Antická hra Antigoné navazuje na výklady Carla Junga o mýtech jako reflexi kolektivního nevědomí a archetypů prostřednictvím základního tématu o strachu z bohů a jednání hlavních postav.
Archetypy jsou vžité chování, jež postavy ve hře předvádějí a postavy v Antigoně jsou jasným příkladem Anima a stínu.
Kolektivní nevědomí je „zjevení přetrvávajících psychických tendencí společnosti“, jinými slovy stejné myšlenkové procesy, které se objevují u různých jedinců se projevují i v celé společnosti. Kolektivní nevědomí v Antigoně mluví jasně: je to strach z bohů.
Například Antigona vykazuje archetyp Anima a Kreon archetyp stín. Animus se vztahuje k „muži, jehož v sobě žena instinktivně chová“.
Archetyp stínu symbolizuje temnou stránku lidí.
Animus se u Antigony nejvíce projevuje na začátku hry, když se rozhodne pohřbít svého bratra. Během této doby se postaví proti své sestře Ismené, aby své jednání ospravedlnila.
Její archetyp se odhaluje také v tom, když mluví o smrti, jako by to byla čest (Sofokles: Antigoné, str. 110), takovou zmínku o hrdinské smrti obvykle pronášejí muži. I ve chvílích před smrtí neprojevuje žádný strach. Vyplývá to i z její sebevraždy, kdy si vezme život, místo aby seděla v jeskyni a utápěla se v lítosti (Sofokles: Antigoné, str. 147n). Její nebojácnost tváří v tvář smrti bývá vidět u mužů na bitevním poli.
Naopak Kreon je archetypem stínu kvůli svým temným skutkům v průběhu celé hry. Otevřeně se vzpírá přání bohů, aby byli všichni lidé pohřbeni, a moc královská jej přivádí k šílenství (Sofokles: Antigoné, str. 129, 133, zejména 140n). Svou „dobrou stránku“ dá najevo až poté, co je bohy strašlivě potrestán. Syn a žena: dvojí smrt. Zevně: to rozené – a to rodící. Niterně: Duch a Otec. Popření bohů a popření sebe sama.
*
Hra se opírá o motiv dvou hluboce propojených archetypů. Oba archetypy se nacházejí v postavě Kreona a v důsledcích jeho bytostného projevu jsou zřetelné v celém dramatu Antigoné. Důležitá je skutečnost, že první archetyp je určující pro existenci druhého archetypu. První archetyp lze označit za sokratovského mudrce. Jedná se o člověka, který se díky svým schopnostem a znalostem (což je synonymum toho, co Sokrates označoval jako „moudrost“) v jednom oboru (řekněme v poezii) domnívá, že je moudrý ve všech aspektech života, a že je moudrý ve své podstatě. Takoví lidé se rozhořčí, když se jejich domnělá moudrost rozsype. Druhým archetypem je „tyranský otec“, což je archetyp, jehož personifikace se nachází téměř v každé mytologii. Tyranský otec, jehož název vytvořil jungiánský psycholog Erich Neumann v knize Původ a dějiny vědomí, je mytologickým ztělesněním negativních prvků toho, co je symbolicky mužské. Abychom si nyní lépe představili, co přesně to obnáší a jak je Kreon kvintesencí tohoto archetypu, je na místě vysvětlení mytologických substantiv „velkého otce“ a „velké matky“, protože nejenže jsou v Antigoné přítomny, ale rovněž téměř ve všech hlavních podáních mytologických příběhů, počínaje babylonským mýtem o stvoření, Enúma eliš. Antigoné je v podstatě alegorií týkající se tyranského projevu „velkého otce“.
Na úvod je třeba říci, že Erich Neumann vnímá velkého otce a velkou matku jako symbolicky mužský a ženský rod. To však neznamená, že ve skutečnosti jsou tyto kategorie reprezentanty mužství a ženství. Kreon je představitelem negativního aspektu „velkého otce“, mytologickou reprezentací prozkoumaného území, všeho známého, řádu, patriarchátu a mužnosti. Je symbolickou reprezentací kultury jako takové. Velký otec je symbolickým pojetím toho, co ztělesňuje pravidla, společenské konvence a určující charakteristiky toho, co je považováno za „správné“ v kontextu, v němž velký otec vládne. Stručně řečeno, praotec představuje tradici. Existují pozitivní a negativní projevy praotce. Pozitivním projevem velkého otce je, když se dobře integruje s archetypálním hrdinou – mytologicky zpravidla reprezentovaným jako syn velkého otce – a když je zprostředkován velkou matkou (která je mytologicky reprezentována jako Uroboros, což je to, co vše vytváří, a to, co vše ničí [chaos, stvoření, destrukce, příroda, péče, neznámo]). Velký otec jako kultura je tím, co brání chaosu a neznámému. Příliš mnoho chaosu a vystavení neznámému může způsobit kolaps kultury a z psychologického hlediska je jednou z hlavních příčin psychického neklidu jednotlivců. Velký otec, pokud je pozitivní, udržuje pozitivní prvky tradice – toho, co je známé, a naslouchá archetypálnímu hrdinovi, který se vydává do neznáma, aby přemohl chaos a proměnil to, co bylo dříve neznámé, v to známé. Archetypální hrdina přitom má pochopení pro narušené prvky tradice a může vést velkého otce ke změně kultury (paradigmatu) tak, aby tyto narušené prvky byly odstraněny a nahrazeny novým poznáním, které archetypální hrdina nabyl v konfrontaci s chaosem (boj s drakem).
Velký otec, pro kulturu a udržení společnosti nezbytný prvek, se však může zvrhnout. Tyranským otcem je z mytologického hlediska sokratovský mudrc. Pro tohoto člověka je vše, co je známo, vším, co je třeba znát. Se vším, co se vymyká této oblasti, je třeba zacházet s posměchem, pohrdáním a – pokud je to ztělesněné – je třeba to usmrtit. Hradby města nesmí být nikomu otevřeny. Kultura má zůstat stejná a žádné vnější názory se nemají brát v úvahu. Jakýkoli projev, který by byl proti takovému udržování tradice, a to jak v jejích dobrých, tak špatných aspektech, má být za každou cenu zadupán do země. Z psychologického hlediska, z hlediska osobnosti, se jedná o projev rysu svědomitosti v amoku, ve své podstatě jde o pořádkumilovnost. Jenže doslova je to příliš mnoho pořádku. Za vlády tyranského otce jsou pravidla jedinými pravidly a vše, co je protikladné těmto pravidlům, je třeba brát jako hrozbu. Jaké jsou tedy důsledky takového rámce? V reálném světě se můžeme podívat na místa, jako bylo nacistické Německo nebo Sovětský svaz ve 20. století, abychom takové důsledky uviděli. Totiž že kultura, v jejímž narativu je založen tyranský patriarchální způsob bytí, skončí katastrofou nejen pro své obyvatele, ale i pro vládnoucí třídu (jak bylo patrné z konce Adolfa Hitlera a Josifa Stalina, kteří byli skutečnými příklady tohoto mytologického archetypu).
Vzhledem ke způsobu, jakým je popisován archetyp tyranského otce, je poměrně snadné pochopit, že Kreon je ve hře Antigoné tyranským otcem. Za prvé, když je velký otec mytologicky zobrazován, je to vždy král. Kreon jako thébský král do této kategorie dokonale zapadá. Kreon však není moudrý král.
„Moudrý král udržuje stabilitu ne proto, že by se bál neznámého, ale proto, že nic nového nelze vybudovat bez pevných základů… je to pán, který učí a vychovává, ale ne proto, aby deptal nebo podmaňoval. Představuje tradici podporující spolupráci mezi lidmi, jejichž společná kultura umožňuje, ba dokonce usnadňuje důvěru [tím, že udržuje chaos na uzdě do té míry, do jaké je to nezbytné pro udržení silné a progresivní kultury].“
Kreon je ve skutečnosti pravým opakem tohoto tvrzení. Je tyranský. Částečně se to projevuje tím, že Kreon nedokáže naslouchat hrdince (Antigoně) a [menšímu] hrdinovi (Haimonovi), kteří mají lepší přehled o morálce než Kreon (který takovou morálku vnímá jako neznámou a reaguje na ni hněvem, což je projevem skrytého strachu):
Nemají tedy jeden názor, jeden jediný, že pouze ten váš názor může být ten správný. Kdo si myslí, že jen on je moudrý, že jeho výmluvnost, jeho mysl, převyšuje ostatní, přijde záhy rozuzlení, kdy se ukáže jeho prázdnota (Císařovy nové šaty). Člověk, ačkoli je moudrý, by se nikdy neměl stydět učit se víc a nesmí být příliš přísný… bylo by nejlepší, kdyby se lidé rodili dokonalí v moudrosti, ale když se to nepodaří (a to se opravdu často nepodaří), nemůže být hanbou učit se od jiných, mluví-li rozumně.
Kreon nejenže není ochoten naslouchat postavám hrdinů, ale není ochoten naslouchat ani bohům (prostřednictvím proroka Teiresia, který mu oznámí, že bohové nejsou spokojeni s jeho přísností a zejména s trestem Antigoné, jenž je důsledkem této přísnosti), kteří – archetypálně – s hrdiny souhlasí. To je archetypální, neboť bohové představují to, co je ideální. To, co je ideální, je ztělesněno jenom prostřednictvím hrdiny. Naopak dává smysl, že bohové v tomto případě souhlasí s hrdinou a nesouhlasí s tyranem. Kreon si myslí, že je nejmoudřejším člověkem na světě, zatímco ve skutečnosti ho jeho odmítání uznat a otevřené nepřátelství vůči názorům druhých – sahajícím až k usmrcení lidí – pevně řadí k archetypu tyranského otce. Ano, udržuje pořádek, ale až příliš velký. Není schopen vymanit se ze strnulosti zákona (z rámce paradigmatu), který nadiktoval, a jeho důsledkem jest to, že by Polyneik nebyl ani řádně pohřben, i když důkazy naznačují, že takový zákon je vlastně nemorální.
Důsledky, které vyplývají z Kreonovy tvrdosti, mají rovněž archetypální význam. Tyranský otec, je-li u moci, nevyhnutelně přispívá k rozpadu všeho, co je v archetypální krajině důležité. K dalším prvkům archetypální krajiny – jež jsou všechny nezbytnými součástmi při vytváření ideální morální a společenské krajiny – patří i přiměřeně velká matka (Eurydiké), hrdina (Antigoné a Haimon) a platnost nejvyšších hodnot velkého otce (tj. kultury), které jsou nastoleny smrtí hrdiny. Takové rozpouštění archetypální krajiny nutně vede k tomu, že se hrdinové některých složek kultury zříkají a naopak se snaží revolučně transformovat kulturu z jejího negativního projevu do potenciálně pozitivního projevu. To se projevuje i ve smrti Antigoné, Haimona a Eurydiké, a to vše je Teiresiasem předpovězeno. Především není jisté, zda Teiresiova věštba, že celé Řecko bude Kreonem pohrdat, je či není pravdivá, ale vzhledem k jeho tyranské povaze není skutečnost, že se tento archetypální motiv zobrazuje jako věštba, chybou a s největší pravděpodobností se i skutečně naplnila. Smrt Antigoné se pro Kreóna stává novinkou právě ve chvíli, kdy jeho příklon k představě o nevhodnosti Polyneikova pohřbu polevuje. Následuje však Haimonova sebevražda kvůli odsouzení Antigoné Kreonem, jež dále vedlo i k její sebevraždě, což nakonec vedlo ještě i ke smrti Eurydiké. Nakonec si Kreon uvědomí, že je to všechno jeho vina, a odsoudí i sám sebe. Nebylo by překvapivé, kdyby takto král trestající sám sebe, a který si zaslouží takový posměch, zjistil, že si ho jeho voliči a sousedé z obce přestanou vážit. Naplňuje se tak archetypální proroctví o tyranském otci: přehodnocení hodnot je v tomto případě vhodným opatřením, i když k němu v Antigoné nikdy nedojde. Je prostě ideální, aby v tomto okamžiku ten, kdo stojí v čele takového přehodnocování, nebyl rigidní, ale spíše naslouchal hrdinům, integroval nové poznatky, a přitom rozmetal ty, které jsou pro stabilitu kultury škodlivé (tj. systém vládnutí, který oceňuje pozitivní aspekty tradice, ale je dostatečně otevřený k integraci moderních hodnot, které negativní aspekty tradice negují).