O Modranect
Mōdraniht či Modranicht je „Noc Matek“ nebo „Matky noci“, svátek anglosaských pohanů odehrávající se v době našeho Štědrého večera. O této události svědčí středověký anglický historik Bede ve svém latinském díle z osmého století nazvaném De temporum ratione. Naznačuje, že během ní mohlo docházet k obětem:
… započal rok na osmou kalendu[1] lednovou [25. prosinec], když jsme světili svátek narození Páně. Tu samou noc, již my máme za tak posvátnou, oni nazývali pohanským slovem Modranecht, to jest, „Noc Matky,“[2] neboť – jak se domníváme – ceremonie probíhaly celou noc.
Na starém motivu pojícím se s Modranicht (viz obr. vpravo) vidíme nad lemem s runami znamení X proťaté uprostřed vertikálou a z obou stran doprovázené dvěma srdci, srv. Konstantinovo labarum, jež viděl před bitvou u Milvijského mostu (přes Tiberu na severu Říma), kterou měl svést s římským císařem Maxentiem a která se pak odehrála 28. října 312:
Modranicht byla W. A. Mozartovi pravděpodobně předlohou pro koncept árie Královny noci a libreto Emanuela Schikanedera:
Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen,
Tod und Verzweiflung,
Tod und Verzweiflung flammet um mich her!
Fühlt nicht durch dich Sarastro Todesschmerzen,
Sarastro Todesschmerzen,
Sot du meine Tochter nimmermehr.
Sot du mei, meine Tochter nimmermehr.
Aaaaah…
Meine Tochter nimmermehr.
Aaaaah…
Sot meine Tochter nimmermehr.
Verstossen sei auf ewig und verlassen sei auf ewig,
Zertrümmert sei auf ewig alle Bande der Natur,
Verstossen, verlassen, und zertrümmert
Alle Bande der Natur, alle Baaaa…
Aaaaah…, Bande, alle Bande der Natur,
Wenn nicht durch dich Sarastro wird erblassen!
Hört, hört, hört Rache, – Götter! –
Hört der Mutter Schwur.
Pozornost si zaslouží i hudební zpracování tohoto tématu anglickým skladatelem Michaelem Nymanem ve skladbě Queen of the Night z alba The Draughtman’s Contract:
Dalším svědectvím tohoto svátku jsou germánské Matres et Matronae, ženské bytosti, dochované v památkách na oltářích i ve votivních nápisech, téměř vždy se objevují v trojici. Učenci spojovali tyto Modra („Matky“) s germánskými Matres et Matronae. Rudolf Simek říká, že Mōdraniht „je germánská obětní slavnost spojovaná s kultem Matróny a s dísablót[3] a Disting známých již ze středověké Skandinávie“. Simek také podotýká, že existuje spojení mezi Mōdraniht, dísir, a nornami.[4] Tato událost byla součástí germánských oslav zimního období spolu s Jule.
Matres, Matrae (latinsky „matky“) či Matrones (latinsky „matrony“) je konvenční označení pro bohyně ctěné starověkými Kelty a Germány, jejichž více než tisíc zpodobnění a nápisů jim věnovaných bylo nalezeno především v severozápadní Evropě. Nejčastěji se objevují ve trojici, někdy však také v jiném počtu či se jedná o osamocenou bohyni. Volný vlas může svědčit o jejich panenství, kdežto upravený do účesu vypovídá o vdaných ženách, hadi se pojí s dušemi mrtvých nebo s podsvětím, dítka a plenky napovídají, že Matres et Matronae střežily klid rodiny a fungovaly též jako porodní báby. Dále ve spojení s nimi můžeme vidět hořící kadidlo, selátka a mísy naplněné ovocem stejně jako motivy ovocných stromů a rostlin, a votivní kameny a oltáře samotné se nacházely spíše ve skupinách kolem chrámových budov kultovních center než někde o samotě.
V díle Francesca Colonny Hypnerotomachia Poliphili aneb Poliphilův boj o lásku ve snu[5] čteme o Mater Amoris, kde pozdější líčení čtvrtého triumfu (str. 220) odkazuje právě k této vznešené Matce – možná jsou to dokonce ony tři Matky, s nimiž se tam dole setká Faust… –, když totiž
„na pravé straně bylo možné spatřit úctyhodnou ženu v požehnaném stavu, jíž se zjevil vševládný Jupiter ve své božské podobě, jako se ukazuje pouze Junoně, totiž s takovými hromy a blesky, až žena vzplála a shořela na popel. Božské dítě bylo vyňato z popela.“
Jeho volba jej konečně šťastně dovede k milované dívce, již nejprve v překrásné nymfě nerozpozná. V levé ruce drží pochodeň. Jeho duch je zcela omráčen, nitro rozvráceno a zmocnil se ho palčivý milostný žár. Tak je hotov utrhnout trs čerstvé trávy a nabídnout jí ho jako prosebník se slovy herbam do, tj. „vzdávám se“. Hérodotos popisuje setkání Dariovo se skýtským princem jménem Indathyrsus, jehož vyzývá, „má-li pocit vědomé podřízenosti“, aby mu jako svému nadřízenému přinesl „zemi a vodu“. Mezi prastarými národy na západě se totiž na znamení podvolení se či vzdání se na milost a nemilost nasbírala hrst trávy a předložili ji dobyvatelům. Tímto aktem se vzdali všech nároků na svoji zemi. Ještě za dob Plinia se Germáni s tímto obyčejem setkali.
Carl Sagan kdysi poznamenal, že „ve všech legendách se člověk dostane do pekla sestupem, nikoli výstupem.“ Je pozoruhodné, že někteří židovští kosmografové umístili místo trestu do nebes a Ginzberg mluví o „rozšířeném názoru, že peklo a ráj existují bok po boku.“ Je tu i obraz oblud vystupujících z bezedné jámy z knihy Zjevení (srv. Zj 9,1-11; 11,7) a tvrzení jejího autora, že dolní svět je zdrojem zla a nebezpečí. Svět nahoře je naopak místem, kde trůní „náš Otec v nebesích.“
Když se ve vodách objeví merkava, horní říše se vnořuje do té dolní. Podle slov Ezechielových vizí se nahlíží do „sedmi dolních příbytků“ a vidí v nich to, co by mělo být v nebesích. Při přechodu Rákosového moře byla merkava vnímatelná „v“ jeho vodách. Na základě toho si odvodili, že to, co je nahoře, je přístupné prostřednictvím toho, co je dole. Aby tedy někdo vystoupil k merkavě, musí kvůli tomu sestoupit dolů.
Vždyť známe i modernější verzi téhož:
Faust: Otec všech překážek, toť jméno tvoje.
Mefistofeles: Odhalím nerad vyšší tajemství. – Bohyně trůní mocně v osamění, vůkol nich prostoru ni času není; ve zmatek slov se hovor o nich mění. Matky to jsou!
Faust vyděšen: Co? Matky!
Mefistofeles: Mrazí tě?
Faust: Matky! ó, matky! – Zní to tak podivně!
Mefistofeles: A právem. Bohyně, nepoznány od smrtelníků, vás — nerady námi jménem zvány. Byt jejich hledej v štolách nejhlubších; jsi vinen sám, že potřebujem jich.
Faust: Kudy tam cesta?
Mefistofeles: Cesta? Ne! Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze; nikdo tam neprosil, prosba tam platna není. Jsi připraven? Ni závor tam ni bran, ze samot budeš do samot jen hnán. Tušíš, co je to poušť a osamění?
Mefistofeles: A kdyby ses byl ztrácel v oceánu a nekonečnu v líc tam zřel, přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu, třeba bys hrůzu ze zániku měl. Zřel bys přec něco! zřel, jak za tišiny kmitá se mořská zeleň za delfíny, zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí… Nic neuzříš v té věčně prázdné dáli, krok neuslyšíš tam, jímž jdeš, na ničem pevném stát tam nebudeš.
Mefistofeles: Zde vezmi klíč.
Faust: Nač drobný nástroj ten?
Mefistofeles: Nezhrdej jím a uchop se ho jen.
Faust: Roste mi v ruce! Svítí, blyskotá.
Mefistofeles: Však poznáš už, co svede, kdo jej má! Klíč pravé místo nalezne, kam spěti. Spěj za ním v hloub, směr k matkám ukáže ti.
Faust v hrůze: K matkám! Jak úder vždy to slovo jest! Co znamená, že nemohu ho snést?
Faust vznícen: Ba, třímám jej a cítím novou sílu, dmou se má prsa k velikému dílu.
Mefistofeles: Posléze žhoucí trojnožka ti dí, žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší. V plameni jejím uhlídáš tam matky. Ty sedí – ony stojí – tam ty jdou, jak vznik a změna sem je zve či zpátky věčného smyslu věčnou hrou. Kol nich jsou tvary všeho stvoření; neuzří tebe, neb jen stíny zří! Pak, zkázou ohrožen jsa nejstrašněj, zmuž se a rovnou k trojnožce se dej a dotkni se jí klíčem!
Faust učiní klíčem rozhodný velitelský posunek.
Mefistofeles dívá se naň: Ano, tak! Trojnožka půjde za klíčem, a pak, povznášen štěstím, stoupat počneš hned. Než matky vzhlédnou, s ní tu budeš zpět. A sotvaže tu trojnožku zde máš, rekyni s rekem z noci vyvoláš, prvý, jenž za tím skutkem rozehnal se. Skutek se zdařil, tebou skutkem stal se. A poté, v duchu magického dění, mha kadidla se v těla bohů změní.
Faust: A teď?
Mefistofeles: Svou vůlí zamiř níž a níž! Dupni a padej; dupni — vystoupíš.
Faust dupne a propadne se.
Mefistofeles: Leč klíč tam dole může selhati! Jsem věru zvědav, zda se navrátí.[6]
„Jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení“ (J. W. von Goethe: Faust). Sbor duchů zmizel. V jedné Jungově fantasii mu uletěla duše. Když tedy duše zmizí, znamená to, že se stáhla zpět do nevědomí nebo do „země mrtvých“. Ke studni načerpat vodu – to jest něco, co člověk ocení v horké vyprahlé poušti, neboť právě v „zemi mrtvých“ se duši dostává ve skrytu oživení a prastaré zděděné otisky, vtisknutí (srv. Liber de causis nebo F. Herbert: Duna), kolektivní obsahy nevědomí nabývají opět podoby, vynořují se – jako Faustovy matky („Cesta dolů je cestou vzhůru!“) nebo matky z grafiky Jana Konůpka na toto téma. Jako médium dává „mrtvým“ možnost, aby se projevili – proto se u Junga velmi brzo po zmizení duše objevili „mrtví“ a vzniklo Jungovo dílo Septem Sermones ad Mortuos – Sedm promluv k zemřelým. Je to předehra k tomu, co chtěl světu sdělit o nevědomí: schéma řádu a interpretace jeho všeobecných obsahů.
Matres nejspíše odpovídají ilyrské a messapské bohyně zvané Ana či Anna, jejichž jméno nejspíše znamená „matka“, dále umbrijské Cubra Mater a titulatuře některých římských bohyň jako Mater Matuta, Mater Mursina, Lua Mater, Stata Mater, Iuno Mater a dalších. Kult mnoha bohyň a duchů nazývaných mātes, „matky“, byl také vlastní Lotyšům, napočítáno jich může být přes padesát, podle některých autorů ale také přes sto. Kult Matres pravděpodobně vznikl pod vlivem předindoevropských populací, u kterých měla ženská božstva nejspíše větší význam než u Indoevropanů, tyto populace lze ztotožnit se „starou Evropou“ Marije Gimbutas. Podle Martina L. Westa byla pravděpodobně v praindoevropském náboženství jediná mateřská bohyně – Bohyně země.
Jaan Puhvel přirovnává trojici Matres k dalším bohyním, které se objevovaly i ve trojici, jako je irská Brigid či řecké Múzy. Samotnou Matronu spojuje s velšskou Modronou a galskou Deou Matronou, ale také s irskou Danu, Ériu, Medb, Machou a velšskou Dôn. Obecně podle Puhvela představuje Matrona a Matres keltskou transfunkcionální bohyni, kterou zase spojuje s koňskými bohyněmi jako je galská Epona a velšská Rhiannon. Na základě podobnosti s germánskými dísami považuje zároveň Matres za ochranná či strážná božstva analogická íránským fravaši a daénám. John Lindow spojuje Matres kromě dís také s nornami a valkýrami, jak již bylo řečeno výše.
O Fravaši
Suhrawardí k představě Dokonalé Přirozenosti několikrát odkazuje prostřednictvím obrazu Herma v extázi, v rysech této tajemné postavy lze rozpoznat mazdejskou Daénu Fravaši, kterou komentátoři ztotožňují s Andělem Gabrielem coby označením pro Ducha svatého vlastního každé bytosti. I další íránský mystik ’Alá’uddawla Semnání hovoří o „neviditelném mistrovi“, o „Gabrielovi tvé duše“. Čekat v „Gabrielovi tvé duše“ znamená postupně překonat sedm esoterických hlubin a díky tomu se následně spojit s Duchem, který vede a zasvěcuje „sedm proroků tvého bytí“. Ono úsilí, snaha toho dosáhnout, znamená vlastně svést Jákobův souboj, tak jak byl chápán a vykládán v židovské mystice Josefem ben Judou: Intelektivní duše svádí souboj, aby dosáhla spojení s Andělem, činnou Inteligencí, (Jákobův) souboj (s andělem), který trvá až do úsvitu (tedy až do išráqu), kdy duše povstane osvobozena od temnot, které ji věznily. V tom případě již pak ale není zcela na místě hovořit o souboji s Andělem, tedy proti němu, jako spíše o souboji pro Anděla, podobně v Písni písní na sebe Miláček bere roli intellectus agens, zatímco hrdinka je myslící lidská duše.
Není jiné odpovědi nežli se „učinit schopným Boha“. Jak opět říká Džaláluddín Rúmí, každá z našich věčných individualit je božským Slovem, proneseným Dechem božské Soutrpnosti. Když toto Slovo pronikne do srdce mystika (jako proniklo do Marjam skrze Dech Anděla; neposkvrněné početí Panny Marie), tj. jakmile se v jeho vědomí zrodí „tajemství jeho Pána“ (Ježíšek),[7] jakmile božská inspirace vstoupí do jeho srdce a duše, „jeho přirozenost je taková, že v tu chvíli je v něm vytvořeno duchovní Dítě (walad ma‘nawí) mající Kristův dech, jenž oživuje mrtvé.
Co zde káže Džalál Rúmí, je téměř slovo od slova to, co sotva o století později bude na Západě kázat Mistr Eckhart. A tento motiv duchovního Dítěte, tj. mystické duše povíjející sebe samu – řekněme to spolu s básníkem Mathnawí meditujícím nad tímto vznešeným symbolem, „povíjející svému Andělovi“ –, tento motiv je tak silnou duchovní dominantou, že jej nalézáme také mezi theology a mystickými filosofy avicennovské či suhrawadíjovské tradice v Íránu, a na Západě přispěl k rozvoji sofiologického myšlení např. u Vladimira Solovjova, jehož snaha bude nakonec směřovat k něčemu, co sám označí jako „společenské Vtělení“. Celek našeho bytí není pouze ta část, kterou nazýváme svou osobou, neboť tento celek zahrnuje ještě jinou osobu, transcendentální protipól, který pro nás zůstává neviditelný, to, co Ibn ‛Arabí označuje jako naši „věčnou individualitu“ – naše „Boží jméno“ – to, co starý Írán označoval Fravašie.
Avesta, sbírka staroíránských posvátných spisů zoroastrického náboženství, vypráví o tisíciletém zlatém království čtvrtého a největšího z králů pišdadiánské dynastie, Džamšida (Jima), prvního člověka a prvního krále, mytologické postavy árijské kultury pod jménem Yima-Kšeta, „zářící Yima“. Jméno Džamšid původně sestává ze dvou částí – Džam a šid, vykládané jako „Dvojče“, což zřejmě reflektuje indoíránskou víru v prapůvodní pár Jami a Jama. Jama byl v praindoevropském myšlení spolu se svým bratrem Manuem prvním lidským párem, a společně byli i prvními panovníky. Manu svého bratra obětoval (srv. Kain a Ábel), takže Jama se stal prvním zemřelým člověkem, a tak vládcem říše mrtvých (srv. skandinávského velikána Ymiho). Pozoruhodné ovšem jest, že Džamšid byl obdařen královským farrem (avestánsky chvarena), který se také jinak nazývá slávou, velikostí, spanilostí, charismatem, a jde až k okřídlenému slunečnímu disku – Fravašie mazdaismu, tedy Duchu svatému. Jenže Džamšidova pýcha rostla, začal zapomínat, že veškeré požehnání jeho království přichází od Boha, chvástal se lidu, že to dobro pochází od něho samotného, vyžadoval božské pocty, jako by sám byl Stvořitelem. Tehdy jej farr (Duch svatý) opustil, lid proti němu začal reptat, a nakonec i povstal. Džamšid ve svém srdci litoval svých skutků, jeho sláva se však k němu již nikdy nenavrátila.
I o tom jsou Vánoce. O narození Ježíška.
* * *
[1] Kalendy (lat. calendae) je název prvního dne v měsíci v římském kalendáři. Slovo je odvozeno od slovesa calare, které kněz tehdy při novoluní vyvolával. Původ tohoto slova a vyvolávání je ve významu dluhů, na začátku měsíce se totiž účtovalo a splácelo. Od kalend je odvozeno slovo kalendář.
[2] Všimněme si, že v latinském originále se první část matrum noctem překládá „Noc Matky“, ačkoliv přesnější by zde byl překlad „Noc Matek“. Srv. Faith Wallis: Bede: The Reckoning of Time. Liverpool University Press 1999.
[3] Dísablót byl blót, svátek obětování, držený na počest ženských duchů či božstev nazývaných dísir anebo Valkýry už od prehistorických dob až do pokřesťanštění Skandinávie a jeho účelem bylo zvýšení nadcházející sklizně.
[4] Norny jsou dísy a mezi nejdůležitější z nich patří tři sudičky: Urd („Osudová“), Verdandi („Stávající“) a Skuld („Co musí být“), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu; srv. weird). Sedávají u kořenů Yggdrasilu. Skuld dále spolu s valkýrami v bitvě vybírá padlé a rozhoduje, jak dopadne boj.
[5] Viz Lásky boj proti snění, http://www.okultura.cz/WordPress/lasky-boj-proti-sneni/.
[6] Johann Wolfgang von Goethe: Faust. Přeložil a poznámkami doplnil Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965.
[7] Srv. Kázání 2 Mistra Eckharta.