Malíři a básníci v okultuře

Martin Mrskoš je osobnost, kterou je třeba představit, neboť je to tajný pracovník. Po sametové revoluci začal vydávat Revue HORUS a k dnešku vydal patnáct knižních titulů v nakladatelství Horus. Roku 1993 produkoval s ČTV české znění videoartu Ra: Pouť slunečního boha: Vize starověkého Egypta. Roku 1994 založil v Brně s nakladatelem Tomášem Janečkem Esoterické knihkupectví ALEMBIQ, rozšířené roku 1999 o jeho elektronickou podobu, v roce 2003 bylo kamenné knihkupectví uzavřeno a dál pokračuje jen stejnojmenný e-shop. V letech 1996—2015 přednášel externě Kreativní myšlení na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a od roku 1997 až dosud symboliku na Katedře scénografie JAMU v Brně.

V roce 1997 se stal členem redakční rady brněnského kulturního časopisu TAMTO, pro nějž kromě článků připravil v letech 1997—2000 tři hudební kompilace z významných zahraničních indie labelů. Přispíval do sborníků a časopisů Tvar, TAMTO, Logos, Prostor, Živel, Pandora a Analogon. Příležitostně uvádí přátelům vernisáže a píše pro ně knižní předmluvy a doslovy. V roce 2000 vedle hudební distribuce (od roku 1996) založil vlastní label HORUS CyclicDaemon, v němž na CD doposud vydal 13 alb a kompilací různých evropských i zámořských umělců. Od roku 2001 provozuje portál okultura.cz, zpytující „magické aspekty moderních dějin a soudobého umění“, kde publikuje články, literární i hudební recenze. V roce 2011 přeložil a vydal knihu Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu. Roku 2019 pak vydal knihu Mistr Eckhart: Kázání, na jejímž překladu se po dobu sedmi let spolupodílel. Žije a pracuje v Brně.

Martine, založil jsi — a stále provozuješ — internetový portál Okultura s podtitulem Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění, a když čtu tvé eseje, je zřejmé, že v ohnisku tvých zájmů je magie, živý proud tvého syntetického myšlení s sebou strhává všechny druhy umění, a to od hochkunstu a popkultury po tvůrce solitéry. Když vyzdvihnu triádu magie-literatura-malířství, co se odehraje v tvém alembiku?

Hlavou mi proletí řada jmen osobností, často polozapomenutých, které se v tomto triumvirátu pohybovaly — Joséphin Péladan a jeho umělecký salon Růže a Kříže, Hilma af Klint, August Brömse, Rudolf Steiner, C. G. Jung. Ale jsou to i hudební skupiny, jejichž dráha započala v raných osmdesátých letech, například Coil, Current 93 a Nurse with Wound, čerpající jak z magické fyziky Aleistera Crowleyho, tak i z přítomných apokalyptických nálad, a to je opravdu jen hubený výsek všech protagonistů na okulturní scéně…

Ještě než ti položím tu fatální otázku, pokud na ni vůbec dojde, zastavme se na chvíli u Péladanova literárně-výtvarného salonu a u jména Hilma af Klint, které jsem, ať mě Bůh nezatratí, nikdy neslyšel…

Českému publiku mohou být známy Péladanovy literární práce jako například Citové zasvěcení (1903), Srdce v očistci (1912), Filosofie rozkoše a jiné essaie (1913), Vítězství manželovo (1920), ale především Umění státi se magem (1920), která je kvintesencí manifestu salonu Růže a Kříže. V červenci se v nakladatelství Theion Publishing chystá k vydání první kniha ze čtyřdílného opusu s názvem Son of Prometheus: The Life and Work of Joséphin Péladan, zabývající se jeho životem, jejž Sasha Chaitow ve své studii — kterou ocenil i Christopher McIntosh — podrobně mapuje v kontextu s historií západního esotericismu a jeho iniciačního učení, jakož i filosofií esoterní moci umění. Jeho věrným žákem byl mimo jiné Stanislas de Guaita, jenž se s Papusem stali spoluzakladateli Katolicko-estetického řádu Růže a Kříže a grálového chrámu.

Hilma af Klint byla předchůdkyní surrealismu — experimentovala s automatickým psaním a kresbou — a průkopnicí abstraktního umění. Její obrazy se mnohdy podobají diagramům a jsou vizuální prezentací složitých duchovních myšlenek, neboť stejně jako řada jejích současníků byla i ona ovlivněna soudobými duchovními proudy — spiritismem, teosofií a později i antroposofií. Věřila, že malováním se napojuje na vyšší vědomí, jež skrze ni sděluje poselství, a zkoumala tak různé rozměry lidské existence. Obrazy malovala pod vlivem neviditelné síly, která vedla její ruku, aniž by předem tušila, co budou zobrazovat, a vznikaly přímo, bez předběžných kreseb, vizualizací vnitřních procesů a prožitků a jejich co nejkonkrétnějším a nejpřesnějším popisem, čímž dosahovala vysoce osobitého výrazu. Díla inspirovaná teosofickým okultismem během života vystavovala jen výjimečně a v závěti požadovala, aby byla vystavena nejdříve dvacet let po její smrti.

Z tohoto soudku se na Okultuře přirozeně nejvíc věnuješ mágům-umělcům, jako jsou Austin Osman Spare nebo Aleister Crowley. 

To je spíše historie let osmdesátých a devadesátých, pak následoval posun k dalším zjevům okulturní scény a toto objevování pokračuje i nadále. I nadále se snažím objevovat neznámé počiny. Z poslední doby to je Richard Sharpe Shaver a jeho „předpotopní“ umění.

Před pár lety jsi k nám přijel přitlouct lištu na chodbě a překládat Arthura Machena. Tehdy jsi mi věnoval reprodukci Johna Coultharta.

Vidíš, pamatuji si jen to překládání, nikoliv ty ostatní úkony, které mi dnes již připadají nesmírně fantaskní… Měl jsem tehdy pocit, že tě svým přístupem k překladu spíše unavuji…

Jsi zkrátka jen pečlivý. Ale teď prosím pečlivě odpověz, jak vidíš dílo Johna Coultharta, je to ten kongeniální ilustrátor steampunku a klasického hororu?

S Johnem nás pojí dlouhodobé přátelství a spolupráce. Poprvé jsem ho požádal o návrh pro 2CD kompilaci ke stému výročí sepsání Liber AL vel Legis, kterou Crowleymu nadiktoval v Káhiře Aiwass. Postupem času jsem seznal, že má hluboký zájem o design, ilustrace a výtvarné umění vůbec, zejména má-li co do činění s okultnem, hororem, komiksy — spolupráce s Alanem Moorem, dekadencí, secesí, expresionismem, navrhuje obaly LP a CD známých skupin — Cradle of Filth, Steven Severin, Hawkwind, zná dobře Meyrinka a nadto i sám píše. Největší dojem však na mne udělaly jeho ilustrace pojící se s mýtem HPL & Cthulhu. Naposledy jsem ho oslovil ohledně obálky a ilustrací pro titul H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času, který jsem pro Volvox Globator redigoval. Byl to vlastně nultý svazek Bibliotheca Cthulhiana, která dalšího pokračování bohužel nedoznala, třebaže se tento titul před nedávnem znovu objevil v dotisku. John má obludnou představivost, jakou u tohoto tématu očekáváme. Zřejmě spával s Machenovými povídkami pod polštářem.

Nedokážu posoudit, zda je pro adepty magie zájem o horor příznačný, nebo je to jen fakultativní výběr naší přirozenosti, ale ve tvém případě je to zjevné. Víš, že Jean Cocteau obdivoval H. P. Lovecrafta, dokonce namaloval svou vizi velkého Cthulhu a jeho knihu označil v anketě à la kniha roku za svého favorita? To je napohled skoro lautreamontovské setkání, nebo ne?

O tom jsem neměl ani tušení! Tu Cocteauovu vizi bych rád viděl!

A není v tom jen to. V roce 1954 hlasoval v anketě o knihu roku pro první francouzský výbor Lovecraftových povídek v překladu Jacquese Papyho. Nemusím dodávat, že to byl počin i v rámci tehdejší intelektuální bohémy naprosto výstřední. A jaký je tvůj vztah k hororové literatuře, zejména k weird fiction? A když jsme u toho — k jejich výtvarníkům? Jako je třeba ten Richard Sharpe Shaver. Vidíš tam tu symbiózu jako v časech přelomu století, nebo je to jen čistě komerční relace?

K hororové literatuře mám vřelý vztah, z poslední doby mne oslovilo dílko George MacDonalda Lilith, dále Šťastné a hrůzostrašné: Antologie štědrovečerních hororů, Hellraiser od Clivea Barkera, Písně mrtvého snivce Thomase Ligottiho, Smyčka medúzy a jiné příběhy a Hemživý chaos a jiné příběhy od H. P. Lovecrafta, Tramvaj č. 1852 od Edwarda Leeho, okultnější Dárek Boženy Správcové, Černý kámen Roberta Erwina Howarda, také teoretická práce Martina Jirouška Černý bod: Horor v českých zemích, antologie Černá křídla Cthulhu 2 pod vedením editora S. T. Joshiho, Král ve žlutém Roberta W. Chamberse a třebas i Stančíkův Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Weird fiction spíše okrajově, ale rozhodně mne baví rozsáhlá epopej Chiny Miévilla kolem Un Lun Dun. A k tomu Hudba Ericha Zanna z Lovecraftova díla, oblíbená kvůli svému hudebnímu motivu mezi skladateli a skupinami, jimž je studnicí inspirace, ať už jde o metal, doom, dark-wave, drone, dark-ambient, ambient, či gotický rock. A je tomu tak proto, že jak Zannova hudba, tak i jeho pokoj jsou na prahu mezi skutečným a imaginárním světem.

Vybavuje se mi seriál BBC o skutečně kontroverzních aspektech umění. Jeden díl se věnoval vztahu avantgardních umělců k docela jiným myšlenkovým směrům, než jak je to kulturtrégry oficiálně vykládáno, například filiace H. P. Blavatská — František Kupka — Piet Mondrian.

Duchovní souběh Pieta Mondriana a Františka Kupky vnímám, ale jest pro mne v tomto trigonu obskurní postava Blavatské. Spíše mne u Mondriana zaujal jeden z jeho duchovních otců — úžasný Jan Toorop. Jak jsi ale na tuto filiaci přišel?

V eseji, či spíš konfesi Pieta Mondriana, a četl jsem ji proto, že i přes osobní odpor k abstraktnímu umění jsem cítil, že za tím avantgardním Holanďanem musí být něco víc. Vztah mezi symbolistou Tooropem a Mondrianem je myslím téměř viditelný, ale třeba i vztah mezi Gustavem Moreauem a Henrim Matissem, přátelský vztah učitele a žáka a současně na pohled dvou zcela odlišných světů, to je něco, co se do dějin umění jaksi nehodí… Souvisí to jistě s epochou fin de siècle, dekadencí, symbolismem, ale ať už to nazveme sebelíbezněji, je to vír — vír, který k sobě vztahuje minulost a zavazuje si budoucnost, neboli také doba, kdy si byli výtvarníci a literáti nejblíž. A k tomu bych se vrátil — vzhledem k tomu, že tě okouzluje umění magické, máš za to, že i v našich časech a v doméně kumštu okulturního tento vztah platí?

Myslím, že tento vztah začíná být pomalu rozeznáván a uznáván, příkladem budiž již jmenovaná Sasha Chaitow, která je nejen kunsthistoričkou, ale zároveň i umělkyní, a celé její studium Péladana jest třeba chápat z její strany jako iniciační dílo. To je průnik minulosti se současností. V současných apokalyptických dobách stojí na piedestalu individualismus a nějaká tvorba skupinových manifestů je, žel bohu, naivní představou. Pokud nějaký takový vztah existuje, bude spíše okultní, tj. skryté povahy. Někoho na mysli mám, leč nechci uvádět tyto protagonisty jmenovitě, abych je neuváděl do rozpaků.

A z jiného soudku… Polsko je vlast zaklínačů. Malíř Běsnícího plesání Władysław Ansgary Podkowiński, Karáskem uznávaný malíř žen-vampů Wojciech Weiss, současný autor osobitých hororů Jarosław Grzędowicz nebo „prokletý“ malíř Zdzisław Beksiński. Když jsem ti volal, abych tě vyzval k tomuto milému interview, zmínil jsi, že Okultura má svého duchovního otce zrovinka v Polsku. 

Arci, Dariusz Misiuna, který lépe než já připomene okolnosti našeho setkání, na něž si již nevzpomínám, ale byl to on, kdo počátkem 90. let založil své nakladatelství Okultura a inspiroval mne jednak k založení stejnojmenného portálu, který za tu dobu prodělal velký vývoj, ale hlavně jsem začal vnímat magický svět kolem nás v daleko širších souvislostech, což se projevilo naplno ještě v posledním sborníku Revue HORUS — Thelémské texty pro Nový Aeon 1995 e. v., do něhož jsem promítl své nadchnutí pro tehdy začínající časopis The Fenris Wolf Carla Abrahamssona. Díky knize Chaosmos.pl: Polska sztuka ezoteryczna XXI wieku, kterou vydal, jsem se seznámil s celou plejádou polských duchovních malířů, o některých jsem neměl ani tušení, jde o pěknou řádku: Erwin Sówka, Henryk Waniek, Andrzej Urbanowicz, Anna Maria Bauer, Marek Przybyła, R. Ryszard Szczerbowski, Grażyna Kaczmarek, Tomasz Bockowski, Linas Domarackas, Marcin Owczarek, Mateusz Niedbał, Michał Pisera, Maciej Nabiałek, Rafał Kosela, Marcin S. Jaszczyk, Monika Cichocka, Mateusz Siemion, Arkadiusz Danovski, Małgorzata Borowska, Karol Kazimierski a Joanna John. A aby šlo o opravdový Gesamskunstwerk, doprovodilo knihu i CD s polskými hudebními akty, jako je HATI, SigiLL, Magic Carpathians Collective, Benicewicz, Komora A, Job Karma, Zenial, Za Siódmą Górą, Kia Karma, Christblood, Aum Xi, Thaw, MKKA / Verbalizer, Nihilista.

Je to celý skrytý světadíl… Tvoje internetová Okultura stále preluduje. Představuji si, jak krásné by bylo udělat z těch nejlepších esejí a studií knižní výbor a vypravit jej s překrásným výtvarným doprovodem…

No, bude to jen na tobě…

Tušil jsem, že se budeš vykrucovat. Ale pokud tedy ano, které české výtvarníky, minulé i současné, by sis v takové úžasné knize přál a proč? Jen na okraj, když jsem před několika lety viděl ve vídeňském Leopoldově muzeu první představení Leopold Sammlung II., kde Leopold podle svého shromáždil to nejlepší ze středoevropského malířství posledních čtyřiceti let, nebyl tam — ať se nad námi Nebesa smilují — jediný Čech.

V některých ohledech mne zajímá Aleš Čuma, ale spíše splňuje moje představy Petr Kopl, tam je to hodně žhavé… Jeho Pérák či Dechberoucí zázrak jsou skvělí!

Magický svět kolem nás… Myslíš, že existuje poezie černé a bílé magie nebo takové obrazy, díla tak vytvořená, aniž by to jejich tvůrce právě tam směřoval? Nechci tě někam tlačit, kde by ti to nebylo po vůli, ale třeba zrovna ten Beksiński. Myslím, že v Brně jsme si o něm povídali. On mě trochu straší.

Nevědomí jest nejmocnější činitel. Básníci a imperátoři jsou mágy přirozeně, podobně též virus je ryze magické povahy, jak jsme se mohli za Velké hermetizace přesvědčit sami. Vaření a destilace po dva Heliovy cykly nás pěkně macerovaly a nejčko vůkol evaporují vskutku bizarní a pitoreskní přiboudliny. A za Hermem přimašírovala s jekotem Bellona, takže Beksińského duch tu ožívá už poslední tři roky, a když k tomu přidáš ještě vize De Es (Dietera) Schwertbergera, jehož armada již také přes nás mašíruje, pak jest Veliké Dílo dokonáno. Blíží se završení.