Železný Jan: Interpretace V.

8. přednáška

Cesta pod zem, cesta popela a zármutku.

Vlasy (a chlupy Železného Jana) znamenají intuici, přemíru vjemů, vhledů, představ a fantazií, krátce - smyslnost.
Když člověk začne jednat, jeho duše se dá rovněž do pohybu.
Když se vlas ponoří do vody, duše ho pokryje zlatem.
Zlatonosnost je esencí duše.
Duše se nepohne, dokud se člověk nepohne.
Zažehne-li člověk oheň, duše naseká dříví, postaví-li loď, promění se v oceán.
Duše je magickým proutkem plným stvořitelské energie a čeká jenom na mávnutí.
Aby se však toto zřídlo, tento roh hojnosti, rozlilo, je zapotřebí nezlomného rozhodnutí vydat se na pouť do nebezpečného neznáma s Železným Janem a vážného a rozhodného úsilí ze strany jedince. Nejprve je to kralevicova krádež klíče zpod matčina polštáře, dále jeho rozhodnutí osvobodit svého divého muže a odejít s ním do lesa a jeho souhlas s tím, aby střežil zřídlo a snažil se plnit úkoly divého muže předtím, než si je bude ukládat sám (tažení do bitvy, účast v turnaji apod.).
Vnímáme tu dva světy, avšak z jednoho do druhého je možné přejít jenom s ukradeným ohněm: Ohni, se mnou pojď!
Tento oheň se stává zasvětitelem. Smyslnost se zlatem proměňuje v smysluplnost, čili - magický záměr. K tomuto terči míří neomylně šíp duše vystřelený z luku vůle. Amor vyjímá své zlaté Venušiny šípy lásky (agape) z toulce, na němž je vepsáno slovo vůle (theléma). Protimluv dvou jinak alchymicky cizorodých kovů, totiž mědi (Venuše) a zlata (Slunce), je rozpouštěn v ohni lásky v amalgám řeřavého ozubí šípu, proti němuž není štítu, není obrany, a tento vniká všude, kam je vyslán. Vůle, úmysl a láska jsou svatou trojicí trojúhelníku lidského (sebe)spásonosného činu.
Ze světa zakletí, věznění nevýslovného a tajení ukrytého, z prostoru světského vychází kralevic do prostoru obřadného, do království imaginace, kterou ohýbá podle své vůle. Je to vnitřní kázeň a klid, které odstraňují tuto fortnu a vlamuje se do zahrady, z níž byl kdysi vyhnán. Prostor zahrady je znám, dokonce důvěrně, jakož i pravidla její. Jenom její potence byla zapomenuta, její vetknutost do nás se vytratila z uchopení mysli - v konci dětství.
Dřevěný koníček, který byl svědkem tolika bitev a dobrodružství, se proměnil v jalový kus dřeva, jímž bylo mrštěno v prvním hnutí dospělosti o zeď.
Učitelé zapomněli na ponaučení schola ludus a proměnili se z uctívaných tutorů na zneuctěné Žrouty dětí. Tito pominutí lotofágové zaměnili rujnost imaginace za zkamenělost nařízení a pravidel, jež musí býti slepě dodržována za blahosklonného přihlížení svedených žáků Bezpráví, kteří jim dodávají zdání závaznosti. Důsledkem pak jest to, že každá mimořádná duše pochybí v takovém bludišti při první nástraze a bude ohnuta nebo zlomena - aneb vykázána z ráje, prostoru akademického, jenž má býti matricí (mater), kde před praxí jest dovoleno vše, neboť je to prostor prubující, prostor zkoušek. To nejen studenti mají být zkoušeni, ale oni mají nezdatelné právo si na půdě universitas vyzkoušet vše, co hrdlo ráčí. Po graduaci stanou před nesmiřitelností okolí a již jen málo z nich bude mít za svého života onu vzácnou příležitost vejít do nyní zakázaného prostoru a vařit čarodějné lektvary podle své fantazie.
Tato úbyť plodí rozervanost, zoufalství, beznaděj, chmury a běsy.
Rozporuplné nálady duše, jež nemá svého koryta, kudy by mohla proudit a mávat kouzelným proutkem. Tajné záhady. Temnota, do níž putuje mladý člověk, je temnotou v něm samém: stavy bezmocnosti, malosti, neurčitých nálad a vědomí bezvýchodnosti (srv. Paul Leppin: Severinova cesta do temnot. Concordia, Praha 1992).

»Světnice ... byla neustále plná zvláštní směsice pachů. Bylo to tu cítit sklepem a uschlými věnečky z Božího těla...«

Ten, jehož vidíme v zrcadle, není než odraz a tedy "složitý" obraz a pohled na něj nabízí neuchopitelnou extázi, v níž se mísí pravda se lží nápodoby. Všechno, co jsme opakovali jako dříve viděné v činech jiného, je marnost a nicota. Výbuchy hněvu jsou dmýcháním v ohniště, kde skomírá pár uhlíků. Mají roznítit zmírajícího ducha, jenž opustil vytčenou cestu a na scestí přešlapuje pozbyv ohně a hledaje otvor zpět do lesa plného sov.
Vědomí v přírodě - kruhy ve vodě jako její "oči" - je jenom skrytou činností všeobecného člověka, který se dívá sám na sebe, postrádaje někdy vědomí o tom, že je to "v nás", nikoliv "mimo nás".
Čtení dopisů přírody je činností, o jejichž projevech psal tak zasvěceně G. K. Chesterton a básnil nadmíru rozechvěle William Blake:

»Jak víte však, že každý pták, putující vzduchem, je světem radosti, co hranice má ve vašich pěti smyslech?«

Tato inteligence mohla býti v minulosti personifikována, dostávalo se jí pojmů jako "vědomí přírody", "svět radosti", "svět vílový" a podobně, její životnost však mohla býti uchována jedině tehdy, bylo-li tu nosičů grálu, z něhož se na náš šedý svět neustále vylévá světlo spásy.
Tedy nikdy nekončící obcování s imaginací.
V tomto konání tedy setrvávejme po všechny dny našeho života. Amen.



Letní semestr bude věnován ženskému živlu.