Inteligence propojená v síti
Ruští vědci prokázali, že naše DNA může být lze pomocí slov a jistých frekvencí přeprogramována, jak je možné se o tom dočíst v knize Grazyny Fosarové a Franze Bludorfa Inteligence propojená v síti.[1] Pouhých 10 % naší DNA je využíváno ke stavbě proteinů. Zbývajících 90 % DNA je považováno za „veteš”. Je ovšem pozoruhodné, že nové výpočty ruských vědců, specializujících se na biofyziku a molekulární biologii, před pár lety ukázaly, že 7 procent naší DNA má vyšší účel a v žádném případě nejde o „veteš”. Podle nejnovějších studií je lidská DNA biologickým internetem daleko pokročilejším než jakýkoliv uměle vytvořený.[2]
Ruský biofyzik a molekulární biolog Pjotr Garjajev a jeho kolegové odhalili, že přímo či nepřímo rozeznívá takové jevy, jako např. jasnozřivost, intuice, spontánní uzdravení a uzdravování na dálku, samoléčebná schopnost (autoregenerace), afirmační techniky, neobvyklé světlo nebo aura kolem lidí (hlavně duchovních mistrů), ovlivnění počasí myslí (přivolávání deště) a další jevy.
Nadto existuje doklad o úplně novém druhu léčby, jejímž prostřednictvím bude možné ovlivňovat DNA a přeprogramovat ji pomocí slov a frekvencí, aniž by bylo nutné vystřihovat a nahrazovat jednotlivé geny. V tomto ohledu se v poslední době dosti pokročilo a literatura se už zabývá vědomým ovládáním genů, a jak je možné změnit jejich naprogramování.[3]
DNA se nepodílí jen na stavbě našeho těla, nýbrž slouží rovněž i jako server pro ukládání dat a ke komunikaci. Ruští lingvisté zjistili, že genetický kód, obzvláště ten, který se nachází v očividně zbytečných 90 %, ovládají stejná pravidla jako lidskou řeč. Za tímto účelem porovnali pravidla syntaxe (disciplína zabývající se vztahy mezi slovy ve větě, mj. větnými členy, správným tvořením větných konstrukcí a slovosledem), sémantiky (nauka o významu výrazů z různých strukturních úrovní jazyka, jako jsou morfémy, slova, slovní spojení a věty, popř. i vyšší textové jednotky) a základní pravidla gramatiky. Badatelé zjistili, že zásadité části naší DNA se drží základní gramatiky a mají nastavená pravidla podobně jako naše řeč. Lidská řeč je tedy nikoliv náhodou odrazem naší vlastní DNA. Zkoumali rovněž vibrační chování DNA. Byli schopni doložit, že živé chromosomy fungují stejně jako solitonické holografické počítače využívající endogenní laserové záření DNA. Jak to funguje?
Použitím slov a vět, neboť slova a věty mají vibrační frekvenci, podobně jako mantry nebo intonace v řeči. Je známo, že šamani, esoterní a duchovní vůdci už dávno znali potenciál našeho těla a mysli, věděli, že tělo lze naprogramovat řečí, slovy a myšlenkami. Každý musí zapracovat na svých vnitřních pochodech a vyzrát k tomu, aby byl schopen začít vědomě komunikovat s DNA. Vztah ke svědomí jednotlivce je základem stupně ovládnutí vibrační frekvence a schopnosti propojit se s DNA pomocí meditace. Koneckonců se zdá, že všechno je propojeno.
Dospěli také k objevu, že DNA může ve vakuu způsobit velice rušivé vzory vedoucí ke vzniku magnetických červích děr. Má se za to, že červí díry jsou mikroskopickým ekvivalentem takzvaného „Einstein-Rosenův mostu“ vznikajícího v sousedství černých děr. Tvrdí, že tento superkomunikační proces je daleko účinnější, pokud se odehrává ve stavu relaxace, protože stress, starosti nebo hyperaktivní intelekt může DNA bránit v komunikaci, a tedy poškozovat informaci, případně ji úplně zničit.
Gnostická skupina borboriánů, nebo též borboritů, navázala na setovskou formu gnóze ztělesněnou v osobě Séta, v uctívání Barbeló jako Matky živých, ve víře v existenci andělů a mystický výstup planetárními sférami, který je možný pouze tehdy, pokud člověk pravidelně vykonává rituály s modlitbami a je obeznámen s učením o zlu skrývajícím se v základu světa a s jednáním archontů, nižších božských bytostí bránících tomu, aby se božská jiskra tkvící v lidech dostala zpět k pravému nejvyššímu Bohu.
Slovo borborita pochází z řeckého slova βόρβορος, což znamená „bláto“; označení borborité lze tedy přeložit jako „nečistí“, samotní borborité se však označovali za gnostiky.
Jediným pramenem zmiňujícím borboriány je dílo Panarion sepsané křesťanským hereziologem Epifaniem ze Salamíny ve čtvrtém století našeho letopočtu, v němž tento zřejmě neobjektivní autor zmiňuje popis eucharistie této gnostické sekty, při níž měli konzumovat sperma (místo chleba) a menstruační krev (místo vína). Mezi gnostiky bylo sperma (Slovo, Logos) vnímáno jako prostředek ke spáse, ale pouze v přeneseném významu.
Kotodama nebo kototama (言霊, doslova „duše či duch slova“) se vztahuje k japonské víře, že ve slovech a jménech přebývají mystické síly. Mezi další významy, osvětlující povahu tohoto mytologického konceptu, patří i překlady jako „duše řeči“, „duch řeči“, „moc řeči“, „moc slova“, „magické slovo“, a „posvátný zvuk“. Slovo kotodama se skládá ze znaku koto 言, „slovo; mluva“ a tama 霊, „duch; duše“ (nebo 魂, „duše; duch; přízrak, strašidlo“). Dostáváme se k japonské fonologii gojūon, která slouží jako mystický základ pro výklad slov a významů, a je v podstatě analogická hebrejské kabale. Představa spjatá s významem kotodama předpokládá, že zvuky mohou objekty magicky ovlivňovat, a že užití rituálních slov může ovlivnit naše prostředí, tělo, mysl a duši.
Matsja, (sanskrt मत्स्य, „ryba“), je avatárem hinduistického boha Višnu. Bývá vyobrazován buď s rybím ocasem, nebo vystupuje z úst velké ryby. Osm dogonských předků, které stvořil bůh Amma, mělo rybí ocasy a horní část těla lidskou. Lébé byl ve skutečnosti androgyn, ale v prvé řadě ženou vyvrženou z úst Sedmého předka (Vládkyně řeči) a prvním, jenž měl zemřít; v té době však ještě smrt s lidmi nebyla. Zrod Lébé byl součástí tance znovuzrození. „Třetí slovo“, představující znovuzrození Lébé, která byla nepřímo vnímána jako Šakalův přerod, bylo spojováno s hudbou a tancem. I řecký Dionýsus byl spojován s tancem. Podle orfické tradice byl bůh Dionýsus zabit a roztrhán na kusy. Stejně jako Persefona se uchýlil do temných hlubin země a tam setrval jako semeno. Ženy zachránily toto semeno či falus, položili jej na věječku[4] a vykonaly rituál znovuprobuzení boha. Podle mýtu svěřil Zeus údy Apollovi, který je rozložil vedle své trojnožky (verpánek) v Delfách, a omfalos označuje svaté místo považované za střed řeckého universa, za místo regenerace. Je to právě Apollo, který jest léčitelem a světlonošem uzdravujícím trpícího Dionýsa, který se na čas pomátl na rozumu, a oživil jej, když byl roztrhán. Jeden bůh potřeboval druhého, neboť představovali komplementární aspekty světla a tmy. Toto znovusjednocení přineslo zemi požehnání. Dionýsus má s Lébé mnoho společných znaků. I Kerényi[5] naznačuje, že Dionýsus byl pravděpodobně androgynním bohem.
Na skalní rytině poblíž Chattušaše, nebo Pterie v Kappadokii, se nachází vyobrazení, podobně jako u falického Dionýsa, blíženeckých aspektů lví bohyně Hepty nesené na křídlech dvojhlavého slunečního orla. Existují i další příklady toho, že Dionýsus byl spojován se lvem, býkem nebo hadem. Podle Roberta Gravese se v zimě rodil jako had, na jaře se stal lvem, a uprostřed léta byl poražen a pozřen jako býk, kozel nebo jelen. Kozel a býk symbolizovali šakala. Lébé byl symbolizován lvem a Nummo, hadem a jelenem. Podle jiného odkazu byl Dionýsus, bůh vína, později překryt Dionýsem, bohem piva, nazývaným též Sabazius. J. E. Harrison naznačuje, že slovo tragédie nemuselo být odvozeno od slova tragos, tj. „kozel“, nýbrž z tragos, tj. „(pšenice) špalda“, obilnina využívaná v Athénách k vaření piva. V dogonském náboženství kozel symbolizoval šakala a v kultu mrtvých byl slaven pivní obřad. Zrno (obilniny) představovalo v náboženství lidské símě nebo DNA a bylo příčinou tragédie, která se odehrála na Zemi. Bylina rosička[6] (Digitaria) byla dříve obilninou symbolizující šakala a představovala zlé símě.
Podle dogonské mytologie byl Sedmý předek (Vládce řeči) obětován a pohřben v kovárně, takže jeho/její DNA mohla být využita jako základ ke stvoření budoucího lidstva. Když kovář pracoval v kovárně, jeho stolec spočíval na místě, kde byla pohřbena hlava Vládce řeči, a on byl vnímán, jakože sedí na této hlavě, zatímco pracoval. Když lidstvo ztratilo svoji nesmrtelnost a schopnost reinkarnovat se, začal být rituál související s kultem Sigui spojován se smrtí, která navštívila lidstvo. Tato ceremonie se odehrávala jen jednou za šedesát let. Temple dodává, že těžko se někdo dožil 120 let a cyklus šedesáti let je tak dlouhý, že spojení dvou Sigui bylo pojímáno jako výjimečné. V egyptské mytologii dokonání dvou šedesátiletých cyklů znamenalo dosáhnout henti, a toto slovo se vykládá jako „věčný“. To by mohlo naznačovat nesmrtelnost. Temple ovšem poznamenává, že henti znamenalo i „dvojitý“, což by se mohlo spojovat s androgynstvím, a odtud s nesmrtelností. Slovo však mělo ještě třetí význam, „nekonečný“, a to rovněž naznačuje nesmrtelnost. Henti označuje i zosobnění zvířete a značilo též „krokodýlí bohy“, což by mohlo být spojení mezi tímto slovem a Nummo. Temple dále podotýká, že henti bylo dále ztotožněno s Osiridem, jehož obdobou v dogonském náboženství byl Lébé. Je pozoruhodné, že hent znamenalo i „dva konce nebes“, a to nám připomene dvě vlákna visící dolů z okřídlených objektů nad kameny představujícími omfalos.
„Křížová kost“ namalovaná na dně egyptských sarkofágů připomíná obrysy kostry nacházející se v hrobě dogonského Lébé, když se znovuzrodil/a. Ogotemmęli pravil, že lůno Numma proměnilo kosti Lébé „v barevné kameny, a vypudilo je na dno hrobky, aby se seřadily do obrysu kostry ležící na zádech, s hlavou na sever.“ Byly to kameny dougué, jež vyzvrátil Sedmý předek (Vládkyně/Vládce řeči), a seřadil je do obrysu rozpřaženého a nataženého těla, s vyznačeným spojením pánevním, ramenou a údů k nim připojeným. Duše Lébé se vtělila do oněch kamenů, z nichž povstalo znovuzrozené tělo. Podobně jako dogonský Lébé, i egyptský Osiris se zrodil z hadí tlamy. „Osiris vstoupil ocasem do těla velkého hada, postupoval jeho tělem, až nakonec vyšel z jeho tlamy, a pak se opět zrodil.“[7]
V islámu se traduje příběh o muslimském mudrci zvaném Chidher,[8] nebo Chidr, který byl znám i jako Zelený či Zelenající se. Shannon Dorey se o Chidrovi zmiňuje ve své první knize, a nazývá ho Vládce (Vládkyně) řeči, protože byl zelený, nesmrtelný a uměl předpovídat budoucnost podobně jako Nummo.[9] Na miniatuře z manuskriptu z dob Mughalské říše[10] jej vidíme stát na rybě uprostřed oceánu, což se pochopitelně vztahuje k dogonským Nummo, kteří byli zelenými vodními bytostmi.
Tkaní bylo důležitým úkonem spojovaným v dogonském náboženství s Vládkyní řeči. Shannon Dorey spekuluje, že „její DNA, vytvořená v průběhu druhého experimentu, byla použita ke stvoření celého lidstva, jež ji následovalo.“ Když byla stvořena Vládkyně řeči, byla rozpoznána jako nové Slovo, které tkaním přešlo z generace na generaci a symbolizovalo její genetické a spirituální dědictví. Ogotemmêli[11] řekl, že umění tkát se stalo dědictvím lidstva, a zdůraznil, že bylo určeno celému lidstvu, aby „se předávalo z generace na generaci“ „klapáním tkalcovského člunku a vrzáním tkalcovského stavu.“ Je to také „vrzání Slova.“ V tomto ohledu se Slovo vtělilo do utkané látky, jejíž vlákna ve vzoru se vztahují k vláknům DNA. Tato látka vzešlá z tkaní představuje nové Slovo pojící se s Vládkyní řeči, novou DNA, která byla předána celému lidstvu, jež se narodilo až po ní. Tkaní bylo symbolem Vládce (Vládkyně) řeči i „druhého slova,“ právě jako byla hudba symbolem „třetího slova“ a Lébé. Pavouk Dada byl spojován se stvořením „prvního slova.“ Dogoni vyprávěli, že „neúplné slovo“ Ogovo (Šakal) utkané pavoukem prý bylo konfrontováno „úplným slovem utkaným znovu oživeným Nummou“ (Vládkyně řeči). V dogonském náboženství byl Šakal symbolizován lunou a Vládkyně řeči a Nummo sluncem. Štír však jako symbol dvojčat znamenal androgynství a byl přičleněn k Nummovi a androgynním Osmi předkům. Štír se odlišoval od pavouka Dada.
Prastaré pohanské mýty vyprávějící o smrti posvátného krále jsou v dogonském náboženství obdobně spojovány se smrtí šakala a případném stvoření Lébé. Aby se demonstrovalo, jak byla DNA Vládce řeči použita při regeneraci, byl tento Vládce řeči vyobrazen, jak symbolicky polyká a poté dáví Lébé. „Sedmý Nummo (Vládce řeči) pozřel Lébé, aby lidé uvěřili, že kameny byly jeho kostmi, strávil je a proměnil… Stalo se to, aby lidé uvěřili, že starý Lébé byl přítomen v kamenech zaslíbení. Bylo tomu tak proto, aby lidé dokázali pochopit, že všechny věci učinil proto, aby Nummo vstoupil do kostry člověka (lidí).“
Kameny zaslíbení jsou propojeny s částmi nově stvořené Lébé. Ztotožňují se s DNA od Nummo, kteří vstoupili do kostry Lébé. Podobné pohlcení bohyní se objevuje v mnoha prastarých mýtech včetně raných řeckých mýtů. Podle Gravese Nemesis, již Zeus pronásledoval, byla původně bohyní-nymfou, jež byla známa pod jménem Léda; nejde o řecké jméno. Mezi Lýdy v Malé Asii lada znamenala „žena“. Graves kromě toho spojuje hyacintově zbarvené vejce Lédy s krvavě červeným velikonočním vejcem druidů, nazývaným glain, jež každého roku hledali na mořském pobřeží. V keltských mýtech je kladla tato bohyně v podobě mořského hada. Vládce řeči podobného hadu a s rybím ocasem symbolizovala rudá barva. V předhelenských mýtech tato bohyně pronásledovala posvátného krále a za letního slunovratu jej pozřela. Kerényi má za to, že Artemis se spojovala s Nemesis, která podobně jako Artemis byla okřídlená. Jméno Nemesis se odvozuje z řeckého slova νέμειν, némein, což znamená „dát, co se patří“, nebo „spravedlivý hněv“, který byl namířen proti těm, kdož znásilňovali pořádek, obzvláště přírodní řád, znevažovali přírodní zákony a pravidla. To nám připomene chaos, který zavládl na Zemi poté, co Nummové začali s biologickými experimenty. Pohlcení posvátného krále Lédou je reminiscencí spolknutí Lébé Vládcem řeči.
Lébé představuje v dogonském náboženství funkci náčelníka, jež ho v pozdějších mýtech spojuje s posvátným králem. Podle helénské mytologie namísto toho, že by bohyně krále spolkla, Nemesis či Léda prchne, promění se, leč král ji pronásleduje a nakonec ji znásilní. Léda byla i bohyní Latonou, Létó, či Lat, dcerou Titána Koia a jeho manželky i sestry Foibé, matkou Diových dětí Apollóna a Artemidy. Graves věřil, že Apollón i Artemis byli dvojčata. Jedno z Apollónových jmen bylo Apollón Smintheus, Σμινθεύς, „hubitel myší“, a zvěstovalo se o něm, že se narodil v podsvětí. To je reminiscence na stvoření lidstva ve vesmírné lodi Nummo, jež se nacházela v podzemí. Graves říká, že „Pythónovo pronásledování Apolla připomíná využívání hadů v řeckých i římských domech k lovení myší.“ Je to významné, neboť to naznačuje, že Pythónovo pohlcení Apollóna Sminthea spojuje tento mýtus se spolknutím Lébé podle dogonského náboženství. Graves se zmiňuje také o tom, že „Apollo byl duchem posvátného krále, který pozřel jablko – slovo Apollo by mohlo být spíše odvozeno z kořene abol, tj. „jablko“,[12] než ze slova appolunai, tj. „zničit“. Jabloň byla považována za strom nesmrtelnosti a Apollo požívající jablko zastupuje obraz jeho obrození.
Podobný mýtus vypráví o tom, jak nymfa Adrásteia (stejnojmenná frýžská bohyně hor byla ztotožňována s bohyní odplaty Nemesis) spolu se svou sestrou Ídaiou vychovávala nejvyššího boha Dia poté, co ho jeho matka Rheia tajně porodila na Krétě v hluboké jeskyni Dikté, aby svého posledního syna zachránila před jeho otcem Krónem, který všechny své předchozí děti spolkl chtěje tak předejít nebezpečí, že ho jeho potomci jednou zbaví moci nad světem. Když se Zeus narodil, zůstal na Krétě a Rhea se vrátila a Krónovi podala místo novorozeněte kámen zabalený v plenkách. Spolkl ho, ale netušil, že jeho syn dál vyrůstá v ústraní a jednou se stane, co se má stát, némein – po létech osvobodí všechny své sourozence a společně Króna připraví o moc.
* * *
[1] Grazyna Fosarová, Franz Bludorf: Inteligence propojená v síti. Země se připojuje k vesmírnému internetu. Maitrea, Praha 2014.
[2] Viz rovněž článek DNA může být ovlivněna a přeprogramována slovy a frekvencemi.
[3] Susanne Weikl: Geny jako příležitost. Jak si sami určujeme svůj genetický osud. Eugenika, Praha 2018.
[4] K zajištění odvátí byla využívána „věječka“, lopata, na kterou dělníci nabrali vymlácená zrna ještě s plevami, aby tuto směs vyhodili do větru: zrna spadla na zem k nohám toho, kdo převíval, plevy byly odváty. Jan Křtitel se o Kristu zmiňoval tak, že drží v ruce tuto lopatu a vymlácené obilí provívá: pšenici (své věrné) shromáždí do sýpky (Nebe), zatímco plevy (bezbožné) bude pálit (v ohni zatracení). Srv. Mt 3,12 a Lk 3,17.
[5] Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1993, str. 70n.
[6] Mezi důležité druhy pěstované na suchých, písčitých půdách jako pastevní plodiny nebo obilniny na zrno patřila rosička krvavá (Digitaria sanguinalis), Digitaria exilis, Digitaria eriantha, Digitaria gazensis, Digitaria longiflora a Digitaria velutina.
[7] Viz Shannon Dorey: The Master of Speech: Dogon Mythology Reveals Genetic Engineering of Humans. EEL Publishing 2018, str. 94n.
[8] Srv. Zelená moc aneb Rostliny dr. Cinderelly.
[9] Viz Shannon Dorey: The Master of Speech, str. 139-140.
[10] Mughalská říše, Mogulská říše nebo říše Velkých Mughalů, byl v letech 1526-1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu, jejíž základy položil vládce Kábulu Bábur.
[11] Srv. Marcel Griaule: Conversations with Ogotemmêli: An Introduction to Dogon Religious Ideas. Oxford University Press for the International African Institute, 1976.
[12] Srv. Lingua Genesis.