Súra 18, Jeskyně, nás zpravuje o příslibu „zahrady, v níž (věřící) navěky zůstanou,“ neboť „jim budou patřit zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou; tam budou se náramky zlatými zdobit, do šatů zelených… se odívat.“[1]
A korunována jest vyprávěním o zasvěcování Mojžíše, který se zaříkává, jak „neustane, dokud nedospěje k soutoku dvou moří,“ a když se sluhou svým dospěli k onomu místu (soutoku dvou moří zastupující pramen života či nesmrtelnosti) – když totiž ryba je k němu přivedla, tj. vlastně ho našla, zapomněli na rybu svou, jež dala se svou cestou v moře unikajíc,“ leč kterak si ji obstarali, se v ní nedozvíme. Na jedné malbě ze sedmnáctého století ji však vidíme znovu, jak na svém hřbetě nese al-Chadira v zeleném plášti a se zeleným turbanem.
Připomeňme Gilgamešovo hledání pramene či byliny života, Alexandrovo odkrytí pramene života pomocí ryby, kterou pak se svým kuchařem Andreasem nemohou zabít. Trojí Mojžíšovo selhání u nejmenovaného „služebníka Božího,“ jímž není nikdo jiný než právě Chidr, připomíná ucházení se ženicha o nevěstu, zde Ducha svatého, neboť trojí ohrazení se a netrpělivost jeho vedlo ke ztrátě tohoto daru; obojí svědčilo o snaze rozumového výkladu, vzpurnosti a nevděku namísto všeobjímající lásky, a znamenalo „rozchod mezi mnou a tebou,“ vždyť „já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil.“ Nešel tedy za „nebeským lanem“ (sabanun), svou „cestou“ (magickým prostředkem dovolujícím přemisťovat se rychle z místa na místo) k „místu“ (mundus imaginalis), kde lze rozmlouvat se svým Bohem, do jeskyně, kam se vstupuje dle libosti a vychází se z ní po tři sta devíti letech, ač lidé jeskyně – sedm spáčů (ashábu l-kahfi) – „setrvali zde den či část dne jednoho.“
Chidr je spravedlivý služebník Boží, velký mudrc, zvaný Zelený či Zelenající se, odpovídající mezopotámské postavě Utnapištiho, který přežil potopu světa a zná tajemství nesmrtelnosti, jehož arabskou přezdívkou bylo Hasisatra, a ta pocházela přímo od kanaánského boha Kothar-wa-Chasis, později přejatého do arabštiny jako al-achdar (prototypem Kothara byl egyptský bůh Ptah). Vyznačuje se neskonalou moudrostí a skrytým poznáním – hikmah, „dosáhnout poznání podstaty bytostí, jaké opravdu jsou“; a ilm al-ladun, k němuž se dochází oproštěním od smyslů, mysli a zážitků, jest to „poznání osvícením od Boha“, jak se o něm dovídáme v súře 18,65: „A nalezli jednoho ze služebníků Našich, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícímu naučili.“
Ahmad ibn Hanbal líčí Muhammadovo vyprávění o tom, jak se Eliáš a al-Chidr potkávají každý rok a Abu Zur’a al-Rází se prý setkal s al-Chidrem hned dvakrát, jednou v mládí a podruhé už nad hrobem, ale al-Chidr se přitom vůbec nezměnil. Said Nursî rovněž tvrdí, že al-Chidr žije věčně a může se vyskytovat v jednom okamžiku na mnoha místech. V Íránu má podivuhodně ženskou podobu zarathuštrovské bohyně Anáhitá a v Jazdu jí je zasvěcen chrám Pir-e Sabz, přičemž sabz znamená persky „zelený“a pir „svatyně“, také však „zelený svatý“. Její uctívači oslavují ozelenění přírody a obnovu života v ní.
O al-Chidrovi psal i perský historik Abú Dža’far Muḥammad ibn Džarír al-Tabarí v Tafsir al-Tabari, ceněném komentáři ke Koránu. Podle něj byl současníkem mytického perského krále Afriduna panujícího ještě za Abrahamova života, a al-Chidr prý dosáhl Řeky života, a nevědom jejích vlastností, napil se z ní a stal se nesmrtelným. V posvátných zpěvech Alevitů drží Chidr pohár nebo číši symbolizující nesmrtelnost. Mircea Eliade ve svém díle Výheň a tyglík – O původu alchymie[2] ukazuje, že elixír nesmrtelnosti připravil božský kovář coby alchymista.
Jeden z nejkrásnějších konceptů, jimiž nás obdařila Hildegarda z Bingenu, je slovo, které u jiných teologů nenajdete – viriditas aneb ozeleňující moc. Ona sama hovoří o „překrásné zeleni stromů a luk,“ o „pozemské bujné a šťavnaté zeleni.“
Říká, že celé stvoření a lidstvo obzvláště se „koupe v osvěžující zeleni, životní síle nesoucí plody.“ Kreativita a ozeleňující moc jsou zde intimně propojeny. Říká také, že „ozeleňující láska spojuje ku prospěchu všech. V zanícení nebeské touhy vydávají lidé dýchající tuto rosu bohaté plody.“
Podobně jako Eckhart byla nadmíru rozechvěna příslibem z Janova evangelia: „Abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo.“ Věří, že Kristus přináší „šťavnatou zeleň“ „scvrklému a vysušenému“ lidu i vrchnosti. Oslavuje takto Slovo a moudrost Boží neboli davar (které je nositelem moci Boží, jehož vyslovením se vtěluje záměr Boží a Bůh jím oživuje celé lidstvo): „To slovo se cele zelená zelení, samotným stvořením.“ Ty, kdož je nemají, popisuje prorok Zacharjáš takto: „Usuší tělo jednoho každého, stojícího na nohách svých, a oči jednoho každého usvadnou v děrách svých, a jazyk jednoho každého usvadne v ústech jejich.“[3]
Hildegarda nazývá Boha „nejčistším pramenem,“ podobně jako Eckhart o něco později předkládá obraz Boha jako „obrovské podzemní řeky.“ Duch svatý je pro ni zelenou silou v pohybu, způsobující, že vše roste, rozpíná se, jest oslavou. Spása či léčení je návratem zelené síly a vlhkosti. Oslavuje ji svým dílem Ordo Virtutum: „Na počátku bylo vše stvořené zelené a plné života. Každé stvoření bylo kvítkem v záplavě květů. A později sestoupila i samotná zelená postava.“ Ježíš je takto nazýván inkarnací zelenosti a nabádá nás: „Pomněte, že ona plnost, jež vás na počátku stvořila, nikdy neuvadne.“ A utrpení Kristovo zpodobňuje nachový rubáš jetele inkarnátu.
Co jiného by viriditas bylo? Je to svěžest Boží, již lidé přijímají jako duchovní a fyzické životní síly. Právě na jaře prostupuje celé stvoření moc klíčení, plodnost přicházející od Boha. „Země potí tuto klíčivost z každého svého póru,“ prohlašuje. Namísto hledání těla a duše ve válečnickém zápase, jako je tomu u sv. Augustina, vidí Hildegarda, že „duše jest svěžest těla, neboť tělo roste a vzkvétá díky ní právě tak, jako země má svoji plodnost díky vlhkosti.“
Marie, matka Ježíšova, je oslavována jako viridissima virga, nejzelenější ze zelených ratolestí, nejplodnější z nás všech. A odkud se berou Hildegardina skvostná podobenství?
„Lidstvo samotné je povoláno být spolutvůrcem,“ prohlašuje Hildegarda, a my bychom měli být „praporcem božství.“ Tragédií vysychání a ignorováním zelené síly dochází k tomu, že se nic nestvořuje. Není pochyb, že hluboce pociťovaná věrnost svému nadání se u ní vztahuje k jejímu vlastnímu „vysychání,“ fyzickému i duševnímu strádání, které zakoušela, když odmítala zapisovat a sdílet s ostatními své obrazy. Její znovuzrození a probuzení bylo pak tak kreativní a natolik rozvolnila onu zelenou energii, že od dvaačtyřicátého roku až do své smrti v osmdesáti třech letech psala hudbu a poesii, dopisy a modlitby, léčila i malovala, pomáhala zakládat a organizovat řádové komunity. „Máme být Božími spolupracovníky. Máme se stát kvetoucím ovocným sadem. Osoba konající dobré skutky je vskutku takovým sadem nesoucím ovoce.“ Naše dílo má být zeleným dílem, ozeleňující, kreativní prací. Aby tomu tak však bylo, musíme být tak nevysychaví a vlhcí jako Bůh. Náš křest není křtem vodou, nýbrž k vlhkosti.
Hildegarda slyší Boha promlouvat:
„Jsem jako vánek vyživující veškerenstvo zelení.
Podporuji květy, aby vykvetly a obsypaly se zrajícím ovocem.
Jsem jako déšť přicházející s rosou,
která pastviny přiměje k úsměvu
radosti ze života.“
∇
Prameny:
[1] Korán. Odeon, Praha 1972, str. 270.
[2] Mircea Eliade: Kováři a alchymisté. Argo, Praha 2000.
[3] Za 14,12.