V křesťanském kalendáři je Velký pátek, lat. dies passionis Domini, pátkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Tento den je připomínkou utrpení, pašijí, a smrti Ježíše Krista na kříži.
Toto byl den hlubokého smutku a dodržoval se přísný půst – na památku ukřižovaného Ježíše Krista. Také výzdoba kostelů byla tento den chudá a písně se zpívaly bez doprovodu varhan. Někde i na Velký pátek nahrazovaly řehtačky hlas zvonů a oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, děti s řehtačkami honily Jidáše.
Na Velký pátek se připravovalo jen jedno jediné jídlo – nejčastěji hustá polévka z kysaného zelí a brambor. Připravoval se také špenát, hrách, jáhly, čočka nebo sladké knedlíky se sušeným ovocem.
Magické pověry
Na Velký pátek se vážou i některé pověry, které nejsou součástí křesťanství, ale jenom lidovými tradicemi. V lidových pověrách je tento den spojován s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory, které vydávaly poklady; v tento den se nemělo nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarována; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo, protože by bylo namáčeno do Kristovy krve. Přesto symbolem Velkého pátku byla voda – tou se lidé omývali pro zdraví, vykrápěl se chlév a omývala zvířata a velká moc se ovšem připisovala koupelím – ještě před svítáním lidé vycházeli k potůčkům, aby si zajistili pevné zdraví po celý rok.
Pranostiky:
- Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!
- Prší-li na Velký pátek, je k doufání úroda.
- Velký pátek deštivý – dělá rok žíznivý.
- Velký pátek vláha – úrodu zmáhá.
- Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.
- „Déšť na Velký pátek rozmnožuje statek.“
- „Velký pátek vláha – úrodu zmáhá.“
- „Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.“
Ω
První verze Bachova díla Oster-Oratorium D dur BWV 249 byla uvedena jako kantáta pro Velikonoční neděli v Lipsku 1. dubna 1725 pod názvem Kommt, gehet und eilet. Vznikla ze světské kantáty Entfliehet, verschwindet, entweichet, ihr Sorgen (BWV 249a), z níž je dochováno pouze libreto. Následovala verze v roce 1735, kde již dílo bylo označeno, jako oratorium a v ještě pozdnější verzi ze čtyřicátých let byl ve třetí části oratoria rozšířen duet o čtyřhlasý sbor.
V oratoriu vystupují čtyři postavy: Šimon Petr (tenor) a apoštol Jan (bas), kteří se objevují hned v prvním duetu. Zjišťují, že je hrob, do kterého pohřbili Ježíše prázdný. Zde se setkávají také s Marií Magdalénou (alt) a „druhou Marií“ (soprán). Sbor se – kromě rozšíření úvodního duetu – objevuje pouze v závěru oratoria.
Bach pro dosažení slavnostního charakteru obsazuje v orchestru trubky, tympány, hoboje, včetně d’amore, fagot, flétny (zobcové i příčné) a samozřejmě smyčce s continuem.