Hermés Trismegistos, Hermés Třikráte Velký, zapečetil ve Smaragdové desce zlatý klíč:
To, co je dole, je jako to, co je nahoře a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby se uskutečnil zázrak jediného.
V naší civilizaci to bylo až dosud právě rozumářství, jež nám sloužilo jako nástroj našich pokusů o pochopení světa a jeho záhad. Takto jsme nazírali svět, jako když si dítě prohlíží mechanickou hračku, kterou rozebralo až do posledního kolečka, aby tak odhalilo všechna její tajemství. Samotný nejvyšší uchopovací nástroj, intelekt, zůstal upozaděn.
Hermes, člověk typu onoho „nahoře“, rozlišuje: člověk z „dola“ odděluje a nakonec i popírá to, od čeho se oddělil. Zůstává osamělý v onom „dolním“, ulpívá v nesmyslnosti svého života, který se stává nelidským tím, že je pouze lidským, pokud ovšem můžeme zvát lidským ono torzo, jakým je slupka zbavená svého jádra.
Jak znovu obnovit celistvost plodu? Jak vrátit jádro zpět do jeho slupky, jak znovu oživit maso pod slupkou? Jak učinit, aby to, co je „dole“, zas našlo obraz toho „nahoře“ a cestu, která vede k předloze?
Nejrůznější legendy o Stvoření světa, které lidstvo přeneslo do svých velkých tradičních systémů, chápou to „nahoře“ a to „dole“ jako výsledek oddělení (ve smyslu odlišení) uvnitř prvotní jednoty.
Stvoření povstalé z takového rozlišení nám představuje především tradice židovsko-křesťanská. Hebrejské slovo tvořené třemi glyfy B D L, které překládáme jako „oddělit“, znamená vlastně „odlišit“; Bůh odlišuje světlo od temnoty, den od noci, později muže od ženy; především ale prvotní vody, Majim, se rozlišuje na „vody, které jsou nad klenbou“ od „vod, které jsou pod klenbou“ (Gn 1,6-7), jsou to vody, které hebrejská tradice nazývá Mi a Ma. „Mi“ a „Ma“ jsou spojeny „klenbou“, která je v osmém verši zvána Šamajim, což vulgáta překládá jako „nebe.“ To přestože na jedné straně odděluje „Mi“ a „Ma“, současně je také sjednocuje uvnitř svého jména kolem písmene Šin, které, jak uvidíme, není vzdálené tomu, co označujeme „jádrem.“
Můžeme říci, že „Mi“ je symbolicky světem neprojevené archetypové jednoty, kdežto „Ma“ je světem jevové rozmanitosti, manifestované na různých úrovních skutečnosti. Kořen „Mi“ má svůj ekvivalent v řeckém Mí, jež hraje určující roli při utváření slov, vyjadřujících svět archetypů, jako u slov „zavřít ústa“, „mlčet“, nebo být zasvěcen.“ Každé zasvěcení je uvedením na cestu, která spojuje svět jevů se světem archetypů: děje se v tichosti. Mýtus je příběhem, který vyjevuje svět archetypů. Ze stejného kořene pocházejí francouzská slova murmure (šepot), muet (němý), mystére (tajemství).
Kořen „Mi“ je mateřským kořenem všech slov, označujících manifestaci, projevenost (jako např. ve francouzském matiére – hmota, matérie, maternel – mateřský, matrice – matrice, též děloha, main – ruka [manuální] atd.). Každý prvek „Ma“ je ozvukem, výdechem odpovídajícího „Mi.“ „Mi“ tak neustále zaznívá v „Ma,“ které nejenže je nositelem jeho obrazu, ale též jeho moci. V tomto smyslu je potom každý element „Ma“ symbolem „Mi.“ Symbol (Syn-bolein: vrhat spolu, spojit) oba tyto světy sjednocuje, dia-bolein (vrhat na přič, rozdělit) je rozděluje, ponechávaje „Ma“ jeho bloudění, zbavené pravé souvislosti a pravé moci.
Hebrejci nazývají „Člověka z hora“ Elohim, „Člověka zdola“ Adam.
Tento „Člověk z hora“ náleží světu „Mi“; projevuje se v „Ma“. Adam, k jeho obrazu – „Člověk zdola“ – soustřeďuje v sobě úhrn „Ma“, které ve svém zárodku a v příslibu plodu představuje celek „Mi“. Z tohoto hlediska je tedy člověk místem setkání světa a bohů.
