Popření času

Popření času, o které se Borges snaží, znamená popření následnosti i plynutí, odmítnutí jednosměrnosti a nevratnosti časového sledu, a tedy zhroucení našich tradičních představ o čase.

Veškerou pozornost a důraz klade na přítomnost a zastává požadavek identity podobných okamžiků, které svým opakováním se v historii ruší logiku posloupnosti. Upozorňuje na paradoxy času. Tyto teze jsou motivem eseje Nové popření času, kde už v samém názvu nacházíme zřejmý paradox: slovo „nový“ předpokládá určité časové rozlišení, které má být vzápětí odmítnuto. Tuto neslučitelnost si Borges uvědomuje a nadpis nazývá „monstruositou“.

Berkeley uznává existenci věcí jen potud, pokud jsou vnímány:

„Říkám, že stůl, na kterém píšeme, existuje, což znamená, že ho vidím a cítím. A kdybych byl mimo svoji pracovnu, řekl bych, že existuje a myslel bych tím, že kdybych tam byl, mohl bych ho vnímat nebo že ho právě vnímá nějaký jiný duch.“

Nepopírá skutečnou existenci věcí, na které se díváme či kterých se dotýkáme, popírá však existenci hmoty. Hume zase popřel existenci ducha, který vnímá. Proč by tedy nebylo možné popřít čas?

Borges poukazuje na to, že různé kombinace se jednou vyčerpají, protože jejich počet není nekonečný. Jakákoliv událost se může zopakovat. Pokud jsou tyto události identické, můžeme říci, že jde o jednu a tutéž událost a Borgesovi na popření a zrušení času stačí jediné takové opakování.

Ptá se:

„Snad nejsou nadšenci, kteří se oddávají jednomu řádku Shakespeara, doslova a do písmene Shakespearem?“

Další příklad opakování konkrétního momentu v historii přikládá Borges z vlastního života. Bylo to jeden večer v Barracase, při procházce po známých čtvrtích jeho dětství, když se mu v jednom okamžiku zdálo, že tento moment je stejný, jako před třiceti lety (tento údaj není přesný, jak Borges přiznává, myslím si však, že mu nešlo o konkrétní časové vymezení a ve skutečnosti není důležitý).

Borges tvrdí, že to jediné, na čem záleží, je přítomný okamžik, my jsme pouze zde a nyní, proto je zbytečné trápit se budoucností. Chronologie a čas jsou pouze lidským výmyslem, náš život se skládá jen z přítomností, které existují vedle sebe. Každý okamžik je autonomní, stejně jako každý pocit, každý psychologický jev. Jako příklad použil Borges čínskou legendu o snu, který měl Čuang-c´. Zdál se mu sen, že je motýl, ale po probuzení nevěděl, zda-li je člověk, kterému se zdálo o tom, že byl motýlem nebo je motýl, kterému se zdá, že je člověkem. Borges poukazuje na to, že podle Berkeleyho (popírajícího hmotu) v čase snu neexistovalo ani Čuang-c´ovo tělo, ani ložnice, ve které se nacházel; podle Huma (popírajícího ducha) během snu neexistoval ani jeho duch, pouze sen a jistota, že je motýl. Pokud je přítomnost jediné, na čem záleží, pak nemá význam udávat přesné časové údaje. Čuang-c´ův sen se odehrává ve feudální Číně, ale ve snu je tento fakt nepodstatný, motýl nevnímal časové období. A opět: pokud by se někomu zdál přesně stejný sen o tom, že je motýlem, je i on Čuang-c´em.

Věčnost

Borges píše, že věčnost je hrou, unavenou nadějí, věčnost je krásným výmyslem. I přesto se jí ale neustále zabývá; věčnost, nekonečnost, nesmrtelnost se bez přestání vynořují a opakují v jeho tvorbě. Zatímco čas, podle Borgese, představuje náš nejsložitější metafyzický problém, věčnost je spíše malým, příjemným rozptýlením. Svatý Augustin tvrdil, že Bůh stvořil svět spolu s časem a sám existuje ve věčnosti, avšak Borges trvá na tom, že „čas je přirozené metafyzické tajemství, které musí předcházet věčnosti jako dceři lidstva.“

Věčnost je výmyslem lidstva, naším výmyslem, mnohem mladším než čas. Podle španělského filosofa Azorína, jsou věčnost a čas neslučitelné. Čas, který nechává vše plynout, nakonec i sám uplyne, ale věčnost, jenž nemá minulost ani budoucnost, není posloupná, protože jinak by se rozšiřovala s každým momentem. Nakonec čas označí jako úsek mezi příchody a odchody, z nichž sestává náš život; ne věčnost, ale čas je lidským výmyslem.

Dějiny věčnosti

Esej Dějiny věčnosti pochází ze stejnojmenné sbírky esejí z roku 1936. Borges se v ní zabývá zejména dvěma ne tak odlišnými koncepty věčnosti v dějinách lidstva. Na závěr přidává svoji vlastní teorii, svoji „skromnou věčnost bez Boha, ba i jakéhokoliv jiného majitele a bez archetypů.“

Zajímavá je myšlenka, že jedním z modelů věčnosti je nostalgie. Například v situaci, kdy se někomu velmi stýská a představuje si vysněné místo. Nebo když se musíme rozhodnout a v momentě, kdy už jsme si nějakou možnost zvolili, zároveň neustále myslíme na důsledky rozhodnutí, které jsme nemohli uskutečnit, vytváříme si představy. Ve věčnosti existují všechna rozhodnutí, všechny možnosti, protože je nadčasová. Neexistuje v ní jediné plynutí, ale jejich nekonečné množství, všechny posloupnosti, které zachytávají důsledky našich uskutečněných i neuskutečněných rozhodnutí.

Nakonec z celého nekonečného množství možných věcí zažijeme pouze nepatrnou část, ostatní se propadne do hloubek věčnosti a je nenávratně pryč. „Nejzávažnější není to, že něco končí, ale že se něco vůbec nestalo. Pokud to, na čem záleží, je čím jsme byli, co jsme udělali, tak potom v posledním okamžiku budou rozdílem mezi dvěma osobami jen nahromaděné vzpomínky.“

Arango cituje Borgesův verš, ve kterém se objevuje naléhavý motiv toho, čím jsme byli a čím jsme mohli být, nostalgie nad něčím, čemu nebylo předurčeno stát se: „Já, který jsem byl tolika muži, nebyl jsem nikdy žádným z těch, v jejichž objetí omdlévala Matilde Urbachová.“

Poněvadž se lidský život děje jen jednou, je nevratný a plyne v časovém sledu, nikdy se nedozvíme, zda-li jsme se rozhodli správně a nikdy nebudeme svědky naší druhé historie, té, která by plynula, kdyby se změnila byť jen jediná maličkost. Bylo by velmi lákavé vědět, jak by probíhal náš život, kdybychom se rozhodli opačně. Vybrali bychom si nakonec tu správnou možnost? Existuje správné a nesprávné rozhodnutí? Jak zjistíme, které je které? Existencionalismus zastával absolutní svobodu vůle, člověk byl pouhým souhrnem svých rozhodnutí. V každém případě by jich měl co nejlépe využít, bez ohledu na to, jestli se později budou jevit jako omyl. V konečném důsledku lidé nejsou neomylní, proto je nesmyslné trápit se dodatečně tím, co jsme si zvolili.

Borges upozorňuje na to, že v kterékoliv uvedené teorii věčnosti jde vždy o simultaneitu časových posloupností, o souběžnost všech možných minulostí, přítomností a budoucností všech lidí. V závěru popisuje model své věčnosti, událost noční procházky v Barracase, kterou téměř doslovně uvádí i v eseji Nové popření času, avšak pokud se v ní snaží o dovolání se přítomné chvíle, v Dějinách věčnosti mu slouží k potvrzení věčnosti. Borges při noční procházce zažil stejnou noc jako před mnoha lety, stejné vzpomínky, stejné místo (přestože možná v ten dávný večer myslel na zcela jiné věci, takže ta noc nebyla úplně stejná) a tuto událost považuje přinejmenším za svoje vlastní, osobní vysvětlení existence věčnosti: „Nechť tedy mnou tušená myšlenka zůstane na úrovni emocionální anekdoty a v neskrývané rozpačitosti těchto řádků nechť se odehrává skutečný okamžik extáze a náznak věčnosti, že tato noc ke mně nebyla skoupá.“

To, že se jeden moment v životě zopakuje, stačí na potvrzení jeho věčnosti, protože ta je nadčasová a daná událost se mohla znova zopakovat. Časová posloupnost to však nedovoluje. Bylo by to možné tehdy, pokud bychom dvě události, navzdory jejich podobnosti či úplné identitě, považovali za autonomní, jako hru osudu, jenž náhodou znovu dal dohromady stejnou konstelaci věcí, událostí, vjemů. Borges je však považuje za jednu a tutéž, za noc, která „cestovala v čase.“ To byla naše věčnost, existující v našem pozemském světě, ale nezávisle na čase.

Borges se ve svém dalším eseji s názvem Kolik trvá peklo krátce věnuje i věčnému životu po smrti, existenci v nebi a pekle. Absolutně popírá nekonečné trvání pekla; věčnost je aktem lásky a boží dobroty, je darem, který jsme od Boha dostali prostřednictvím Krista. Bůh by určitě nechtěl, aby zlo trvalo věčně.

„…peklo a temnota stačí na vytvoření pocitu bolesti, který nekonečně zintenzivňuje myšlenka věčného trvání.“

Jaký by pak mělo smysl bát se pekla, kdyby netrvalo navěky?

Nesmrtelnost

„Být nesmrtelný je nicotné. Všichni tvorové, s výjimkou člověka, jsou nesmrtelní, poněvadž o smrti nevědí. Být si vědomi nesmrtelnosti je božské, strašné, nepochopitelné.“

Borges vyvozuje nesmrtelnost z ignorance smrti. Stvoření, která nemají vědomí smrti, si každý den užívají v přirozené nesmrtelnosti, jejich aktivita nespěje k žádnému konečnému bodu. Lidé po celý život existují s vědomím konce, jejich život se podobá románu: krátký úvod, mnoho peripetií, krátce před závěrem obvykle přichází k rozuzlení. Nad celým naším vědomím se po celou dobu vznáší stín konečnosti, který se jen částečně ztrácí ve vidině věčného života po smrti či přechodu do jakéhosi vyššího metafyzického stádia. Tato představa je naší poslední útěchou, díky které dokážeme akceptovat definitivní nevyhnutelnost konce. Takto ohraničujeme lidské bytí; na začátku je narození, dávno skryté pod vrstvou zapomnění, na konci je smrt, věčně přítomná v podobě stínu. Jedno je minulost a druhé je budoucností, avšak obě podmiňují naši přítomnost.

Ve sbírce Alef se nachází povídka Nesmrtelný, jejíž tématem jsou, podle Borgesových slov, následky, jaké by měla pro lidi nesmrtelnost. Centrální příběh povídky tvoří rukopis fiktivního autora, majitele antikvariátu Josepha Carthaphiluse, který se náhodně najde v posledním svazku Iliady. Rukopis zachycuje putování a zážitky náčelníka římských legií Marka Flaminia Rufuse. Toto vyprávění obsáhne období dlouhé snad celých 15 století, nevíme to přesně, protože jeho začátek ohraničuje vzpomínka, nikoliv časové údaje. Rufusovo vyčerpávající a téměř nekonečné putování se soustředí do formy kruhu – začíná i končí u řeky vedle hradeb ve Stobranných Thébách, na březích Rudého moře.

Rufus, vyčerpán boji a prohrami, putuje za Městem Nesmrtelných a za řekou, jenž tuto nesmrtelnost umožňuje. Nakonec se mu Město podaří najít v jednom z těch nekonečných dní, podaří se mu do něj vstoupit i napít se z řeky. Po návratu z Města se rozhodne zůstat se skupinou Troglodytů, kteří žijí před hradbami a v jednom z nich pozná Homéra. Zjišťuje, že Troglodyté jsou nesmrtelné bytosti, připomínající primitivní stvoření; nenamáhají se běžnými lidskými aktivitami, neboť přišli na to, co znamená nesmyslnost věčného bytí. Nakonec se všichni rozhodnou rozdělit se a najít řeku, která přináší smrtelnost. Po mnoha stoletích se to Rufusovi podaří, na břehu řeky u hradeb Stobranných Théb. To je krátce shrnutý příběh povídky, do které Borges vložil svoje myšlenky o nesmrtelnosti.

Podle L. A. Murilla, profesora španělského jazyka na Berkeleyho univerzitě v Kalifornii, jde v povídce Nesmrtelný o „konflikt mezi osobními a archetypálními dimenzemi bytí.“

Borges nechává své postavy „vyzkoušet“ nesmrtelnost, aby přišli na to, že ve věčném čase může každý člověk být kýmkoliv, může zažít a vykonat vše, proto nezáleží na jednotlivosti a zvláštnosti, neexistuje jeden konkrétní člověk, ale všichni lidé, jakýsi archetyp člověčenství.

Nesmrtelné každý čin (a každá myšlenka) buď ozvěnou jiných činů, které ho v minulosti bez viditelného počátku předcházeli anebo spolehlivou předpovědí činů, které se v budoucnosti budou až závratně opakovat. Neexistuje věc, jež by nebyla jako ztracená mezi neúnavnými zrcadly.“

Borges tvrdí, že být nesmrtelný je nicotné. Stejně je v nekonečnosti nicotná osobní identita, lidská jedinečnost. Ve věčné existenci člověk zakusí všechny pocity, všechny zkušenosti a myšlenky, je tedy sebou, ale zároveň i všemi lidmi a nikým. Nesmrtelné bytí je neosobní, archetypální.

„Nesmrtelnost, kterou Borges vytvořil pro své nesmrtelné, není nesmrtelností v posmrtném životě podle náboženství ani biologická nesmrtelnost lidstva, ale je to mnohem pochybnější nesmrtelnost lidského vědomí.“

Nevíme tolik věcí, proč bychom tedy měli odmítat nesmrtelnost? Můžeme ignorovat limity, jenž determinují náš život, můžeme ignorovat smrt a žádný den nám nebude připadat jako začátek konce.

Kromě toho existuje ještě mnoho dalších druhů nesmrtelnosti; převtělování duší, život ve vzpomínkách druhých, neustálé udržování rodu, věčnost na „druhém světě“. Podle Borgese je dokonce i jazyk jistým druhem nesmrtelnosti, protože ve mne žijí všichni lidé, kteří používali slova, jenž já teď vyslovuji. Nesmrtelnost přitom nemusí být osobní, můžeme se obejít bez konkrétností, bez názvů a zbytečných pojmenování, můžeme věřit v „kosmickou“ nesmrtelnost, ve které budeme existovat, ale nebudeme to úplně my, nebudeme mít naše vzpomínky, nicméně budeme součástí nekonečných světových dějin.

Borges věří v nesmrtelnost, nikoliv však v tu osobní: „…pro mě by bylo strašné vědět, že budu ve svém bytí pokračovat, strašné je pomyšlení, že budu i nadále Borgesem.“

Vždy existovala a vždy bude existovat touha po nekonečném životě, po možnosti existovat navždy. To nesnesitelné na nesmrtelnosti by však byla prostá a věčná nemožnost osvobodit se od sebe samého.

Bakalářská práce – Magdalena Dvořáková: Otázka času v díle Jorge Luis Borgese, MU 2010.

Srv. rovněž Derek L. Averre: O šestinohé antilopě aneb O metodě dnešního poznávání.