O světle nejmenším a největším[1]

Mistr Eckhart: Kázání 4

Omne datum optimum et omne donum perfectum desursum est[2]

Svatý Jakub v epištolách říká: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce světel.“[3]

Nuže, bedlivě naslouchejte! Měli byste vědět to, že lidé, kteří se odevzdají Bohu a s veškerou pílí hledají jen Jeho vůli, dostanou od Boha jen to nejlepší. Buďte si jisti tím, že to nutně musí být to nejlepší, jakože Bůh žije, a že žádným způsobem už to ani lepší být nemůže.

A i kdyby se snad něco jiného zdálo být lepší, přece by to pro tebe lepší být nemuselo, neboť Bůh to chce právě takto, a nijak jinak, a tedy takto to pro tebe nutně musí být to nejlepší. Pokud tedy na tebe Bůh sešle nemoc, chudobu, hlad, žízeň, anebo ať už je to cokoliv, čím tě Bůh navštíví a co ti dá nebo nedá, to vše je pro tebe to nejlepší. I kdybys snad nebyl zbožný ani nežil niterným životem a měl či neměl cokoliv, tak se opravdu zaměř jen na to, abys měl vždy a ve všech věcech na zřeteli slávu Boží, a cokoliv pak s tebou učiní, je to to nejlepší.

Teď bys možná mohl říci: a jak mám vědět, zda je to vůle Boží či nikoliv? Vězte, že kdyby to vůle Boží nebyla, pak by se to nestalo. Nestihne tě nemoc ani nic jiného, pokud tomu tak Bůh nechce. A poněvadž víš, že je to vůle Boží, měl bys v tom nacházet zalíbení a uspokojení, abys žádné trápení nepovažoval za trápení; arci, i kdyby tě měla stihnout ta největší muka a ty bys pak pociťoval nějakou trýzeň či utrpení, bylo by něco špatně. Měl bys to i tak chápat, že tě Bůh navštívil tím nejlepším, protože pro tebe to nutně musí být to nejlepší. Vždyť bytí Boží jest založeno tak, že chce to nejlepší. Proto to musím chtít já a nemám mít v něčem větší zalíbení. Kdybych se chtěl nějakému člověku opravdu zalíbit a byl si jist, že se mu budu víc líbit v šedém šatu než v nějakém jiném, byť by byl sebenádhernější, pak není pochyb o tom, že ten šedý mi bude milejší než nějaký jiný, i kdyby byl ten druhý sebelepší. Kdybych se snad chtěl někomu zalíbit, pak bych to, o čem bych věděl, že by ten člověk rád měl, oděl do slov a činů a nic jiného bych nedělal. Nuže, sami si teď vyzkoušejte, jak jste na tom s vaší láskou! Pokud Boha milujete, nemůže vás nic naplňovat větší radostí než to, co se mu líbí ze všeho nejvíce, a aby se vrchovatě naplnila vůle Jeho. Ať už jsou soužení nebo trýzeň sebekrutější, pakliže v nich nenalézáš zalíbení, není to v pořádku.

Rád často říkávám, a je to pravda, že se každý den dovoláváme a snažně prosíme při Otčenáši: „Pane, buď vůle tvá!“[4] A když se pak Jeho vůle naplní, hněváme se a neuspokojuje nás. Ať už však učiní cokoliv, máme v tom mít vždy to největší zalíbení. Ti, kdož to takto přijímají, zůstávají nepřestajně v dokonalém pokoji. Nuže, možná si občas myslíte a také si říkáte: „Ach, kéž by to bylo jinak, tak by to bylo lepší“, nebo „kdyby se to nestalo, možná by to bývalo bylo lepší.“ Dokud se ti to tak zdá, nikdy nebudeš mít pokoje. Měl bys to brát jako to nejlepší. Toto je první smysl těchto slov z Písma.

Je tu ale ještě jeden význam, bedlivě naslouchejte! Svatý Jakub říká: „každý dar“. Jen ten, který je nejlepší a nejvybranější ze všech, je opravdový dar a je jím v tom nejvlastnějším smyslu. Bůh nic nedává raději než velké dary. Kdysi jsem tu řekl, že Bůh dokonce odpouští raději velké hříchy než malé. A čím větší jsou, tím raději a rychleji je odpouští. A právě tak tomu je s milostí, dary a ctnostmi: čím větší jsou, tím raději obdarovává, neboť Jeho podstata jest v tom, že dává velké dary. A proto čím cennější jsou, tím více jich dává. Nejvznešenější stvoření jsou andělé a ti jsou cele duchovní, nemají žádnou tělesnost, je jich nejvíce, a dokonce je jich více než stvořených věcí. Velké věci se mají správně nazývat „dary“, jsou Bohu vlastní a náleží jenom Jemu.

Jednou jsem řekl, že to, co lze vpravdě vyjádřit slovy, musí vycházet z nitra ven a musí to být niterně prožito: nepřichází to zvnějšku dovnitř, nýbrž z nitra ven. Žije to přímo v nejvnitřnějším koutku duše. Vše tam uvnitř žije, je přítomno a shledáváme to tam v tom nejlepším a nejvyšším. Jak to, že sis ničeho nevšiml? Protože tam nejsi doma. Čím vznešenější něco je, tím je to obecnější. Smysly máme společné se zvířaty a život sdílíme i s květinami. Bytí je ještě niternější, máme je společné s celým stvořením. Nebesa skrývají větší hlubiny než vše, co je pod nimi; proto jsou také vznešenější. Čím vznešenější věci jsou, tím jsou všeobsažnější a všeobecnější. Láska je vznešená, neboť je všeobjímající.

To, co nám Pán přikázal, se zdá být těžké: aby člověk miloval bližního svého jako sebe sama.[5] Obhroublí lidé obyčejně říkají, že je to myšleno takto: bližní je třeba milovat s ohledem na to dobro, pro které má člověk rád sám sebe. Nikoliv, tak tomu není. Je třeba je milovat právě tak jako sebe sama a to není těžké. Když si to dobře promyslíte, pak je láska spíše odměnou než příkazem. Příkaz se zdá být obtížný, ale odměna je vytoužená. Ten, kdo miluje Boha tak, jak Ho milovat má a také musí, ať už chce nebo ne, a stejně jako Ho milují všechna stvoření, ten také musí milovat bližního svého jako sebe sama, těšit se z jeho radosti jako ze své vlastní, toužit po jeho poctě jako po své vlastní a vše cizí milovat jako své vlastní. A tak bude žít povždy v radosti, cti a prospěchu, bude tomu jako v království nebeském a bude se radovat častěji, než kdyby měl radost jen z vlastního dobra. A věru vězte: jsi-li z vlastní cti šťastnější než ze cti někoho jiného, potom to není správné.

Věz, hledáš-li něco svého, Boha nikdy nenalezneš, protože nehledáš výhradně Boha. Hledáš něco s pomocí Boží a chováš se, jako kdybys chtěl udělat z Boha svíci a pak s ní něco hledal. A když člověk nalezne to, co hledal, nakonec tu svíci zahodí. Přesně to děláš. Hledáš-li něco s pomocí Boží, i kdyby to bylo cokoliv, není to nic, ať už je to prospěch, odměna nebo niternost. Jdeš za ničím, proto také nic nalézáš. To, že nic nenalezneš, je způsobeno jen tím, že to nic hledáš. Veškeré stvoření je čiré nic. Neříkám, že je méněcenné nebo že to vůbec něco je: je to čiré nic.[6] Co nemá bytí, je nic. Žádné stvoření tedy nemá bytí, neboť jeho bytí odvisí od přítomnosti Boží. Kdyby se Bůh jen na jeden jediný okamžik od všeho stvořeného odvrátil, přišlo by vniveč. Občas říkám a je to také pravda, že kdo by si k Bohu vzal celý svět, nebude mít o nic víc, než kdyby měl samého Boha. Veškeré stvoření nemá bez Boha více bytí, než by měl bez Boha komár, přesně tolik, o nic víc a o nic míň.

Nuže, slyšte slovo pravdy! Kdyby dal nějaký člověk tisíc marek ve zlatě na to, aby se za to postavily kostely a kláštery, byla by to velká věc. Přece by však znamenalo mnohem více, kdyby těch tisíc marek považoval za nic. Vykonal by tím mnohem víc. Když Bůh stvořil všechna stvoření, byla tak nicotná a bylo Mu mezi nimi tak úzko, že se nemohl ani hnout. Duši však učinil sobě natolik podobnou a věrnou svému obrazu, aby se jí mohl dát cele. Kdyby jí tedy dal něco jiného, vůbec by toho nedbala. Bůh se mi musí dát tak, jako patří sám sobě, nebo se mi nedostane vůbec ničeho, ani žádného příslibu. Ten, kdo má Boha takto cele přijmout, se musí zcela vzdát svého vlastního i toho vezdejšího. Takový člověk přijímá od Boha vše, co Bůh má, a to je právě tak vlastní jemu, jakož i Bohu a naší Paní a všem těm, kdož jsou v království nebeském. Takovým to patří úplně stejně, a tak je jim to i vlastní. Ti, kdož se stejnou měrou vzdali všeho vezdejšího i sebe samých, obdrží opravdu totéž a o nic méně.

A nyní to třetí v našem textu z Písma: „od Otce světel“. U slova „otec“ člověk pomyslí na synovství. Slovo „otec“ naznačuje plození a znamená život. Otec rodí svého Syna ve věčném poznávání.[7] V duši rodí Otec svého Syna ve své vlastní podstatě; a rodí ho v duši, aby si tohoto Syna osvojila, a Jeho bytí[8] je závislé na tom, že rodí v duši svého Syna, ať je mu to milé, nebo ne. Jednou se mě někdo zeptal, co ten Otec v nebi dělá. Tehdy jsem pravil, že Bůh rodí svého Syna a to Ho naplňuje takovou radostí a tak se mu to líbí, že už nedělá nic jiného, než že rodí svého Syna, a z obou vychází Duch svatý. A protože Otec rodí svého Syna ve mně, jsem tímtéž Synem a nikým jiným; jsme možná rozdílní, co se týče lidského bytí, ale tam jsem tentýž Syn a nikdo jiný.[9] „A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží.“[10] Ten, kdo pozná čistou pravdu, také ví, že slovo „otec“ znamená výhradně plození a mít syny. V tomto jsme tedy syny a jsme tentýž Syn.

Věnujte nyní ještě pozornost těmto slovům: „je shůry, sestupuje“. Nuže, nedávno jsem vám řekl, že ten, kdo chce něco přijmout shůry, musí být nutně dole a s opravdovou pokorou. A vězte vpravdě, že tomu, kdo není úplně dole, se také ničeho nedostane a nic neobdrží, byť by to třeba bylo sebenepatrnější. Díváš-li se však svrchu na sebe nebo na něco jiného nebo na někoho jiného, pak nejsi dole a také se ti ničeho nedostane; jsi-li ale úplně dole, pak také se ti dostane všeho cele a hojně. Podstatou Boha je, že dává, a Jeho bytí je závislé na tom, že nás obdarovává, když jsme dole. Když tam ale nejsme a nic nepřijímáme, pak Mu činíme násilí a zabíjíme Ho. Nemůžeme-li to činit samému Bohu, pak to přece činíme sami sobě; až tak dalece se nás to týká. Hleď tedy, abys odevzdal Bohu všechno, s pravou pokorou předstoupil před Boha a ve svém srdci povznášel Boha svým poznáním. „Bůh, náš Pán, poslal na svět svého Syna.“[11] Kdysi jsem právě zde řekl: Bůh poslal svého Syna, když se čas naplnil – každičké duši, která překročila všechen čas.[12] Když se duše oprostí od prostoru a času, pošle Otec duši svého Syna. Nuže, právě tento význam mají tato slova: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce světel.“

Abychom byli připraveni každý dobrý dar přijímat, k tomu nám dopomáhej Otec světel. Amen.

∞

[1] Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019.

[2] Jk 1,17.

[3] Jk 1,17.

[4] Mt 6,10.

[5] Mk 12,31; Mt 22,39.

[6] Viz Bula „In agro dominico“ papeže Jana XXII. z roku 1329. Jan Sokol: Mistr Eckhart a středověká mystika. Vyšehrad, Praha 2000, čl. 26, str. 317.

[7] Sthn. verstentnisse, tj. intelekt.

[8] Sthn. sîn wesen.

[9] Viz Kázání 2.

[10] Ř 8,17.

[11] Ga 4,4.

[12] Viz Kázání 29 (Pfeiffer).