Džinové (géniové, a někdy andělé) jsou duchovní bytosti skryté (našim) smyslům, nebo že se před nimi sami skrývají. Zahrnuje to i anděly a všechny bytosti této povahy (jež mají takové bytí) a nazývají se tak proto, že jsou obávaní, nelze je však spatřit, a platí to o jistých duchovních bytostech. Jsou tři druhy duchovních bytostí: dobré bytosti se nazývají andělé, zlé pak ďáblové, šajtáni (شيطان), a pak prostřední druh, v němž jsou bytosti jak dobré, tak i zlé, a ty se nazývají جن, džinové.
Džinové mají podle muslimů vzdušná či ohnivá těla (adjsām), jsou inteligentní, nepostižitelní, schopní zjevovat se v různých podobách a dokážou vykonat mnohou těžkou práci (postavit za jednu noc zámek ze slonoviny aj.). Byli stvořeni z plamene bez kouře, zatímco lidstvo a andělé, další dvě třídy inteligentních bytostí, byli stvoření z jílu a světla. Džinové se rozdělují do následujících tříd: ghúlové, ifritové, si’lātové. Kitāb ‚alf layla wa-layla, tedy Pohádky tisíce a jedné noci, jmenuje šajtāny, ghūly, marīdy, ifrīty a jinny. Podle tohoto zdroje byli nejmocnějšími z džinů ifritové, následováni marídy, a pak ostatními skupinami džinů. Džinové byli nymfami a satyry pouště, onou stránkou přírodního života, který se člověku nepodřídil a byl mu nepřátelský. Mekkánci ujišťovali o příbuzenství (nasab) mezi džiny a Alláhem, popisovali je jako jeho druhy, přinášeli jim oběti a hledali u nich pomoc.
Lze je spasit, neb Mohamed byl poslán k nim stejně jako k lidstvu, někteří vstoupí do Zahrady a někteří budou uvrženi do Ohně. Jejich vztah k Iblísovi, Šajtánovi, a šajtánům (čertům) obecně, je obskurní. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže Korán rovněž naznačuje, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idjtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu.[1] Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo majnūn ‚šílený‘ (doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“), junūn, „šílenství“, a janīn „embryo, fetus“ („ukrytý v děloze“).
Arabský kořen j-n-n znamená „skrývat, ukrývat“. A slovo pro zahradu či Ráj, جنّة jannah, je příbuzné hebrejskému slovu גן, gan, „zahrada, hrazené místo,“ odvozenému ze stejného semitského kořene. Slovo ráj (angl. paradise) je odvozeno ze staroiránského pairi-daêza, avestánského slova pro „zahradu“, jež doslova znamená „(místo) obehnané zdí“. Tedy ochrana zahrady ležící za zdí spočívá v tom, že je ukryta z vnějšku. Arabský slovník, jako třeba Arabsko-anglický slovník Edwarda Williama Lanea, definuje džina (jinn) nejen jako ducha, nýbrž také jako něco skrytého v čase, jako stav, a dokonce i jako „fyzickou temnotu“.
- P. Blavatská vydala v roce 1888 dvousvazkovou knihu Tajná nauka, v níž uvádí prehistorickou Knihu Dzyan, která je prý starší než lidstvo samotné, a světu v ní sdělila, že před osmnácti miliony let žily na Zemi rostlinné gumovité stvoření bez kostí. Před čtyřmi miliony let se vyvinuly v inteligentní rasu, a tato rasa je popisována jako „vznešená.“ Pak se před třemi miliony let vyvinula rasa androgynních obrů, kteří zplodili monstra, když se spářili se zvířaty – řecké mýty o nich vyprávějí jako o minotaurech, kentaurech a dalších hybridech. Jenže tímto šíleným pářením se čistá esence inteligence chytila do pasti tělesného cyklu rozmnožování. Blavatská rovněž obskurně zmiňuje, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.
Hedvábné roucho, diba, dībādj, dibā nebo dibāh, se odvozovalo od slova diwbaf, tj. nisādjat al-djinn, tj. „látka ducha.“ Podle staré egyptské víry se onen svět nazývá Aaru. Arabsky aor znamená „zastřelo se, skrylo, ukrylo, zahalilo“, nebo též „ochránilo ho“; hebrejsky aur je „světlo“. Říká se to o noci, že ho skryla tma (aor), temnoty ho ukryly; a konečně to i znamená, že on, nebo to, učinil(o), nebo připravil(o) pro něj nebo dal(o) mu to, co ho mělo zahalit, ukrýt.
V evangeliu podle sv. Jana se praví: „A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“[2]
Podle Er-Rághiba prvotním významem aor je ono zahalení či skrytí před smysly. Jde tu rovněž o matoucí temnotu noci, jde ale přitom o noc samotnou nebo neproniknutelnou černou tmu noci, přičemž tato temnota noci má ochrannou funkci, protože zahaluje nebo skrývá.
V súře 38, verš 33, stojí: „A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo mu podobné umístili; teprve potom se kál.“ Je to narážka na přechodný návrat Šalomounův k pohanství;[3] tehdy mu byl ukraden magický prsten nějakým džinem, který přijal jeho podobu a usadil se na jeho trůnu, zatímco Šalomoun po čtyřicet dní bloudil světem jako žebrák. Nikdo se ovšem neptá, kdo byl onen džin, který se zahalil do těla podoby krále Šalamouna, kterak mohl nabýt takové úžasné schopnosti vládnout aorem, právě tak jako to dokázal i Ježíš.
[1] Gn 3,8-10.
[2] J 1,5.
[3] Srv. 1Kr 11.