Pohádka o panně carevně: Interpretace III.

Interpretace

Panna carevna kupcovu synu nařídila, aby se vrátil druhého dne na to samé místo, rozloučili se a koráby zase odpluly. Ivan se vrátil domů a šel spát. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a jala se vyptávat, co se jim toho dne na moři přihodilo. Vychovatel jí všechno vybreptal. Když to macecha uslyšela, dala mu do ruky špendlík a pravila: »Zítra, až se k vám lodě přiblíží, zapíchneš tenhle špendlík Ivanovi do košile.« Vychovatel slíbil, že poslechne jejího příkazu.

Špendlík je starým šamanským nástrojem. Je známo, že sibiřští šamani propichují lidem špendlíkem prst, a provede-li se to správně, lidé usnou. Je to starý kouzelnický trik a zdá se, že pochází z macešiny temné stránky, která ovládá mocné síly. Motiv špendlíku lze nalézt v mnoha středoevropských pohádkách, např. v Šípkové Růžence. Kolovrátek, na němž se nachází přadleno, představuje nit života a k ní náležejí Tři přadleny, jinak - Norny. Krvácení symbolizuje sestoupení do těla a spánek zastření, odumření životu hořejšímu, nebeskému. Vše živé jakoby ustrne v pohybu. Ale to je jen mámení pro vnějšího pozorovatele, protože oni sami žijí nyní uvnitř jiného světa zpomaleného módu, kde si prožívají v rozlehlosti cyklů svoje vlastní témata, zatímco tam venku s efemérní rychlostí jepice míjí generace za generací.
Z macechy se tak vyklube čarodějnice. Čím je tak uražena? Že Ivan její city neopětuje. Usiluje-li lidská bytost či bohyně o lásku a nedostane ji, obvykle pak využije svou moc.


Druhá návštěva Panny carevny

Druhého dne Ivan vstal a vydal se na ryby. Jakmile vychovatel zpozoroval blížící se koráby, zapíchl Ivanovi špendlík do košile. »Ach, jak se mi chce spát,« povídá kupcův syn. »Poslouchej, vychovateli, já si teď na chvíli zdřímnu, a jakmile tu korábybudou, tak mě vzbuď.« »Ovšem, že tě vzbudím, pane, Klidně spi,« slibuje vychovatel. Koráby už byly u loďky a spouštěly kotvy. Panna carevna poslala pro Ivana, aby za ní pospíšil. Jenže ten spal, jako když ho do vody hodí. Sluha s ním třásl, štípal jej a šťouchal do něj. Všechno marné. Probudit jej nedokázali, tak ho nechali být.

Přesně tak to chodí. Copak je člověk toho schopen, aby se na úrovni člověka setkal s božskou silou?
Jeden student, jak uvádí Robert Bly, na střední škole vysadil dívku, s níž se seznámil na školním plese, na chvíli u jejího domu, aby se mohla převléknout, ale lehl si na pár minut na postel a vzbudil se až v osm hodin následujícího rána. »Teď se jen trochu prospím, a až se přiblíží lodě, určitě mě vbuď!« »Ó ano, jistě!«
Snad by k tomu spánku došlo i bez vychovatele. Eliphas Lévi říká: »Než se k štěstí vzbudíme, dosyta se prospíme.«
Ale macecha nic neponechá náhodě. Představa špendlíku, který "vychovatel" zapichuje do košilem nás může dovést k úvahám, jak americký (nebo kterýkoliv jiný) vzdělávací systém přispívá k tomu, že jakýsi hluboký spánek dnes padá i na středoškolské (a vysokoškolské) studenty. Snad i to, že výsledky přijímacích zkoušek jsou stále horší, je součástí jednoho velkého spánku.
Je příhodné ocitovat zde v úplnosti text skladby Big Sleep anglické new-wave kapely Simple Minds, který je za zvuku fascinující hudby výmluvnější než cokoliv jiného:

So where did you go?
Where do you go in the Big Sleep
Going out in the Deep Sleep
Is where you're wandering now
So where did you go
When you're in the Big Sleep
Drifting in wildlife
And still you're wandering now

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Going out in the Big Sleep, out in the Big Sleep
Could have been years, you know it could have been years
Or only seconds ago

Big Sleep, Deep Sleep

Where are you now?
Now that you're up in Big Sleep
Valuable friend
They saw you leaving this way

We were on the top and the world was spinning
We were only young in the whirlpool of warning
Communication lost in the thundering rain style
A shelter from the storm in the early beginning
Where did you go?
Immaculate friend
For a lifetime I'm grateful
And it's only seconds away

Big Sleep, Deep Sleep

For evermore
If only you could see me
If only you could see me
If only you could see
Forever
Coming home in the Big Sleep
Coming home

A jako by to nebylo málo, nabízí pop-kultura další odkazy, tentokráte na americký film The Big Sleep z roku 1946, jenž je první filmovou verzí stejnojmenné novely Raymonda Chandlera z roku 1939. Humphrey Bogart v něm hraje tvrdého soukromého detektiva Philipa Marlowea a jeho skutečná manželka Lauren Bacallová hraje femme fatale. Film režíroval Howard Hawks a je ryzím příkladem filmového žánru noir. William Faulkner napsal scénář společně s Leighem Brackettem a Julesem Furthmanem. Celý příběh probíhá ve snovém módu, dochází k záhadným úmrtím, příběh samotný je pln záhybů jako divadelní opona. Některým dějům nelze zabránit, vykazují odpornou automatičnost snu, strnulost a hypnotičnost.



Tento spánek způsobuje svět. Má na něm podíl Ivanova macecha. A co znamená slovo "macecha"? Je to "nevlastní matka". Ne ta první, která nám dala život, zlatorodící, nýbrž ta, která bývá přibrána v průběhu života. Víme, že se snaží zabránit zabránit Ivanovu blízkému kontaktu s onou mladou (záhadnou) ženou.
A proč? Protože ten styk jej proměňuje! Nabírá podstatu Panny carevny, odcizuje se tomuto světu a přestává mu rozumět. Mistr Eckhart praví: »Nemít s ničím nic společného.« Dodáváme - abychom byli blíž tomu nebeskému.
I v bibli najdeme obdobu takového neodbytného spánku. To když se Kristus modlí v zahradě Getsemanské a prosí své učedníky, aby s ním v jeho těžké hodince bděli, leč pokaždé je přistihne, jak spí (Mt26,36-45).
Gustav Meyrink má v románu Zelená tvář rozsáhlé pasáže týkající se bdění jakožto vyššího stavu vědomí. Alespoň několik myšlenek:

Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, totiž, že vnitřní zákon je stejný jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší. Ti budou povoláni ke sklizni - ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen o tom, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatka, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku.

Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci, jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčné bdící Já - lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: Teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromů tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou "noc" s andělem Páně, až přijde "den" a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat - ale buď upřímný sám k sobě: Chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na tento svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako "génius".

Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: Mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: Teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se stane zázrak, kterému lidé nemohou věřit - protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž - a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali na cestu před tebou.

Všichni ostatní jsou jen stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil, nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale pokud je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dozvíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď - materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix tvého života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat "Smrt" odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá. Je to spíše lačnost než touha, neboť chce brát jakýmkoli způsobem, místo toho, aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň také tak, ale vědomě.

Existuje však pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: Lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které si miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Bdění znamená probuzení nesmrtelného Já. Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů. Příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás od těchto zbožných lidí odděluje nepřekročitelná propast.

Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného Já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je jen začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom ducha očistili. My víme, že do samoty musí jít nejdříve náš duch, aby proměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty. Buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout hořký plod na stromě podle tvého vlastního rozhodnutí, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.

Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutné jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou narazíme.

Citace lze najít rovněž v knize Jitro kouzelníků autorů Pauwelse a Bergiéra.
Macecha chce zabránit Ivanovi, aby se ocitl cele pod vlivem samotného božského ženství. Po první setkání s Pannou carevnou se Ivan sebere a ukryje se do své komůrky, kde rozjímá o tomto zážitku. A Robert Bly opět tne do živého, když přemítá o vlivu společnosti na (možnost opravdového) zasvěcení:

„Není třeba možné, že náš vzdělávací systém, který je tak sociologicky a komerčně zaměřen, sice dovoluje, aby se chlapci a dívky setkávali, ale nechce už, aby do toho vstupovalo cokoli posvátného? Nikdo ani nečeká, že by se učitelé třeba modlili. Kapitalismus si přeje, aby školy odrážely jeho hodnoty.“

Studenti jsou stále lhostejnější a pohlížejí na vysokoškolské vzdělání stále méně jako na příležitost k rozvinutí svého ducha a stále více jako na prostředek k tomu, jak docílit vyššího příjmu. A nejhorší na tom je, když je v tom ještě někdo z akademického sboru utvrzuje vlastním příkladem, který zdůrazňuje a pokládá za jediný možný.



Je to souboj dvou světů. I Pán byl pokoušen od Ďábla, aby vzdal jemu hold a byl králem králů, králem světa. To ale on odmítl s vědomím svého nebeského původu (Mt4,1-11).

Panna carevna poručila vychovateli, aby Ivana na druhý den přivezl na to samé místo, a pak poručila zvednout kotvy. Jakmile s ekoráby daly na zpáteční cestu, vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile a ten se probudil. Vyskočil a začal na Pannu carevnu mávat, aby se vrátila. Jenže ta už byla příliš daleko, aby ho mohla slyšet. Vrátil se domu celý skleslý a zarmoucený.

Přesně tak, samozřejmě že na ni volá, aby se vrátila. Když oněch třicet lodí mizí za obzorem, vytáhne vychovatel Ivanovi špendlík z límce. Ten vyskočí na nohy a volá žalostně ve směru odplouvajících lodí: »Vrať se!« Ale k čemu to je? Jsou již příliš daleko, než aby jej slyšely. A znovu přesně tak, jak praví symbolicky Ježíš: »Maličko, a neuzříte mne« (J16,16).
K tomu nejpříhodněji 40. kázání mistra Eckharta.
A tak se Ivan a vychovatel vracejí ke břehu. Kterak pochodí zítra?




Literatura:

Gustav Meyrink: Zelená tvář. Argo, Praha 2000.
Bergiér & Pauwels: Jitro kouzelníků. XYZ, Praha 2004.