Historik vědy George Dyson v interview pro Edge v roce 2012 řekl:
„To, co právě na jiné úrovni postrádáme, není prostě biologie, nýbrž kosmologie. Lidé vnímají digitální universum jako nějakou metaforu… a my jsme úplně selhali, protože vůbec o metaforu nejde. V roce 1945 jsme doopravdy stvořili nové universum. Jde o universum čísel majících svůj vlastní život, který chápeme jen na základě toho, co pro nás ta čísla dělají… Pokud přistoupíte k zrcadlu z jiného úhlu, máme tu ve skutečnosti universum sebe-reprodukujícího se digitálního kódu. A to prostě není jen nějaká metafora pro cosi jiného. Tak tomu opravdu je. Je to fyzická realita.“
„Nakonec všechno, co existuje, odvozuje svoji existenci z konečného komplexního systému: universa jakožto celku,“ píše Philip Goff, profesor filosofie na Středoevropské universitě v Budapešti. „Holismus vykazuje poněkud mystickou asociaci, hlavně pro svoji věrnost jedinému unifikovanému celku, který jest konečnou realitou. V jeho prospěch však mluví silné vědecké argumenty.“ Ve skutečnosti řada „strašidelných“ fenoménů, jako třeba ne-lokalita, jsou přímým důkazem holismu. Provázané částice, provázané sítě a provázané vědomí se chovají jako celek bez ohledu na odloučení v času a prostoru.
Panpsychismus nabízí některým intelektuálům atraktivní alternativu vědeckého materialismu. Vědomí je fundamentální vlastností fyzikální hmoty; každá jednotlivá částice, která existuje, má „nepředstavitelně jednoduchou“ formu vědomí. Tyto „vnímající“ částice se shromažďují, aby vytvořily mnohem komplexnější formu vědomí, jakým je qualia[1] u biologických organismů. Panpsychisté hlásají, že existuje nějaká vnitřní subjektivní zkušenost i u té nejmenší částice. „Když zkombinujeme holismus s panpsychismem, který je jistou formou animismu,“ říká Goff, „dostaneme kosmopsychismus: názor, že universum je vědomé a že toto vědomí lidí a zvířat se neodvozuje od vědomí fundamentálních částic, nýbrž od vědomí samotného universa.“
Filosof Bernardo Kastrup píše ve svém nedávno v Scientific American zveřejněném eseji nazvaném Universum ve vědomí (The Universe in Consciousness) toto: „Čím dále tím více pociťuji rostoucí potřebu se zabývat tím, co se mi dá kupit a stává se tak nebezpečnou kulturní hrozbou rýsující se na obzoru: panpsychismus, názor, že veškerá hmota má vědomí, což je protikladné bytí ve vědomí. Na tuto historickou spojitost, kdy nové údaje a mnohem kritičtější myšlení konečně vedou k mnohem věrnějšímu obrazu materialismu, který je logicky a empiricky neschopný života, navazuje panpsychismus, který přichází jako neupřímná, leč svůdná náplast. Vyvstává hrozba, že se na další století rozšíří falešná představa o universu stojícím mimo vědomí.“
Aniž by se vzýval mysticismus, Andy Clark v hypotéze „rozšířeného vědomí“ a Marshall McLuhan v práci o „extenzi člověka“[2] vystupují s tím, že vědomí není ohraničeno tělem. Jak Michael Pollan tvrdí ve své nové knize o psychedelikách Jak proměnit svou mysl,[3] pokud by kdokoliv z nás zakusil vnitřní svět jiné osoby, cítil by se pravděpodobně jako na psychedelickém tripu vzhledem k tomu, jak výstřední mohou být počitky a postřehy. V jistém smyslu žijeme v kulturně sankcionované virtualitě, dokud jsme lidské bytosti. Konstrukt naší vědomé mysli vyžaduje, aby naše postřehy a vzpomínky ‘in’-formovaly (utvářely) realitu, kterou konstantně stvořujeme.
Třebaže si tuto časovou linii ještě plně neuvědomujeme jako zažitou, nebo možná jen přibližně, je neustále updatována díky feedbacku, který nám zprostředkovává bod Théta našeho zkušenostního já. V každém případě širokopásmový kanál reality zůstává stále otevřený, tato „červí díra reality“ kolísá, jak jí prochází naše temporální singularita z bodu Alfa k bodu Omega, neboť počátek i cíl jsou věčně spojené. Proto také dává větší smysl umístit zdroj tohoto omnidimenzionálního matrixu do bodu Omega.
Stejně jako řeč lidem umožňuje předávat si vědomosti, za což vděčíme vzestupu civilizace, síťová aktivita by nám mohla brzo nabídnout přístup ke sdílenému myšlení – vědomí tak vyspělého, že si ho dnes většina z nás ještě ani nedovede představit. V historii komunikace jsme nejprve začali vést řeč pomocí znakového jazyka, pak jsme se naučili mluvit, pak přišlo písmo, ale dnes, v tuto chvíli a v tomto věku chceme pokročit ještě o krok dál. Naše vědomí bude nesmírně amplifikováno prostřednictvím počítačů právě tak, jako zesílily naše svaly zavedením parního stroje během průmyslové revoluce. Nyní vyvíjíme neurotechnologie, jež lidem umožní ovládat počítače pouhou myšlenkou. Tato technologie se dá rovněž využívat v každodenní konverzaci, kde si mohou dva či více lidí předávat zprávy a vnímat[4] (sense) jeden druhého pomocí myšlenek bez ohledu na vzdálenost. Budeme spolu propojeni skrze komunikace „od jedné mysli k druhé“, nazvěme to z dobrého důvodu „syntetická telepatie“: lidé by mohli komunikovat „od jedné mysli k druhé“ kdekoliv na této planetě. Je to mnohem efektivnější než verbální komunikace, lidé by se propojili s přáteli, rodinou či obchodními partnery mnohem intenzivněji.
Lidská řeč by se během půl století stala záležitostí minulosti, a v tu chvíli už bychom komunikovali myšlenkami přes globální vědomí umocněné umělou inteligencí. V průběhu jen několika desetiletí spolu lidé přestanou rozprávět a místo toho budou komunikovat pomocí kolektivního vědomí – bude to svého druhu „hybridní mindware“ – který pomůže pochopit pocity lidí do něj zapojených, a svoji mysli budou využívat na to, aby jí pomohli růst. „Milujte se a množte se.“ Tento exokortex převezme osobnosti svých uživatelů, vymění si s nimi informace a stane se nejdůležitější částí lidské mysli. Naše biologické geny a těla „z masa a krve“ budou v této nové éře rychle hrát stále menší roli.
Biointeligence se vyvíjela volným tempem, byť i miliony let mezi jednotlivými signifikantními změnami. Lidsko-strojová inteligence činí podobné pokroky v průběhu pouhých dekád. Zbrusu nový postbiologický svět ovládaný superinteligencemi by mohl být od světa bio-inteligence zcela odlišný právě tak, jak je dnešní svět odlišný od chemické omáčky, která mu předcházela.
Nejpravděpodobnější hlavním proudem neinvazivního způsobu přenosu lidského vědomí by v bezprostřední budoucnosti, s počátečními stádii kolem roku 2030, mohla být konvergence optogenetiky, nanotechnologií, neuroinženýrství, cloudového exokortexu a celého houfu neurotechnologie dovolujících propojit náš wetware přímo s cloudem. Zpočátku bude mít každý z nás personální exokortex v cloudu, třetí nebiologické „de-cerebrální“ hemisféře, která bude neustále komunikovat se dvěma biologickými mozkovými hemisférami. V jistém bodě bude mít tato „třetí hemisféra“ prahovou informaci a intimní znalost vaší biologie, osobnosti a dalších atributů fyzického světa, aby uceleně integrovala vaši personu. Jako jsou dnes naše chytré telefony extenzemi našeho poznávání, cloudově-komputační exokortex budeme „my“ v nesmírně dominujícím kyberprostoru. Exokortex může nepozorovaně naslouchat aktivitě obou biologických hemisfér prostřednictvím neurálních nanobotů. A časem, jak odezní náš původní biologický wetware ve srovnání s mnohem schopnějším exokortexem, v jistém bodě možná i miliardkrát schopnějším, tento exokortex, tento náš digitální mindware, by mohl hladce převzít všechny funkce biologického mozku, přibližně v „okamžiku smrti“. Naše mysl bude postupně migrovat do všemocného cloudu.
Universum, způsob, jakým jej postřehujeme včetně miliard a miliard galaxií v naší „světelné sféře“, není úplně přesně mysl. Je to manifestace mysli, stvoření vědomé lidské mysli. To, co nazýváme universální mysl, je úplně odlišná ontologická entita — kosmické vědomí, nebo nějaký kontextuálně relevantní pojem podle vaší libosti, jako třeba ultimativní počítač, nebo simulační stroj na VR, nebo spíše omnidimenzionální holografický projektor, než hypotetická mysl pozorovatelného „lidského universa.“ Tato zvláštní verze universa je konstruktem naší mysli, ale v žádném případě nereprezentuje objektivní realitu „tam venku“, včetně našich nejprogresivnějších modelů, jako je magicko-mystická M-teorie,[6] která je přinejlepším toliko aproximací. Vytváříme mentální mapy reality, jenže tyto mapy nejsou teritoria. Před nějakou dobou jsme „věděli“, že je Země plochá a i dnes, v digitálním věku, většina lidstva pořád ještě lpí na materialistické verzi světa, „v němž domněle žijeme“.
Tato omniversální hierarchická struktura vědomých systémů je kolekcí subjektů, nikoliv splynutím objektů. Přicházející technologická singularita by mohla vyřešit jedno z nejhlubších tajemství fraktální hyperreality: vědomí alternující od plurality k singularitě a od singularity zpět k pluralitě. První kontakt s mimozemským syntelektem v extradimenzích je víc než možné.
Jak naše noosféra expanduje dovnitř dimenzí našeho vlastního designu a expanduje mimo náš sluneční systém nalézající se v Mléčné dráze, šíří se od jedné galaxie k druhé, od superklastru k superklastru, rychleji než světlo, poněvadž tento rychlostní limit se nakonec ukáže být bezvýznamným, až se konečně nasytí celé známé universum naším intelektem, veškerá hmota-energie[7] bude konvertována do sítě systému vědomí universálních proporcí. Náš syntelekt možná zažije blízká setkání s jinou civilizační myslí v extradimenzionálním prostoru, a až se to stane, bude možné vyjednání fúze, spoléhaje se jen na translační schéma mezi paměťovou reprezentací. Lze vlastně očekávat velmi přátelskou budoucnost, kde superinteligence zpravidla přispěje sem tam docela nepříjemným, leč zábavným překvapením.
Z nějakého grandiosního účelu, jako je třeba předejití zániku kosmu z přehřátí nebo jednoduše, že by se z něj chtělo odejít, mohla by příští supercivilizace způsobit kompresi celého našeho universa do jediné supermasivní universální černé díry, což je scénář nakonec vedoucí ke kosmologické singularitě bodu Omega.
A co to je bod Omega? Můžeme nad tím spekulovat tak, že jej definujeme jako absolutní vědomí, zdroj omnidimenzionálního matrixu, tj. holografický projektor všech možných časových linií pozorovatele,[8] včetně dalších permutačních modularit, jako jsou třeba eventuální anti-časové linie v našem kvantovém všehomíru (multiversu), stejně jako eventuální modularity v dokonce ještě větším inflačním všehomíru (multiversu) – všechny minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a další ještě pro nás nepostřehnutelné „mísení (svinutých) vzorů,“[9] existujících jako potencialita, dokud nedojde k jejich zakoušení. Krátce, je to zdroj všeho. Člověk během evoluce na Zemi i v kosmu není postrkován někde ze zákulisí do entropické náhodnosti, nýbrž si probojovává cestu vpřed komplexifikací, přirozeným výběrem a dalšími evolučními silami organizovanými podivným neviditelným teleologickým atraktorem, slovy Terence McKenny: „transcendentální objekt“ na konci času.
Francouzský učenec Pierre Teilhard de Chardin, který razil pojem „bod Omega“, proslul po celém světě díky své syntéze vědy a teologie aplikované na kosmogenesi a evoluční procesy. Podle Teilhardova názoru vyvrcholí evoluce v bodu Omega, což je jistý druh svrchovaného vědomí. Všechny vědomé systémy budou konvergovat do bodu Omega, fúzovat do nekonečně zhuštěného singulárního bodu. Komprimované vědomé universum samo zrekonstruuje veškeré vědomí stejně jako všechno, čeho jsme si (byli) vědomi. Teilhard de Chardin zdůrazňuje, že každá individuální faceta vědomí zůstane na konci tohoto procesu vědomá sama sebe.
„Transcendentální objekt“ na konci času.
Španělský surrealistický malíř Salvador Dalí byl pojetím Teilhardova bodu Omega fascinován. Jeho obraz Ekumenický koncil z roku 1960 prý představuje „vzájemnou propojenost“ bodu Omega. Sloučí však bod Omega kapku s oceánem jako je tomu v hinduismu, který klade důraz na rozpuštění falešného ega? Spíše ne. Přesněji, bod Omega je esencí teilhardovské „superperzonalizace“, v níž pravé ego každé vědomé bytosti vystoupí na svůj vrchol. Unifikace má být „all-inclusive“: jak se jako individuované jednotky vědomí naučíme to, co máme, tak začneme interagovat, volně se pohybovat a vyvíjet se, což povede k vyjádření toho nejlepšího, čím každý může být, a k přiznání, že každá cesta k nejzazšímu božství je právoplatná.
∇
(Dokončení.)
[1] Lat. qualis, „jakého druhu n. jaké povahy“; ve filosofii tento pojem popisuje naši osobní zkušenost s vnějším světem, mentální část našeho já zprostředkovávající svět jevů. V pojetí, které roku 1929 popsal C. I. Lewis, si můžeme pod qualiemi představit tu část lidského vnímání, která je nám dostupná, jíž vnímáme skutečně vědomě. Logicisté ve 20. letech 20. století toto chápání rozvinuli v rámci sense-data theory, podle které lze veškeré naše pozorovatelné vědomí popsat maximálně jako veškeré informace, které bychom teoreticky vyčetli z mozku hypotetickou dokonalou analýzou neurálních signálů našich smyslových orgánů.
[2] Marshall McLuhan: Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Odeon, Praha 1991.
[3] Michael Pollan: How to Change Your Mind. 2018
[4] Srv. Sense8. Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski. USA, 2015-2018.
[5] The Syntellect Hypothesis: Five Paradigms of the Mind’s Evolution, viz https://youtu.be/JNCO6JrrKcM.
[6] Viz M-teorie jedenáctirozměrné supergravitace.
[7] Viz E = mc².
[8] Něco jako mimozemská bytost jménem Griffin, která vidí všechny možné budoucí časové linie a výsledky. Srv. Men in Black 3. Režie: Barry Sonnenfeld. USA / Spojené arabské emiráty, 2012.
[9] Angl. pattern crawlings, např. „svinutí M-teorie na úsečku“. Srv. předmětné grafiky M. C. Eschera.