Lidé nemohli se nasytit rozkoše stavění.[1]
„Byla pak země jazyka jednoho, a řečí jednostejných.
A když se brali od východu slunce, nalezli pole v zemi Senaar,[2] a bydlili na něm.
I řekl jeden k bližnímu svému: Pojďte, nadělejme cihel, a palme je ohněm. I měli cihly místo kamení, a klí[3] místo vápna:
a řekli: Pojďte, učiňme sobě město, a věž, jejížby vrch dosahoval k nebi: a oslavme jméno své, dříve než je rozdělíme po všech zemích.
Sstoupil pak Hospodin, aby spatřil město a věži, kterouž stavěli synové Adamovi,
a řekl: Hle, jeden jest lid, a jeden jazyk všem: a počali toto dělati, aniž přestanou od myšlení svých, pokavadž jich skutkem nenaplní.
Pojďtež tedy, sstupme, a zmaťme tam jazyk jejich, aby žádný nerozuměl hlasu bližního svého.
A tak rozdělil je Hospodin z toho místa po všech zemích, i přestali stavěti město.
A proto nazváno jest jmeno jeho Babel, že tam zmaten jest jazyk vší země: a odtud rozptýlil je Hospodin po všech krajinách.“
Joseph Farrell[4] shrnuje celý příběh do několika bodů, vévodí mu však tato prostá věta: „Ať už lidstvo páchalo cokoliv, bylo třeba zasáhnout, rozbít jeho jednotu a projekt zastavit.“
Lidstvo jest nahlíženo ve stavu jednoty, kterou dokládá společná řeč, a tato jednota byla zásahem Jehovy rozbita tak, že způsobil rozmanitost jazyků.
Tato „jednotná řeč“ lidstva může rovněž znamenat sjednocenou řeč vědy, tzn. vysoce unifikovaný vědecký světový názor, kterým jsou hlavní vědy – jako fyzika, biologie, genetika atd. – nahlíženy v celistvosti a jednotě, již naše současná věda postrádá.
Idea společné řeči rovněž subtilně zahrnuje ideu zvuku, a tady může existovat spojitost s věží v Bábelu (tj. Zmatek, srv. akkadské Báb-ili, tj. „Brána boží“); zmatení jazyků tudíž rozbilo nejenom jednotu lidstva, nýbrž také zabránilo moci této věže nebo se jí postavilo do cesty.
Příběh rovněž naznačuje, že sjednocené lidstvo je v jistém smyslu hrozbou, a že tato hrozba se pojí se samotnou věží.
Proto rozdrobení lidstva cestou zmatení jeho jazyka eliminuje jak onu hrozbu, tak i moc z ní vyplývající.
„Adam svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.“[5] Je dobré připomenout, že „životem“ se archaicky opisovalo „břicho“ či „děloha“, jak Jan Amos Komenský píše: „Žena těhotná v životě plod nosí.“[6]
D. S. Merežkovskij[7] říká: „Vždyť jedno ze jmen izraelského Boha je Elohim, ‚Bohové‘, nebo aspoň ‚dva Bohové‘, mužský a ženský, On a Ona, právě jako syrsko-fénický Baal je On a Ona, Baal a Baalat.“ Thébský bůh slunce, Amun-Ra, praví: „Jsem Jedno, z něhož byli Dva, Jsem Dva, z nichž byli Čtyři, z nichž bylo Osm,[8] ale jsem Jedno.“ Tak se v lůně samého Boha děje rozdvojení Boha – tajemství Amunovo, nebo rozdrásání, ‚ukřižování‘ Boha – tajemství Osiridovo. To je také počátek světa – ‚počátek rozdělení, rozlišení‘ – principium individuationis. Svět je roztříštěný, rozdrásaný Bůh. Lidstvo je rozmnoženo a vtěleno, zbaveno společné řeči a jednoty a zakoušejíc rozmanitost jazyků.
„Začal jsem být jako Bůh Jediný, ale Tři Bohové byli ve Mně,“ praví bůh Nun v knize Apofisa. Svatý Kliment Alexandrijský dříve než se obrátil na křesťanství, byl zasvěcen do mnohých pohanských mystérií, mezi jinými i do mystéria Osiridova. Možná, že si na ně také vzpomíná, když praví: „I barbarská i řecká moudrost vidí věčnou pravdu v jakémsi rozdrásání a ukřižování, ne v onom, o jakém vypravuje bájesloví Dionýsovo a Osiridovo, ale v onom, o němž učí bohosloví věčného Logosu (Strom., I., 13). Tak sv. Kliment spojuje ‚drásání‘ Dionýsovo a Osiridovo s ukřižováním Logosu, viditelný stín s Tělem neviditelným…“[9]
Plútarchos vypráví, že když se Osiris vrátil do Egypta, tehdy bratr jeho, Set, spolu s dvaasedmdesáti spiklenci, rozhodl se ho zahubit. Tajně mu vzal míru, dal podle ní zhotovit nádherně zdobenou truhlu a pozval bratra na hostinu. Za hostiny přinesli sluhové truhlu. Všichni hosté jí byli nadšeni, a Set, jako by žertoval, slíbil, že ji věnuje tomu, jehož postavě bude přiměřená. Dvaasedmdesát spiklenců si lehlo po řadě do truhly, ale na nikoho se nehodila. Konečně si lehl i Osiris. Tehdy se všichni vrhli na truhlu, přibouchli víko, zatloukli hřebíky, zalili olovem, odnesli k řece, hodili do vody a truhla plula do moře tanaisským ústím Nilu. Posléze Set lově v noci za úplňku znovu spatřil truhlu a poznal ji. Vyndal tělo, rozdrásal je na čtyřiadvacet částí a rozmetal je na všechny čtyři strany. „Tělo je rakví duše, pohřbené v tomto věku, σωμα – σημα,“ sděluje Platón z učení orfiků. Tak padl Osiris do truhly Setovy, do těla-rakve, σωμα – σημα, narodil se – zemřel. Tělo se pozná podle rakve, jako duše podle těla; rakev je míra těla, kdežto tělo je míra duše. Proto i Setova rakev-truhla je zhotovena podle míry Osiridova těla, podle míry zvláštní, oddělené, jediné, osobní a rozlišující. To je právě ‚počátek rozlišení‘, principium individuationis – počátek světa. ‚Rozdrásaný‘ Bůh je množný svět. „Já jsem Jedno, které se stalo Dvěma, Čtyřmi, Osmi.“ Proto tedy drásá Set Osirida. „Milujte se a množte se.“
Svjatogor, starý a unavený hrdina obrovitého vzrůstu a nadlidské síly, se v líčení bylin vždy ospale a osamoceně projíždí tajemným regionem svých eponymních Svatých hor, které jsou jediným prostorem, v němž je mu dovoleno se pohybovat, neboť kvůli své nesmírné síle a tíze jej již neunese ani samotná Máti Syrá Zem, personifikovaná bohyně kyjevských „širých polí“. Na těchto Svatých horách Svjatogora potkává Ilja Muromec, nejslavnější bohatýr ruské bylinné epiky. Nejdříve se pokouší na spícího obra zaútočit, ten jej ale ospale vloží do své obrovité kapsy a několik dní jej vozí po Svatých horách. Následně se Ilja se Svjatogorem sbratří a Svjatogor se stane Iljovým mentorem a učitelem. Příběh vrcholí v okamžiku, kdy oba bohatýři narazí na záhadnou prázdnou rakev, do níž se oba pokoušejí položit. Pro Ilju je rakev příliš velká a pak vyjde najevo, že je dělaná přímo pro Svjatogora. Ten se do ní vzápětí položí, je v rakvi uzavřen a přes všechny pokusy o vysvobození v ní zůstává uvězněn. Nakonec uzná osudovou nevyhnutelnost své smrti a nabídne mladému bohatýrovi Iljovi velkorysý dar: předání části své ohromné bohatýrské síly. Ilja souhlasí a sílu od Svjatogora získá – síla má buď formu dechu, nebo jde směsici pěny, potu či slin, které ze Svjatogora v okamžiku smrti vycházejí a Ilja je musí slízat. Prapodivná forma předání síly však není jedinou pozoruhodností této dramatické chvíle – předávaná síla v sobě totiž často obsahuje nějakou zákeřnost, která Iljovi hrozí při nesprávném užití síly uškodit. Ilja se však vždy nebezpečí vyhne, Svjatogor umírá a Ilja, posílen silou svého mrtvého mentora, odjíždí zpět do „širých polí“ – jde o klasický motiv iniciace, kdy starý mistr musí zemřít, aby se mohl znovuzrodit jeho nástupce.[10]
Třebaže je příběh o věži v Bábelu od starozákonního podání o pádu člověka oddělen, platí nicméně oba dva spolu se stejně rozsáhlým seznamem souvislostí pojmů, což naznačuje, že byly přinejmenším úmyslně koncipovány jako příbuzné příběhy, pokud rovnou nešlo o dvě různá podání téže události, neboť shora uvedený výčet bodů je skrytě ve hře rovněž v příběhu o pádu člověka v knize Genesis,[11] kde se opět mluví o rozlišeném poznání (dobrého a zlého) a o ztrátě jednoty lidstva, tentokráte se tak stalo přistoupením smrti k člověku, nebo oddělením duše a těla, přičemž některé patristické komentáře mluví v případě Pádu dokonce o vydělení obou pohlaví z „původního mužského androgyna.“
Na obrázku z knihy Michael Maier: Atalanta Fugiens (emblém 44) si povšimněte v levém rohu rozsekaného těla starého krále (srv. James G. Fraser: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977). Komiksové alchymické vyprávění nechápejte lineárně, tentýž král je v popředí ukládán do truhly (viz Michael Maier: Atalanta Fugiens. Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody. Trigon, Praha 2006).
[1] Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Odeon, Praha 1977, řádek 56, str. 34.
[2] Šineár (hebr. שִׁנְעָר, Šin’ar, v Septuagintě Σεννααρ, Sennaar, „říční krajina“) bylo širší označení pro Mezopotámii.
[3] Klí je lepkavá zem, zemská pryskyřice, přírodní asfalt.
[4] Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism: A Grimoire of Alchemical Agendas. Feral House 2012, str. 21n.
[5] Gn 3,20.
[6] Karel Jaroslav Obrátil: Velký slovník sprostých slov. Kryptadia. Lege artis, Praha 2000, viz heslo „život“, str. 285.
[7] Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt. Horus, Brno 1992, str. 60, 63.
[8] Srv. „ogdoáda“ in San: UFOlklór. Psychomytologie II.
[9] D. S. Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt, str. 74.
[10] Srv. Jiří Dynda: Svjatogor. Smrt a iniciace staroruského bohatýra. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017.
[11] Gn 3.