Rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod nového světla (luces, lux, lýkos) v podobě Ježíše Krista, ale původně připomínají i právě proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí zánik zimy a příchod dalšího květy ozdobeného jara.
Podle tradice si měly svobodné dívky na svátek sv. Barbory dne 4. prosince 20 dnů před Štědrým dnem o Vánocích přivstat, aby ulomily třešňovou nebo višňovou větvičku přesně v okamžiku, kdy se první sluneční paprsek dotkne obzoru. Pokud větvička rozkvetla na Štědrý den, znamenalo to, že se slečna do roka vdá. Jinde si děvčata uřízla větviček víc a každé dala jméno jednoho z oblíbených chlapců. Nevěstou měla samozřejmě být toho, jehož větvička vykvetla nejdříve.
Božena Němcová zachytila zvyk řezání větviček v románu Pohorská vesnice (1855). Takto zvyk líčí ústy jedné z hrdinek příběhu, dívky Dorly:
»Na svatů Barboru huřízne si dívčí (když je huž tak velké jako já) višňovú neb třešňovú větvičku, dá do vody na teplé místo — nejlépe do chlíva — tu nejtepleji — ob den dává čerstvú vodu ha na Vánoce vykvete …. Ty větvičky nesu si děvčata na půlnoční za šněrovačkú, ha který ji chopne, za toho muší jít…«
Tradice řezání větviček – barborek – je u nás i v současnosti velmi rozšířená. Zato o průvodech bíle oděných dívek s vlasy rozpuštěnými přes obličej, které v předvečer svátku mučednice obcházely s březovými metličkami a drobnými dárečky jednotlivá stavení, už se dočteme spíše v literatuře. Někde chodily Barborky třeba jen tři nebo čtyři, ale jsou popsány i třicetihlavé průvody Barborek.