Království nebeské, či Boží, lze chápat jako bezčasovou přítomnost, jež se děje vždy, když se člověk vymkne z osidel archontů (srv. Hypostáze archontů a Gnóstické motivy v díle Plútarcha z Chairóneie) či Pána tohoto světa, tedy sociální a biologické determinace, a transcenduje sám sebe konáním vůle, jež není jeho chtěním, konáním, jehož důsledkem může být utrpení nebo i smrt.
Bývají to chvíle, kdy lidská bytost stojí před rozhodnutím, zda zvolí smrt těla či smrt duše. Nejde o tradiční obrazy nebe a pekla jako o posmrtných destinacích, nýbrž o okamžiky, kdy nenaplnění nějakého údělu vyústí do duševní prázdnoty, do úniku před sebou samým, do let naplněných vědomím, že bylo možné jednat či se jednání zdržet ve chvíli, kdy to od nás vyžadoval Bůh, ať už jej chápeme jakkoli. Je to život s důsledky rozhodnutí, které již nelze vzít zpět.
Ve skutečnosti mnohý z nás někdy takto zemřel, respektive zemřela nějaká část jeho duše a zbylo po ní prázdné místo, na něž znovu a znovu narážíme, jako na pověstný vylomený zub. Plynou roky a my umíráme zevnitř. S každou promeškanou příležitostí být něčím víc, než jsme, se stáváme chladnějšími, cyničtějšími a bezcitnějšími. S každou promeškanou příležitostí nechat jednat Boha v nás více či méně umíráme.
Eschaton, řec. εσχατον, εσχατος [eschatos], znamená »poslední, konečný«, doslova »poslední věci«. Teologicky se tímto pojmem míní završení (Omega) celého stvoření (včetně člověka), dosažení jeho posledního cíle, jeho »finality«, jeho věčnosti.
Bohatý mladík, jenž se neodhodlal prodat vše, co měl, a následovat Ježíše, toho dne zemřel. Či spíše – začal umírat. Patrně se znovu a znovu vracel do toho okamžiku, na tu životní křižovatku, a ptal se sám sebe, jestli přeci jen… Ve skutečnosti měl více než ten okamžik. Mohl se rozhodnout druhého dne ráno, nebo po týdnu. Jistě by Ježíše a jeho učedníky dohnal. Jenže čím déle v nás duše umírá, každou hodinou, každým dnem, tím těžší je rozhodnout se pro transcendenci sebe sama. Kdo z nás to nezažil? Kdo z nás nakonec neztratil odvahu, rozhodoval-li se příliš dlouho?
I Ježíš váhal, má-li naplnit svůj úděl:
A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“
(Luk. 22, 39-46, Český studijní překlad Bible)
Dozvídáme se zde několik důležitých věcí. Strach i váhání jsou zcela přirozené, ba dokonce nutné, nicméně odevzdáme-li se vůli vyšší než je ta naše, posílí nás „anděl z nebe“ a budeme vědět, že přes to všechno je nebe na dosah; a budeme vědět, že nejsme sami.
Naše doba je navýsost nakloněna „usínání“ (srv. Duna Franka Herberta či »bdělost« Gustava Meyrinka). Kam se člověk podívá, zahlédne ta či ona útěšná hypnotika v podobě médií, sociálních sítí a jiných osidel internetu, prostě všemožných příležitostí k zábavě a rozptýlení, příležitostí k opuštění údělu, k vzdání se zodpovědnosti za sebe i za druhé, příležitostí k záhubě utopením se v neautentických prožitcích.
»Každého dne sebe sama stále nově chtít.«
Mistr Eckhart kdysi v jednom klášteře řekl, že
»k původnímu obrazu duše se nic nepřidává ani se z něj nic neodebírá, vstoupí tam jen Bůh samotný. Duše má dvojí zrak, vnitřní a vnější. Vnitřní zrak je ten, který nazírá podstatu bytí a toto bytí přijímá bezprostředně od Boha: a toto dílo je duši vlastní. Její vnější zrak se obrací ke všemu stvořenému, jež vnímá prostřednictvím obrazů a působením sil. Avšak ten člověk, který se obrátí sám k sobě, aby poznal libou vůni Boží a Boha v Jeho vlastním základu, takový člověk se oprostí od všeho stvořeného a uzavřel se u sebe v samotném hrádku pravdy. Jednou jsem vám vyprávěl, jak náš Pán přišel na Velikonoce za svými učedníky shromážděnými za zavřenými dveřmi;[1] tak je tomu také s oproštěným člověkem, který se zřekne všeho, co mu není vlastní, a všeho stvořeného: do takového člověka už Bůh nevchází, nýbrž je bytostně v něm.«
Johannes Franke, dominikánský lektor z Kolína a snad i přímý žák Mistra Eckharta, má ve středověkém souboru textů nazvaném Paradisus animae intelligentis kázání na téma Synovství Boží, v němž o původním obrazu duše říká toto:
Svatý Jan praví: „Světlo, které vyzařuje z Otce – Syn Boží – přišel do svého, a svoji ho nepřijali.“ Těm však nedal nic; „těm ale, kteří jej přijali, dal moc být syny Božími.“ Zde lze poznat, jak velikou moc nám dal Bůh, když se nazýváme a jsme syny Božími. Předem již Bůh ustanovil, abychom se podobali tělu jeho Syna, který je obrazem Otcovým. On je překrásným obrazem, v němž jsou utvořeny všechny obrazy a všechno škaredé se stává pěkným. Tak praví Šalomoun: Syn „je obraz Božské dobroty a zrcadlo bez poskvrny a čistá zář Božské jasnosti a krásný lesk věčného světla.“ Do podoby věčného světla se ušlechtilá duše musí vpravit, tedy aby se postavila do sladké, dobré úslužnosti, jež je zcela beze lsti. Do tohoto zrcadla se musí dívat duchovníma očima. Zde nalézá čistou ryzost bez poskvrny. Podle ní se musí řídit. Musí být naprosto čistá; do ní má proudit Božská zář, má-li duchovost duše proniknout a prozářit a očistit ji ode všech temnot nepravdy a uvést do jasu věčné Pravdy. Tak se člověk stává podobným obrazu Syna Božího.
Podobnost, která je mezi Synem Božím a námi a pro niž se nazýváme syny Božími, má základ ve zrození. Neboť jako On věčný Bůh se zrodil z Boha, Slovo, které je Pravda, tak my jsme se zrodili podle ducha z Boha ve Slově Pravdy. V tomto podivuhodném zrození spočívá vysoká urozenost křesťanské duše. Jsme rovněž napájeni a krmeni tímtéž mateřským mlékem, které sál Syn Boží: je to věčná Moudrost, kterou Syn pil ze srdce Otcova. S prsy svého poznání a učení dává Kristus duši moudrost Boží. Po tomto mateřském mléku musíme žadonit my všichni, kteří jsme nyní zrozeni, kteří jsme duchovně beze lsti, abychom z něj rostli do věčného spasení, do Těla Kristova. Musíme se také chránit, abychom nenáleželi k těm, nad nimiž si stěžuje Bůh u Izajáše: „Syny jsem vyživil a vychoval, ale oni mnou zhrdli.“ Obraz Boží nosíme v sobě také skrze lásku. Otec miluje svého Syna láskou, jíž je Duch svatý. Toutéž láskou miluje Syn svého Otce, a táž láska plyne z něho do těla, jejíž hlavou je Syn Boží. Láska jej vede a oživuje a spojuje hlavu s tělem, takže oboje – hlava a tělo – je duchovně jeden Syn Boží. Jak ve své modlitbě pravil Kristus svému Otci: „Láska, kterou jsi mne miloval, ať v nich zůstává, jako já v nich zůstávám.“
†
[1] J 20,19. Viz KÁZÁNÍ 38.