Několik poznámek k Solovjovovi
„Satan může zkorumpovat svět jen prostřednictvím člověka, … protože konečným cílem Satana je vtělit se zcela a úplně do člověka, Antikrista.“[1]
V linii dlouhé ruské tradice Solovjov v postavě Antikrista načrtává možný omyl mesiánských očekávání. V ruské literatuře je důvěrně známá postava, osobnost divadla s rozdílnými jmény: stává se zosobněním „Falešného“, osobností, která klame tím, že užívá hodnoty, zkresluje konec, a dějiny se tak řítí do katastrof. Tato úvaha okolo toho, koho očekáváme, může vycházet z oné nejasné či dvojznačné osoby, která dojde až na místo toho (Revizor od Gogola) druhého nebo té osoby, mocí udělené mu církví Kristovou, nedovoluje mu se ke Kristu vrátit (Velký inkvizitor). Je tolik podobných postav v ruské literatuře, které mají jedno společné: pochybování o spáse.
Duchovní život, život v Duchu, je horizontem osobního růstu, ale také horizontem naplnění lidských dějin a má v Kristu své absolutní kritérium. Legenda o Antikristu dává nahlédnout přesvědčujícím narativním způsobem, jak snadné je vzdálit se od Krista tím, že se volí dobro, a ne Kristus, protože definovat dobro a zlo podle křesťanské víry odkazuje nutně na osobu a dílo Krista. Dobro (jakož i to, co je krásné a skutečné) může klamat, jestliže nejsme připoutáni ke Kristu, a může skrývat i zradu. Jak rozlišit tedy mezi „pravým a falešným dobrem“? Jaké dobro? To není tak jednoduché. Snadné je ovšem se na tomto poli stát falzifikátory.“
Existuje krása, která nezachraňuje, ale která svazuje s hmotou, existuje pravda, která nepřináší spásu, protože zbožšťuje myšlenku, existuje dobro, které nezachraňuje, protože absolutizuje dokonalost, a ne vztahy, dokonce může existovat i jednota jako klam. Existuje jednota, která nezachraňuje, protože se stává systémem jistoty, a ne naplněním láskyplné jednoty. Spása uskutečněná Antikristem je parodií, je spásou chápanou jako zrušení vnějších konfliktů, a tedy falzifikace vnitřního křesťanského étosu, falzifikace života a samotného bytí.
„Falzifikace hodnot, můžeme také říci falzifikace bytí. Tak, jako existují falzifikátoři, mohou existovat také falzifikátoři různých hodnot jiných, než jsou peníze, například falzifikátoři pravdy nebo krásy, a především falzifikátoři dobra.“[2]
„Posledním Antikristem je panruský imperátor, který je vším podoben římskému papeži: protože si uzurpoval božskou a lidskou moc, sám si ji opatřil namísto Krista, hlavy křesťanské církve. Slavnostně v chrámě přijal titul Otec vlasti a všeho ruského lidu, panruský imperátor, Petr Veliký, a zmocnil se moci patriarchy […]. Současná bestie v třetím Římě není jen ve všem podobná římskému papeži, ale nesrovnatelně více ho převyšuje svojí bezbožností.“[3]
Dáma, jedna z posluchačů Legendy o Antikristu, se na závěr ptá:
„Ale v čem je konečný smysl tohoto dramatu? Vždyť vůbec nechápu, proč váš Antikrist tak nenávidí Boha, ale sám je ve své podstatě dobrý, ne zlý.“
Slova, která autor nechává zaznít jako odpověď, celý rozhovor uzavírají: „V tom to vězí, že není dobrý ve své podstatě.“
Zvlášť příznivý závěr tohoto vyprávění pomáhá Solovjovovi dát velmi dramatický akcent: stále nás nechává přemýšlet o tom, co je skutečné a co falešné, o absolutním a relativním dobru. Až do okamžiku, kdy je definitivně odhalena maska, se zdá, že zvítězí parodie skutečnosti, omyl proti pravdě, relativní pravda nad láskou.
„Zjevení Antikrista nemá v sobě nic mýtického, je dokonale zdůvodnitelné, protože není ničím jiným než krajním, chceme-li exaltovaným uskutečněním toho, co se již nějakým způsobem stalo, co jsme si již v dějinách mohli ověřit. Vždyť Antikrist představuje to, co je v židovsko-křesťanském pojetí posledním a konečným zjevením skutečnosti, která charakterizuje všechny lidské události od dob pádu prvních lidí až po slavný příchod Páně, parúzii; odpor k Božímu království.“
Ale je i postavou, která ztělesňuje pokušení stát se ručitelem – jako člověk – příchodu a povahy Božího království, které Bůh zjevil v Ježíši Kristu a s kterým již nemá nic do činění.
„Jak jste mohli na mne zapomenout?“, ptá se Kristus ve snu jedné postavy z Dostojevského románu.[4]
Kromě pozvání k láskyplnějšímu přilnutí ke Kristu a k většímu poznání základů křesťanské víry můžeme v Legendě o Antikristu nalézt praktická povzbuzení k odporu proti zlu a naši možnou spoluúčast na příchodu Božího království, které zde můžeme shrnout dvěma citáty, majícími klíčové postavení: jeden od Solženicyna, druhý od Solovjova. Ty budou doplňkem naší odpovědi na otázky, které jsou tak aktuální, že se musíme někdy až otřást.
„Neexistuje ani jeden den a neexistují ani jedna ramena, na které by násilí nevložilo svůj bodající pařát; požaduje od nás pouze poslušnost ke lži, pouze naši každodenní účast na lži, to je všechno, co očekává od svých loajálních poddaných. A právě v tom spočívá klíč našeho osvobození, námi přehlížený, ale tak jednoduchý a dostupný: odmítnutí osobně se účastnit na lži! Nezáleží na tom, jestliže lež zakrývá všechno, jestliže se stává učitelkou všech, ale alespoň neklesneme k tomu, že bychom uzavřeli tuto smlouvu: Přes mě neprojde […]. Protože když lidé ukáží záda lži, lež jednoduše přestane existovat. Jako nakažlivá nemoc nemůže lež existovat bez lidského přispění.“[5]
Jestliže zvítězí nad pokušením, které probleskuje za myšlenkou osobní moci jakoby schopné urychlit příchod království, Solovjov říká duchovnímu člověku:
„Je pravda, že se musím starat o spásu světa prostřednictvím jeho praktického podrobení božskému principu. Avšak není pravda, že proto musím hledat moc ve světě. Jestliže si skutečně přeji moc nikoliv pro sebe a nikoliv ve svém jménu a svévolně, nýbrž ve jménu Božím pro Boží dílo a podle vůle Boží, nesmím a nemohu hledat tuto moc sám, nesmím a nemohu nic dělat sám ze sebe, abych jí dosáhl. Já věřím v Boha, přeji si dokonání jeho díla a doufám v příchod jeho království, a pokud je mi dáno, sloužím mu, avšak nic více nehledám. Neboť nemohu znát tajemství cesty Boží prozřetelnosti a plány jeho moudrosti. Vždyť ani sám sebe ještě úplně neznám. Nemohu vědět, bude-li dobré pro mne a pro druhé, když nyní dostanu moc a sílu. I když jsem se stal účastným na Boží pravdě a duchovní život se ve mně zjevil, ještě z toho neplyne, že bych byl způsobilý vést lidi. Možná, že když dostanu moc, ukáži se neschopným nejenom řídit jiné v Božím duchu, ale ztratím i svou vlastní duchovní důstojnost, a jestliže hledám moc, už jsem ji ztratil, neboť jsem upadl do hříchu vládychtivosti. Když nečekám, až dostanu své určení od Boha, ale hledám moc sám od sebe, musím se ve skutečnosti utíkat k lidským způsobům a prostředkům. Avšak lidské způsoby a prostředky k získání moci jsou dobře známy. Jsou to: zákeřnost a klam na počátku, násilí a vražda na konci. Takovým způsobem nepřivedeš jiné do Božího království, ale sám se od něho vzdálíš. Proto musím sloužit Boží slávě a spáse světa v tom, co je mi dáno, ve svém údělu, očekávaje s trpělivostí naplnění Božích cest ve mně i ve světě, snažit se milosrdenstvím a dobrotivostí mírnit cizí zlo a nerozmnožovat ho zlem svým.“[6]
[1] S. N. Bulgakov: Свет Невечерний. Путь, Москва 1917 (citována reedice z roku 1994), str. 271.
[2] C. Noica: Spiritul românesc în cumpătul vremii: şase maladii ale spiritului contemporan. Editura Univers, Bucureşti 1978, italský překlad Sei malattie dello spirito contemporaneo, Il Mulino, Bologna 1993, str. 28.
[3] C. G. De Michelis: I nomi dell’avversario: il „papa-anticristo“ nella cultura russa. Risposta dei cristiani. Albert Meynier, Torino 1989, str. 33.
[4] Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961.
[5] Alexandr Solženicyn: Nežít se lží (Жить не по лжи). Seuil, Paris 1974, str. 129.
[6] Vladimir Solovjov: Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996, str. 47–48.