Pohádka o panně carevně: Interpretace II.

Interpretace

Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby. Najednou spatřili, jak k nim pluje třicet korábů. Na těch lodích plula Panna carevna s dalšími třiceti dívkami na palubě, nevlastními sestrami. Když koráby připluly až k loďce, na které Ivan s vychovatelem chytali ryby, všechny naráz spustily kotvy. Ivan s vychovatelem byli pozváni na palubu nejhonosnějšího z korábů, kde je přivítala sama Panna carevna a všech třicet nevlastních sester. Panna carevna pověděla Ivanovi, jak jej miluje a že připlula z veliké dálky, aby se s ním setkala. Tak se zasnoubili.

Stala se úžasná věc. K loďce připlouvá flotila třiceti lodí. A na nich třicet panen, které, jak se později dovídáme, jsou chimérami: napůl jsou ženami a zároveň labutěmi, každá na své lodi, a s nimi i třicátá první bytost, Panna carevna.



Poukaz na řeckou Koré. Třicet žen-labutí (bytostí zasvěcených éteru) lze spojit s knihou Vize & Hlas Aleistera Crowleyho, v které zkoumá 30 aethyrů, z nichž v několika se setkáváme s podobnou ženskou bohyní či bytostí, která je bránou k velkému mystériu.

Křik sedmého aethyru, kterýž jest nazýván DEO

Kámen je rozdělen, levá polovina je temná, pravá polovina světlá a na jeho spodku je jistá temnota, tří odlišných barev. A vypadá to, jakoby černá a bílá polovina tvořily veřeje dveří, a ve dveřích je malá klíčková dírka, ve tvaru astrologického symbolu Venuše. A z této klíčové dírky šlehají plameny, modré a zelené a fialové, však bez jakéhokoliv nádechu žluté nebo červené. Vypadá to, jakoby by tam za dveřmi byl nějaký vítr, který fouká do plamenů.
A přichází hlas: »Kdo je ten, kterýž třímá klíč k bráně hvězdy večerní?«
A pak přichází anděl a snaží se otevřít dveře přemnoha klíči. A žádný z nich se k nim nehodí. A tentýž hlas říká: »Pětka a šestka jsou v rovnováze ve slově Abrahadabra a v něm je ukryto mystérium. Však klíčem k této bráně je rovnováha sedmičky a čtyřky; a k ní nemáš dokonce ani první písmeno. Pak je tu slovo ze čtyř písmen, jež v sobě obsahuje mystérium tetragrammatonu, a je tu slovo ze sedmi písmen, jež ho skrývá, a to opět skrývá svaté slovo, jež jest klíčem k abysu. A ty jej najdeš, budeš-li o něm přemítat ve své mysli...«

Dovídáme se, že tato panna je Venuše, což se následně potvrdí i šípem amorem. Ale zastavme se ještě na chvíli. Nepřijde vám zvláštní, že vstupu do této vize, účasti na tomto posvátném mystériu, je poprvé přítomen i Ivanův vychovatel? A je zvláštní, že ani on nechce o svém zážitku před macechou mluvit, až teprve kořalka mu odemkne ústa a vyžvaní, a také tím pokálí, celou pravdu o úžasném setkání s Pannou carevnou z hlubin. Ona je Zlatovláskou, "tou, z které roste zlato." Není královnou coby manželkou krále, ale královnou ve smyslu vládnoucí panovnice. Nevztahují se k ní žádné protiklady, není protikladem k žádnému králi. Je celostním principem. Nepatří k světu protikladů, ale svět, v němž my žijeme, na protikladech staví: den a noc, slunce a měsíc, dobré a zlé, pravé a levé, radost a smutek, mužství a ženství. Ona protiklady sjednocuje.
Jakpak by Ivan nebyl uchvácen? Panna carevna mu sdělí, že jej miluje a zasnoubí se. Ona je jednotou a chce ji sdílet s Ivanem. Jenom snoubení vede k jednotě, to je pro něj cesta.
Chvíle, kdy přirazí flotila, byla hvězdným okamžikem, takovým, jejž Řekové nazývali kairos čili "pravý okamžik". V čase existuje chvíle, kdy jsou všechny hvězdy v jedné řadě (klanění tří králů) - a pak se může stříbro za pomoci té správné látky proměnit ve zlato a může se narodit ten, kterýž je posvěcen (Ježíšek).
Kairos je chvílí, kdy se jeden svět prolíná s tím druhým. Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980-1037) [persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا] prohlásil, že existuje svět, o němž Aristoteles nevěděl a v němž žijí duchovní bytosti. Jeden svět je z bláta a kamene; další je božský; pak ale existuje ještě třetí svět, jakési mezisvětí. Ten byl před časem nazván "imaginálním světem", nebo je to svět vílový. Svatý František i svatá Tereza tam potkávají lidskou bytost (nikoliv člověka). A právě z tohoto světa připlouvá oněch třicet lodí.



Okamžik, kdy se světy potkávají

Skvostně popisuje tento vílový svět drobná prósa Arthura Machena nazvaná Bílí lidé. V oddíle nazvaném Zelený zápisník je líčeno setkání člověka s tímto světem velice výmluvně.

A nesmím psát o tom, kdo jsou víly dôls, jeelo, anebo co znamená voolas. Toto vše jsou nejvyšší tajemství, a já jsem šťastná, když si uvědomím, co jsou a kolik zázračných jazyků znám. Ale jsou určité věci, které nazývám nejtajnějšími z nejvyšších tajemství a na které se neodvažuji pomyslet, pokud nejsem naprosto sama. To si potom zakryju rukama oči, zašeptám slovo a Alala přijde. Dělám to jenom v noci ve svém pokoji, anebo v určitých lesích, které znám, ale nesmím je popisovat, protože to jsou tajné lesy.

Kvantová fyzika a spojené vědomí dvou fotonů vyzářených z jediného atomu, nesoucích plnou informaci o okolnostech jejich vzniku, společné sdílení jakékoliv proměny, která se uděje s jedním z nich. Jejich kročeje ve světě našem a světě vílovém. Jako královna Koloběžka I., která přijela nepřijela, přišla nepřišla, obutá neobutá - jeden krok tady, jeden krok tam. A krok tam znamená vždy prodlévání ve světě jednoty.
Chvíle, kdy se oněch třicet stříbrných a zlatých lodí dotýká (!) chlapcovy loďky, je úžasná. Čteme-li někdy deníky, které jsme napsali v době, kdy nám bylo dvacet, nalezneme tam popisy náhlého osvícení - trvajícího chvíli nebo snad celé jedno ráno. Toho rána jsme se cítili poněkud nafouknutí, obrovští jako Gargantua, s olbřímím tělem, jako duchem posednutý Blázen z tarotu, z atu 0. Nadechnuti, vzduchem, který byl vždycky tam venku. Skutečné osvícení. Z onoho světa, z hvězd, do nás vstoupilo světlo. Byli jsme možná zmateni, ale ta návštěva se stala zvěstováním. Do našeho domu vstoupila duchovní žena (inspirace) - jakýsi posel čili angelos, jak jej nazývali staří Řekové. Věděli jsme, že už nic nebude jako dřív. Jsme od nynějška povoláni.
Přítomnost zjevení. Desetileté dítě pozoruje, že pole je zaplaveno neobyčejným světlem. Když bylo Blakeovi deset, viděl jak na stromech sedí andělé; a Thomas Traherne mluví o chvíli, kdy hleděl na ulici a spatřil "chlapce a dívky jako živé drahokamy".
Robert Johnson ve své nedávno vydané autobiografii Vyrovnání mezi nebem a zemí popisuje půlhodinu, kdy stál na kopci a díval se dolů na město Portland v Oregonu. Před pár týdny přišel o část nohy, když jej projíždějící auto přimáčklo ke zdi; tehdy byl blízko smrti, to věděl. Nyní stál na kopci, když tu náhle spatřil, že cosi vystřídalo obvyklé sluneční světlo - jako by zpoza všech budov a stromů a lidí v Portlandu zářilo jakési nebeské světlo. Tento zážitek trval jenom pár minut, ale poznamenal jej na zbytek života.


Nový život

Světelný šíp nazývaný amor. Existuje prastaré egyptské přísloví, v němž se tvrdí, že ona božská síla v ženě je tak silná, že chlapci v určitém smyslu umírají už jen tím, že s touto silou přijdou do styku. A co v nich umírá?
Staré poznání. A co se v nich rodí? La Vita Nuova.
"Musíme umírat, protože jsme poznali." Rainer Maria Rilke si chlapce představuje jako horské údolí připoutané k zemi, téměř nehybné. A jak na něj fouká vítr ženství, "listy na jeho těle šumí".
Příjezd lodí poskytuje Ivanovi dobrý podnět k jeho budoucímu vývoji. Začaly "zásnuby". Ženství se již vyjevilo. Bohyně přijela z mezisvětí.



Co se stane s Ivanem? Když se vrátil na břeh, odebral se do svého pokoje a o všem přemýšlel. A co udělala macecha? Nepochybně si všimla nového výrazu na jeho tváři (jako si čarodějnice a Černava hned povšimly prosvětlené tváře princezny Jasněnky, když se u hradu, kde ji držely a trýznily, objevil Jíra...) a jak víme, zavolala si do svého pokoje Ivanova vychovatele. A tam se dozvěděla, že jiná žena vstoupila do jeho života. Zdálo se totiž, že "ta žena na zlaté lodi Ivana zná" a bylo to dost působivé. A co se stalo potom?
Přijede znovu na totéž místo, kam má přijet i Ivan, aby se spolu mohli znovu setkat tváří v tvář, obcovat spolu a snoubit se.


Literatura:

Aleister Crowley: The Vision & The Voice with Commentary and Other Papers. Samuel Weiser, Inc., York Beach 1998.
Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994.