Lucie
Sv. Lucie se narodila v rodině zámožných křesťanů v sicilských Syrakusách. Po otcově smrti jí matka sjednala sňatek s bohatým pohanským mladíkem. Lucie sňatek odmítla a svoje věno rozdala chudým. Když se to dozvěděl její nápadník, obžaloval ji u soudu jako křesťanku. Chtěli ji odvléci do nevěstince, ale stála jako přikovaná a nikdo s ní nemohl pohnout. Nakonec jí kat vrazil dýku do hrdla rovnou na místě.
Sv. Lucie je uctívána jako patronka švadlen a kočích, český lid ji v minulosti považoval za ochránkyni proti čarodějnicím. Den jejího svátku, 13. prosinec, býval v době platnosti staršího juliánského kalendáře zimní slunovrat – nejdůležitější okamžik v celém roce. Pojí se s ním přísloví:
„Lucie – noci upije, ale dne nepřidá.“
Přijetím nového kalendáře se zimní slunovrat přesunul o osm dní, a tak je dnes toto pořekadlo zdánlivě neopodstatněné.
Lidová Lucie je zmiňována především v souvislosti s předením lnu. V den jejího svátku platil přísný zákaz předení. Na Podluží se věřilo, že přadleně, která by neuposlechla tohoto zákazu, naplní Lucie komínem světnici prázdnými vřeteny. A běda ženě, která by je nedokázala obratem napříst.
Obchůzkové Lucie (Lucky, Lucy, Loucky, Luciny)[1] kontrolovaly domácnosti, zda snad nějaká žena nepřede. Mívaly bílé pláště a obličej zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala čapímu zobáku, kterým klapaly. Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: „Jdu, jdu, noci upiju“.
V Čechách Lucie nosívala veliký nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho, pokud se o adventu nepostí.
Na Orlicku chodily Lucie – mladé dívky ve věku 12-14 let – celé zahalené bílým prostěradlem a na navlhčený obličej si nafoukaly bílou mouku, aby nebyly k poznání. Jedna měla kartáč na drhnutí, druhá bílila štětkou stěny, další nutila děti modlit se. Někdy je doprovázela maska kněze, který kázal žertovné věci. Jindy je provázel celý průvod – kominík, který vyhazoval z kamen saze, dráteník, který opravoval hrnce, řezník, krajánek a cikánská rodina – ti hádali z ruky, žebrali a kradli.
Křesťanský mýtus toto „bělení“ nebo čištění nijak nevysvětluje, skrývá se však za ním významné předkřesťanské mystérium, jež podrobněji vysvětluje A. Fux[2] a můžeme se k němu v budoucnu vrátit.
Svědomí čisté jako padlý sníh
V díle Eduarda Gerharda: Antike Bildwerke, 1837, tab. XCIX, jsou vyobrazeni kněží, kteří drží v rukou podsvinče a na vyobrazení č. 4. jest kněz, který ve svislé pravici drží podsvinče za nohy hlavou dolů, a který v levici drží košíček se čtyřmi jablky, a to právě tak, jako na našem obrázku. Z toho lze vyvoditi, že kněz, který měl zasvěcence přijmouti, měl tak, jako tento kněz u Gerharda, v levici košíček s jablky a v pravici podsvinče, že jej oslovil tak jako onen kněz vůdce spartanského, aby vyjevil, co zlého byl učinil, a když ten byl ochoten takové vyzvání učiniti, že dal mu do ruky ono podsvinče na znamení, že pravdu vyznává, totiž že i dále tak činiti a podle toho se spravovati bude. Na důkaz tohoto slibu čili závazku neboli i smlouvy vylívá kněz cosi na hlavu podsvinčete.
Kněz drží v levici košíček se třemi jablky, které ale zde vyhlížejí jako tři hřeby s tlustými hlavami; a ty patrně patří také k tomuto obřadu, v kterém jde o upřímné vyznání ze svých hříchů a o slib i dále v takovém polepšení setrvati.
V košíčku pak jsou tři jablka, a to granátová podle stopek předlouhých. Granátová jablka mají stopky krátké, ale ty jsou na koncích větviček tak pevně přisedlé, že pravidelně při utrhnutí jablka i kus větévky se ulomí, a tím zdají se granátová jablka míti dlouhé stopky. Jde nyní o to, jak košíček s granátovými jablky přečisti, tj. nalézti slovo, kterému by některý význam košíku aneb košíčku dal se podložit). Probíral jsem slovo za slovem a připadl konečně na slova správnomyslnost a správnomravnost.
Košíček byl by tedy krytem[3] pro správný život, k jakému kněz zasvěcence napomínal a který budoucně vésti zasvěcenec upřímnou řečí sliboval. Zasvěcovaný má přes sebe přehozenou kůži dravce kočkovitého jejíž jedna noha s drápy visí mu přes levou ruku, v které drží dvě kulaté malé věci, které mám za koláčky.
Zasvěcovaný byl patrně člověkem chybujícím, který se chtěl polepšiti a k tomu cíli zasvěcení vyhledával. Tyto chyby jeho byly označeny kozí, která měla patrné skvrny aneb tečky na sobě, a proto smíme se domýšleti, že to byla kůže levharta čili pardála. Ze souvislosti by pak vyplývalo, že zasvěcený slibuje se polepšiti, což by v krytu znamenalo, že skvrny na kůži se vytratí. Probíral jsem tedy názvy tyto jeden za druhým a ze všech hodil se k tomuto smyslu jen koláček, kterému dalo by se podložiti řecké sloveso znamenající „mizeti, zmizeti, vytratiti se“. Kryt koláčku znamenal by tedy v jádru mizení, vytracení se, totiž teček na kůži pardálí.
Kněz napomínal zasvěcovaného, aby zanechal život nesprávný a přidržoval se života správného; dále aby upřímně ze svých zlých skutků se vyznal a jich budoucně přísně se varoval, že pak za hrobem bude ho odměna očekávati, když skvrny na pleti jeho vymizejí. Zasvěcovaný pak sliboval, že se polepší a vyznával se upřímně ze svých hříchů, jichž varovati se chce, aby chyby dosavadní správným životem vyvážil a v něm vytrval.
Druhá skupina uprostřed vyobrazení představuje zasvěcovaného a dle obličeje kněžku. Zasvěcovaný sedí na stolici bez opěradla, jest v dlouhé roucho oděn, tak že jen holou jeho pravici, něco prsou a chodidla obou nohou po kotníky jest viděti; u nohy nalézá se hlemýžď. Na hlavě má rozestřeno prostěradlo, které celou hlavu jeho i obličej zakrývá a po zádech dolů splývá. Za ním stojí kněžka v dlouhém rouchu, která drží nad hlavou zasvěcovaného v obou rukou velkou trojhrannou věc, která jest podobna velikému kornoutu, jehož úzký konec nalézá se nad hlavou zasvěcovaného. Věc tato byla patrně lehká, protože přes velkost její snadno ji ve výši vodorovně drží.
Skupina tato zdá se znázorňovati, jako by kněžka z této nádoby na zahalenou hlavu zasvěceného buď něco lila aneb sypala. Lití zdá se býti vyloučeno, protože z kornoutu trochu k sobě nakloněného by lila na sebe, a z vodorovně položené nádoby líti se nemůže. Sypání pak zdá se něco zvláštního znamenati, protože proti tomuto sypání jsou hlava, obličej i záda chráněny, kdežto prsa jsou sypání vystavena.
Paul Stengel praví ve spise Die griechischen Kultusaltertümer (1898) na str. 161, že kněžka drží nad hlavou zasvěcovaného opálku. Taková opálka jest v mythu o dítěti Dionysovi známa, a jest také na jednom sarkofágu vyobrazeno jakožto koš nízký a otevřený, který dva Satyrové nesou, jak bylo v Helladě zvykem nově narozené děti v amfidromiích[4] kolem ohniště nositi. Podle toho naprosto to žádná opálka není, neboť na něm nemohlo by se na žádný způsob pálati,[5] kdežto na pravé opálce pálati se může.
Z okolnosti ale, že kněžka nádobu tu drží, dalo by se souditi, že tato nádoba mohla by býti nějakým přístrojem ženské práce. K přečtení této druhé skupiny bylo by ale velice důležité věděti, co ona nádoba neb onen přístroj vlastně byl. Sypati mohlo by se pískem, prachem, popelem, moukou. Mouku dělati bylo v starověku prací otrokyň, tedy prací ženskou. O ručním připravování mouky v starověku helénském vím toliko, že tluč z obilí byla dána do pytlíku, a že tímto pytlíkem prosívala se mouka. Samo sebou se rozumí, že pytlík ten byl v nějaké nádobě, aby mouka se nerozprašovala, nýbrž shromažďovala; a k takovému shromažďování hodil by se znamenitě takovýto kornout, který by mouku pytlíkem prosívanou zadržel a v úzkém svém konci ze všech stran shromažďoval. Takový kornout byl by kožený, uvnitř hladký, a měl by na úzkém konci otvor, který by řemínkem byl tak utažen jakoby zátkou uzavřen. Prosívání dělo by se pak tím způsobem, že otrokyně strčila ruku do pytlíku s tlučí, tou stále míchala a potřásala, tak že mouka prosívala se pytlíkem do kornoutu, kde v úzkém konci se shromažďovala. Aby pak horem mouka se nerozprašovala, měla by otrokyně pytlík i kornout k ruce u ramena uvázaný. Tak bylo by možno celou tu věc si představiti. Mouce pak slušela by přednost, protože jde o Demeteř a Persephonu, jimž byla úroda obilní zasvěcena.
Mouka jest bílá a sypati mouku aneb sypati moukou znamenati může něco omoučiti, oběliti, co dříve bílým nebylo. Místo, které omoučeno a oběleno býti mělo, byla prsa zasvěcovaného.
Z toho lze pak vyvoditi zamoučení a zabílení skvrn na prsou, které by se u zemřelého na pleti jeho při soudu záhrobním objeviti měly. Tyto premisy vedou k závěru, že tato skupina představovala by zamoučení skvrn, tj. chyb na prsou zasvěcovaného, tak že by v obřadu mystérií byl děj před soudem záhrobním napodobován, kdy jizvy byly již zahojeny shledány.
Znamení pochodní vyskytlo se nám již ve svatební noci Lynkea a Hypermnestry; bude tedy potřeba dávati pozor na tuto okolnost dosud málo povšimnutou. Z toho všeho by tedy vyplývalo, že kněžka s prosívacím pytlíkem v koženém kornoutu byly krytem znamení na pleti vypálené aneb znamení pochodní.
Šlo tedy o zamoučení znamení vypálených, tj. vybílení aneb vyblednutí znamení vypálených, čímž zasvěcovaný stal se čistým.[6]
* * *
Mýtus o Démétér a Persefoně se pojí se smrtí a znovuzrozením. Démétér nebyla jen obilnou matkou,[7] nýbrž byla spojena i s ohněm. V dogonském náboženství byla jak sklizeň obilí, představující lidské símě, tak i oheň, který zastupoval duchovní esenci či nesmrtelnost Nummo, schraňovány v kovárně, jež byla sýpkou i kosmickou lodí Dogonů – Nummo. Když Démétér bloudila světem a hledala svou dceru Persefonu, kterou unesl bůh podsvětí Hádes, poskytli jí útulek eleusínský král Keleos a jeho manželky Metaneira. Démétér se rozhodla je odměnit, a tak se u nich stala vychovatelkou a jejich syna tajně potírala ambrózií a zakalovala ho nad ohněm (podobně jako bohyně Thetis se svým synem Achilleem) – jako se to dělalo s polenovým dřívím, z něhož se vyráběly pochodně –, aby dosáhl nesmrtelnosti. Touto procedurou se jej pokoušela proměnit v nikdy nestárnoucího nesmrtelného. Činila tak bez vědomí jeho rodičů. Jednou ji při tom přistihla Metaneira a bohyni toto počínání zakázala. Démétér se rozzuřila a řekla jí:
„Vy lidé jste nevědomí, nerozvážní a nemyslící, nedokážete předvídat ani zlé ani dobré. I ty jsi byla stižena bezstarostností, jež ti přivodila neodčinitelnou újmu. Skládám velikou přísahu bohů při vodách Styx, že bych byla bývala učinila tvého drahého syna nesmrtelným, který by zůstal věčně mlád a vydobyla bych mu věčnou slávu. Teď už ale není způsob, jak by se vyhnul smrti.“
Přistižena při svém podivném a strašném činu mluví bohyně slovy mystického zjevení o lidské nevědomosti. Dále pak mluví o tom, že lidé sice umí rozlišovat dobro a zlo, měli by ovšem rozumět i tomuto zdánlivě smrtícímu skutku. Jeho smyslem – dobra ukrytého ve zlu – je totiž nesmrtelnost.
Vždyť jakpak to říká Johann Wolfgang von Goethe?
FAUST: „U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.
Nu dobrá, a kdos ty?
MEFISTOFELES: „Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“[8]
Ovšem homérský básník přímo přirovnává dítě v ohni k planoucímu polenu nebo pochodni, řecky dalos (δαλός),[9] která hrála velkolepou roli v nočních eleusínských slavnostech. Mytologický obraz dítěte (salamandra) v ohni je v souladu se skutečností, že v mystériích bylo narození božského dítěte (Ježíška) slaveno za svitu velkého světla (Otec světel).[10]
* * *
[1] Lu(ci)na.
[2] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905, str. 140-146.
[3] Symbolem.
[4] Amfidromia (řec. „obcházení, obíhání“) byl ve starověkém Řecku svátek slavený pátý nebo sedmý den po narození dítěte, které se nosilo v průvodu kolem domácího ohniště, zasvěceného bohyni Hestiá, a představovalo se tak zemřelým předkům.
[5] Řecké palló, tj. „přetřásáním čistit obilí“, „pálati“ má též komposita: „zapálati“, tzn. „čistit máváním obilí od plev“.
[6] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905, str. 146.
[7] Srv. Hans Peter Duerr: Sedna aneb Láska k životu. Horus, Brno 1997.
[8] Johann Wolfgang Goethe: Faust. Přel. Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957.
[9] Srv. Daidalos (Δαίδαλος), který jako první člověk vzlétl do vzduchu. Viz Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, str. 118n.
[10] „Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění“ (Jk 1,17).