Literatura:
Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné: pověrečná vyprávění ze střední Šumavy. Panorama 1990.
J. Voráčková v knize zpracovala pověrečná vyprávění R. Předotové, M. Krňanské, A. Sleisové, F. Kortuse, R. Voldřicha, M. Wastlové, L. Voldřichové, R. Blaschkové.
→ Živá pochodeň
Jeden chlapec se vracel navečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu po cestě vedoucí na samotu Stupná. Už se docela setmělo, ze tmy vystupovaly jen světlé kmeny stromů. Vystoupil výše po mezi, před ním malá louka, uprostřed suchý, pokroucený pahýl staré borovice, osvětlený nespočetným množstvím malých jiskřících světýlek. Věděl, že se má raději vyhnout, zůstat nehybně stát. „Co když jsou to světlušky,“ pomyslel a rukou mezi ně sáhl. Hned toho litoval, světýlka byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl, v šíleném tanci kroužil blíž. Chlapec sebral klacek a udeřil. V zápětí hůl hořela jako věchet, musel ji zahodit a dát se do běhu. Ale světýlka byla už všude kolem něj, sedala mu na šaty, do vlasů, na ruce. Marně je odháněl. V místech, kde světýlka usedla, rázem vzplanul oheň. S křikem utíkal do vsi. Čím rychleji běžel, tím hrozněji šaty hořely. Až ve vsi na něho jeden člověk vylil vědro vody. Ale to již utrpěl takové popáleniny, že jim brzo podlehl.
→ Světýlka na Křemelné
Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná.
Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je – podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.
Následující příběh má sice pohádkovější kolorit, a taky možná hrůzostrašnější, ale je tomu tak s ohledem na místo, kde se odehrálo, neboť jinak zachovává hlavní rysy předchozích zpráv.
→ Dolů s tím masem
Jedna selka z Kašperských Hor půjčila hrobařce velké struhadlo na zelí. V příštích dnech to nářadí naléhavě potřebovala, a tak poslala dceru, aby struhadlo u hrobařů vyzvedla a přinesla domů. Dcera se vypravila z domova k večeru, když odbyla svoje domácí povinnosti. Hrobařka struhadlo připravila a děvče vyšlo z chalupy. Tu spatřilo, jak se hřbitovní vrata otvírají a vychází Smrt s kosou na zádech. Začala utíkat, ale Smrt natáhla hnát a řvala: „Dej sem to železo!“ Holka strachy nevěděla, co po ní Smrti chce. Ta ji popadla, silou vyrvala nářadí z rukou a drhla jí struhadlem po obličeji, až dívka celá krvavá padla na zem. Až ráno našli ubohé děvče, které zatím vykrvácelo. Obličej mělo sedřený až na kosti.
Následující zpráva je už opravdu zcela mimo rámec pověrečných příběhů: je v ní příliš mnoho zarážejících detailů, které nemohou pocházet z lidské představivosti, nýbrž z prožité skutečnosti.
→ Zlaté klasy
Jednou v létě, když se velice vydařilo žito, chystal se sedlák ze Zadova na žně. Časně ráno se vydal na pole a svým očím nemohl věřit. Všechny klasy byly pečlivě uřezané, na poli stála jen sláma. Napříč pozemkem běžely uzoučké pěšinky, které by žádný člověk nevyšlapal. Klekl a nadával a nakonec se rozhodl, že alespoň stojící prázdnou slámu sklidí.
Začal sekat – najednou před ním stojí skřítek. Sedlák se rozzlobil a křičel: „Ty jsi jistě jeden z těch lotrů, co mně ukradli žito!“ Pidimužík se nepolekal, zato jeho pohled projel sedlákovi celým tělem. „Ano, my jsme si žito vzali, protože opouštíme tento kraj a půjdeme dlouho přes kopce do cizí země. Potřebujeme obilí do zásoby, ale zadarmo ho nechceme, my ti dobře zaplatíme!“ Na ta slova zvedl skřítek hůlku, kterou držel v ruce, a potřel jí stojící stébla tak daleko, co jeho ruka a hůl stačily dosáhnout. Stébla se ihned rozzářila, rozsvítila – bylo z nich ryzí zlato.
„Milý muži,“ pravil skřítek, „to je naše odměna. Buď s ní spokojen!“ Ale sedlák místo díků křičel: „Hej, ty! Stůj! Co stojí ta hůl? Chci ji koupit! Prodej mně ji!“ „Není na prodej,“ odpověděl skřítek a ztrácel se mezi stébly.
Tu se sedlák za skřítkem vrhl, hůl mu sebral a pryč! Skřítek prohodil pár slov, sedlákovi hůlka z ruky vypadla, skočila mu na záda a nepřestala tlouci, dokud nezůstal samá modřina ležet.
Když se probral, dobelhal se k místu, kde stála zlatá sláma. Ať hledal, jak hledal, zlato bylo pryč. Stála tam zase jen obyčejná sláma.
Jung vzpomíná na živý a tísnivý sen, který měl Nietzsche, když mu bylo patnáct. Toulal se za noci temným lesem, když ho vystrašil výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Poté narazil na divokého a tajemného lovce, který na píšťalku zahvízdal tak silně, že Nietzsche ztratil vědomí. Jung tento sen vykládá jako setkání s Ódinem, který podle germánského folklóru vypouštěl duše mrtvých na „divokou honbu“ v nočních lesích.
Elgonyiové uctívají vedle slunce ještě „ayík“, jenž přebývá v zemi a je to „šejtán“ (ďábel). On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše.
Jaroslava Voráčková v pověrečných vyprávěních ze střední Šumavy[7] popisuje „světýlka“ svítící studeným modrým[8] plamenem jako vždy usilující o životy pocestných, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá. Jiné verze je nazývají „svatými světly“ či dokonce „svatými mužíky,“ napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají – ublížily i člověku, jemuž v kapsičce tikaly cibule –, žhnou, zanechávají na dveřích vypálené stopy, zapalují na člověku oděv. Přítomnost honce při „divoké honbě“ se projevuje jako „psí štěkot“, ozývá se „hrubým a vyšším hlasem.“
Od roku 1972 se začíná ve vědecké komunitě zkoumat možný vztah mezi aktivitou UFO a infrazvukem a ultrazvukem. Robert F. Creegan, profesor filosofie na univerzitě v Albaně, napsal článek o vědcích ze San Diega a Seattlu vybavenými přístrojovou technikou, aby mohli vést terénní výzkum UFO, jenž zahrnoval i „pokusy o triangulaci ke zjišťování souřadnic a vzdáleností, studie difrakce světelného vlnění a možné polarizace, pokusy o detekci ultrazvuku a využití magnetických variometrů.“[9] Pozorování UFO zahrnují mj. „zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot, psí štěkot a husí křik,“ jakož i různé podprahové signály na úrovni infrazvuku a ultrazvuku.
Ani Čechy nejsou ušetřeny nejpodivnějších & nejhrůznějších pověstí, legend a povídaček. Značně jsou v celé oblasti Šumavy rozšířena pověrečná vyprávění, kde v různých verzích vystupují noční můry a světýlka. Jsou zákeřné, nelítostné, rozšířené hlavně v místech s množstvím bahnitých pozemků, mokřin a slatí. Světýlka obvykle svítí modrým plamenem, bloudí kolem cest, na osamělých místech, a těm, kdo je spatří a neopatrně se prozradí, přivodí nejhorší úděl. Vždy usilují o život člověka, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá, zavedou z cesty, ušlapou, rozdrásají apod. Jiné verze nazývají tyto bytosti „svatými světly“ nebo „svatými mužíky“ (!). Ve všech verzích nesmí člověk před světýlky mluvit, křičet, má i tichounce dýchat. Světýlka napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají (např. v jedné povídce ublíží i člověku, jemuž tikají v kapse hodinky) nebo lákají a svedou člověka na nebezpečnou a obtížnou cestu, až se sám vyčerpá. Zajímavá jsou pověrečná vyprávění, kde světýlka skutečně žhnou. Postupně zapálí oděv na celém těle, člověk utrpí těžké popáleniny a zemře.
Dále se tu objevuje motiv noční honby. Někdy se mluví o „nočním honci“, lovícím v nočních hodinách zvěř v rozsáhlých revírech.
Přítomnost „honce“ (lidově šlo o ďábla) se projevovala jako psí štěkot (Sirius), ozývající se „hrubým“ a „vyšším“ hlasem (!). Ve všech případech noční honba souvisí se silným větrem, který se náhle zvedne, vichřicí, rachotem, ohýbajícími stromy apod.
Honba vždy letí povětřím (!), a to ve dne i v noci. To je snad nejúžasnější odhalení, že byla k spatření i ve dne… „Divoký hon“ bývá provázen fantastickými příznaky (není rozvedeno jakými).
„… Vůz dostal náraz…, divoká honba vzala kolo s sebou…, spatřil, že koňské hřbety jsou rozškrábány ostrými drápy, samá krev…“;
„… a od Pustého hrádku se hnalo hučení, štěkali psi a bylo slyšet práskání biče…“;
„… slyšel psí štěkot a husí křik…“;
„… najednou slyšely zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot…“;
„… ve vzduchu hrozný hukot, jako když se stromy lámou a trubky volají…“;
„… nikdo si netroufal vyjít z domu, protože ten divoký hon všechno zmáčkne k zemi…, honem se položit na zem, sic ho hon porazí…“;
„… slyšeli hukot a zuření, které se vzápětí přehnalo přes jejich hlavy a volaté krky… Lehli si obličejem do vozu, cítili, jakoby jim dobytek dupal kopyty po zádech…“;
„… divoká honba se přiblížila, jezdci na zpěněných koních a za nimi divoká smečka se šklebícími se obličeji, ba dokonce se zaječími hlavami, kterými ho očichávali…“;
„… vyhnali do toho rámusu psa. Vrátil se sedřený a měl jen tři packy…“;
„… Střelec padl na zem jako zasažený bleskem. Přes obličej měl červený pruh, jako by ho někdo udeřil bičem na dobytek…“
Pověrečná vyprávění dávají návod k záchraně života před honbou – vichřicí. Je jím jedině okamžité ulehnutí obličejem k zemi. Divoké honbě se nesmí člověk postavit, ani ji nesmí – byť i třebas vzdálenou – znevažovat.