Ve svém „VIII. klíči“ zdůrazňuje Basil Valentin nezbytnost putrefakce v genetickém procesu Velkého Díla a obecně popisuje dva živly, které tuto přirozenou operaci řídí: „Bez vlhkosti, bez živlu vody, se nemůže žádná putrefakce uskutečnit. A má-li následovat po putrefakci plození, je nezbytné, aby bylo podněcováno a živeno teplem vlastním živlu ohně.“
Putrefakce jest hnití a má-li v duši započít nějaký hnilobný stav, musí být matérie zahřáta, to znamená „zapálení, horečnatý stav, nenávist, vztek, hněv, (milostné) vzplanutí atd.“ A vlhkost budiž „slzy, pláč, dojetí, plodnost, kreativita atd.“.
Když filosof Morien poučoval krále Chálida o způsobu přípravy Magisteria (Velikého Díla), řekl mu, že tento postup se příliš neliší od toho, jímž byl stvořen Člověk, jehož Stvořitel umístil mezi živly jako jejich nejkrásnější
šperk. Z dvojího nekonečna kosmické stupnice se ozývají tiché hlasy chymického člověka a univerzálního Člověka, látky a jejího Velkého Architekta, „Ztraceného slova“ a „Neprojeveného Slova“, které musí na půli cesty uvést v soulad hra umělce neboli interpreta tohoto Velkého Díla, v němž se odvíjí drama znovustvoření, které vychází z jednotlivce, z lidstva a ze světa.
Něco málo o ohni
Práce René Alleaua a Mircey Eliada dostatečně prokázaly, že posvátné techniky starodávných metalurgů sloužily za základ rozvoji alchymie právě tak v Číně jako v Indii a ve Středomoří. Zvláště René Alleau ukázal, že iniciace do mysterií byla neoddělitelná od těchto technik, na jejichž úzké vztahy k bádáním teurgického řádu poukázal v 19. století J.- P. Rossignol. Mircea Eliade pak objasnil, že od nejranějších dob a ve všech částech světa byly minerály považovány za „embrya“ kovů, jež z nich byly získávány, a dále poukázal na analogii mezi manipulacemi nezbytnými k jejich extrakcím a porodnickými dovednostmi. Připomeňme, že esenciálním prostředkem k dosažení tohoto „porodu“ byl oheň, a především vezměme v úvahu, že ve světle těchto současných výzkumů spočívají kořeny alchymie v rituálních manipulacích s kovy, v nichž převládají obrazy zrození, počátku a rozvoje, jejichž hlavním strůjcem je živel ohně, jehož původ můžeme dát plným právem do souvislosti se vznikem člověka.
Pozůstatek významné připomínky tohoto východiska nalezneme ještě dnes dvacet kilometrů východně od Říma v místě, jež bylo v majetku Francesca Colonny, autora Polyphilova snu. Na vrcholku pyramidovitého pahorku v Palestrině, dnes pohlceném městskými domy, se dochovaly zbytky chrámu, jenž byl ve starověké Praeneste zasvěcen Fortuně (Fortuna Primigenia). Ruiny sestávají z několika poškozených sloupů zapuštěných ve zdivu a z obřích základů a ramp, jež vystupují ze svahu a vedou od spodní svatyně k ruinám horní svatyně, které kdysi vévodila pozlacená socha bohyně.
Ve spodní, nejstarší části chrámu zůstává dodnes zřetelná jeskyně určená k věštění, která je nazývána „Jeskyně osudů“. Jde o přírodní prostoru známou již za éry Etrusků, v níž měl podle místní legendy objevit dávno před založením Říma jistý Numerius Suffustius desky, na nichž byly vyryty tajemné znaky. Kněží ji označili za posvátnou věc, kterou v jeskyni uschoval cestovatel z Východu; výron medu z kmenu olivovníku byl následně vykládán jako znamení, které seslali bohové, aby potvrdili tato slova. Od té doby bylo zvykem chodit do jeskyně a věštit z těchto desek zvaných sortes (osudy) budoucnost. Když byl o mnoho staletí později za císaře Hadriána budován víceúrovňový chrám, z něhož se zachovaly pozůstatky, podlaha starobylé jeskyně byla pokryta mozaikou, jejíž fragment lze dosud spatřit u vchodu: z moře, v němž se hemží ryby a korýši, vystupuje na břeh muž a směřuje
k oltáři, na kterém hoří oheň zapálený paprsky slunce soustředěnými zápalným zrcadlem, které je zavěšeno na sloupu a vrhá své paprsky i na moře.
Alegorie je průhledná. Připomíná akvatický původ života, zvláště pak lidského, jehož představitel svými prvními pozemskými kroky směřuje k posvátnému ohni hořícímu na oltáři. Její cena spočívá v tom, že velmi jasně ilustruje starobylé mýty i současné názory, které je provázejí. Jak známo, bohyně lásky a matka života Afrodita se narodila z mořské pěny a stejně tak vlny vyplavily na hoře Parnassu truhlu, v níž se na radu Prométeovu uzavřeli Deukalión a Pyrrha, podle starých Řeků zploditelé současného lidstva. Avšak máme-li věřit peloponéským legendám, prvním člověkem, který odhalil užívání ohně, byl Phoroneus, syn řeky Inachos.
Zatímco biologové se v současné době shodují, že první živé buňky se objevily ve vodách oceánů, souvisel podle historiků vznik lidstva z evolučního procesu, jímž prošli naši nejstarších prehistoričtí předkové, s používáním ohně. Ovládání ohně vskutku předpokládá vznik mentální struktury, která je velmi odlišná od struktury nejvyvinutějších zvířat a představuje známku psychického pokroku, bez něhož by nebyl pochopitelný technický pokrok, jehož člověk dosáhl v průběhu historie.
Paleolitické mlhy jsou pro nás velmi vzdálené, a právě tak neuskutečnitelné jsou i pokusy nalézt jejich stopy v paměti. Ať již by se něco z nich doneslo až k nám díky mluvě mýtů a legend nebo by to bylo odhaleno v zemi archeologickým výzkumem, vždy jde o připomínky toho, že ovládání ohně vyznačuje hranici, před níž je živé jsoucno ve zvířecím stavu a jeho touha se omezuje na uspokojení biologických potřeb a za níž začíná bytí člověka, jehož naděje směřuje k nekonečnu. Lépe tak pochopíme, proč lidé vždycky považovali oheň za bránu posvátna nebo za most spojující na jedné straně svět živých, který je vymezován smrtí, a na druhé straně velké neznámo bez hranic – tedy zemi smrtelníků a univerzum bohů, doménu těla a doménu ducha.
Nebylo by rovněž pochopitelné, že by do naděje na nové zrození promítali vzpomínku svých předků na nepamětné zrození lidského vědomí? Ovládnutí ohně v dávné prehistorii může být považováno za výchozí bod procesu humanizace, která charakterizuje náš druh, i všech jeho odpovídajících důsledků: báji, v níž Pandora, žena ukovaná Héfaistem a seslaná na zemi Diem rozzlobeným Prométheovým činem, přináší lidem osudnou skřínku, na jejímž dně zůstala pouze Naděje, odpovídá starozákonní mýtus o vyhnání našich prarodičů z místa rozkoší a míru, které je jim napříště uzavřeno oponou ohně.
Na mozaice z Praenesty dopadají paprsky slunce do vod moře, čímž odkazují na světelný původ života. Avšak člověk, který vystupuje z vody na pobřeží, směřuje své první kroky, tj. první kroky svého vývoje, k plameni, jenž pochází z téhož zdroje světla a září na oltáři, čímž je zdůrazněn jeho posvátný charakter. Abychom pochopili původní význam tohoto „oltáře“, je třeba obrátit naši pozornost ke jménu božské entity, jíž byla jeskyně zasvěcena, i ke jménu jejího legendárního „objevitele“.
Lidé, kteří hledali správnou cestu na křižovatce své existence, přicházeli do Praeneste již řadu století před založením Říma, aby v jeskyni zasvěcené Fortuně Primigenii losovali své „osudy“. Pro nalezení nové cesty svého osudu vstupovali do lůna země, jako by se navraceli do své matky. A vskutku, Fortuna Primigenia sídlící v podzemí byla jednou z podob Velké Bohyně, matky všech věcí, jíž dal starověk tolik jmen. V podobě bohyně zvané „Štěstěna počátků“ však byla obdařena tím zvláštním rysem, že na základě rituálů, jimiž se řídily kultovní úkony, potvrzovala blahodárný účinek a štěstí, kterým je pro každé jsoucno jeho existence, ať již v minerální, vegetální nebo animální říši. „Štěstěna počátků“ tak střežila přechod z neexistence do existence, od potenciálního bytí k aktuálnímu, od temnot ke světlu.
Pro rodící se lidstvo byla „Štěstěna počátků“ především bohyní prvotního přechodu alegoricky vyjádřeného na mozaice z Hadriánovy doby: člověk kráčí směrem k posvátnému plameni. Co se týče prostředků, jimiž řídil svůj postup, jejich stopu nacházíme v legendě o objevení jeskyně. Jméno jejího objevitele bylo zjevně složeno ze dvou částí: Numerius připomíná číslo, zatímco slovo Suffustius, složené z participia suffus od slovesa suffundo – „vylévám“ nebo „slévám dolů“ – dává představu tavení základu nějaké věci, tavení, k jakému dochází ve spodní části minerálu vloženého do ohně při metalurgické práci. Slovo fundo používané Latiny pro „tavení“ kovů má rovněž význam produkovat nebo plodit. Fundo ve významu „slévat, tavit“ je homonymní s fundo ve významu „založit, pevně ustavit“.
Tyto různé významy napovídají, že antická vládkyně oněch míst zvaná „Štěstěna počátků“ představovala vyhlídky rodícího se lidstva, kterému bylo dáno dospět ke světlu poznání pomocí nástrojů, jež souvisely zároveň s doménou čísel i s tavbou ohněm. Ovládnutím ohně začali naši nejstarší předkové rozvíjet svou inteligenci stejně jako rozličné techniky, jejichž provádění jim umožňovalo uzpůsobení rukou.
Potvrzuje to i mýtus o Prométeovi, jenž vytvořil lidi a duše díky nebeskému ohni a vynalezl – můžeme-li věřit Aischylovi – vědy a umění. Na tuto mytickou postavu odkazuje prostřednictvím rébusu i mozaika z Jeskyně osudů: na základě „hry slov“, která byla ve vážnosti v tradičním učení starověku i středověku a jejíž cenu znovu objevila současná hlubinná psychologie, evokuje oltář v blízkosti sloupu (columna) dosti jasně jiný oltář, jenž byl Prométheem vztyčen v antickém Řecku u města Colone.
Přítomnost tohoto sloupu má ještě jiný význam. Důstojně vzpřímen nese sluneční zrcadlo a tak spojuje věci nižší s věcmi vyššími, zemi s nebesy. Naznačuje tak člověku, který se k němu na břehu blíží, vzestupnou cestu, na níž hrají oheň a slunce roli průvodce i hybatele.
Ovládnutí ohně tedy nebylo pro lidstvo – jak jsme již řekli – jen východiskem technického vývoje, jenž byl užitečný pro jeho pozemskou existenci; pro některé lidi se stal příležitostí k materiálnímu kontaktu s „osou světa“, znázorněnou sloupem, který vzhledem k tomu, že je nositelem světla života, můžeme srovnat se stromem, jenž je podle biblické tradice umístěn ve středu pozemského ráje.
V mozaice z „Jeskyně osudů“ je vyobrazen klíč, který ukazuje na původ posvátných technik, z nichž se později vyvinula alchymie – ukazuje nám, že počátek alchymie tkví v základech lidství, esenciálně pak ve schopnosti pokroku, kterou dalo člověku ovládání ohně. Tato schopnost, která představuje zásadní hranici mezi lidským druhem a jinými živočišnými druhy, je spojena se základní touhou po lepším životě, která je také nazývána naděje a v různé míře je vlastní každému člověku. Jde o touhu, jejíž skutečný objekt je sice po většinu času v zapomnění nebo je často znetvořený, přesto však – přes všechny nahodilosti individuálních existencí a obrazy rozličných, starých i moderních mýtů – zůstává hledáním stromu života, jejž jiná tradice ztotožňuje se stromem v zahradě Hesperidek.
ψ