Pohádka o panně carevně: Interpretace V.

Interpretace


Chaloupka Baby Jagy na kuří nožce

Ivan hledá třikráte desáté království, které leží hned za třikráte devátým královstvím.
Baba Jaga (nebo rusky Баба Яга, jihoslovansky Baba Roga neboli Stará baba) je pohádková postava, stará čarodějnice žijící v lese. Obě jména se většinou používají ve stejném významu. Z etymologie vyplývá, že jižní Slované zaměnili ruské »Я« za (vypadá jako obrácené) »R(o)«.
Výraz Baba Jaga může pocházet od slovanského základu Baba či Bába, který značí starou ženu, a jména domáckého Jaga, které značí Hedviku, patrně zdrobnělina odvozená od polského křestního jména Jadwiga.
Rovněž může mít svůj původ ve jméně zlé starozákonní královny Jezábel, která byla horlivou vyznavačkou boha Baala, kterému bývaly v ohnivé peci obětovány i malé děti.
Baba Jaga se objevuje v tradičních i moderních slovanských pohádkách: Perníková chaloupka, Vasilisa, ale i filmový Mrazík.

Putoval rovnou za nosem, dlouhý čas nebo krátký, jak kdo chce, jelikož nit pohádky rychleji se přede, než se skutek provede, avšak nakonec dorazil k malé chaloupce. Stála uprostřed větrné planiny na kuří nožce a otáčela se kolem dokola. Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku.

Třikráte desáté království je jakousi trojitou ženskou sférou, velmi působivým místem, které v sobě soustřeďuje síly plodnosti, magie, podsvětí, moře a měsíce.

Je možné, že tímto třikráte desátým bývaly lodě, jež Ivan spatřil na obzoru a jejichž posádku tvořily toliko ženy. Ale nyní se bohyně stáhla na ještě vzdálenější místo, do třikráte desátého království.
Možné je i to, že v tomto království se nachází něco, co upomíná na sjednocení mužství a ženství. Jod-Chavah. Adam-Heva (Živa). Noe patřil k desáté generaci. V hebrejské abecedě představuje desáté písmeno, jod, strom života, sefer sefirot.

Jod
Fénické	Hebrejské	Aramejské	Syrské	Arabské
	י		ܝ	ﻳ,ﻱ
Fonémy:				j, i, e
Pořadí v abecedě:				10
Numerická (Gematria) hodnota:				10

Dvě jod v řadě za sebou značí jméno Adonaj.
Také se k písmenu jod vztahuje tento verš z evangelia sv. Matouše:
»Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti Zákon anebo Proroky. Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti.«

Hospodin užil ke stvoření světa deset slov. V mnohých tradicích je desítka symbolem pádu, tedy konečného sestupu do světa hmoty. Na stromu života představuje desátou sefiru Malkut, království (říše). Ve světle »Neboť tvé jest království navěky věkův« můžeme přidělit této číselnosti ještě význam říšského jablka, čímž se mystérium prohlubuje. Poznáváme tu totiž, že oním jablkem, jejž H(E)va, mátě živých, Živa, utrhla, jest právě ona desátá sefira, která při pohledu na schéma stromu života vypadá jako přívěšek k již dokonalému devítinásobnému obrazu mocnosti Boží.
Protože se však nic neděje bez vůle Boží, musíme počítat s tím, že tato nechtěná cesta byla přesto ve Věčnosti nazřena jako možnost a ono extatické ženství se vrací do království, v němž je duše spojena s hmotou [oduševnělá hmota/mater(ia)]. Takové místo, neboť nejde ani tak o místo v tomto světě jako o místo bez souřadnic, se bude nezasvěcenému hledat jen těžko.
Celý teto příběh tak představuje podobenství o pádu (nás samotných), o individuální vině, kterou musíme hledat.


Kdo a kde je Baba Jaga?

Musíme nejprve sestoupit dolů, abychom se setkali s Paní smrti. V podsvětí se musíme naučit nová pravidla chování, odložit černobílé myšlení a naučit se to, co nás rodiče nikdy nenaučili. Nejenom se dívat, ale hlavně naslouchat.
Baba Jaga je cenný nepřítel, a lidé s ní obvykle prohrávají. Mohlo by se i říci: prohrávají bez výjimky. Hra začíná, když nám Baba Jaga položí otázku (života a smrti); a kostky se kutálejí (možná by se mělo říkat: chovají čtverácky, vždyť jakpak se kostka může kutálet, že ano?) a člověk umírá. Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (Stéphane Mallarmé).
Hodí se připomenout, že Baba Jaga se téměř shoduje s indickou bohyní Kálí. Slovo kálí je femininum slova kala, jež znamená čas. Na malbách je zpodobována s náhrdelníkem z lebek. Kálí znamená v hindštině také černá a bohyně dělá svému jménu opravdu čest. Brodí se v krvi a ostatcích zmasakrovaných nepřátel, ve svých početných rukou drží smrtonosné zbraně a uťaté hlavy poražených protivníků.

Ivan vstoupil a našel tam Babu Jagu - Kostinožku. "Čuchy, čuch," pravila, "ještě jsem tu nikdy nečuchala ani neslyšela o ruském bohatýru, a teď sám za mnou přispěchal. Pověz, panáčku, přišel jsi za mnou dobrovolně, anebo tě někdo poslal?"

Baba Jaga je nadšena, že se Ivan nachází v jejím okrsku, je nadšena a zpívá si písničku.

Mnoho je to let,
co mi řekl svět,
jak tohle ruské dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

V ruském podání je královna smrti rozverná osoba. V jiných pohádkách se můžeme dočíst, že cestuje tak, že je usazená v hmoždíři a pádluje třecí paličkou.
Tyto nástroje se vztahují k tomu, jak důkladně příroda mele a znovu používá svoje děti. Nic není ztraceno, vše se recykluje a nikdo by si neměl toto semílání brát osobně.
Chýše stojí na muří nožce. Když si ji pečlivě prohlédnete, povšimnete si, že má silné šupiny, jako je mají ryby nebo hadi. Nepochybně odkazují na nějaké pradávné údobí, který se nevyznačoval žádným milosrdenstvím.
Některé pohádky dodáavají, že chýše Baby Jagy se stále otáčí: "A i když se chýše stále otáčí, její dveře jsou vždycky otevřeny směrem k nejtemnějšímu koutu lesa." Tam dole je totiž všechno naopak. U nás vedou dveře ke světlu, ale v podsvětí vedou do nejtemnějšího koutu lesa.
V některých pohádkách vidí příchozí kolem chýše Baby Jagy dvanáct kůlů. Na jedenácti z nich je naraženo jedenáct mužských hlav, dvanáctý je však prázdný. Všechno zde asociuje bezprostřední ohrožení života.

Saturn, který požírá lidi

Kronos. Čas, který nemůže přestat (být). Proč Saturn požírá své vlastní děti? Je třeba odvyknout si iluzi, že jediným úkolem otců je poskytovat za všech okolností potravu a povzbuzovat k životu.

Odpověď na otázku Baby Jagy

Jak by mohl Ivan odpovědět, aby se z jejího domu dostal živý? Jeho odpověď je následující:

"Hlavně dobrovolně, ale dvakrát více proto, že mě poslali."

Když Ivan vesele a bez jakékoli známky nevole odpoví, ví Baba Jaga, že má co do činění s živým člověkem. Je jasné, že Ivan není žádný fanatik, ani racionalista, ani perfekcionista, ale někdo, kdo chápe hojnost vesmíru, kde více plodí ještě více. Je to bláznivá odpověď, pro bohyni vhodná. A Baba Jaga je spokojena. Nadto Ivan zůstal živý. A nyní se zase on chce na něco zeptat jí.

"Víš-li pak, Babucho Jagucho, kde leží třikráte desáté království?" "To tedy nevím," ona na to. Jenže mu poradila, aby se stavil u její mladší sestry. Ta by to prý snad mohla vědět.

Ivanovi trvalo dostat se k chýši první Baby Jagy deset let, teď to bude trvat ještě déle, snad o pět let.

Hledání Panny Carevny je na celý život.

A tak Ivan zase putuje a nakonec opět spatří chalupu na jedné nožce. Znovu přilétá ta zubatá žena v hmoždíři, pádluje paličkou a zametá za sebou koštětem cestu.

A znovu si zpívá svoji písničku:

Už je to nějakou chvíli,
co mi řekl svět,
jak chutně tohle dítě voní.
A teď jeho kosti
k mé náramné radosti
k chaloupce se přibližují.

Šťastná, že ucítila tenhle pach, cení své zářivé zuby a klade otázku, na niž většina pocestných neumí správně odpovědět. "Přišel jsi dobrovolně, nebo tě sem někdo poslal?"
V některých verzích pohádky se Ivanovi na chvíli podaří uzemnit útočnost ženiny otázky tím, že řekne:

"A víš-li pak, stařenko, že není slušné, aby ses pocestného vyptávala, ještě než ho pohostíš?"

Je to připomenutí, že i božstva musí dodržovat zákony pohostinnosti. Některé kulturní zvyklosti jsou starší než sami bohové, a když je Baba Jaga napomenuta, aby nezapomínala být zdvořilá, nemá volby a musí se se svou útočností mírnit. Přináší Ivanovi něco k jídlu. Nyní se z té, která požírá, stala tou, která krmí. Setkání božského a lidského nad společným jídlem změní a poněkud zmírní atmosféru. Ivan se po tomto prastarém aktu přijetí hosta snáze vyhne tomu, aby reagoval nepřátelsky a nedospěle.

Ale po jídle položí Baba Jaga onu nebezpečnou otázku znovu:

"Přišel jsi sem z vlastní vůle, nebo tě někdo poslal?"

"Řekl bych, že z vlastní vůle jsem tady asi tak na šedesát procent a z vůle jiných asi tak na sto čtyřicet! A můžu se teď, stařenko, na něco optat zase já tebe?"

"No prosím."

"Nevíš, kde leží třikráte deváté a ještě třetí království?"

"To bohužel nevím. Ale možná to ví moje mladší sestřička."

"No ano, mám. K její chaloupce se dostaneš, když se vydáš tady tou cestou. Ale musím ti prozradit, že má sestra je moc nebezpečná. Až už budeš blízko, uslyšíš, jak si brousí zuby. Musíš být opatrný."

"Kdyby se na tebe rozhněvala," dodala vzápětí, "a chtěla by tě sežrat, vezmi si její tři rohy a zeptej se, jestli na ně můžeš zatroubit. Na první pak zatrub zlehounka, na druhý silněji a na ten třetí ze všech nejsilněji." Ivan Babě Jaze poděkoval a vydal se zase na cestu.

Odloučení od matky. Ono blažené spojení matky a dítěte je přetrženo v okamžiku, kdy jsou chlapci nazváni "maminčiným mazánkem". Je to velmi bolestivé místo a někteří chlapci s ním právě v tomhle věku (5-12 let) přijdou do styku a rána se jim může alespoň zčásti zacelit, pokud nebývá dalším terčem posměchu.

Příchod k chýši nejmladší sestry

Čas nezabere ani tak něco říci, jako spíš něco udělat. Něco podstatného. Ivan dojde k lesní mýtině a spatří chaloupku na kuří nožce. To musí být ono, pomyslí si. Avšak druhá Baba Jaga ho varovala, že tentokrát to bude nebezpečné.

Brzy se z hloubi lesa vynoří Velká žena ve svém hmoždíři, pádluje paličkou a zametá po sobě stopy koštětem, aby ji nikdo nemohl sledovat. Jakmile spatří Ivana, popadne velký pilník a začne si brousit zuby. Zopakuje se rituál s tím, kdo jej poslal, jenže tentokrát ji odpověď neuspokojí, nýbrž vzruší. Popadne pilník a otevře chřtán. Ivan si vzpomene na radu prostřední sestry o třech rozích. Do toho třetího vyfoukne všechen vzduch, který v sobě má a vyjde z něho ten nejnaléhavější zvuk, jako když se válečník řítí do boje. Ze starých keltských legend víme, že existoval jistý druh výkřiku, který ve válečnících budil zběsilou odhodlanost, z něhož všichni, kteří byli nablízku, bledli a těhotné ženy na místě rodily. Tímto výkřikem se ocitáme někde, kde zvuk působí kouzla.

Po tisíce let byl mocný hlas znamením velké osobnosti. Čím déle zůstává člověk v podsvětí, tím mocnější je jeho hlas. A z podsvětí se takový člověk vrací s hlasem, který nelze přeslechnout. Je to vnitřní výkřik, který vychází ve svůj pravý čas. Abychom měli silný hlas, musíme strávit nějaký čas s mrtvými - nebo v rozhovoru s Babou Jagou. Snad musí být v lidském hlase obsaženo podsvětí, a teprve pak může člověk rozmlouvat s onou temnou bytostí - se svým andělem strážcem.

Najednou kolem něj kroužilo hejno ptáčků všech druhů a velikostí. Mezi nimi byl Pták Ohnivák. "Rychle si naskoč," řekl pták Ivanovi, "a poletíme, kam budeš chtít. Neodletíš-li se mnou, Baba Jaga tě sežere."

A tak si Ivan vyleze na Ptáka Ohniváka a letí pryč. Dostává se tak z podsvětí a tady končí další část našeho příběhu.