C. G. Jung se ve svém posledním díle Mysterium coniunctionis věnoval složitému úkolu popsat svoji představu mystické jednoty – sjednocení protikladů je ideou velmi atraktivní, neboť zahrnuje psychologickou celost, jenže obludnost zápasu skrývající se v každé srážce s jinakostí a temnotou nevědomí se vytratila, jakmile byly Jungovy teorie přijaty a začaly být považovány za samozřejmé.
Tento názor zastává i jungiánský analytik Neil Micklem, který zdůrazňuje význam paradoxu, upřednostňuje jej před jednotou a poznamenává, že paradox se obvykle začne vykládat nesprávně a nabírá klamné zdání, jakmile se naše pozornost začne přesouvat směrem k mnohem přitažlivější myšlence sjednocení protikladů.
Téma sjednocení protikladů je pro pozornost lidí velmi chytlavé, protože „ukazuje směrem k celosti“ a tato idea celosti se může lehce stát zkratkou k překonání významných tenzí.
Ale pokud k tomu dojde, ideál celosti ztratí svůj půvab a tajemnost a stane se klišé nebo karikaturou.
Micklem dodává: „Dokud upíráme svoji pozornost na dosažení celosti, je téměř jisté, že paradox mineme.“
Přesto je mystérium i paradox zásadní pro pochopení toho, co Jung nazývá jáství.
„Paradox je charakteristický pro každou transcendentální situaci. Paradox obohacuje, protože jedině paradox se blíží chápání plnosti života a bez něj jsme niterně ochuzeni… Když mluvíme o paradoxu, máme na mysli přítomnost dvou konfliktních pravd ve vědomí najednou.“
Vědomě vnímat dvě konfliktní pravdy najednou vytváří obrovskou tenzi. Většina lidí, je-li konfrontována s takovou situací, snaží se zmírnit tuto tenzi tak, že převedou paradox v jednotu téhož, avšak ve skutečnosti musí být pravda zachována a je zapotřebí pečlivého rozlišování, dokud transcendentní funkce nevytvoří symbolické řešení. Symboly se příliš snadno stávají intelektuální idealizací. A aby ještě dále ilustroval tuto kritickou studii, odkazuje Micklem na obraz hermafrodita na posledním grafickém listu díla Rosarium philosophorum v Jungově eseji Psychologie přenosu a poznamenává, že většina lidí ho prostě vidí jako symbol představující integrovanou celost, aniž by oni sami skutečně zakusili jeho grotesknost a monstrosní charakter. Krátce řečeno, podle Micklema je coniunctio, čili smíření protikladů, pro ego téměř nesnesitelnou monstrosností, kterou nelze tolerovat.
Tyto tenze, o nichž mluvíme, „nás mohou zničit, ale mohou také nás stvořit,“ a tak jsme lapeni do pasti podivného paradoxu.