Úvod

Pojem času a všechny otázky, které v nás vyvolává, jsou součástí množství filozofických, společenskovědních, matematických, vědeckých a v neposlední řadě i kulturologických názorů a teorií. Čas, který si uvědomujeme s každou naší uplynulou chvílí, čas s ohledem na minulé i na očekávání budoucího, nezodpovězené a lákavé tajemství věčného života a nesmrtelnosti, paměť jako vědomí naší, víceméně nepřerušené kontinuity v čase.

Jorge Luis Borges byl fascinován mysteriozitou časového plynutí a s oblibou tento problém přenášel nejenom do svých úvah a esejí, ale i do povídkové a básnické tvorby. Borges se sám nepovažoval za filosofa a často o sobě tvrdil, že je pouhým Argentincem ztraceným v metafyzice. Není tvůrcem žádné filozofické teorie, pouze z přečtených děl významných filozofů (inspiroval se především ideami Platóna, Berkeleyho, Schopenhauera či Roussela) vyvozoval své vlastní představy o problémech, které ho zajímaly. Číst Borgese je trochu jako procházet se po babylonské knihovně plné polic, knih a svazků. Každý příběh nás vede k nějaké jiné knize a ta znova k další a je jen na čtenáři, zda-li zůstane u prvního svazku nebo bude pátrat dále. V případě Borgese se však může stát, že za některou knihou neočekávaně natrefí pouze na prázdný obal.

Argentinský básník Carlos Fuentes jako jeden z prvních zařazuje Borgese k latinskoamerické literatuře „boom“, žánru, který se rozvíjí až v poslední třetině 20. století. Navzdory tomu, většinu jeho charakteristických prvků nacházíme i v Borgesově tvorbě. Alfonso de Toro upozorňuje na tyto aspekty:

fikcionalizace reálných osob v literatuře
okolní realita se popisuje bez lokálních odstínů
stírání rozdílu mezi kategoriemi reálného a imaginárního, produkujíc tak fantastický žánr; překonání limitů mezi reálným a fiktivním, přičemž tyto dvě se nepovažují za opozitní; aspekty simulakra, hybridace, dvojznačnosti, metatextuality
časové rozložení – všechno se odehrává v jediném momentu (Alef) nebo v cirkulaci a nekonečném opakování (Kniha z písku)
struktura labyrintu, navrstvování knihy, příběh v příběhu.

Tak se Borges zařazuje mezi takové autory, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Alejandro Carpentier či Julio Cortázar.

Borges rozlišoval čtyři základní postupy, které jsou typické pro fantastickou literaturu všech národů a historických epoch (Borges, 1989: 443):

text odkazující sám na sebe (Tlön, Uqbar, Orbis Tertius,…)
prolínání snu a skutečnosti (Kruhové zkrouceniny,…)
cestování v čase (Tajný zázrak, Druhá smrt,…)
zpochybňování jedinečnosti postavy jako subjektu (především využití dvojníka: Ten druhý).

Pro Borgese nebyla literární kritika únikem od skutečnosti a nebyla ani jejím opakem, právě naopak: fantastika pomocí fikce dokáže proniknout pod povrch věcí a odhalit její hlubší obraz, jejím posláním je vytvořit „metafory skutečnosti.“

Podle německé literární badatelky Renate Lachmannové nacházíme v Borgesových textech typ „hermetického fantasmatu“, jenž se projevuje tím, že interpretační modely se nemůžou odvolat na žádnou oporu uvnitř textu; nekoordinuje ji žádný představitel kritérií reality (například vypravěč), který má žasnout. V Borgesově díle „vystupuje fantastika jako antiprojekt vůči kulturní paměti a její pevně ukotvené imaginační tradici a jeví se jako způsob reprezentace nejen toho, co se ještě nestalo, ale i toho, co ještě nebylo myšleno.“

Borges svým literárním dílem nejenže vytváří fiktivní události, ale je i tvůrcem zcela nových světů. Je tomu tak například v povídce Tlön, Uqbar, Orbis Tertius, kdy dokonce proniknou předměty z fiktivního světa do našeho reálného v podobě kompasu se znaky v tlönské abecedě anebo nesmírně těžkého, malého kuželu z neznámého kovu, který byl v Tlönu obrazem božstva. V Borgesových povídkách nemůžeme věřit ani zdánlivě skutečným reáliím. V tomto příběhu se odvolává na neexistující encyklopedii, která podává evidenci o neexistující planetě. Mohli bychom říci, že jde o fikci o fikci, ze které vzniká meta-fikce a ta vytváří „meta-fantastiku“.

Borgesovy texty jsou hrou a vzájemným vztahem s jinými texty, jsou propletené, odkazují na sebe navzájem. Je zcela na čtenáři, jestli se rozhodne pátrat hlouběji v těchto komentářích a komentářích komentářů, které se jako obrovská síť rozšiřují do nekonečna. Borges vytváří texty z jiných textů, ale i tyto jsou fiktivní a tak literatura nahrazuje realitu a stává se „hyperrealitou“. Tak mizí rozdíl mezi realitou a fikcí a čtenář není schopen rozeznat, co je pravdivé a co ne. Borges bez mrknutí oka vydává svoje zdroje za nepochybně skutečné. Dalším aspektem Borgesova díla, jenž souvisí i s tematikou virtuální reality, je libovolná následnost věcí, které se nacházejí jakoby mimo čas a prostor, bez jakékoliv zjevné souvislosti a vzájemných vztahů. Tento problém podnítil francouzského filozofa a historika Michela Foucaulta napsat své slavné dílo Slova a věci. Foucault poukazuje na Borgesovy chaotické taxonomie, které nazývá „heterotopie“. Tyto heterotopie, jenž jsou na hranici jazyka a představitelného, jsou rozmístěny na místech, která jsou natolik odlišná, že není možné pro ně najít jediný přijímací prostor, určit jedno společné místo pro jedny i druhé. Nacházejí se v nemyslitelném prostoru, v „ne-místě“ řeči, neboť podkopávají jazyk, zamotávají všeobecná jména.

Zvykli jsme si rozdělovat věci podle rozličných podobností a analogií, Borgesovy taxonomické řady však žádné vzájemné vztahy nemají. Nacházíme je například v absurdním dělení zvířat z čínské encyklopedie, v povídce Analytický jazyk Johna Wilkinse, ve výpočtu nekonečného počtu fenoménů rozsáhlého světa Irenea Funese, neschopného tvořit analogie (Funes, muž se zázračnou pamětí), či v popisu všech věcí a momentů celého světa v jediném okamžiku v povídce Alef.

Alfonso de Toro pokládá Borgese za jednoho z představitelů „teorie mnoha světů“ (The Many Worlds Theory); virtuálních světů a digitálních a virtuálních médií. „Jeho texty jsou jako jedna obrovská síť citátů z celků, fragmentů, elementů, které se rozptylují a přemisťují rhizomaticky, vytvářejíc tak různé světy. Tato síť má svůj libovolný a virtuální bod v knize, která je součtem fragmentů velikého množství jiných knih, které nás zároveň odkazují k nekonečnému množství jiných.“ Borges se nesnaží ohraničovat realitu, je si dobře vědom toho, že ne vždy je možné zachytit ji ve všech jejích hlediscích a možnostech. Právě naopak, musíme předpokládat, že další mnohé a různé reality jsou možné. Stejně odmítá i schopnost jazyka zachytit a zprostředkovat všechny vjemy, které se dostanou do naší mysli v délce jediného momentu. Toro vymezil zejména dva aspekty, jenž jsou přítomné v Borgesově tvorbě a které nevyhnutelně charakterizují i virtuálně-digitální prostředky:

fenomén rhizomu
fenomén simulace

Rhizom je metafora používaná francouzskými mysliteli Gillesem Deleuzem a Felixem Guattarim. Představuje organizační princip, kde je prvek spojený s jiným prvkem s úplně odlišnou strukturou, je to systém bez hierarchie a centra, je to rozsáhlá síť rozvětvených uzlů spojených s dalšími roztroušenými body. Vyznačuje se šesti principy:

propojitelnost (každý bod rhizomu je a musí být spojen s jakýmkoliv jiným bodem),
heterogenita (schopnost spojit jakékoliv rozdílné prvky),
multiplicita (neexistuje zde jedna osa, množství jednotlivostí se spojuje do rozměrného celku),
princip insignifikantního přetrhnutí (pokud se rhizom zlomí, roztrhne či rozbije na jakémkoliv místě, dokáže obnovit staré nebo vytvořit nové spojení),
a 6. kartografie a princip otisku (rhizom jako mapa s mnoha vchody, které se mohou spojovat v různých směrech, upravovat se, měnit; je neustále otevřená experimentu, vzdorující jakémukoliv organizování a omezením).

V případě Borgese jde, podle Alfonse de Tora, o „rhizomatický jazyk“, v němž nacházíme nezávislé posloupnosti, fragmentaci myšlenky a množství odkazů, které se zároveň rozvětvují do množství komentářů a informací a takto do nekonečna. Borges tak dosahuje limitů myslitelného, umožňuje novou formu myšlení a neguje finalitu jazyka, postuluje svět bez pevného bodu, mimo časové a prostorové vnímání.

Otázka času v díle Jorge Luis Borgese

Co víme o čase? V dnešní době se čas zdá být jedním z našich nejzásadnějších a nejneodbytnějších problémů. Hovoří se o časové a prostorové kompresi, o bleskovém přístupu k místům, zážitkům, informacím. A přesto se zdá, že jsme ho nikdy neměli méně. Všechno se děje v naší realitě, v naší přítomnosti, ať je to jakkoliv daleko. Nové se stává starým za několik dní a je okamžitě nahrazeno čímsi jiným. Včerejší den se někdy zdá tak vzdálený, jako kdyby se mezi tím odehrálo několik let. A proč ne? Důležitá je novost, aktualita, přítomnost. „Časový posun, hranice mezi zaznamenáním reality (tj. minulostí) a jejím prezentováním (tj. přítomností) se stírá ve prospěch přítomnosti.“

Problém času zajímal lidi již od počátků. Antický filozof Hérakleitos z Efesu ho přirovnával k řece, teologové ho zaměňovali s věčností, německý existencionalista Martin Heidegger ho chápal jako horizont bytí, Friedrich Nietzsche jako iluzi věčného návratu. Ve filosofickém slovníku se uvádí, že čas představuje „objektivní formu existence nekonečně se vyvíjející hmoty.“

Ohledně vzniku času se Borges odvolává na raně křesťanského filozofa a teologa svatého Augustina, jenž tvrdil, že Bůh nestvořil Zemi v čase, ale s časem. Bůh stvořil svět věčným slovem, kterému „nic nepředchází, nic nenásleduje, neboť je opravdu věčné a nesmrtelné.“ Předpokládá tedy, že před světem neexistoval žádný jiný čas, vznikly současně. Od té chvíle se vše vyznačuje „následností“. O počátku věčnosti nevíme nic bližšího, můžeme si myslet, že vznikla spolu s Bohem anebo nevznikla, prostě je. Svatý Augustin svým tvrzením automaticky předpokládá, že Bůh existuje ve věčnosti, či spíše, že věčnost je jedním z božských atributů. Je zbytečné mluvit o počátcích v souvislosti s věčností, věčné trvání předpokládá ničím neohraničenou existenci (směrem do budoucnosti i naopak, do minulosti), ačkoliv je to pro nás asi těžké si představit.

Následnost je nevyhnutelná. Borges ji chápe jako přecházení vědomí z jednoho stavu do druhého. Její nevyhnutelnost spočívá v tom, že je pro nás prostě nemožné představit si v jednom okamžiku celé univerzum, obsáhnout najednou nesnesitelnou lehkost či tíhu bytí. Díky věčnosti se k nám dostává vše postupně – a to je naše záchrana: „Kdybychom bytí byť jen jednou spatřili, zničilo by nás to, zrušilo, přeměnilo by nás to na mrtvé…Totalita bytí je pro nás nemožná.“

Je nemožné spatřit celé naše bytí, každý okamžik naší minulosti a tušení všech událostí budoucnosti, to vše v jediném okamžiku, navíc je to pro nás nebezpečné. Přesto se Borges v jedné ze svých povídek téměř dotýká této totality bytí, není to bytí konkrétní, osobní, ale spíše univerzální. V povídce Alef spatřil hlavní hrdina v jediném bodě (kruh o průměru 2-3 centimetry ve spodní části sklepních schodů) všechny body, v jediném velkém okamžiku obsáhne všechna místa na světě, celý kosmický prostor. Mohli bychom předpokládat, že dívajíc se do záře alefu se postava nachází ve stavu „absolutního poznání“, poněvadž mu magický předmět zjevuje všechny věci světa, ty minulé, přítomné a nepochybně i budoucí. Zároveň Borges přichází na to, že tento okamžik není možné vyjádřit v jazyce. Jazyk je nutně lineární, nedokáže obsáhnout více posloupností najednou, nedá se jím mluvit o nadčasových věcech.

V mnoha Borgesových povídkách, stejně jako v této, je zřejmá snaha o obsáhnutí celého vesmíru, o proniknutí do absolutního poznání. Příběhy jsou rozvětvené do nejvzdálenějších bodů, pospojovaných tenkými vlákny, které se nikde neprotnou, ale které my dokážeme vnímat v této rozvětvenosti. „Modely reality již v 19. století nenabízejí pouze jednu myšlenku, ale více, pocházejících z různých vědeckých diskurzů…, (Borges) tvoří „možné“ světy paralelně vedle světů reálných, ve smyslu plurality.“

Stejně jako tvoří své povídky, si Borges představuje i časovou následnost. Náš život probíhá zdánlivě podle určité linearity, jedna událost následuje za druhou, v naší paměti udržujeme předchozí události, rovněž v přibližném časovém sledu. Borges však upozorňuje i na jinou skutečnost. Věčnost (kterou předpokládáme) nepředpokládá jakoukoliv posloupnost či chronologii. Ve věčnosti se spojuje nejenom minulost s přítomností a budoucností, ale existuje v ní dokonce několik časových posloupností. Tedy časy, které nejenže následují jeden po druhém, ale zároveň probíhají současně. To, že si tyto synchronní časy neumíme představit je nepodstatné, tvrdí Borges, tyto časové posloupnosti existují.

Jedním z nejzásadnějších problémů je sjednocení individuálního času jednotlivce s časem matematickým. Borges navíc zásadně odmítá existenci jediného, absolutního času, jako ho postuloval Isaac Newton. Profesor frankfurtské univerzity Eckhard Höfner, dává ve svojí studii do souvislosti Borgesovu koncepci času s teorií relativity Alberta Einsteina. Podle něj teorie relativity drasticky zasáhla tradiční ideje prostoru a času, od této chvíle bylo třeba zcela zanechat myšlenku absolutního času. Odvolává se přitom na jednoho z nejvýznamnějších logiků 20. století, Kurta Gödela a jeho modelu vesmíru, v němž existují cesty v čase.

Gödel tvrdí, že nejzákladnější, počáteční bod teorie relativity spočívá v tom, že objevila jednu zcela novou a neuvěřitelnou vlastnost času – relativitu simultánnosti, jenž v širším smyslu zahrnuje i relativnost následnosti. Vytváří teorii o tom, že ve vesmíru existují „kosmická řešení“ zcela jiného druhu než známe a je nemožné aplikovat na ně absolutní čas. Dokonce je možné „cestovat“ na jakékoliv místo v minulosti či v budoucnosti a znovu zpět a potkat na těchto cestách sama sebe v různých časových momentech: „Tam by našel osobu, která by byla jím v dřívějším období jeho života. A nyní by mohl tomuto člověku udělat něco, o čem by věděl (podle paměti), že se to jemu nikdy nestalo.“ Tato „virtuální“ setkání mohou evokovat pluralitu identity; „já“ v minulosti se pravděpodobně v určitém rozsahu liší od „já“ současnosti a při tomto setkání si můžeme tuto změnu zcela uvědomit.

Takový model vesmíru, jak ho představil Gödel, často nacházíme v Borgesově díle, kde ho dále rozvíjí a obrací ze všech úhlů a v nejrůznějších situacích. V povídce Ten druhý potkává Borges sebe sama, ale v jiném časovém okamžiku a podstatně mladšího. Hovoří s „tím druhým“, s jakýmsi dvojníkem. Přítomnost druhého nás odkazuje na zrcadlo, na subjekt a jeho odraz. Borges si tuto událost vysvětluje tak, že setkání se opravdu odehrálo, ale tomu druhému, mladšímu Borgesovi se o něm pouze zdálo. Protože však snil nedůsledně, nemohl si událost zapamatovat. Jde o jakýsi vstup či vtrhnutí fiktivního světa do světa reálného nebo do simulace reality, poněvadž se můžeme spoléhat pouze na Borgesovo vyprávění a vždy budou existovat pochybnosti o tom, zda se setkání skutečně odehrálo. Objevuje se představa labyrintu:

„Ve snovém labyrintu nacházíme oba Borgese, ptající se, komu se zdá o kom, v nové poloze, tentokrát snové. To údajně reálné je pouze sen (fikce, znázornění), jenž obsahuje jiný sen. Jediné, co existuje, jsou sny a pojem reality je jen otázkou relativního postoje: každý sen je realitou pro sen, jenž obsahuje a snem pro sen, jenž obsahuje jeho.“

Setkání, které se podle Borgese odehrálo v roce 1969 v Cambridgi, ruší všechny naše představy o čase a prostoru. Čas, představující přímku nebo cestu, vedoucí od minulosti k budoucnosti, se protnul s jiným chodníkem téhož subjektu, avšak v jiném čase a na jiném místě. Jeden subjekt – dvě posloupnosti. Ačkoliv, můžeme říci, že jde opravdu o jeden subjekt? Je „já“ přítomnosti tím samým „já“ jako v minulosti? Takový model světa se vymyká naší běžné zkušenosti či naší představivosti, neměli bychom jej však kvůli tomu pokládat za nemožný. Je to spíše intelekt, jenž si neumí představit čas bez posloupnosti, ne naše smysly.

V eseji Dějiny věčnosti se Borges ještě krátce vrací k následnosti:

„Věčnost je nejbohatším výmyslem. Pravda, neumíme si ji představit, ale ubohá časová následnost je také nepředstavitelná. Je však jisté, že následnost je nesnesitelná ubohost… .“

Zdá se, že představa času jako následnosti připadá Borgesovi příliš jednoduchá a možná i nudná. Je mnohem zajímavější si nechat zdát o setkání se sebou samým, se svým mladším odrazem, s „tím druhým“, jenž je zároveň „tím samým“. Pomyšlení, že jsme schopni „cestovat“ v časoprostoru bez jakýchkoliv pravidel, bez omezení, které nám vytváří intelekt, je vzrušující.

Čas jako plynutí

Podle Borgese je plynutí času a čas jedna, a nikoliv dvě záhady. Problém času je problémem plynutí, čas plyne. Při tomto tvrzení se odvolává na Hérakleita z Efesu a jeho známý výrok:

„Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, ke kterému vzápětí dodává: „Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme a nejsme.“

Dá se však do téže řeky vstoupit byť jen jednou? Hérakleitos vyznával pohyb a změnu, neustálý tok věcí, neustálé zažíhání a uhasínání ohně. Svůj výrok vysvětluje tak, že na ty, kteří vstupují do řeky, se valí stále jiná voda. Hérakleitova řeka představuje koryto i vodu; můžeme vstoupit na stejné místo, ale voda v něm bude každým okamžikem jiná.

Borges k tomu dodává, že my sami jsme jako řeka, také neustále plyneme. Pro Borgese představujeme vodu, která protéká korytem. Jsme stejní, ale zároveň v každém okamžiku rozdílní.

„Moje přítomnost – nebo to, co bylo mojí přítomností – je již minulostí. Jenže tento plynoucí čas neplyne úplně. Povídal jsem si s vámi minulý pátek. Můžeme tedy říci, že jsme jiní, protože jsme všichni za tento týden všelicos prožili. Ale i tak jsme stejní.“

Tento zdánlivý paradox je možný díky paměti, která nás z velké části utváří. Plynutí času si obvykle představujeme podobně jako plynutí řeky, od minulosti, jejíž počátek neznáme, směrem k budoucnosti, kterou můžeme tušit. Představujeme si, že budoucnost je z velké části spředená z událostí, rozhodnutí a zážitků minulosti, která jí proto logicky musí předcházet.

Borges upozorňuje i na druhou teorii, jenž ve svém díle Appearance and Reality rozvinul anglický filozof Francis Herbert Bradley.

Objektivní a subjektivní plynutí

Čas je natolik přítomný ve všem, co se nás týká, že ho často ani nevnímáme. Řídíme se jím, rozmísťujeme v něm své aktivity, pomocí něj zakotvujeme určité události do našich osobních dějin. Je zvláštní, že je společný pro tolik rozdílných lidí s úplně odlišným vnímáním. Pro Gödela je čas absolutně relativní, je spíše mentálním procesem, každý z nás s ním nakládá po svém. Lidé libovolně cestují v různých vrstvách své časové historie. Zcela jinak vnímáme plynutí času například ve snu, který představuje mentální činnost. Pokud sníme, okolo nás dále plyne noc, která ústí do rána, plyne rovnoměrným pohybem času, „objektivního“ pro všechny ostatní. Během snění však prožíváme událost, která se odehrává na jiném místě a v jiném čase a plyne zcela odlišným způsobem. Za jednu noc můžeme prožít dokonce více událostí. Za pár hodin trvání spánku se přeneseme o několik měsíců či roků dopředu nebo nazpět, to, co se ve spánku odehraje v průběhu několika vteřin, by v „objektivním“ čase trvalo několik dní.

Jiným příkladem nezávislosti subjektivního plynutí času na objektivním je Borgesova povídka Tajný zázrak, která vyšla ve sbírce s názvem Fikce roku 1944. Děj se odehrává v Praze a její hlavní hrdina, spisovatel Jaromír Hladík, je souzen a následně popraven německým gestapem. Borges podává podrobnou časovou chronologii celé události a nabízí nám přesné údaje: v noci ze 14. března 1939, kterou příběh začíná, 19. března, kdy je Hladík zatčen, až po 29. března 1939, kdy byla na devátou hodinu ranní nařízena poprava (odehrála se tři minuty později). Toto je příběh „objektivního“ času. Během pobytu ve vězení si Hladík, pod vlivem nesmírného strachu, představuje různé varianty popravy, všechny možné detaily. Každá z těchto představ trvá pouze několik vteřin, a tak se mu do skutečného dne popravy podaří zemřít nespočetněkrát.

„Někdy si toužebně přál, aby už zazněla ta definitivní salva, která ho snad nějak osvobodí od zbytečného úsilí vynakládaného jeho představivostí.“

Důležitější je však jiná událost: Hladík dostane od Boha (který se mu zjeví ve snu) jeden rok na dokončení svého veršovaného dramatu Nepřátelé. Tento rok měl uběhnout nikoliv v reálném „pozemském“ čase, ale v Hladíkově mysli, v den popravy, v okamžiku mezi vydáním rozkazu a jeho vykonáním. Najednou se fyzický svět zastavil a odsouzenec si uvědomoval, že navzdory nehybnosti jeho mysl pracuje dále. Zároveň pomyslel na vojáky, kteří jistě cítili totéž.

„Hladíkův zmatek vystřídal úžas, úžas se změnil v rezignovanost a místo rezignovanosti náhle pocítil vděčnost. Jeho jediným dokladem byla paměť… Netvořil ani pro budoucí generace, ani pro Boha, o jehož literárních zálibách vlastně nic nevěděl. Starostlivě, bez pohnutí a potají splétal v čase svoje náročné, neviditelné bludiště.“

O přítomnosti

Přítomnost je z časů zdánlivě nejjednodušší. Minulost nám zastírá zapomínání a budoucnost je příliš nejistá. Pokud hovoříme o přítomnosti, většinou řekneme, že je to něco, co je právě teď. Ale co znamená teď? Zatímco vyslovíme slovo přítomnost, toto slovo už je minulostí. Ačkoliv se co nejúporněji snažíme zadržet některý právě probíhající moment, ten nakonec vždy uplyne, nezávisle na naší vůli, stane se mlhavou vzpomínkou, až se zcela rozplyne v minulosti.

Podle svatého Augustina neexistuje minulý a budoucí čas, přesto existují tři časy a všechny jsou jistým způsobem přítomností: „… Přítomný čas vzhledem k minulosti, přítomný čas vzhledem k přítomnosti a přítomný čas vzhledem k budoucnosti,“ přičemž první souvisí s pamětí, druhý s nazíráním a třetí s očekáváním. Tento „přítomný“ čas je měřitelný ve svém trvání, protože přechází od toho, čím ještě není, přes to, co nemá trvání, až k tomu, čím už není (plyne od budoucnosti k minulosti). Je tedy plynoucí a jako takový má svůj prostor, v němž ho můžeme změřit, avšak toto měření se provádí vždy s ohledem na nějakého ducha, který ho má v paměti, v dojmech, přestože samotné věci již pominuly.

V Bradleyho koncepci, je přítomnost tím mizícím okamžikem, kdy se budoucnost stává minulostí. Přítomný okamžik není jednoduchý a nedělitelný, ale skládá se z více „nynějšků“. Když však tyto nejsou trváními, pak neobsahují předtím ani potom, nemají začátek ani konec a nacházejí se tedy mimo čas. Vztah přítomnosti k minulosti a budoucnosti ukazuje, dle Bradleyho, úsilí času přesáhnout sebe sama. Zároveň poukazuje na dvojznačnost minulosti a budoucnosti: pokud je charakter existence determinován tím, čím byla a čím potenciálně bude, jak mohou být tyto atributy reálné, pokud nejsou přítomné?

Francouzský filozof, Henri Bergson naopak tvrdí, že minulost a přítomnost existují spolu: „Minulost a přítomnost nejsou dva po sobě jdoucí momenty, nýbrž dva elementy, které koexistují, jeden, který je přítomností a neustále probíhá a druhý, který je minulostí a nepřestává být, ale jeho prostřednictvím všechny přítomnosti uplynou.“ Aby přítomnost mohla nahradit další, tato stará přítomnost se musí současně se svojí existencí vytrácet. Každá přítomnost je tedy přítomná a minulá zároveň.

Podle Bergsona je jediný problém našeho chápání minulosti v tom, že jsme přesvědčeni, že minulost už není, přičemž zaměňujeme Bytí s „být přítomen“. Atributem přítomnosti však není bytí, ale aktivita a užitečnost, a proto o ní nemůžeme říci, že je, ale že „působí“. Její bytí se tedy ztrácí v momentě, kdy se ztrácí působení přítomnosti. Minulost naopak nikdy nepřestala být užitečná, ale stále je, je věčná, a právě proto splývá s bytím o sobě. Paradoxně tedy o přítomnosti musíme vždy říci, že byla a o minulosti, že je.

V souvislosti s přítomností je třeba zmínit irského filozofa 18. století Georga Berkeleyho, na kterého se Borges často odvolává. Pro Berkeleyho být znamená „být vnímán“, vnímán právě teď, v tomto okamžiku: „Bytí těles je být vnímán či poznáván a pak tedy, pokud nejsou vnímány mnou nebo pokud neexistují v mé mysli, či v mysli jakéhokoliv jiného stvořeného ducha, buď nemůžou mít vůbec žádnou existenci nebo existují v mysli nějakého věčného ducha.“

Věčného ducha můžeme nazvat i Bohem, jenž neúnavně vnímá svět. Podle Borgese slouží tento Bůh zejména jako pojivo různých vjemů a idejí, nevytváří, ale spíše věčným a všudypřítomným divákům „jeho věčná bdělost zabraňuje zničení světa.“

Přesto mu Berkeley na jednom místě přiznává i výsadu tvůrce:

„Duch je jednoduché, nerozdělené, aktivní jsoucno. Jestliže ideje vnímá, nazývá se chápání, jestliže je vyvolává nebo s nimi zachází jinak, nazývá se vůle.“

Pokud věci existují jen tehdy, když jsou vnímány, pak i mysl existuje jen pokud věci vnímá nebo on nich přemýšlí. Pokud však bytí věcí determinuje naše vnímání či to, že o nich přemýšlíme, zde a nyní, co pak znamená minulost? Borges upozorňuje, že možnosti naší paměti jsou dost omezené na to, aby se v ní mohla minulost skrývat celá. Pak jsme odsouzeni pouze na přítomnost a je nemyslitelné, aby tato mohla obsáhnout všechny přítomné okamžiky. My jsme pouze přítomností, každým přítomným okamžikem, a proto jsou úzkosti, naděje a obavy, spojené s budoucími událostmi, zbytečné. Jsme pouze zde a nyní a skutečnost

„…je jako náš obraz, který se objevuje ve všech zrcadlech, simulakrum, jež existuje prostřednictvím nás a s námi i přichází, gestikuluje a odchází, ale stačí ho hledat, abychom na něj vždy narazili.“

Čím je pro nás přítomnost? Je momentem přeměny na budoucnost či naopak, je minulostí i budoucností zároveň? Je zřejmé, že není možné je od sebe oddělit a že čas je neustálým konfliktem: mezi přítomností a budoucností, které tvoří základ počátku konfliktu mezi pořádkem a narušením, mezi jistotou a pocitem · mezi budoucností, která slibuje a minulostí, která zavazuje mezi úplností přítomného okamžiku a všudypřítomností toho uplynulého. V každém okamžiku jsme zodpovědní za to, čím už nejsme a musíme počítat s tím, čím ještě nejsme. Tento okamžik je naší přítomností.

Bakalářská práce – Magdalena Dvořáková: Otázka času v díle Jorge Luis Borgese, MU 2010.

Srv. rovněž Derek L. Averre: O šestinohé antilopě aneb O metodě dnešního poznávání.