymyká chápání a často ani nemůže být postřehnut.

Slovo Jadis pochází z francouzštiny a znamená v ní „včerejší rok” nebo „minulý,” „zašlý“ či také „staré mrzutosti“, něco, co bylo odloženo (jakoby do skříně – viz frázi „kostlivci ve skříni“) a „to, co je pryč.“ Nachází se též ve středověké poémě Francoisa Villona, „Ballade des Dames du Temps Jadis“ (cca 1461), čili v Baladě o ženách ze zašlých dob, jejíž nejslavnější verš zní: “Však kde jsou ty ženy z let zašlých?” Tato báseň zmiňuje ženy (skutečné i fiktivní) z historie a literatury, jako např. Beatrice, Johanku z Arku atd.

A to, co ve skříni děti objevují, je opravdu zašlého data, přichází to z magického věku. Tam zvířata mluví lidskou řečí, nepřeberné množství bájných figur se tam prohání, smrt tam neznamená smrt navždy, pokud…

Aslan znamená turecky „velký lev“. V příběhu je to mluvící lev, král zvířat, syn Císaře všech moří; moudrý, soucitný, s magickou autoritou (jak časnou, tak i duchovní); tajemný a oddaný průvodce dětí lidí, které tam přikvačí na návštěvu; strážce a spasitel Narnie; a konečně je odhalen jako její stvořitel i ničitel. Autor, C. S. Lewis, popsal Aslana coby alternativní verzi Krista — totiž podobu, v níž se Kristus mohl zjevit ve fantastickém světě.

Jeho otcovským médiem je tedy moře, mare, temná hlubina, z níž vychází jako věčné světlo. Nejde o žádného „ochočeného lva,“ protože vedle své jemné a milující povahy umí být i nebezpečný a tvrdě vládnout. Lewis často psával slovo „lev“ s velkým písmenem na začátku, aby dal najevo jeho vznešenost a úctu, již mu prokazovali jeho stoupenci.

L.ight I.s O.ver N.ight

Aslan se poprvé objeví při stvoření Narnie. Když Digory, Polly, Jadis, strýček Andrew, Frank a Strawberry nechtěně vstoupí do nového světa pomocí kouzelných prstenů, najdou jen pusté prázdno („země byla pustá a nesličná“). Objevuje se Aslan a mocí svého zpěvu (jako bard, moc vyprávění) povolá svět Narnie do existence.

Zatímco tyto postavy bezprostředně pocítí k Aslanovi úctu, Jadis dává najevo strach a zášť, a bezúspěšně napadne Aslana železnou tyčí předtím, než uteče. Aslan není vyveden z klidu a pokračuje v povolávání rostlin a zvířat do existence. Moc jeho písně je tak veliká, že dokonce i železná tyč, která padla na úrodnou půdu, se promění ve fungující starou lampu, která je ve filmu pociťována jako nějaká samoúčelnost, pokud neznáme pozadí tohoto kreativního mýtu, a karamelky vyrostou v ovocné stromy.

Aslan pak vybere jistá zvířata, po dvou od každého druhu, a dá jim moc řeči a rozumu. Poučuje je, aby pátrali po němých zvířatech. Jmenuje Franka králem Narnie a přivádí ze Země jeho ženu Helenu („hořící rákos“) do Narnie, aby se stala královnou.

Aslan vysvětluje, že Jadis se stane velikou hrozbou pro všechny, kdož obývají Narnii, a pověří Digory a Polly úkolem, aby získali kouzelné ovoce k ochraně země. Proměňuje koně Strawberryho (Jahůdku) v okřídleného koně (Pegas). Když je toto poslání u konce, korunuje Franka a Helenu, a poradí Digory, jak se má postarat o svou nemocnou matku (prima materia).

Na konci novely vezme Digory, Polly a strýčka Andrewa zpět do „lesa mezi světy,“ a to bez kouzelných prstenů, a varuje je, že jejich Země hrozí stejnému osudu a nebezpečí jako mrtvý svět Charn.

Jméno fauna Tumnus může být zkrácenou podobou jména římského boha jara, jímž je Vertumnus, býval též bohem rolníků.

Narnie je v područí Bílé čarodějnice a její nekonečné zimy. Všichni Narniané toužebně očekávají Aslanův návrat. 'Aslan se vrací' zní stále kolem, jako tajemství a poselství o naději. Čarodějnice proměňuje všechny, kdo to řeknou, v kámen.

Čtyři děti mají být předvedeny před Aslana, ale než se k němu vypraví, Edmund je opustí, aby je zradil Bílé čarodějnici. Děti najdou Aslana ve velkém shromáždění, kde se Narniané připravují k boji. Aslan vyšle Narniany, aby zaútočili na Čarodějnici a její malý doprovod, a zároveň osvobodí Edmunda. Zatímco jsou pryč, Aslan pasuje Petra na rytíře.

Bílá čarodějnice se objevuje znovu a nárokuje si u Aslana právo popravit Edmunda jako zrádce, s odvoláním na hlubokou magii z úsvitu věků. Aslan nabídne čarodějnici, aby popravila jeho namísto Edmunda, což ona přijme. Na kamenném stolu upoután čelí posměškům a nadávkám Bílé čarodějnice, nakonec mu oholí hřívu a obětují Aslana nožem, jak to potajmu Zuzana a Lucie sledují.

Čarodějnice poté odtáhne s armádou k bitvě s Narniany, Lucie a Zuzana a hejno myší osvobodí Aslanovo tělo z pout. Za úsvitu však jeho tělo zmizí a Aslan se znovu objeví živý díky hluboké magii z úsvitu věků, o níž čarodějnice nemá ani tušení, protože ona vešla do Narnie až po jejím stvoření. Aslan vysvětluje, že „když oběť, jež se nedopustí zrady, se dobrovolně obětuje namísto zrádce, pak se stůl rozlomí a samotná smrt musí ustoupit od svého díla.“

Aslan jde do paláce Čarodějnice a dýchne na sochy jejích zkamenělých nepřátel a navrátí jim život. Vede je všechny na pomoc Petrovi, Edmundovi a armádě Narnie, kteří bojují s armádou Čarodějnice. V závěru bitvy skočí na čarodějnici a zabije ji.

Aslan korunuje čtyři děti za krále a královny Narnie, a pak během oslavy se tiše vytrácí. Děti však k tomu neřeknou nic. Protože pan Tumnus, faun, je už kdysi varoval: „Jednoho dne jej spatříte a dalšího dne už nikoliv.“