Poslech tohoto alba je v mnohém výjimečnou záležitostí. Leckoho možná napadne, jaký je to kontrast k nahrávkám mnoha známějších interpretů, jimž k vytvoření přirozeně znějícího hudebního díla nepomůže ani nesporná hráčská zručnost, množství použitých nástrojů či třeba zvučná jména přizvaných hostů.

Oproti nim si ruské duo Roricat vystačí jen s velmi prostým zapojením elektronických „mašinek“ a tónů sólové kytary. Plochu více než 70 minut vyplňuje průzračnými instrumentálkami, ve kterých kombinuje křehké, takřka naivisticky melodické miniatury s tajemnými, místy až magicky působícími ambientně-rytmickými plochami.

Přestože album působí velmi kompaktním dojmem, Roricat se nevyhýbají ani abstraktnějším noiseovým pasážím a z druhé strany třeba ani konvenčněji znějící rockové kytaře či repetitivně se opakujícím trance rytmům. V jejich hudbě se kromě mírných nástinů nálad mrazivého ruského severu jakoby mimoděk mísí odzbrojující dětská hravost francouzských Klimperei s někdejší impresionisticko-krautrockovou strohostí německého dua Cluster.

Z uvedeného vyplývá, že hlavním krédem Roricat je výsledný zvuk v podobě pocitů neboli přirozené a neexhibicionistické sdělení stavu vlastní duše Juliky Roriky a Eugena T. Zdánlivě banální melodická témata totiž zpracovávají s nevšední lehkostí a šarmem, čímž dosahují kouzla nechtěného a potvrzují tisíckrát vyjevenou pravdu o tom, že největší síla se skrývá v jednoduchosti.

Igor Nováček