Vizionářským kazatelem hedonistického gurmánství a hodokvasu by byl Gargantua oslavující hojnost masopustním obžerstvím k transhumanistické proměně v nového člověka s ještě větším mozkem, který začíná povětšinou růst hned nad opaskem. A jak se za jeho jazykem skrývá celý nový svět!
„Informace je řešením neurčitosti,“ říká Claude Shannon. Slavní fyzici 20. století jako Max Plank, John Wheeler, David Bohm, Niel Bohr a Erwin Schrödinger tvrdili, že vědomí je fundamentální vlastností našeho universa. V nedávno uveřejněném článku navrhli výzkumníci Michael Herzog a Frank Scharnowski dvoustupňový model vědomí,[1] debatují o tom, že naše vědomé vnímání se odehrává v nespojitých snímcích, „časových kvantech“, podobně jako když 3D obrazy rychle kmitají v projektoru. Tato teorie, jak už napovídá její název, ukazuje, že vědomí se ve skutečnosti rozvíjí ve dvou fázích – vědomé a nevědomé momenty několik stovek milisekund dlouhé – zapne se a vypne se.
S perem nebo notebookem dokážeme zaznamenávat rozvinuté zákonitosti logického myšlení a soudů, jež bychom nikdy nedokázali formulovat naším skrovným mozkem. Když píšeme, nezaznamenáváme prostě jen naše myšlenky, ale myšlenkový pochod právě uskutečňujeme. Filosofové mysli, Andy Clark, který zformuloval[2] hypotézu rozšířeného vědomí, a David Chalmers, známý[3] svým článkem Složitý problém vědomí, v němž předkládá řešení, že mentální stavy, jako třeba přesvědčení, víra, domněnky i vzpomínky mohou být lokalizovány „externě“, jakožto rozšířené poznání.
Andy Clark tvrdí, že lidé jsou „od přírody kyborgové“ – běžně začleňujeme externí pomůcky do naší každodenní rutiny myšlení i žití – kladli jsme příliš velký důraz na výjimečnost lidského mozku na konto konceptu mysli. Po celou lidskou historii jsme si vymýšleli nástroje, ovšem tyto nástroje nás zpětně ovlivňují tak, že utvářejí naši mysl. Je dost možné, že tato nové, technologicky rozšířené vědomí je něco, co je hodno naší pozornosti. V průběhu času máme sklon „vyčleňovat různé podpůrné a vedlejší činnosti a svěřovat“ naše poznávání technologiím. Člověk si snadno dokáže představit budoucnost zasíťovaného myšlení – krabice, dráty, pneumatiky, klávesnice a primitivní mechanismy, které nám zmizí z dohledu, jakmile se daná technologie zminiaturizuje a vstřebáme ji a začneme ji přijímat v našem životním prostředí, a tak pořád dále až k onomu bodu, kdy se veškeré naše přemítání bude odehrávat v „cloudu“. Řečeno metaforicky v duchu našeho informačního věku, vědomí znamená pro lidi to, co „cloud“ pro počítače. Člověk si uvědomí, že základním stavebním prvkem vědomí není nějaký druh neurálního korelátu, nýbrž nespojitý, „digitální“ moment vědomého pozorovatele (Conscious Observer Moment). COM je sebezhroucením kvantové vlnové funkce[4] – bod v nekonečnu pravděpodobnostního prostoru,[5] nebo jak kvantový fyzik John Hagelin říká, sjednocené pole – tak se totiž integrovaná informace „cítí“, když dochází ke kolapsu „superpozice“ všech ostatních možností.
Stevan Harnad se zamýšlí nad tím, pročpak a jak to že nejsme zombie.[6] Robot, který od nás bude funkčně nerozlišitelný, může nebo nemusí být bezduché zombie. Nikdy nebude existovat způsob, jak to zjistit, protože jeho funkční principy budou tak skryté, že se nám toto myšlení nikdy nepodaří vysvětlit.
„Kdyby člověk očistil brány svého vnímání, každá věc by se mu jevila taková, jaká je: nekonečná. Neboť člověk se uzavřel do sebe a vše vidí jen úzkými štěrbinami své jeskyně.“
– William Blake
Poeticky to zachytil Isaac Asimov ve svých románech ze série o robotech a o Nadaci,[7] v nichž vystupuje myslící R. (robot) Daneel Olivaw schopný „zásahů do vědomí lidí.“ Teoreticky je nesmrtelný, pokud jsou jeho části pravidelně vyměňovány a opravovány. Zejména se to týká složitého mozku, který musí být při každé výměně vždy o něco komplexnější, aby pojal veškeré vzpomínky. R. Daneel Olivaw se zmiňuje, že čím složitější mozek je, tím je také křehčí a náchylnější k opotřebení. Jeho původní mozek vydržel kolem 10 000 let, polovinu jeho života, zatímco poslední verze, která je 1000krát složitější, vykazuje známky poruchovosti již po 600 letech. Robot hodlá sloučit svůj mozek s mozkem Fallom, solarijského dítěte (hermafrodita) s velkou zvídavostí a intelektem, neboť další výměna pozitronického mozku již není možná.
John A. Wheeler tvrdí, že „čas je to, co brání všemu, aby se to stalo najednou.“ Pro nás lidi být naživu znamená vnímat plynutí času. Naše vnímání je lineární – pamatujeme si minulost, žijeme v přítomnosti a očekáváme budoucnost. Naše časoprostorová realita a vědomí jsou dvě strany téže mince ražené z informací. Bill Keane říká: „Včerejšek je historie, zítřek je mystérium, dnešek je dar Boží, což je důvod, proč jej nazýváme přítomností.“
Při-tom-nost.
Temporální filosofie je fascinujícím, leč děsivě obtížným předmětem. Časové paradoxy a položení správných filosofických otázek dláždí cestu k rozluštění jednoho z posledních tajemství mysli, poněvadž naše vnímání času a vědomí, jak už víte, je neoddělitelné. Nová teorie času, digitální prezentismus,[8] vychází z triangulace temporální fyziky, digitální fyziky a empirického realismu. Palčivými otázkami ve filosofii času je, zda „čas je fundamentální nebo vyplývající“? „Jak vlastně čas existuje, pokud vůbec existuje?“ „Jak můžeme aktualizovat současný gnozeologický statut temporální ontologie?“
Pro začátek shrňme to, co vůbec víme o fyzice času. Ve stručném sumáři rozebereme podstatu času[9] prismatem těchto sedmi častých mylných představ:
- Čas je universální
Ve skutečnosti minulost, přítomnost i budoucnost existují simultánně ve věčném NYNÍ. - Plynutí času je universální
V zásadě vzato je čas relativní a individuální. Dilatace času, odlišné míjení času mezi pozorovateli, závisí podle relativistické fyziky na rychlosti a gravitaci. Vnímání toho, jak čas plyne, závisí také na „změněných stavech vědomí“. A co je ještě důležitější, časová měřítka jsou specifická pro různé druhy. - Existuje jenom jedna universální časová linie
To je diskutabilní, protože neexistuje jediná světská časová linie nebo časová linie pozorovatele. I když subjektivně zakoušíme jedinou časovou linii, kvantová teorie naznačuje existenci alternativních časových linií. Naše empirické „nyní“ je zrovna tak usměrňováno všemi možnými minulostmi, stejně jako je usměrňováno všemi možnými budoucnostmi. - Cesta časem je nemožná
Alegoricky řečeno, „hacknutí“ universálního hyperpočítače a získání dodatečné míry svobody by umožnilo vybrat si hyperprostorovou destinaci s temporálními koordináty. - Čas našeho universa je věčný
V podstatě jsou dva protikladné scénáře ohledně finále universa: je to teorie velkého rozervání (Big Rip) a teorie velkého křachu (Big Crunch), a obojí vede k bodu Omega. - Čas může jít jen vpřed
Pravděpodobnostně je ukazatel času ovlivněn efektem pozorovatele – „krystalizace“ klasické přítomnosti z kvantové minulosti. Jenže opačný směr, anti-čas, je právě tak validní, jako je i reálný. - Žijeme v trojdimenzionálním časoprostoru
Místo toho bychom měli raději nabídnout tento obraz: vaše „nyní“ je pohybující se bod uvnitř pětidimenzionálního pravděpodobnostního prostoru. Čas je vnímání změny. Plynutí času je rychlost změny, komputace a uvědomělé vědomí jest proudem aktualizovaných pravděpodobností.
Argument digitálního panteismu spočívá na identifikaci jistých charakteristik reality a prohlašuje, že jsou následkem naší reality, která je komputační simulací zvláštního nepředvídaného druhu. Jako „avataři“ větší kosmické mysli jsme instrumentáliemi na vyvádění konečné zkušenosti reality z absolutní nekonečnosti. Nekonečné se stává konečným. To je kvantová komputace: přírůstkově se proměňovat v „přilehlou možnost“, od potenciality k aktuálnosti, od kvantové minulosti k digitální přítomnosti.
David Deutsch se svěřuje: „Věřím, že jednou budou cesty časem možné, až shledáme, že něco není zakázáno, neboť překleneme zákony fyziky, protože obvykle nakonec najdeme technologické řešení, jak to provést.“
Až budeme rozumět „reality“ v celé šíři všeho, co existuje včetně veškeré dimensionality, všech událostí a entit s jejich individuální minulostí i budoucností, pak samozřejmě nebude existovat nic mimo realitu, dokonce ani to „nic“. Jakmile použijeme princip dostatečného důvodu – v němž se tvrdí, že pro jakoukoliv skutečnost existuje dostatečný důvod, včetně faktu, že realita existuje – dovede nás k závěru, že první příčina existence reality se musí skrývat v samotné realitě, poněvadž není nic mimo ni. Tuto sebe-kauzalitu reality možná nejlépe pochopíme ve vztahu k existenci našeho vlastního vědomí. Jenže jaký může být účel, neboli teleologie (řec. τέλος, „účel“), ke stvoření universa jako je to naše? Jestliže toto universum slouží nějakému účelu, znamená to, že existuje nějaký inteligentní stvořitel? Co tedy vlastně je ten bod Omega uvedené kosmo-teleologie?
Každý z nás je vtěleným mikrokosmem. Fraktální všehomír (omniversum) roztrousil důkazy všem na očích – na úrovni buněčné, organismické[10] a superorganismické se struktury samy reprodukují v rozsahu celé magnitudy vznikající stupnice; náš mozek má vrstvy, naše vědomí je unifikované. Struktura živé buňky nám připomíná galaxii; proton nám připomíná universum jako celek. Každá živá entita se nachází přesně uprostřed. Jak je tomu tedy s nejvyšší autoritou, nejpokročilejší technologií, nejvýše postaveným superorganismem? Tady vstupujeme do spekulativní říše transcendentální metafysiky.
*
(Pokračování příště.)
[1] Michael Herzog, Frank Scharnowski: Two-Stage Model of Consciousness. PloS Biology 2016.
[2] Viz Extended Mind Hypothesis.
[3] Viz Hard Problem of Consciousness.
[4] Srv. Schrödingerova pravděpodobnostní vlna.
[5] Viz https://khanovaskola.cz/video/10/79/334-pravdepodobnostni-prostor.
[6] Stevan Harnad: Why and How We Are Not Zombies. Journal of Consciousness Studies 1:1995, str. 164-167.
[7] Ocelové jeskyně, Nahé slunce, Roboti úsvitu, Roboti a impérium, Předehra k Nadaci, A zrodí se Nadace, Nadace a Země.
[8] Prezentismus (lat. praesentio, „přítomnost“) je v obecném slova smyslu typ a směr teoretických i praktických úvah, v nichž převládá vnímání nebo hledisko přítomnosti nad vnímáním či hlediskem minulosti a budoucnosti. V konkrétních významech se vztahuje k prvotnímu (magickému) myšlení, které nerozlišovalo jednotlivé časové dimenze, kategorie přítomnosti, minulosti a budoucnosti (předpokládá se, že teprve po vzniku představ o „jiném světě“, tj. odlišném od světa, který člověka právě obklopoval, následoval vznik a rozvoj představ o „jiném čase“, tj. odlišném od času, který člověk právě prožíval; po relativně velmi dlouhé době dospěl člověk od období, kdy pro něj existoval jakoby jen jeden čas, tj. přítomnost, přes období, kdy vytvořil systém dvou časů, tj. přítomného a jiného, ne-přítomného času, až k období uznávání systému tří časů, tj. minulosti, přítomnosti a budoucnosti). Magičnost je tendence podpírat interpretaci dění v reálném světě fantazijními procesy, čímž dochází k určitému zkreslení jeho poznání. Předškolní děti však ještě mezi realitou a fantazijní produkcí nedokáží příliš dobře rozlišovat. Může se stát, že dítě v této fázi mohou rodiče či kolektiv nařknout ze lhaní o nejrůznějších věcech, je však neustále brát ohled na to, že předškolní děti doplňují neúplnou a nedokonale jasnou mozaiku interpretace reality právě fantazijními produkcemi, které by však měly postupně během zrání vymizet. V této fázi však pomáhají dítěti mít pocit, že světu kolem sebe rozumí.
[9] Pro hlubší vhled do této problematiky doporučujeme shlédnout následující videa: Temporal Dynamics a Temporal Mechanics.
[10] Emoce jsou predispoziční programy chování, jež přímo souvisejí s akcí (tedy organizované, behaviorální reakce). Jsou tvořeny pocity, jež jsou dosti silné na to, aby se organizovaly do vzorce chování. Mají cíl, intenci a vlastní logiku. Jsou organismickou výpovědí o našem stavu a o tom, co s ním dělat; směřují ke změně vnější anebo vnitřní situace.