Tažení pluhu či lodi krajinou se jeví být pozůstatkem staré pohanské ideje, která po vypuzení těchto bohů křesťanstvím se uchovala toliko v nesrozumitelných zvycích prostého lidu, a tak se postupně vytrácela: zejména šlo o viditelnou manifestaci blahodárného dobrotivého božstva mezi lidem, kdy každý dával najevo radost, když na jaře opět rozmrzla půda a řeky se vymanily z ledového sevření, takže mohly začít zemědělské práce a plavení se po řekách včetně plavení dřeva. V takový den v chrámech některých vesnic v Holštýnsku obývaných hlavně námořníky zavěšovali tam lodičky, které pak zjara, když byla opět zahájena plavba, byl zdobeny pentlemi a květinami: je to hodně podobné římskému zvyku v případě Isis. V oněch dobách, jak se dovídáme, se v kostelech zavěšovaly stříbrné lodičky, jež mořeplavci tam v obavách z nevyzpytatelných rozmarů počasí zaslibovali kvůli bezpečnému návratu domů. Laponci v čas vánoční předkládají svému Jauloherra[1] lodičky potřísněné krví soba, a takto je věší na stromy.[2] Tyto votivní dary svatým se shromažďovaly v místě, kde byly dříve za starých pohanských časů obětovány bohům, když mořeplavci pokračovali dále k uctívanému Foseteho svatostánku na Helgolandu. A jak potom začaly být umisťovány do kostelů rovněž i stříbrné pluhy, a koncem středověku dokonce vyžadovány jako forma desátků, tak se tyto lodičky a pluhy spojily ve vítanou podporu starověkému uctívání mateřského božstva.
Řekové pak neobětovali jen Isis, ale i Athéně. Během Panathenæa, ve starověkém Řecku velké athénské svátky na počest bohyně Athény, byl její posvátný peplos[3] převezen na lodi do Akropolis: taková loď, na jejíž stěžeň byla zavěšena plachta, byla postavena u nekropole Kerameikos a posouvána po souši podzemním mechanismem, nejprve ku chrámu Démétér a kolem něj, pak k Pelasgům a Pýthii, a nakonec do citadely. Lidé ji následovali ve slavnostně seřazeném průvodu. Nesmíme ani opomenout zmínit, že na Aventinu[4] poté, co se Isis – o níž mluví Tacitus –, transformovala do frau Eisen, a z jejíhož jména byl odvozen název při výrobě železa (eisen), se rozšířilo její uctívaní, a posléze ji nahradila ona lodička, tak tento římský historik dále tvrdí, že po smrti svého otce (Herkula) cestovala řadou zemí, až nakonec dorazila ke germánskému králi Schwabovi a po jistý čas s ním zůstala; naučila jej kout železo, osévat pole, sklízet, mlít zrno, hníst těsto a péct, pěstovat len a konopí, příst, tkát a zacházet s jehlou, až ji lidé uctívali jako světici. Další spojitost s ní bychom našli u pohanské bohyně, jejíž jméno slulo Zisa/Cisa, uctívané v Aušpurku, a u níž bychom našli kontext s Isis.
Germáni nazývají až k dnešku duben ostermonat a ôstarmânoth se nachází už u Eginharta. Veliký křesťanský svátek, který obvykle připadá na duben či konec března, je zapisován ve starých manuskriptech slovem ôstarâ, gen. –ûn; nejčastěji v množném čísle, neboť Velikonoce se slavily po dva dny (ôstartagâ, aostortagâ). Tato Ôstarâ, archaickou saštinou Eástre, označovala v pohanském náboženství vyšší bytost, jejíž uctívání bylo tak pevně zakořeněno, že křesťanští učenci její jméno tolerovali a použili jej k označení jedné ze svých nejgrandióznějších oslav. Všechny národy obklopující Německo si podrželi biblické označení pascha; dokonce i Ulphilas píše paska, nikoliv austro,[5] třebaže toto slovo musel znát; norština jej zná jako pâskir, švédština påsk, dánština paaske. Starogótské přídavné jméno ôstar vyjadřuje pohyb směrem k vycházejícímu slunci, podobně staroněmecké austr, a pravděpodobně starosaské eástor a gótské áustr. V latině bylo identické auster posunuto k poledni, k jihu. V Eddě mužská bytost, duch světla, nese jméno Austri, a ženský protějšek k se nazývá Austra; hornoněmecké a saské kmeny naopak znaly jen Ostarâ, Eástre (ženský rod), nikoliv však Ostaro, Eástra (mužský rod). A to může být i důvod, proč Norové říkali pâskir a nikoliv austrur: nikdy neuctívali bohyni Austru, anebo její kult již zanikl. Ostara, Eástre se tedy zdá být božstvem zářivého úsvitu, rozepínajícího se světla, podívanou, která přinášela radost a požehnání, jehož význam lze snadno přirovnat ke vzkříšení křesťanského Boha. Na Velikonoce byly zapalovány ohně, a podle lidové tradice se dlouho stálo, a ve chvíli, kdy na Velikonoční neděli ráno vycházelo slunce, lidé třikráte radostně povyskočili a tančili pro radost. Voda načerpaná na velikonoční ráno je podobně jako o Vánocích svatá a uzdravující. Panny se odívaly do bílé a na Velikonoce, v období návratu jara, se zjevovaly ve skalních rozsedlinách a na horách, čímž připomínaly starodávnou bohyni.
Ω
[1] Jólnir a Jauloherra, obojí znamená něco jako „Pán Yule“ (času vánočního) a jde o dvě ze stovek jmen pojících Odina se zimním slunovratem (21. prosince) a obdobím kolem něj.
[2] Högström: Efterretninger om Lapland, str. 511
[3] Ženský oděv používaný ve starověkém Řecku zejména před rokem 500 př. n. l. Na rozdíl od lehkého chitónu byl peplos zhotoven z těžkého dlouhého, zprvu zejména vlněného pruhu tkané látky.
[4] Aventin (lat. Aventinus) je jeden ze sedmi pahorků, na nichž stál starověký Řím. Leží nad řekou Tiberou v jihozápadním cípu starověkého města a tvoří jej vlastně dva pahorky, mezi nimiž probíhá současná Via Aventina. Z pamětihodností zde stojí raně křesťanská basilika Santa Sabina, kostel San Alessio a kostel Panny Marie, při němž je i rezidence velmistra Řádu maltézských rytířů. Je zde také římský růžový sad.
[5] Srv. vlastní název Austria.
