Označení Velikonoc jako velké noci nebo velkého dne, kalk z řeckého μεγάλη ἡμέρα, megalē hēmerā, se vyskytuje i v řadě dalších slovanských jazyků.
Slovo „velký“ odráží význam svátku v křesťanství a slovo „noc“ odkazuje na velikonoční vigilie, noční liturgii, kterou začíná oslava nedělního Zmrtvýchvstání.
Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, též Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční, je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí a vykoupení celého lidstva.
Jednotné slavení Velikonoc se ustanovilo až na synodě v Arles 314 a na Prvním nikajském koncilu roku 325, kde bylo rozhodnuto, že výpočet bude provádět biskup alexandrijský a datum vyhlašovat biskup římský. Koncil však nestanovil metodu výpočtu a neshody mezi alexandrijským a římským datem pak přetrvávaly i nadále. Teprve v 6. století zcela převládl způsob alexandrijský.
První nikajský koncil stanovil, že křesťané budou slavit Velikonoce neděli po prvním jarním úplňku a zároveň že se toto datum nemá krýt s židovskou slavností Pesachu. Někdy se tak i v češtině používá latinské Pascha, které přes řečtinu pochází právě z hebrejského pesach, názvu židovského svátku, na který Velikonoce navazují. Z tohoto slova je také odvozen název velikonoční svíce paškál.
Kvartodecimáni, čtrnáctníci
Tradiční židovský kalendář je lunisolární a rok začíná jarním měsícem nisan. Pesach se slaví 14. dne měsíce nisan, kdy je Měsíc 14 dní starý a tedy v úplňku. Církve založené sv. apoštolem Janem se držely obyčeje konat Paschu v termínu jarního úplňku, bez ohledu na to, na který den v týdnu připadá. Tito křesťané byli označováni jako kvartodecimáni, „čtrnáctníci“.
Brzy vypukly mezi křesťany o datum slavení Velikonoc vážné spory, shodovali se však na souvislosti data s jarním úplňkem. Část křesťanů přenesla svátek na neděli, den Kristova zmrtvýchvstání, a aby jej odloučila od židovského pesachu. Datum jarního úplňku ale zůstalo závislé na židovském kalendáři, samostatně je začali křesťané vypočítávat ve 3. století, ale odlišně v hlavních centrech křesťanství, v Alexandrii a Římě.
Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci – Vzkříšení v sobotu večer -, v níž byl Ježíš vzkříšen.
Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv, avšak velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, slavností Seslání Ducha svatého, Letnice.
Velikonoční oktáv je týden liturgického roku, který začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a končí na Bílou neděli, tj. 2. neděli velikonoční (o 7 dní později, včetně Velikonoční neděle celkem 8 dní, proto oktáv). V křesťanství jsou Velikonoce největším svátkem, a proto je samotný den slavnosti jakoby prodloužen do osmi dní, kdy si věřící má uvědomit velikost a význam Kristova vzkříšení pro svůj život.
V dějinách církve probíhaly v tomto týdnu katecheze (křesťanské vyučování) neofytů, kteří nosívali po celý týden bílé roucho na znamení toho, „že oblékli Krista“.
Oktáv je charakterizován radostí z vykoupení člověka Pánem Ježíšem Kristem, který v člověku působí skrze křest, ostatní svátosti a dalšími způsoby.
Každý den velikonočního oktávu má v liturgii vlastní mešní formulář. V bohoslužbě slova se čtou Skutky apoštolů a evangelia o Kristově vzkříšení a odpovědi učedníků na tuto událost. V dnešní době je běžné, že se slavnost velikonočního oktávu odráží pouze v druhém z těchto dní, totiž ve Velikonočním pondělí, které je dnem pracovního klidu a kdy se též dopoledne slaví slavnostní liturgie.
Velikonoce nemají pevně dané datum, ale jsou to tzv. pohyblivé svátky – datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Výpočet data Velikonoc je postup, kterým lze datum velikonoční neděle a tím i dalších souvisejících svátků určit vypočtením fází Měsíce pro daný rok. V různých církvích se metodika a výsledné datum může lišit.
Od data Velikonoc je odvozeno stanovení data dalších pohyblivých svátků – Nanebevstoupení Páně, Letnic, svátku Nejsvětější Trojice a Slavnosti Těla a Krve Páně.
Historie
Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc (tehdy ovšem to byla pascha, v originále πάσχα, může být zmínka v listech apoštola Pavla kolem roku 50.
Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení „Velikonoc“ a spis Peri Pascha Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese.
Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápou jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při odchodu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého – letnicemi.
Velikonoce podle katolické tradice začínají vigilií neděle Vzkříšení (která završuje velikonoční triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty).
První týden Velikonoc se nazývá Velikonoční oktáv. 40. den Velikonoc je slavnost Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u Otce.
Příště:
→ Velikonoční symboly
→ Nenáboženské velikonoční tradice