Už jsme slyšeli o očištěném (a očistném) zlatém prasátku (selátku) v rámci lidových zvyků v okrese Wetterau a v Duryňsku. Ve středověké holandské baladě Lantslôt ende Sandrîn praví rytíř ke své panně: „Jsi mi dražší nežli bachyně, sdělaná ze zlata, jež i ty nosíš.“ Znamená to, že se tehdy ještě udržoval zvyk nosit zlaté šperky ve tvaru kance? Přinejmenším jde o upomínku, že tato záležitost nebyla tehdy ještě zapomenuta. Frô a jeho kanec mohli rovněž stát za pověrou v nizozemské provincii Gelderland, v níž se slavnému hrdinovi dostává místa, jež přísluší bohům: Theoderic (Derrick) chodili o štědrovečerní noci vůkol, takže lidé měli na paměti, aby všechno hospodářské nářadí poklidili za vrata, neb jinak by je kanec podupal a poškodil. V čas vánoční pak paní Holda aneb Berhta (Perchta) vyrážela ven a starala se o to, aby byly pluhy a vřetena pečlivě poklizeny, šlo o mateřskou bohyni namísto boha, Frouwa (paní) namísto Frô (pána).
Nazývá se rovněž frau Harke a vypráví se, že mezi Vánocemi až do Tří králů („dvanáctý den“) prolétávala krajinou a štědře rozdávala statky pozemské; od svátku Tří králů musely panny ukončit předení lnu, jinak by je frau Harke zle doškrábala anebo pošpinila přeslice.
V onu dobu též vládne nadpřirozená moc a nemá se mluvit o divokých zvířatech, jako je třebas vlk, neboť půdě navrací její plodnost. Holla je přadlena, je jí připisována činnost spřádání lnu. Pilné panny podarovala svým přeslenem a celou noc za ně spřádala len; lenivým a zahálčivým přadlenám házela přeslice do ohně nebo je potřísnila. Dívku, která upustila vřeteno do jí zasvěceného pramene, štědře odměnila. Když o Vánocích přichází do země, všechny přeslice mají být řádně uloženy a odloženy pro ni jako nečinné. O masopustu se pak navrací domů, všechno předení musí být hotovo a přeslice uschovány tak, aby je neviděla. Když shledá, že všechno tak, jak má být, pronese své požehnání, nebo naopak kletbu: „Kolik příze, tolik dobrých let!“, případně naopak: „Kolik příze, tolik zlých let!“, což zní hodně starosvětsky.
Zjevně se tu dvě záležitosti splétají v jedinou, když je nám řečeno, že po dvanáct nocí nesmí být len ponechán ve svazečku na přeslici (diesse), jinak přijde paní Holla. Ukrytí nářadí zároveň ukazuje posvátnost jejího svátku, který má být dobou odpočinku. To nás nutí zamyslet se nad Gertrudou. Selské almanachy v Kraňsku zobrazují světici se dvěma myškami ohryzávajícími přízi na vřetenu na znamení, že toho dne se nemá přísti. Totéž platí o ruském pátku, пятница.
V Porýní se o sobotu pojící se se svátkem Hully se nesmí vykonávat žádné zemědělské práce, ani okopávat či hnojit, ani se nesmějí vyvážet čeledíni na pole. Na severu se od svátku Jule až do Nového roku nesmělo otáčet rumpálem, pojíždět žebřiňákem či točit na hrnčířském kruhu.
Holle, Huld, Huld či Hulda je postava z německého folklóru, patronka zemědělství a ženských prací. Objevuje se v pověsti zaznamenané v Deutsche Sagen (1816–1818) bratří Grimmů jako Frau Holla und der treue Eckart (Paní Holla a věrný Eckhart). Jacob Grimm ji srovnal s taktéž německou Perchtou – bílou paní, a považoval ji za předkřesťanskou bohyni. Holda se často objevuje ve středověkých pramenech jako bohyně, jindy zvaná například Diana, Herodiada nebo Aradia, která vede noční ženské shromáždění.[1] Někdy také bývá v čele Divokého honu.[2] Původ jména Holda je nejasný. Může souviset se severským hulder, označujícím lesní vílu, vědmou Huld, severskou bohyní Hlóðyn nebo germánskou bohyní Hludanou.
Dochovala se i anglická vánoční koleda Boar’s Head Carol,[3] která popisuje starodávnou tradici obětování kance a servírování kančí hlavy o svátku Jule. Její ustálená podoba se poprvé objevila ve zpěvníku Christmasse Carolles z roku 1521, jejž uspořádal tiskař a nakladatel Wynkyn de Worde.
Jule (yule) je svátkem zimního slunovratu, slaveného v severní Evropě již od starověku. Po přijetí křesťanství byl svátek znám jako Christmastide, „Vánoce“, kombinující tradici a symboliku Jule s celým příběhem narození Ježíše Nazaretského. Christmastide (Christmastime), ve středověké angličtině Christemasse, ze staroanglického Cristes mæsse, doslova Kristova mše.
Jistě stojí za povšimnutí, že Čerkesové uctívají boha lesů a lovu, jehož nazývají Mesič, který jezdívá na kanci se zlatými štětinami. Většině ostatních bohů jsou zasvěcena ochočená zvířata, jen Frô má troufalého a neohroženého kance, což se dobře hodí k bohu lovu. Spřízněným božstvem může být i obrovský kanec s bílými kly,[4] jenž ve slovanské legendě s pěnou u huby vystupuje z jezera.
Geoffrey Chaucer (1343-1400) se o této krmi zmínil v následující pasáži Povídka statkářova[5] příběhu z Canterburských povídek:
„U ohně sedí Janus dvoubradý
a ve svém rohu smáčí rty své v víně,
před sebou maso ze solené svině,
a lid si přeje pěkné Vánoce.“[6]
Tradice Jule zahrnují zdobení jedle, nošení polena, umisťování řádně připraveného dřeva do krbu, zavěšení jmelí a cesmíny v domě, rozdávání darů, stejně jako obecně chápané oslavy. V dobách předkřesťanských germánské pohanské kmeny slavily Jule od konce prosince do začátku ledna a stanovovaly dobu oslav podle lunárního kalendáře. Během procesu pokřesťanštění, po přijetí juliánského kalendáře, byl čas začátku svátku Jule nastaven na 25. prosince, aby odpovídal svátku slavenému křesťany, jejž oni nazývají Vánoce.
* * *
[1] Carlo Ginzburg: Noční příběh. Argo, Praha 2003, str. 17.
[2] Ibid., str. 318.
[3] Viz https://open.spotify.com/track/0Sm0Yz8VIT3CoEqTb1sKxA.
[4] Ilias, 11, 416: Λευκόν οδόντα.
[5] Franklin’s Tale. Slovo franklin označovalo středověkého statkáře.
[6] Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky. Družstevní práce, Praha 1941, str. 468. Přeložil František Vrba.