Převedeno do řeči umění, jež samotné jest formou lásky (alchymická moc umění a lásky spojených společným původem v dionýských rituálech, had kundaliní – transcendentní Erós – se podobá onomu hadu, který se vztyčoval za zvuků Orfeovy flétny), láska vskutku může porazit Smrt, jak je tomu v alegorickém střetu slavíka a Smrti u císařova lože (Slavík).
Slavík, když zažene smrt a císaře zachrání – symbol čistého umění a bílé regenerativní magie – dosvědčuje, že jednou z jeho rolí je otevřít císařovi oči – ten je archetypem moci – o nezbytnosti rozlišovat dobré od zlého, čehož dosud není schopen:
„Budu zpívat o dobrém a zlém, které tě tajně obklopuje.“
Je zásadní, že slavík nechce, aby lidé věděli, že císaři pomáhá, neboť představuje esoterní druh poznání určeného jen těm, kdož už nějakým způsobem chápou rozdíl mezi dobrem a zlem (podobně jako císař, když byl na pokraji smrti).
Stejně tak protiklad přirozeného a umělého ukazuje marnost lidského úsilí soupeřit s Bohem jakožto Stvořitelem. Ve Slavíkovi je samotná idea krásy zpochybněna ve vztahu k jednotlivostem tohoto protikladu, kdy umělý slavík je upřednostněn před skutečným (považovaným za ošklivého) jen proto, že ten první je zdoben mnoha drahokamy. Avšak dvořané, kteří na něj vsadili, jsou znevěrohodněni již v očích čtenáře, když považovali bučení krav či kvákání žab za zpěv slavíka.
Relativita krásy je vsazena do příběhu od samého počátku, symbolizuje ji čínský porcelán, sám o sobě umělá věc, zde ve znamení dočasnosti a křehkosti.
Andersen napsal Slavíka, aby vyjádřil svoji bolest nad neopětovanou láskou ke švédské operní pěvkyni Jenny Lindové. Andersen potkal slavnou zpěvačku v roce 1840 a nabídl jí romantický vztah; Lindová však trvala místo toho na přátelství. Napsala mu:
„Bůh vám žehnej a nechť ochraňuje mého bratra; toť ryzí přání milující sestry.“
Zůstali přáteli, avšak Andersen byl zklamán. Dovedete asi pochopit, jak bolestné toto odmítnutí muselo být. Ve svém životopise to slavný autor komentoval takto:
„Díky Jenny Lindové jsem poprvé pocítil svatost Umění. Díky ní jsem se naučil, že člověk musí sám na sebe zapomenout ve službě vyššímu. Žádné knihy ani lidé na mě jakožto básníka neměli šlechetnějšího vlivu než Jenny Lindová.“