Diskuse.
Douglas R. Hofstadter ve své podivuhodné knize Godel Escher Bach. Existenciální gordická balada. Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla (Argo/Dokořán, Praha 2012) komentuje podobnosti mezi geny a hudbou v šestnácté kapitole Autoref a autorep, v podkapitole Ribozomy a magnetofony takto:
„Představme si mRNA jako dlouhý kus magnetofonového pásku a ribozom jako magnetofon. Když pásek prochází snímací hlavou magnetofonu, dochází ke čtení a převodu na hudbu nebo jiné zvuky. Magnetické záznamy jsou tedy »předkládány« na tóny. Podobně při průchodu »pásku« mRNA »čtecí hlavou« ribozomu vznikají »tóny« v podobě aminokyselin – a »hudební skladby«, které z »tónů« vznikají, jsou proteiny“ (str. 539).
O pár stránek dále, v podkapitole Úrovně struktury a smyslu u proteinů a hudby, pokračuje v tomto duchu dále:
„Hudba není pouhá lineární řada not. Naše mysl vnímá hudební skladbu na mnohem vyšší úrovni. Shlukujeme noty do frází, fráze do melodií, melodie do vět a věty do celých skladeb. Podobně proteiny dávají smysl jen tehdy, když působí v celých skupinách. Přestože již samotná primární struktura nese veškerou informaci potřebnou k vytvoření struktury terciární, »cítí« se nedostatečnou, protože k realizaci jejího potenciálu dochází až poté, co terciární struktura skutečně fyzicky vznikne.“
Mluvíme tu o hudbě, o Slovu, o DNA, o stvoření, o vtělení – o čem všem vlastně?